wz

Narodilo se hříbátko ...

Dějiny lidstva si po dlouhá staletí a tisíciletí nelze představit bez koní. Kůň byl pro člověka vším. Znamenal jediný suchozemský dopravní prostředek schopný dopravit svého pána i náklad na vzdálenosti, které by jinak byly jen těžko překonatelné. Představoval, zapřažen do žentouru, také jediný motor, nezávislý na větru a vodním proudu. Není náhodou, že dodnes je jeho jménem označována jedna z jednotek výkonu. Vozy tažené koňmi předcházely dnešní nákladní automobily, autobusy a taxíky. Staly se prvními železničními vozidly i tramvajemi. Kůň byl také často jediným přítelem osamělého jezdce v dobách, kdy se lidstvo ještě nepočítalo na miliardy.

Kůň byl bohužel také prvním bojovým vozidlem, ať již sám o sobě nebo zapřažen do válečného vozu. Člověk vůbec nemá být na co hrdý, když si uvědomí, že statisíce těchto moudrých zvířat musely zahynout pro to, aby pár jedinců mělo o několik truhlic zlata víc nebo pro pošetilý a prchavý pocit moci jednoho tvora říkajícího si "člověk moudrý" nad jinými tvory téhož druhu.

Míjela desetiletí a staletí a ono okřídlené "království za koně" stále platilo. Až najednou kdosi přišel na to, že v hlubinách země se skrývají jiní koně, které životodárné paprsky Slunce kdysi vdechly do dnešního uhlí a ropy. Ve jménu peněženek "uhlobaronů" a "petrolejových magnátů" začala devastace naší planety. V útrobách vozů všech druhů a velikostí se skryla celá stáda koní. Koní poslušných a neúnavných… Je to ale pravda? Služby takových koní připomínají smlouvu s ďáblem - jezdi, létej, pluj, ale za odměnu si postupně vezmu tvé životní prostředí, pomalu tě udusím, donutím posílat armády, aby vybojovaly další a další zdroje blahobytu - pro někoho. A ti živí koně se začali nejprve pomalu, pak čím dál tím rychleji, ztrácet ze světa. A dneska? Spousta dětí jde do školy, aniž kdy viděla živou krávu, prase i toho koně. Ptáte se dětí - "Jak dělá mašinka?" - odpoví vám - "š-š-š-š-š", aniž vlastně vědí proč; dnešní mašinky tohle přece už nedělají. Na otázku "Jak dělá koníček?" možná uslyšíte nějaký neumělý pokus o zařehtání, ale dítě pravděpodobně nikdy živého koně řehtat neslyšelo; no, možná v televizi.
Narození zdravého hříběte je v dnešní době věcí natolik vzácnou, že jsem neodolal, abych se s vámi o takovou radostnou událost nepodělil alespoň několika obrázky. Co by nám takové hříbě mohlo říci?
Narodila jsem se 29.dubna 2001 ve stáji v Hluchově ve Staré Boleslavi. Začali mi říkat Rominka, to je zdrobnělina od mého skutečného jména, které zatím nedokážu vyslovit. Ještě že my koně nemáme s písmenem "R" takové problémy jako vy lidé, celý život přece řehtáme… Musela jsem se jmenovat od tohoto nohatého písmene, protože moje maminka je Rozárka a babička, kterou ale vůbec neznám, se jmenovala Réva.

Na svět jsem přišla s přispěním pana doktora Myslivečka v noci; hned jsem se postavila na vlastní kopýtka a začala hledat něco k jídlu. Naštěstí moje máma věděla, co se patří a hned jsem měla nachystanou první snídani. Pak jsem měla konečně čas se porozhlédnout kolem. Pana doktora jsem už znala a aha…ale kdo jsou ti další dva človíčkové, co se mi tak smáli, že mám dlouhé nožičky a vypadám jako komár? Jo tak, to jsou Alena s Martinem, co se starají o moji mámu a netrpělivě čekali celých deset měsíců, až se vyklubu mámě z bříška. No, tak tady mě máte…

Rozárka

Tak tohle je moje máma Rozárka. Pořád teď něco jí; musí nás totiž živit oba dva.

Moje nožičky

A tohle jsem já. Právě si přepočítávám nožičky, jestli mám opravdu všechny čtyři.

Netrvá to dlouho a začínám objevovat svět. Na těch obrázcích jsou mi necelé tři týdny. Běhám s mámou po louce za stájí, už vím co je to nebe, tráva, řeka… A pořád se něčeho lekám. Taky se mi tu a tam pletou nohy, mám je přece jen dlouhé a hned čtyři najednou… Není to moc? Ale maminka jich má taky tolik a dokázala s nimi vyhrát prý i nějaké závody…no, uvidíme.

Můj čumák

Občas mě něco zaujme natolik...

Běžím...

..že za tím utíkám tak rychle...

Ještě rychleji

...div si na nožičkách neudělám uzel.

Už mě honí...

Máma s Alenou mě pak honí po louce.

Máma se pase

Pokud jsem zrovna hodná, máma se pase...

Mám hlad

...protože mám pořád hlad; já totiž rostu!.

Máma vozí Alenu

Někdy nechám Alenu na mámě povozit...

Povídám si

...ale nesmí to trvat dlouho, chci si taky povídat!.

A tady je mi už něco přes deset týdnů. Rostu jako z vody; s paničkou Alenou se začínáme dívat z očí do očí. Když občas do ní trochu z legrace drcnu, má co dělat, aby se udržela na nohou. Stravuji se pestřeji; máma si může trochu vydechnout, panička Alena mi nosí různé laskominy. A už taky zlobím… Tu a tam mě to popadne a rozhodnu se, že poběžím do světa. Ale tuhle jsem to přehnala. Utíkala jsem, páníček za mnou, až chudák šlápl do vosího hnízda. Otekl tak, že k němu musel taky pan doktor a píchal mu nějaké injekce; to já znám a nemá to ráda. Asi se budu muset polepšit.

Babička?

To jsem já, moje druhá máma Alena a její máma...

Babička!

...která je tak vlastně moje babička, chi, chi!

Láska...

S Alenou se máme moc rády...

Zlobí!

...i když mě občas zlobí!

Mamina...

Mamince se pomalu vrací její štíhlá linie...

Už se pasu!

...protože já už umím jíst sama, heč!

A co bude dál? Ještě nějaký čas budu s mámou. A až mi bude půl roku, půjdu prý do nějakého hřebčince. To už sama bez mámy a bez svých lidí. Nevím ještě ani moc, jaké to bude, prý je to nějaká škola pro koně. Pak možná budu taky někdy závodit jako moje máma. Tak mi držte palce!

Já...

Tak ahoj a mějte se pěkně!

JL