wz

Setkání často nebývají náhodná

Začátkem května jsme se spolkem Šehobed navštívili jarní Šumavu. Rozhodli jsme se, že když nám svátky letos nepřeje kalendář, prodloužíme si víkend sami a pokusíme se na kole projezdit okolí Kvildy. Bylo nás sice letos jen osm, protože některé děti maturují a ty starší již výstřelky rodičů nezajímají, ale projeli jsme co se dalo a krása hor vysoko převážila mírně pošmourné počasí.
Náš druhý výlet vedl ze samoty Šindlov, kde jsme měli pronajatou chalupu na Jezerní slať, Horskou Kvildu, Zlatou Studni, Churáňov, Nové Hutě a zpět.

Výlet nejprve pronásledovaly mírné trable. Před Jezerní slatí praskla Oldovi zadní osa a on s perspektivou osmi pěších kilometrů vlekl nepojízdného oře zpět do chalupy, aby se pokusil závadu opravit. Krám pana Honese na Horské Kvildě, kde jsme chtěli doplnit zásoby, byl zavřený. Stejně tak několik set metrů vzdálený penzion pana Honese, kde jsme chtěli poobědvat a doplnit ionty v podobě několika orosených piv. S kručícími žaludky jsme tedy stoupali po silnici na Zhůří. Já se snažím jezdit trochu napřed, protože naše výpravy natáčím na video a potřebuji tu a tam zachytit své přátele "v plném trysku". Vytvořil jsem si postupně několik set metrů náskok a jel sám serpentinami ve vysokém smrkovém lese.

Ve chvíli, kdy už jsem si říkal, že to stoupání asi nikdy neskončí, objevil se přede mnou Pes. Vážným klusem se ubíral opačným směrem. Já se příliš v rasách psů nevyznám. Poznám kokršpaněla, protože ho máme doma, jezevčíka, protože je dlouhej a ještě tak vlčáka. Jezevčíka jsem vyloučil hned. Z vlčáka měl ten pes velikost, z kokršpaněla kožich. Prostě něco jako zlatý retrívr. Ve chvíli, kdy mě míjel, jsem mu zdvořile řekl "Ahoj" a zeptal se ho, kam kráčí. Pes po mě loupl okem a odbočil do lesa, kde předstíral výzkum jámy s vodou. Ještě jsem ho slušně pozval, jestli nechce jít s námi na Churáňov, ale to mi již zmizel mezi stromy.

Konečně se silnice zlomila a na kopci se objevily objekty bývalé radarové stanice Zhůří. Nafilmoval jsem panoráma krajiny a šest postupně dojíždějících Šehobedistů, když se v hledáčku kamery objevil další pohyblivý objekt. Skutečně, bylo nás opět osm. Pes se zřejmě rozhodl přijmout mé pozvání a přidal se k nám. Držel se ve vzdálenosti asi deseti metrů a dělal, že ho ale vůbec nezajímáme. Všimli jsme si, že má obojek se známkou. Naše skupina se názorově rozpoltila. Dámy svorně bědovaly, že pes má určitě vzteklinu. Jistě nás nejprve pokouše, pak nakazí a nakonec sežere. Pánové moudře mlčeli, protože jinak by riskovali pokousání a sežrání nejen od psa. Nedalo se ale dělat nic jiného, než pokračovat v cestě. Pes otočil kormidlem o devadesát stupňů vpravo a sledoval nás s odstupem dvaceti metrů. Na Zlatou Studni vede nejprve poměrně rovná asfaltová lesní cesta. Naše tachometry ukazovaly místy až závratných 25 km/h a pes zmizel.

Asi po čtyřech kilometrech jsme na mýtině uprostřed lesů provedli nezbytné technické mezipřistání. Po několika desítkách vteřin se v zákrutu cesty objevil vyplazený jazyk a za ním i celý pes. Vypadal unaveně a lehl si mezi naše kola. Od této chvíle už nás neopouštěl. Blížili jsme se ke Zlaté Studni. Cesta byla tu a tam ještě pod sněhem, takže rychlost prudce klesla a pes nám pohodlně stačil. Na kraji louky jsme se chvíli posadili na dřevěné lavičky se stolem uprostřed. Pes si lehl pod stůl mezi nás. Nabídl jsem mu tabulku čokolády a on ji vděčně přijal. Pak se nechal pohladit.Co ale se psem dál? Ztratil se? Nebo ho někdo opustil? Prozatím jsme se rozhodli, že se pokusíme kontaktovat Obecní úřad a podle známky vypátrat majitele. V duchu jsem řešil dilema co dělat, když pes poběží s námi až k chatě. Za tři dny odjedeme a co dál? Pes se mi líbil a zdálo se, že on ke mě také nemá výhrady. Naznačil jsem oběma dámám z našeho auta lákavou vizi, jak pes sedí na sedadle mezi nimi a ony mu ukazují krásy ubíhající krajiny. Jak u Věry, tak u Jitky jsem se podle očekávání nesetkal s kladnou odezvou. Obě projevily nezvratný úmysl, že v tom případě budou tutéž krajinu pozorovat z oken autobusu.

Zvedli jsme se a pes se chopil iniciativy. Nyní již klusal před námi on a ukazoval nám cestu. Ze Zlaté Studně na Churáňov vede modrá značka. Cesta je kamenitá, nerovná a terén je členitý. Pohybovali jsme se tedy poměrně pomalu. Pes na každém rozcestí neomylně odbočil správným směrem. Tu a tam se napil z louže a na jednom místě, kde dosud ležel sníh, se s rozkoší chvíli válel na zádech. To už ho vzala na milost i Jaruška a kdykoliv jsme se rozjížděli, tak mu říkala "Tak pojď !". Před závěrečným stoupáním pes správně rozhodl, že na kole nesmíme cestou vyhrazenou pro běžkaře a zvolil správný směr. Po chvíli se dokonce z nejbližší zatáčky vrátil, podíval se na nás, kdeže se to flákáme, zavrtěl ocasem a vedl nás dál.

Les se rozevřel a objevily se první Churáňovské chalupy. Blížila se chvíle, kdy mělo padnout rozhodnutí. Pes ale vzal osud do svých tlapek. U lyžařského stadiónu se přidal ke dvojici s malým pejskem a když jsme asi po hodině vyšli z hotelu Olympia, kde jsme konečně poobědavali, již jsme se nesetkali.

No, a to je konec. Pokud někdo čekal nějakou pointu, že třeba pes nasedl do létajícího talíře zaparkovaného na Churáňově a odletěl na svou planetu v souhvězdí Velkého Psa, odkud nám vzápětí poslal pohlednici, tak bude zklamán. Přesto však mám pocit, že tu šlo trochu o víc než jen o to, že toulavý pes se přidal ke skupině toulavých cyklistů a pak je zase opustil.

Říká se, že žádné setkání není náhodné. Celá tato jarní epizoda mi dala minimálně jedno poučení – neplatí to jen pro lidi. Souhra náhod (zlomená osa, zavřený krám i hospoda) svedly nakrátko k sobě osudy jednoho psa a sedmi lidí. Chvíli jsme si rozuměli i když beze slov a on byl "jenom zvíře". Ale my jsme také přece "jenom lidi". A nakonec, vždyť ta "jenom zvířata" se k sobě ve většině případů chovají lépe než lidi. Nekradou, nemají politické strany a většinou se bezdůvodně nezabíjejí. Alespoň ne z nenávisti.

JL