wz

Pozdrav mé Čudlince do šestého psího nebe…..

Domnívala jsem se mylně, že moje Čudlička von Jimlin umřela. Dnes vím, že ona jenom usnula v mém srdci. Když se probudí, vrtí ocáskem, neboť je šťastná, že si vybrala toto místo pro svůj věčný sen. Srdce mi potom krvácí a bolí, do očí se mi derou slzy…

Zlatíčko moje, nemohu ti už vyprávět, tak ti musím napsat! Píši ti, moje psí lásečko, Čudličko něžná, lištičko moje, tam do dáli, do mrazivého tyrkys vesmíru, tam doletí mé psaní! Chci, abys věděla, že mám tvůj světlý zahnutý drápek pevně a navždy zaťatý ve svém milujícím srdci…. Můj krajkový límečku, moje princezničko křehká, oddaná, nekonečně milující a nekonečně milovaná! Zlatá, voňavá, usměvavá psí holčičko. Laskavá, oplývající bezbřehou láskou, dušičko psí čistá, křišťálová! Tolik, tolik vzdálená!

 

 

Přijela jsi k nám v novém cestovním pelíšku a v kabátku naší Barunky v sobotu 19. prosince roku 2009. Vyhublá, opelichaná, nemocná a opuštěná. Navždy bez své milované paničky a příbuznými jako nevhodné dědictví nechtěná. Ubohý nešťastný pejsek, zachráněný útulkem. K mému rozhodnutí, že budeš po zbytek svého života naší holčičkou, stačila věta tety z útulku: „A Čudlu byste nechtěli?“ Když jsem tě spatřila na stránkách jimlínského útulku, hned jsem se na první, pak druhý a třetí pohled zamilovala! Slovo dalo slovo, pak přišel rodinný souhlas a já šla koupit cestovní pelíšek. Pak následovala dohoda s útulkem a v sobotu téhož týdne jsem se svým synem vyrazila pro tebe, zlatíčko! Bylo sedmnáct stupňů pod nulou a spousty sněhu.

 

 

Byla jsi maličká, jako rybka čudlička, proto tě tety v útulku pojmenovaly Čudla, naše Čudlinka. Tvé jméno ti moc slušelo, přidali jsme k němu kousíček navíc – Čudlička von Jimlin. Nejvíc jsi slyšela na Barušku, Báru, Barunku, myslíme, že jsi se tak jmenovala u své zemřelé paničky. No, my jsme už jednu Barunku měli a díky Bohu stále máme. A tak jste na zavolání přišly Barunky dvě! Moje nádherné holčičky, na tu dobu nezměrného štěstí budu vzpomínat celý zbytek života.

Barunka si na tebe pomalu zvykala, je to naše nabroušená břitvička, museli jsme být obezřetní. Ty sis ji získala, Baru poznala, že nejsi dominantní, ale submisivní a něžný pejsek. Pan veterinář tě prohlédl, zhodnotil tvůj věk na čtyři až pět let, i když jsme si tě z útulku vzali šesti až sedmiletou. Tvůj skutečný věk pro nás zůstal zahalen tajemstvím.

 

 

Začaly jste spolu lehat v jednom křesle nebo pelíšku, někdy sis položila hlavičku na Barunčina zádečka. Ona tě vždy zdravila oušky postaveným do krabičky (kdo měl nebo má jezevčíka, ví, o čem je řeč). I když to s vámi dvěma nebylo vždy idylické. Jednou odpoledne jsi skočila do naší postele a naše jezevka zareagovala jako čertík, který vyletěl z krabičky - kousla tě do pacičky. Byly jsme spolu ukázat pacičku u pana doktora, naštěstí to bylo jen povrchové kousnutí. Na Barunku jsem se moc hněvala, už se to naštěstí nikdy neopakovalo.

Postupně jsme pochopili, že tvé zdraví je značně podlomené. Z doby, kdy ses toulala vyhozena příbuznými, jsi si přivezla giardiozu, hemorhagickou E coli, nemocnou slinivku, psincový kašel. Skončila jsi nakonec na pohotovosti na klinice Novovet, tam tě zachránili. My jsme bojovali o tvůj život, ale největší bojovnicí ses nakonec ukázala ty, dvě a půl kila štěstí a starosti. Připadali jsme si s tebou jako na horské dráze. Jak je to dávno, šest let, 2 měsíce a 13 dní…

Čas ubíhal a ty ses proměnila ve čtyřkilové, lesklé a krásně osrstěné paniččino štěstíčko. Když jsme usínaly, dotýkala ses mé nohy chladným růžovým malinkým čumáčkem. To bylo před lety. Změnila ses v pohodové vyrovnané zvířátko. Spala jsi sama v pelíšku, který těsně přiléhal k mé posteli. Přišla jsi pod deku pouze tehdy, když přišla bouřka nebo stříleli pyrotechniku, to ses opravdu bála. A potom tu poslední noc z druhého na třetího března letošního roku. Tvůj čumáček a ouška byla jako kus ledu a ty ses třásla pod vrstvou dek. Ráno ses neudržela na vyhublých pacičkách.

 

 

Nastal okamžik, kdy jsme museli jednat. Věta pana doktora pronesená k nám, tvým nešťastným pánům, zněla – Tak to ukončíme, teď už by ji čekaly jen křeče a bolesti, potom konec… Sluníčko naše, nechali jsme tě překročit Duhový most do šestého psího nebe. Usnula jsi navždy v pánově náručí s hlavičkou na jeho rameni.

Za Duhovým mostem jsi neomylně zamířila do Království naší Princezny Babetky Druhé, do Království tří černých oliv. Zde na tebe čekaly tvé družky, Babetka Druhá a Betsička Kašpárek. Holčičky naše milované, prožijte spolu krásné dny, lásky moje vzdálené! Dny nekonečné lásky, sluncem prozářené a plné očekávání. Jednou se tam sejdeme, vy poběžíte paničce naproti s rozesmátými tlamičkami, vlajícími ocásky a radostným vítacím štěkáním. Já osobně do sedmého lidského nebe nechci, zůstanu ráda v šestém – psím a kočičím nebi. Jsem přece zrozená v roce Psa i v hodině Psa!!!! A mám tam své milované psičky!

 

 


Text Ivana Lena Němcová, foto Jaromír Němec


 

Zpět na Stránky našich zvířecích přátel

 

Zpět k Mostu ?