wz

My tři životní poutníci v Mumlavském vodopádu

Věnovánu tomu, který tam byl s námi, který s námi intenzivně vnímal to kouzlo daného okamžiku. Se mnou a s věrnou psicí Babetkou.

Existují mnohé krásné kouty naší Země. Mezi ty nejmilejší patří Krkonoše. Miluji je snad proto, že jsem zde bývala od útlého dětství se svými rodiči častým hostem. Městečko Harrachov oplývá půvabem horského městečka se vším všudy, tedy utopeného v hlubokém údolí. Údolí protkaného říčkou Mumlavou a jejím sousedem Bílým potokem. K méně příjemnému koloritu tohoto místa neodmyslitelně patří invaze polských a německých turistů. V této nádherné přírodní scenérii my relaxujeme rádi. Ne mezi hlučnými turisty, ale v lese, sami tři. Alespoň do předloňského léta, tedy do léta roku 2002, tomu tak bývalo. Byli jsme tři, my dva a naše psice. Byli jsme soudržná jednotka. To se málokdy vidí v dnešní rozporuplné době.

 

 

Byli jsme kdysi mladí a svěží, naše psice měla černé lesklé oči a černý mokrý ledový čumáček. Zkrátka tři černé olivy v usměvavém obličejíčku. Časy plynuly a my se změnili. Ráno vstáváme s bolavou hlavou či bolavým kolenem. A taky víme, že bude ještě hůř. Teď hovořím o naší psí lásce, jako kdyby byla stále s námi. Není, bohužel. Máme možnost úniku, jakou většina lidí nemá, totiž do duchovního ráje. Do světa naší fantazie, prožitků a krásy. Tam zapomínáme na naše šednoucí vlasy, zapomínali jsme i na bílé fousky, šedý čumáček a kalné oči naší milované psí holčičky.

Pro většinu lidí v okolí i v zaměstnání jsme vzorem věrnosti a máme punc slušné rodiny. Doposud jsme byli po fyzické stránce věrni jeden druhému, dobrovolně povinováni přátelstvím, láskou a porozuměním. Zub času pomalu hlodá na našich křesťanských zásadách, ale zdání solidnosti ještě budíme. Však vysoko nad námi ční ve své psí, až dojemné věrnosti naše psice. Nepřekonatelná, neumírající, věčná jako moje vzpomínky. Ona nám všechno rozuměla a taky nám všechno uměla říci. Stačil pohled, gesto, psí řeč těla. Nás měla přečtené jako oblíbenou knihu. Ač údajně němá tvář, komunikovala s námi beze slov. Její oči mluvily, tlamička se smála nebo mračila. Vím, že by byla za nás klidně obětovala svou věrnou psí dušičku. Jako dnes vnímám ten slastný okamžik, slyším ve svých uších, jak mi říká: „Pojď klidně ven, neboj se, nevadí, že je tma. Jsem tu já, já tě ochráním!“ Splácela nám po celý svůj předčasně zmařený psí život láskou lásku, kterou jsme jí dávali my od útlého štěněčího věku.

 

 

To, co teď budu vyprávět, to se opravdu stalo! Můžete pochybovat, ale já zoufale chci věřit, že to tak bylo. Ano, bylo, je a bude to mojí pravdou. V řece Mumlavě je, jak už to u horských řek bývá, řada slapů a peřejí. Nevysoko nad naším oblíbeným městečkem dělá řeka divy. Skáče z kamene na kámen a náhle padá. Zpěněná, provzdušněná, roztříštěná na miliony mikrokapiček kamsi dolů a dolů, svým tryskem připomínající zpěněného, do hlubiny pádícího koně. A tam dole se odráží od mechem porostlých, sluncem zlacených kamenů. Je jich tolik, že bys je jen stěží spočetl, plochých, oblých i oplývajících nepopsatelnými, dokonce bizarními tvary. Mezi těmito němými svědky dávnověku zvlášť upoutává pozornost skupinka tří kamenů. Velký, menší a malinký. Jsou světlé, čisté a usměvavé, asi takové, jakými jsme kdysi chtěli být. Naše psička taková byla.

 

 

Turisté je nadšeně pozorují. Drobné kapičky nad nimi perlí, hrají barvami a vytvářejí lomem slunečních paprsků barevnou zmenšeninu pravé nebeské duhy. Ta je krášlí vždy za každého slunečného dne. A tam je slunečných dní jedno sto devadesát do roka. V těch zbývajících dnech se statečné paprsky pokoušejí prodrat mraky. Někdy se jim to i povede, jindy zase ne. To proto, aby mohly zdobit naše milované kameny. Já intenzivně vnímám tento sen, který se mi vrací tak často, že už ho považuji za realitu. Je krásný, jestliže se ještě nesplnil, určitě se tak stane! Je totiž pravdivý, ještě snad víc pravdivý, než jsme kdysi bývali i my. Neodpustím si dodat pár úryvků z tohoto krásného snu.

 

 

Jdeme pomalým krokem po pravé straně řeky Mumlavy, myšleno proti jejímu proudu, neseme v tašce naši psičku. Ona už nemůže, už jí neslouží tolik nožičky, je unavená dlouhým psím životem. Blížíme se k našim kamenům a vstupujeme do ledové vody pod vodopádem. Nastává problém, psice se bojí vody. Srdíčko má rozpolcené. Děsí ji padající voda, ale nechce opustit milovaného pána. Jsme smáčeni vodou a začíná zvláštní proces. Buňky kamenů ožívají a začínají se prolínat s našimi. Vždyť my kameníme! U naší psice vítězí strach a utíká. Musíme silou vůle proces splynutí zastavit! Bez ní ne! Voláme z posledních sil, pláčeme. Ona žalostně naříká na břehu. Napadne mne spásná myšlenka a volám: „Skoč, Babetko, skoč!“ Slyší můj zoufalý hlas a rozhoduje se v okamžiku. Správně. Odráží se na svých starých pacičkách a vrhá se pánovi do náruče. Nyní už nic nebrání procesu kamenění. Je s námi, zlatá a lesklá, těsně přimáčknutá k pánovi. A on ke mně. A já k ní. Vidíme, slyšíme, nemůžeme se ani pohnout. Uvnitř máme stále horkou, rudou krev, zato na povrchu kámen. Nic nás nebolí, jsme spolu. Všichni tři. Nic nás nerozdělí. Navěky spolu!

 

 

To jsem napsala jako vzpomínku na těšení se na bohužel poslední společnou dovolenou naší trojice. Nejkrásnější dovolenou v mém životě. Na tu dovolenou jsem se těšila 17. 5. 2002.


Text Ivana Lena Němcová
Ilustrace Jana Vesuvanka
Foto Jaromír Němec

 

Zpět na Stránky našich zvířecích přátel

 

Zpět k Mostu ?