wz

Zvířata (zbytečně) trpí za lidi

Málokdo ví, že 24. dubna je Světový den laboratorních zvířat. Kalendáře o tom mlčí, snad aby zbytečně nedráždily jemnocit "pánů tvorstva", kteří o takových věcech prostě nechtějí vědět. A tak se setrvává ve družném mlčení, zatímco tisíce životů jdou - možná zbytečně - na zmar. Byť jsou to životy "jenom" zvířecí.

Materiály zde uvedené jsou převzaty ze stránek Společnost pro zvířata ...Society for Animals ze sekce Pokusná zvířata.


Fakta o pokusech na zvířatech

Hawkey(podle stejnojmenného článku)

Za mnohá léta jsme se nechali přesvědčit o nezbytnosti pokusů na zvířatech - pro vývoj lidského poznání v oblasti medicíny a pro naše zdraví. Tento názor je pevně zakořeněn ve školách a jiných institucích, v médiích, v našich myslích. Následující odstavce odkryjí fakta o nespolehlivých vědeckých postupech, užívaných lékařskými profesionály při pokusech na zvířatech. Zástupci americké organizace AFMA (Americans for Medical Advancement / Američané za pokrok v medicíně) tvrdí, že kromě utrpení způsobovaného zvířatům, jsou tyto pokusy neetické také vůči lidem, neboť jsou špatně pochopené a způsobují tak lidem utrpení.

Existují nepopiratelná svědectví o tom, že pokusy na zvířatech poskytují zavádějící výsledky, jejichž přenesení na člověka mohou být tragická až osudová. Tyto pokusy vyčerpávají finanční fondy na lékařský výzkum, znamenají ztrátu drahocenného času, vytvářejí neefektivní řešení problémů a zdržují vývoj při objevování léků pro lidské choroby.

Následující fakta zodpoví některé otázky týkající se pokusů na zvířatech, nebezpečí, která skrývají a jaký dopad to má přímo na nás.

Byly by léky bez předchozího testování na zvířatech bezpečné pro člověka ?

Vyloučení fáze pokusů na zvířatech z výzkumného procesu by znamenalo bezpečnější léky pro člověka. Nejprve je nutné si uvědomit, že proces vývoje léčiv není podle scénáře "od laboratorního zvířete přímo do skleničky." Existují čtyři způsoby navrhování léčiv, kdy vědci začínají jedním z těchto:

Když výzkumní pracovníci aplikují potenciálně užitečnou látku do zvířete, dostane se jim řady informací o efektivitě látky u daného zvířecího druhu; nicméně výsledky se téměř vždy dramaticky liší v závislosti na druzích a neexistuje žádná spolehlivá metoda odhalující budoucí reakci lidského organismu.
Látky, které by mohly zachránit mnoho lidských životů nejsou schváleny, protože se u zvířat projevily jako nebezpečné, naopak substance, které na zvířata působí jako terapeutické a jsou schváleny, se později prokazují jako škodlivé pro lidský organismus a někdy dokonce smrtící. Je dobře známo, že asi 100 000 úmrtí ročně je způsobeno účinky legálních léků. Přibližně 15% všech pacientů na příjmu v nemocnicích se zde ocitá z důvodu škodlivého dopadu léků. Za jedno desetiletí musela být více než polovina schválených nových léků stažena z trhu či překlasifikována poté, co u lidí způsobila řadu neočekávaných vedlejších účinků. Všechny tyto léky předtím prošly rozsáhlými pokusy na zvířatech!
Celá řada našich populárních léků (acylpirin, acetaminophen a ibuprofen) je škodlivých pro zvířata. Logicky tedy vyvstává obava, zda-li nás pokusy na zvířatech nepřipravují o velice potřebné medikamenty.
Dr. C. Dollery uvedl: ".na převážnou většinu lidských nemocí neexistuje zvířecí model nebo je velice nedostatečný. (Riskujeme to, že) přehlédneme užitečné léky, protože se u běžně užívaných zvířecích modelů jako užitečné neprojevují." Zatímco média zaníceně podávají nadšené zprávy o údajných pokrocích na poli pokusů na zvířatech v procesu objevování léků na lidské choroby, opomíjí se zmínit o jejich negativech: náš metabolismus je unikátní a výsledky testů na zvířatech nikdy nemohou přesně předvídat dopad léků na člověka.

Na kom tedy provádět pokusy, když ne na zvířatech ?

Tato otázka chybně předpokládá, že za lékařský pokrok v minulosti vděčíme pokusům na zvířatech. Skutečná úroveň lékařského výzkumu závisí a bude záviset na následujících postupech a metodách, které nezahrnují zvířata:

In vitro výzkum (ve zkumavce) na živých tkáních sloužil a slouží jako prostředek pro významné objevy. Přestože lidská tkáň byla vždy k dispozici, nebyla k výzkumu vždy využívána. Krev, tkáně a orgánové kultury jsou ideálními prostředky k testování efektivity a toxicity léků.

Epidemiologie je věda o lidské populaci, jejímž cílem je určování faktorů, které by mohly jednak vyvolat onemocnění v širokém měřítku a také faktorů imunity vůči nemoci. Epidemiologie, kombinovaná s genetickým výzkumem a dalšími zde popsanými metodami poskytuje velmi přesné informace. - Bakterie, viry a plísně odhalují základní buněčné charakteristiky.

Lidská autopsie je používána k osvětlení nemocí a výuce operativních technik např. při nápravě zlomenin, stabilizaci páteře, rekonstrukci vaziva apod. - Umělé modely mohou být vytvořeny pro specifické fyziologické studie, např. opotřebovávání kloubů za různých podmínek.

Genetický výzkum objasnil zodpovědnost určitých genů za specifické choroby. Nyní lékaři dokážou určit pacientovu náchylnost k nemoci, veškeré změny v pacientově stavu mohou být důkladně monitorovány a léčba zdokonalována i s ohledem na vhodný jídelníček, celkový životní styl a medikaci, u každého individuálně.

Klinický výzkum na pacientech poskytuje přesný model lidské reakce na rozličné formy léčby. Většinu našich základních znalostí o nemocích můžeme připsat klinickému výzkumu.

Průzkum léků na trhu je proces poskytující informace o distribuovaných lécích, kdy je každý účinek a vedlejší účinek nového léku ohlášen a zaznamenán monitorovací agenturou. (Přestože má tento průzkum zjevné výhody, je v současnosti prováděn nepravidelně, protože tyto postupy nejsou ani snadné ani příliš žádané.)

Matematický a počítačový modeling je komplexní výzkumná metoda, která využívá matematiku k simulaci živých systémů a chemických reakcí. Léčba rakoviny prsu a dalších chorob vznikla jako výsledek tohoto typu výzkumu.

Moderní technologie značnou měrou přispěla k vysokému standardu zdravotní péče, která je nám dnes poskytována. Příklady zahrnují přístroje jako snímače MRI (snímání magnetické rezonance), CAT (komputerizovaná axiální tomografie), PET (pozitronová emisní tomografie), dále rentgen, ultrazvuk, přístroje pro chemickou analýzu krve, arteriální katétry, elektronové mikroskopy, monitorovací zařízení, lasery, anestetické přístroje, zařízení operačních sálů, elektrkardiogramy, elektroencefalogramy, kostní a kloubní protézy, laparoskopickou chirurgii, umělé orgány a mnoho dalších.

Specializace také zachránila mnoho lidských životů. Například celý obor patologie přispěl k lepšímu porozumění nemocím. Specializace lékařské péče v kardiologii, onkologii, ortopedické chirurgii, pediatrii, v infekčních onemocněních atd. lékařům umožnila rozšířit si znalosti a podělit se o svoje zkušenosti ve vlastním oboru. Specializované oblasti péče v nemocnici, jako jednotky intenzivní péče (JIP) - pro novorozence, pro nemocné s chorobami srdce, v chirurgickém oddělení - zlepšily péči o pacienty. Sestry, výhradně školené pro operační sály nebo JIPky, mohou lépe přistupovat k pacientům.

Technicky vzato: lidé jsou zvířata. Tak v čem je problém ?

Zatímco základní stavbu mají všechny zvířecí buňky totožnou - jádro, ribozomy, mitochondrie atd. - dnes již víme, že dokonce i nepatrné zvláštnosti odlišují způsob, jakým buňky různých živočišných druhů reagují na potravu, prostředí a léky. Tyto zvláštnosti, viditelné pouze prostřednictvím elektronového mikroskopu, jsou jak příčinou, tak následkem evoluce, která stvořila odlišné bytosti. Neúspěšné výsledky pokusů na zvířatech nepopiratelně dokázaly, že právě ty nejmenší biologické odlišnosti mohou jeden druh před nemocí ochránit a u druhého ji vyvolat. Například povrchové receptory bílých krvinek nechávají člověka náchylného onemocnění AIDS. Jako jediný mezi primáty, má člověk molekulu glykoproteinu na povrchu buňky. Vědci nyní naznačují, že by tento fakt mohl vysvětlovat, proč jsou ostatní primáti odolní vůči takovým onemocněním jako malárie, rakovina prostaty a cholera.

Protože se buňky určitým způsobem navzájem odlišují, ne všechny reagují stejně. Pokud jsou údaje o jednom druhu aplikovány na jiný, právě ty nejdrobnější odlišnosti mezi lidmi a zvířaty mohou vést ke smrtelně nebezpečným omylům.

Dokonce i kniha - všeobecně považovaná za bibli pro experimentátory se zvířaty - Vědecká příručka o laboratorních zvířatech (The Handbook of Laboratory Animal Science) konstatuje: "Je nemožné vytyčit spolehlivá, obecně platná pravidla aplikace dat a informací z jednoho druhu na jiný. Tento fakt může být často ověřen až při prvních pokusech na cílovém druhu (lidech). Přenos informací ze zvířecích modelů (na člověka) zůstane vždy pouze věcí zpětného pohledu."

Pokusy na zvířatech jsou neodmyslitelné, protože zvířata představují jediný model celistvého metabolického systému.

Podle tohoto názoru nemohou výzkumné metody in vitro, přestože hodnotné, předvídat, co se stane v celém žijícím organismu. To je pravda. Historie však dokázala, že výsledky testů na laboratorních zvířatech jsou neadekvátní mnohem více tím, že poskytují informace týkající se výhradně pokusných zvířat a nikoli lidí. Metabolické procesy se výrazně odlišují v závislosti na druzích. Informace získané z pokusů na zvířatech nemají pro člověka žádnou hodnotu a při aplikaci na člověka jsou naprosto nevědecké. Látky, které se prokazatelně projevují jako efektivní u zvířat, nemají žádnou léčebnou hodnotu pro člověka, někdy dokonce způsobují lidskému organismu újmu. Použitím metod in vitro a nových technologií jsme schopni simulovat nedotčený žijící lidský organismus mnohem lépe, než s laboratorními zvířaty. Všechny léky jsou nakonec stejně testovány na lidech a tito lidé jsou stejnými pokusnými tvory jako laboratorní zvířata. Lidští dobrovolníci jsou v tzv. "klinických fázích" testování léků podrobováni aplikaci z počátku nepatrných dávek léku, jejich reakce jsou monitorovány a dávky se poté pomalu zvyšují. Klinické testy a následné alternativní metody a postupy jako epidemiologie a průzkum léků na trhu poskytuje to, co pokusy na zvířatech poskytnout nemohou: 100% přesnost ve výzkumu lidských metabolických procesů.

Jak si můžeme být jisti, že léky, které nebyly testovány na zvířatech nezpůsobí vrozené vývojové vady ?

Lékařský princip, zvaný Karnofského zákon uvádí, že jakákoli substance může být teratogenní (způsobující vrozené vývojové vady), pokud je aplikována určitému druhu, v určité fázi, v určité dávce. Obyčejná stolní sůl a dokonce voda může být pro některé druhy teratogenní. Věda nám odhalila fakt, že všechny léky mohou u určitých organismů způsobovat vrozené vývojové vady. Látky, které jsou teratogenní pro některé druhy, navíc nemusejí být či nejsou teratogenní pro jiné. Z 1200 chemikálií, které způsobily vrozené vývojové vady u zvířat mělo pouze 30 negativní efekt na člověka, jak se uvádí v New England Journal of Medicine. Články v dalších odborných publikacích tyto závěry potvrzují.

Mnoho pro člověka bezpečných a prospěšných léků způsobilo u laboratorních zvířat vrozené vady: > Lovastin > Chondroitin sulfát > Acetazolamid > Dichlorfenamid > Ethoxzolamid > Mathazolamid > Furosemid > Clonidin > Diazoxid > Hydralazin > Reserpin > Guanabenz > Diltiazem > Nifedipin > Kodein > Hydrocodon > Hydromorfon > Meperidin (Demerol) > Morfin > Oxymorfon > Fenazocin > Propoxyfen > Kolchycin > Allopurinol > Aspirin > Acetaminofen > ostatní protizánětlivé léky neobsahující steroidy > Enfluran > éter > Halothan > Isofluran > rajský plyn > Sevofluran > Prokain > kortikosteroidy > Ampicilin > Cefalothin > Chloramfenicol > Erythromycin > mnoho antibiotik, fungicidních a protivirových léků > antiparazitika > léky proti hlístům > antimalárika > léky proti hyperglykémii > inzulín > Thyroxin > Methylthiouracil > Propylthiouracil > Aminofyllin. Většina léků používaných při žaludečních onemocněních, zvracení, alergických a dýchacích potížích způsobují vrozené vady u zvířat, u lidí však nikoliv.

U plodů krys, oblíbeného laboratorního zvířete, se objevily vrozené vývojové vady jako reakce na téměř všechny chemikálie, které jsou nebezpečné pro lidský plod. Pro krysy je ovšem nebezpečná také řada chemikálií, které jsou pro člověka neškodné. V čem jsou tedy testy teratogenity na zvířatech přínosné a proč jsou nadále prováděny? Porodník Prof. Dr. D.F. Hawkins poznamenává: "Spíše než na produkování informací, které by měly mít hodnotu pro humánní medicínu se zdá, že velká většina prenatálních toxických studií je zaměřena na zajišťování lékařské a legální ochrany farmaceutických společností a politické ochrany oficiálních řídících orgánů."

Jak Karnofského zákon naznačuje, vědci dnes mohou vyvolat vrozené vývojové vady u jiných druhů látkami, které jsou teratogenní pro člověka. Jaký má toto však smysl? Takové testy na zvířatech nemají pro člověka žádnou hodnotu, pouze vyčerpávají drahocenné fondy, které by jinak mohly být věnovány na smysluplný výzkum.

Nebyla vakcína proti obrně objevena při testech na zvířatech ?

Ve skutečnosti pokusy na zvířatech v průběhu první poloviny 20. století objevení této velice potřebné vakcíny zpomalily. Když se obrna okolo roku 1835 objevila poprvé, byly její oběti rapidně paralyzovány a umíraly.

V roce 1908 vědci naznačili, že příčinou onemocnění je virus. Virus, který by mohl být vymýcen vakcínou. Zásadním momentem v procesu práce na vakcíně je určení cesty, kterou se infekce dostává do těla. Není možné přerušit nákazu, dokud není určena její cesta. Patologové objevili virus obrny v lidských střevech již v roce 1912, což je vedlo k závěru, že virus může do těla vstupovat zažívací traktem.

Mezitím se výzkumným pracovníkům úspěšně podařilo infikovat virem obrny opice. Jelikož však do opic virus vstupuje dýchacím traktem, tento "triumf" zastavil vývoj efektivní vakcíny po desetiletí. Těžko věřit, avšak vědci pracující na vakcíně dali raději přednost údajům získaným při pokusech na opicích a zcela tak ignorovali fakta o viru nalezeném v lidském trávicím systému.

Je pravda, že vakcína proti obrně pochází z pokusů na zvířatech, protože v roce 1934 byla představena vakcína vyrobená z tkáně opic. To, co ale zveřejněno nebylo, je fakt, že tento lék způsobil smrt šesti lidí a dvanáct případů paralýzy. V roce 1937 vedly další pokusy na zvířatech vědce k rozvoji nasální léčby. Důvodem byla domněnka, že pokud virus do lidského těla vstupuje přes nosní sliznici, jako u opic, měl by tento způsob léčby zničit virus již v nosu. Výsledkem však bylo permanentní poškození čichového ústrojí dětí, které léčbu podstoupily.

V roce 1941, 30 let po prvotních testech na zvířatech, byla nasální teorie popřena Dr. Albertem Sabinem, který při studiu lidských autopsií našel virus obrny v gastrointestinálním traktu člověka, jak bylo ostatně dokumentováno již před 30 lety. Dr. Sabin později na konto přehmatu s pokusy na opicích komentoval:
".prevence byla dlouho zdržena z důvodu chybné koncepce podstaty této lidské choroby, založené na jejích zavádějících experimentálních modelech u opic."

Konečně v roce 1949 připravil Dr. John Enders, oceněný Nobelovou cenou, cestu pro vytvoření vakcíny studiem rostoucího viru ve tkáňových kulturách. Přestože vakcína mohla být vyprodukována z lidské tkáně, konvenční přístup zvítězil a výrobci vakcíny dali přednost tkáním opic. Vakcína získaná z tkáně opic obsahující živý virus obrny infikovala 204 lidí obrnou a způsobila 11 dokumentovaných úmrtí.

Poučeni omyly dnes vakcínu obrny pěstujeme nikoli ve zvířecích tkáních, ale v lidských buněčných kulturách.

Nevděčíme pokusům na zvířatech za objev penicilinu ?

Pravdou je, že pokusy na zvířatech vývoj tohoto významného léku vlastně zpomalily. V roce 1929 pozoroval Alexander Fleming v Petriho misce proces, při němž penicilin likviduje bakterie. Pln očekávání pak chemickou směs podá infikovaným králíkům. Penicilin se však u králíků projevil jako neefektivní (Nyní víme, proč tomu tak je. Díky tomu, že králíci rychle vylučují penicilin močí, nemá lék prakticky šanci začít účinkovat předtím, než je z těla vyloučen.)

Zklamaný Fleming proto tento lék na desetiletí odkládá stranou. Pokus s králíky mu "dokázal", že penicilin není přínosný. Po letech se Fleming v zoufalé snaze zachránit umírajícího pacienta, u něhož veškeré léky selhaly, rozhodl použít penicilin ještě jednou. Penicilin způsobil zázrak. a ostatní již známe.

Lidstvo by pravděpodobně bylo o penicilin oloupeno, kdyby ho Fleming testoval na morčatech nebo křečcích. Penicilin u těchto druhů totiž způsobuje smrt. Fleming později řekl svým studentům, že zavádějící výsledky pokusů na zvířatech téměř zamezily objevům celé řady užitečných antibiotik.

Díky laboratorním zvířatům dnes víme o cukrovce a inzulínu

Tento argument je vždy používán zastánci pokusů na zvířatech ve snaze ospravedlnit je. Tvrdí, že bez inzulínu získaného z jatek by mnoho diabetiků přišlo o život. Pravdou je, že zvířata sehrála značnou roli při výzkumu a léčbě diabetu, ale jejich použití nebylo nutné a navíc ne vždy posunulo vědu kupředu.

Cukrovka je skutečně závažné onemocnění, neboť postihuje 10 - 14 milionů Američanů a bývá hlavním důvodem slepoty, amputací, selhávání funkce ledvin a předčasných úmrtí. V České republice byl v roce 2000 počet diabetiků 654 164, což je 6,3% obyvatelstva (zdroj: Diaživot.cz). Ačkoli existují klinické záznamy diabetu již z prvního století našeho letopočtu, do konce 18. století nespojovali lékaři chorobu s charakteristickými změnami ve slinivce pozorovanými při autopsiích. Protože bylo těchto změn těžké dosáhnout u pokusných zvířat, mnoho vědců roli slinivky při cukrovce zpochybňovalo. Téměř o století později, v roce 1869, vědci objevili pankreatické buňky produkující inzulín, které u diabetických pacientů selhávají. Ostatní pankreatické potíže, jako rakovina či zánět slinivky se zdály vyvolávat diabetické symptomy a tím posilovaly souvislost cukrovky se slinivkou.

Nicméně vědci přerušovali dobře se rozvíjející směr poznávání týkajících se slinivky a diabetu. Po vyjmutí slinivek z těl psů, koček a prasat začala tato zvířata trpět diabetickými problémy. Jejich symptomy však vedly vědce k domněnce, že cukrovka je onemocněním jater, protože spojovali transport cukru do jater a glykogen. Tyto studie na zvířatech odvrátily výzkum cukrovky jiným směrem na mnoho let.

V roce 1882 poukázal dr. Marie na souvislost mezi akromegalií (porucha hypofýzy) a cukrem v moči, čili souvislost metabolismu cukru a hypofýzou. Další lékař Dr. Atkinson publikoval v roce 1938 údaje, které ukázaly, že 32,8% všech akromegaliků trpělo diabetem. Dr. Bouchardat publikoval podobná data v roce 1908. Z nějakého důvodu obdržel v roce 1947 Bernardo Houssay, vědec, který to samé dokázal reprodukovat u psů, Nobelovu cenu. Je zřejmé, že pokusy se psy přispěly k jeho slávě neprávem, jelikož znalosti o problematice předcházející pokusům Dr. Houssaye a jakýkoli počet metod založených na studiu lidí by přineslo stejná zjištění.

Na počátku dvacátých let izolovali John Macleod a Frederick Banting inzulín od psa. Za tento čin obdrželi Nobelovu cenu. Macleod připustil, že jejich příspěvkem nebylo objevení inzulínu, ale reprodukce dosavadních objevů u psa, reprodukce znalostí o chorobě, které již byly demonstrovány u člověka. Získávat inzulín od psů nebyl nutný, protože samozřejmě zde již bylo dostatečné množství tkáně od lidí. Prostě tento pokus provedli, protože to bylo příhodné. Ve stejném roce dali Banting a další experimentátor Best, inzulín od psa lidskému pacientovi s katastrofickými následky. Všimněte si, co vědci o tomto pokusu se psem v roce 1922 řekli:
 "Produkce inzulínu byla založena na chybně chápané, chybně řízené a chybně provedené sérii pokusů na zvířatech."

Banting, Best a ostatní vědci upravili proces produkce inzulínu použitím metod in vitro a později začal být masově produkován ze slinivek prasat a krav, sbíraných na jatkách. Je pravda, že hovězí a vepřový inzulín zachránil životy, ale u některých pacientů také způsobil alergické reakce. Hovězí inzulín má tři aminokyseliny, které se od lidských aminokyselin liší a vepřový inzulín má pouze jednu. Tento fakt může znít zanedbatelně, ale k podkopání zdraví stačí jen velmi malá neshoda aminokyselin. (Pouze jedna deviantní aminokyselina stačí k vyvolání určitých nemocí ohrožujících lidský život, jako např. cystická fibróza nebo srpkovitá chudokrevnost.) Vstříknutí inzulínu získaného od zvířat rovněž představuje značné nebezpečí pro přenos virů, které se přenášejí z jednoho živočišného druhu na jiný. Kdyby výzkumníci tehdy přijali tato hlediska, včetně zásadního rozdílu mezi lidmi a hospodářskými zvířaty, uspíšili by vývoj lidského inzulínu. Cukrovka je i nadále nemocí tajemnou, a to zejména díky našemu vytrvalému spoléhání se na zvířecí modely. Inzulín je jediný prostředek proti cukrovce, nikoli však lék. Přesný biochemický proces, kterým inzulín reguluje cukr v krvi nadále čeká na své objevení.

 Jak vůbec můžeme doufat, že pokoříme rakovinu bez pokusů na zvířatech ?

Počátky "války proti rakovině" se datují Nixonovou vládou. Přestože informace týkající se rakoviny u zvířat stále narůstají, vědci válku zatím nevyhráli. Ve skutečnosti úmrtí na rakovinu přibývají. Jedním z hlavních důvodů, proč jsme dosud nezamezili umírání na rakovinu je, že rakovina zvířat je odlišná od rakoviny lidské. Rakovina navíc nepředstavuje pouze jedinou chorobu. V průběhu mnoha let se u lidí objevilo více než 200 odlišných forem rakoviny postihujících různé orgány, tkáně a buňky. Přestože zvířecí orgány, tkáně a buňky jsou srovnatelné s našimi, zvířata nebudou moci nikdy duplikovat lidský karcinom.

Sklony organismu k rakovině mohou být genetické. Expozice rizikovým látkám, typ stravy a celkový životní styl mohou být rovněž faktory zvyšující náchylnost. Aby ze zvířat vytvořili pseudolidi, implantují jim vědci lidské geny a poté je vystavují známým lidským karcinogenům. Klíčovým slovem je zde právě slovo "známý". Jestliže již máme podstatné informace o karcinogenitě určitých látek, typů stravy nebo životního stylu získané od lidí, proč opakovat tato zjišťování u zvířat ? V každém případě nemusejí být dané látky nutně karcinogenní pro všechny druhy stejně. I když bychom očekávali, že krysy a myši získávají rakovinu podobně, studie vedené na obou druzích ukázaly, že 46% chemikálií karcinogenních pro krysy se neprokázalo jako karcinogenní u myší. Jestliže takto blízce příbuzné druhy, jako je krysa a myš dokonce ani nezískávají rakovinu stejným způsobem, nemůže nás překvapit, že z dvaceti sloučenin, které způsobují rakovinu u zvířat je devatenáct z nich neškodných pro člověka. Vědci z The National Cancer Institute (Národní institut pro výzkum rakoviny) léčili pokusné myši s 48 odlišnými "lidskými" formami rakoviny tuctem rozličných léků, jež se u lidí osvědčily. Ve třiceti případech byly léky u myší naprosto neefektivní. Téměř 2/3 myší prokázaly neúspěšnost testu.

The National Cancer Institute se také věnoval gigantickému projektu - 25 letého monitorovacího programu - ve kterém bylo 40 000 rostlinných druhů testováno na zvířatech v procesu léčení nádorů. Z tohoto neskutečně drahého experimentu vyplynula řada pozitivních závěrů pro léčbu zvířat, avšak ani jeden pro člověka. "Poučen" tímto experimentem začal NCI k cytotoxickému monitorování užívat lidské rakovinné buňky. Dr. Richard Klausner, ředitel NCI poznamenal: "Dějiny výzkumu rakoviny jsou dějinami léčby rakoviny myší. Po dlouhá desetiletí jsme léčili rakovinu u myší - tato léčba však jednoduše nezabírala u lidí."

 Cožpak všichni vědci ocenění Nobelovou cenou za objevy v medicíně a fyziologii neexperimentovali na zvířatech ?

Většina z nich ano, což ovšem neznamená, že by bez použití zvířat k těmto objevům nedošlo. Svědčí to pouze o tom, že trh s laboratorními zvířaty prosperoval a byl přístupný. Počínaje druhou polovinou 19.století se pokusy na zvířatech staly součástí veškerých lékařských učebních plánů. Pokud výzkumní pracovníci chtěli získat svůj diplom, všichni byli povinni provádět pokusy na zvířatech. Nicméně je těžké přesně vyvodit, zda tyto pokusy měly vliv na výsledky při rozdělování Nobelovy ceny. V případech, kdy zvířata byla součástí vítězných objevů či projektů, oběti přinesené těmito zvířaty byly zbytečné. Jak totiž mnoho oceněných vědců poznamenává: přestože výzkum na zvířecích tkáních byl zavedenou konvencí, lidské tkáně již byly dostupné a použitelné.

K odhalení spirály DNA, bezpochyby jednoho z nejdůležitějších medicínských objevů tohoto století, by nedošlo bez alternativních metod: technologie a in vitro výzkumu.

Cožpak všichni lékaři nepodporují koncept pokusů na zvířatech ?

Ne, ale mnoho odborných lékařů schvaluje výzkum s laboratorními zvířaty z principu. Jen málo lékařů je ochotno při své velmi hektické profesi na jedné straně a slabému přísunu informací na straně druhé, převzít na svá bedra tíhu veřejně nesouhlasit s názory svých kolegů. Takovýto nesouhlas vyžaduje příliš mnoho zjišťování a rizika. Nicméně, pokud jsou lékaři konzultováni soukromě, většina z nich přiznává, že se při stanovení nejoptimálnějších způsobů léčby svých pacientů opírají o studium lidského organismu, nikoli o výsledky pokusů na zvířatech. The Physicians Committee for Responsible Medicine (Lékařský výbor pro zodpovědnou medicínu) a The Medical Research Modernization Committee (Výbor pro modernizaci lékařského výzkumu) jsou dvě organizace složené z lékařů, které se shodují s organizací AFMA v tom, že pokusy na zvířatech nevedou k objevování léků pro lidské choroby.

Na některých lékařských fakultách jsou pokusy na zvířatech součástí studijního programu. Navíc je mnoho lékařských fakult propojeno s výzkumnými ústavy, které spoléhají na pokusy na zvířatech jako zdroj peněz z grantů. Tento způsob vzdělávání vede lékaře k přesvědčení, že pokusy na zvířatech jsou spojeny s lékařským pokrokem. Pokusy na zvířatech výsledky poskytují, nicméně lékaři sami budou muset připustit, že výsledky, do kterých byli sami zapojeni neposkytly nové významné údaje pro člověka. Pokud jsou nuceni uvést příklady, jaký přínos měly pokusy na zvířatech v jejich oboru, vycházejí tito odborníci zkrátka. Drží se možnosti, že zvířecí model, ačkoli se přímo netýká jejich oboru, je využitelný v ostatních disciplínách. Přestože většina výsledků pokusů na zvířatech nemá žádnou souvztažnost s člověkem, farmaceutické společnosti podporují pokusy na zvířatech jako pojistku, která poskytuje lékům (na nichž lékařská praxe tolik závisí) lživou legitimitu a efektivitu. V tomto ortodoxním prostředí, v němž jsou pokusy na zvířatech chráněny a vyžadovány zákonem, by farmaceutické firmy odmítly uvést na veřejnost lék, který nebyl testován na zvířatech.

Dějiny pokusů na zvířatech jsou rozsáhlé. Systém pokusů na zvířatech zaměstnává desítky tisíců lidí v největších světových společnostech. Lékařské instituce jsou důsledně syceny politikou produkovanou institucemi, kde se pokusy provádějí, a které se snaží udržovat status quo.

Nepraktikují chirurgové předtím, než začnou operovat lidské pacienty na zvířatech ?

Mnoho chirurgů praktikovalo zkušební procedury na prasatech a ostatních laboratorních zvířatech, ale mnoho jich také přiznalo, že práce se zvířaty problém zakaluje. Je věcí zdravého rozumu, že např. ortopedická operace na psovi se bude zásadně lišit od té samé prováděné na člověku. Aplikace údajů získaných na zvířatech na organismus lidský je nevědecké. Několik příkladů pro ilustraci:

Jak můžeme bez pokusů na zvířatech zvítězit nad AIDS ?

Za posledních 20 let utratili vědci biliony dolarů v marné snaze infikovat laboratorní zvířata virem HIV. Přesvědčení, že pokusy na zvířatech nás dovedou k objevení léku proti AIDS, když nejsme schopni "vyprodukovat adekvátní zvířecí model" viru HIV, je naprosto naivní a zcestné. Mnoho lidí nakažených virem HIV, jejichž životy pomalu vyprchávají, aktivně vystupuje proti pokusům na zvířatech a ztrátě drahocenného času a peněz.

Investice do výzkumu AIDS na zvířatech jsou nákladné, zbytečné a pacienti s AIDS zůstávají nemocní. V každém případě zvířata nejsou našimi jedinými "zkušebními objekty" pro rozvoj léčby a vakcín proti AIDS. Až 34 milionů lidí po celém světě je nakaženo virem HIV. Krev pacientů postižených AIDS nadále zůstává tím nejcennějším zdrojem poznání a jedinou cestou ve výzkumu HIV a objevování protilátek.

Převážná většina znalostí o nemoci, které máme dnes k dispozici, pochází z výzkumu lidských krevních buněk metodou in vitro. Virus HIV v lidském organismu napadá především buňky imunitního systému, zejména T lymfocyty nesoucí receptor CD4, v nichž se množí, později je i zabíjí a snižuje tak jejich počet v těle napadeného člověka. Významný pokles počtu bílých krvinek, které hrají důležitou úlohu v obranyschopnosti lidského organismu, vede k selhávání imunity a rozvíjí se v onemocnění AIDS (zdroj: Státní zdravotní ústav).

Receptory mohou být velmi charakteristické u různých druhů a někdy se odlišují i vně druhu, což vysvětluje, proč šimpanzi a dokonce někteří lidé, jejichž lymfocyty T jsou viru HIV vystaveny se nikdy nerozvinou do AIDS.

Lidé, u kterých se virus HIV nerozvinul do nemoci AIDS, nabízejí vynikající zdroj pro porozumění určitých způsobů zneškodnění nemoci. Vědcům se již pomocí epidemiologie a in vitro metod podařilo izolovat lidský gen, který je pravděpodobně zodpovědný za imunitu. Přestože zastánci pokusů na zvířatech tvrdí, že AZT (azidothymidin) a další léky na prevenci AIDS byly objeveny při pokusech na zvířatech, pohled do historie vývoje těchto léků dokáže opak. Za rozvojem léků na virus HIV a zatím neúspěšnému úsilí pro nalezení účinné vakcíny stojí údaje z výzkumu nakažených lidí. AIDS zabíjí člověka na molekulární úrovni a právě na této úrovni je nutno AIDS studovat.

Jak to, že se tedy pokusy na zvířatech staly tak uznávanou metodou ?

Ať jsou výsledky jakkoli nespolehlivé, mají pokusy na zvířatech, ke kterým by lidé nikdy dobrovolně nesvolili, nesmírné výhody. Zvířata nemohou nesouhlasit. Lidských těl, tkání a krve, coby prostředků k rozvoji základních znalostí o našem organismu bylo vždy dostatek. Když se však k moci dostala západní katolická církev, autopsie byla papežským nařízením zakázána. Ve 2.století n.l. provedl římský lékař Galen nekonečnou řadu pokusů na zvířatech, aby předložil přes 500 prací, pojednávajících o fyziologii lidí. Mnohé z jeho závěrů byly naprosto chybné a přispěly k tzv. "temnému věku", nyní spojovanému se středověkem, kdy mocní církevní představitelé stále zamítali autopsii.

Mírnou nápravu této bezútěšné situace přinesla až renesance, kdy byl zkostnatělý církevní řád prolomen proudem ambiciózního renesančního intelektu. Autopsie odhalily lékařské nepřesnosti, které byly přijímány 1300 let, od Galena a osvětlily tak skutečnou podstatu chorob. Na experimentování se zvířaty navázal v polovině 19. století Claude Bernard, jenž neuspěl jako dramatik. Jeho zanícená horlivost a značné množství výsledků (ať již správných nebo ne), plynoucích z využívání zvířat, byly základem pro vytvoření pokusnického tržního mechanismu. Lékařský výzkum se od té doby rozšířil až za hranice lékařů. Lidé, kteří pokusy nemohli provádět coby lékaři, mohou svoje živobytí provozovat jako experimentátoři se zvířaty, včetně užívání značného vlivu. Mašinérie pokusů na zvířatech ve skutečnosti produkuje takovou hojnost závěrů, že tyto závěry na druhou stranu velmi často zastíní hodnotné údaje získané z výzkumu lidí.

Experimentátoři se zvířaty záhy žádali a také dostávali peníze na výzkum. Chovatelé zvířat začali mít zisky. Dodavatelé laboratorního vybavení se radovali z rozrůstajícího se trhu. A tak dále. Nové, rozvíjející se průmyslové odvětví se zdálo být užitečné pro výzkum chorob, ačkoli existovaly značné rozdíly ve výsledcích mezi různými zvířecími druhy, a také mezi zvířaty a lidmi. Ve třicátých letech 20. století uvedly analogické reakce zvířat a lidí na léky jako rutinu ve výzkumu léčiv do praxe tzv. zvířecí modely. Stejné problémy však nadále přetrvávají; odlišné druhy nikdy na léčbu spolehlivě nereagují stejným způsobem.

Farmaceutický průmysl byl však rozpohybován do plných obrátek, vytvářejíc pevné svazky s výzkumnými institucemi a společnostmi a prosazujíc výsledky pokusů na zvířatech v horlivé snaze zvýšit zisk na maximum. Thalidomidová katastrofa vedoucí k poškození 10 000 novorozenců vrozenými vadami přiměla Kongres Spojených států hledat pro konzumenty léků záruku jejich bezpečnosti. Zárukou se staly pokusy na zvířatech. Toto absurdní řešení naprosto ignorovalo fakt, že Thalidomid byl s úspěšnými výsledky testován na zvířatech.

Vytvořením legislativy, která z bezpečnostních důvodů vyžaduje testování na zvířatech tak vláda ovlivněna zainteresovanými mocnými skupinami vytváří legální ochranu společnostem, které mají větší zájem na finančním zisku než na prospěchu pacientů. V případě další tragédie pak obžalovaní u soudu jednoduše a právoplatně prohlásí, že jednali podle zákona. Jejich nadšení a jistota plynoucí z tohoto legálního záchranného kruhu značnou mírou přispívá ke zneužívání vědy prostřednictvím pokusů na zvířatech.

Zpracováno podle údajů americké organizace AFMA (Americans for Medical Advancement / Američané za pokrok v medicíně).

říjen 2002

Škody na lidském organismu způsobené pokusy na zvířatech Po celá staletí pokusy na zvířatech falešně směrovaly výzkumníky tím, že mátly naše poznání o fyziologii lidského těla a nemocí, které ho sužují. Tento fakt nejen odváděl limitované materiální zdroje od fundované vědy, ale navíc zdržoval inovace v terapiích a péči, prodlužoval utrpení a zvyšoval úmrtnost. Chybná data týkající se léčiv, která byla shromažďována při výzkumu na zvířatech, vedla k ublížení a smrti.


Padesát smrtelných důsledků pokusů na zvířatech

(podle stejnojmenného článku)

  1. Kouření tabáku nebylo považováno za karcinogenní, protože rakovina z tabákového kouře je obtížně reprodukovatelná na laboratorních zvířatech. Mnoho lidí v kouření pokračovalo a umíralo na rakovinu. Jinou kapitolou je ovšem fakt, že lidé v kouření pokračují i dnes, přes fakt, kdy je souvislost mezi rakovinou a jinými nemocemi a kouřením tabáku prokázána.
  2. Navzdory klinickým a epidemiologickým důkazům, že u lidí způsobují leukémii, nebyly z užívání vyřazeny benzeny jako průmyslové látky, neboť průmyslem podporované testy nevyvolaly stejná onemocnění u myší.
  3. Pokusy na krysách, křečcích, morčatech, myších, opicích a paviánech neprokázaly souvislost mezi sklolaminátem a rakovinou. Od roku 1991 na základě studií na lidech prohlásila OSHA sklolaminát za karcinogenní.
  4. Ačkoliv byl arzen po celá desetiletí známý jako karcinogenní pro lidi, vědci až do roku 1977 stále nenacházeli ten nejmenší výskyt u zvířat. To byl přijímaný názor až do doby, kdy byla karcinogenita potvrzena také na laboratorních zvířatech.
  5. Protože vědci nedokázali vyvolat rakovinu způsobenou azbestem u zvířat, zemřelo mnoho lidí na následky vystavení jeho vlivům.
  6. Kvůli fyziologickým rozdílům mezi pokusnými zvířaty a člověkem byl pozdržen vývoj kardiostimulátorů a umělých srdečních chlopní.
  7. Zvířecí modely srdečních nemocí neprokázaly, že vysoká hladina cholesterolu při vysoké konzumaci tuků zvyšuje riziko koronárních onemocnění. Namísto změny stravovacích návyků vedoucích k prevenci, pokračovali lidé ve svém zaběhlém životním stylu s falešným pocitem bezpečnosti.
  8. Pacienti užívali léky, které byly škodlivé nebo neúčinné, neboť byly vyvinuty na zvířecím modelu mozkové mrtvice.
  9. Studie na zvířatech předpovídaly, že beta-blokátory nezpůsobují pokles krevního tlaku. To znemožnilo jejich další vývoj. I když pak pokusy na zvířatech připustily selhání zvířecího modelu hypertenze, staly se do té doby tisíce lidí obětí tohoto onemocnění.
  10. Chirurgové se domnívali, že na králících zdokonalili radiální keratotomii (chirurgický řez rohovkou), která má zlepšit zrak bez brýlí. Tento zásah však paradoxně oslepil první lidské pacienty. Králičí rohovka je schopna regenerovat se pouze na spodní straně, kdežto lidská jen na povrchu. Zákrok je nyní prováděn jen na povrchu rohovky.
  11. Kombinované transplantace srdce a plic byly rovněž "zdokonaleny" na zvířatech, avšak první 3 pacienti zemřeli během 23 dnů. Z 28 pacientů operovaných mezi léty 1981 a 1985 zemřelo 8 ihned po operaci a u dalších 10ti se vyvinula obliterující bronchiolitis - plicní komplikace, která se nikdy nevyskytla u pokusných psů. Z těch 10ti 4 zemřeli a 3 se nikdy neobešli bez pomocných respirátorů. Obliterující bronchiolitis se ukázala jako největší riziko celého transplantačního zásahu.
  12. Cyklosporin A potlačuje odmítnutí orgánu tělem a jeho vývoj byl významným předělem v úspěšnosti transplantačních operací. Kdyby totiž zkušenosti z lidských transplantací nebyly v rozporu se zvířecími, nebyl by nikdy použit.
  13. Pokusy na zvířatech selhaly v prognóze ledvinové toxicity celkového anestetika methoxyflurane. Mnoho lidí tak přišlo o všechny ledvinové funkce.
  14. Pokusy na zvířatech zdržely užití svalových relaxantů v průběhu celkové anestesie.
  15. Výzkum na zvířatech selhal v poznání, že bakterie mohou být příčinou vředů a pozdržel tak jejich léčení antibiotiky.
  16. Více než polovina ze 198 nových léků vydaných do oběhu mezi léty 1976 až 1985 byla buď stažena nebo přejmenována, a to kvůli některým nepředvídaným vedlejším účinkům. Tyto vedlejší účinky zahrnovaly mimo jiné komplikace jako letální rytmickou poruchu, srdeční záchvaty, selhání ledvin, zástavy dýchání, selhání jaterních funkcí a mrtvice.
  17. Flosint, lék na artritidu, byl testován na krysách, opicích a psech - všemi byl dobře snášen. U lidí byl však smrtelný.
  18. Zelmid, antidepresivum, byl testován na krysách a psech bez problémů. U lidí ale způsoboval vážné neurologické problémy.
  19. Nomifensin, jiné antidepresivum, způsoboval selhání ledvin a jater, anémii a smrt u lidí. Naproti tomu u pokusných zvířat byl bez jakýchkoliv vedlejších účinků.
  20. Amrinon, lék užívaný při srdečních selháních, byl testován na četných zvířatech a k užívání byl vydán bez obav. U lidí pak vyvolával trombocytopenii - nedostatek krevních buněk nezbytných pro krevní srážlivost.
  21. Fialuridin, protivirový lék, způsobil poškození jater u 7 z 15ti lidí. 5 z nich nakonec zemřelo a u dvou byly nutné transplantace jater. U sviště se lék ale osvědčil.
  22. Clioquinol, lék proti průjmu, byl zkoušen na krysách, kočkách, psech a králících. V r.1982 byl celosvětově stažen z prodeje, u lidí totiž způsoboval slepotu a paralýzu.
  23. Navzdory tomu, že u pokusných zvířat nebyly pozorovány žádné neobvyklé efekty, způsobil eraldin, lék na nemoci srdce, 23 úmrtí. Když byl dán do oběhu, vědci poukazovali na důkladnost testů toxicity na zvířatech. Tento lék byl příčinou slepoty a úmrtí u lidí. Později vědci nebyli schopni zopakovat tyto výsledky u zvířat.
  24. Opren, lék na artritidu, byl příčinou úmrtí 61 lidí. Bylo registrováno přes 3500 případů závažných reakcí. Opren byl testován na opicích a jiných zvířatech bez jakýchkoliv problémů.
  25. Zomax, opět antireumatikum, způsobil úmrtí 14 lidí a mnoha dalším způsobil utrpení.
  26. Dávka isoproterenolu, léku na astma, byla stanovena na zvířatech. Naneštěstí byla příliš toxická pro lidi. 3500 astmatiků zemřelo jen ve Velké Britanii na předávkování. Je nadále velice obtížné reprodukovat tyto výsledky na zvířatech.
  27. Methysergid, lék užívaný k léčbě bolestí hlavy, způsoboval retroperitoneální fibrosu nebo poškození srdce, ledvin a krevních cév v břiše. Vědci nebyli schopni tyto jevy reprodukovat na zvířatech.
  28. Suprofen, lék na artritidu, byl stažen z trhu když se projevila jeho ledvinová toxicita. Před jeho uvedením do praxe řekli výzkumníci o testech na zvířatech: "...vynikající bezpečnostní úroveň. Žádné ...srdeční, ledvinové nebo CNS (centrální nervový systém) negativní efekty u jakéhokoliv zvířecího druhu."
  29. Surgam, opět jiné antireumatikum, byl opatřen faktorem k ochraně žaludeční sliznice proti vředům jako společnému vedlejšímu účinku mnoha léků proti artritidě. Ačkoliv testy na zvířatech probíhaly slibně, v klinických testech se u lidí vředy objevily.
  30. Selacryn, diuretikum, byl pečlivě testován na zvířatech. Byl stažen z prodeje v roce 1979 poté, co 24 lidí zemřelo na indukované selhání jaterních funkcí.
  31. Perhexilin, srdeční lék, byl stažen z oběhu protože způsoboval jaterní selhání, která se nevyskytovala u zvířat při testu. I kdyby se vědělo, že jde o zvláštní typ jaterního selhání, nebylo by možné jej reprodukovat u zvířat.
  32. Domperidon, určený k prevenci nausei a zvracení, způsoboval nepravidelnost srdeční akce a byl stažen z oběhu. Vědci nebyli schopni reprodukovat zmíněný fenomén u psů i s dávkou 70x vyšší než normální.
  33. Mitoxantron, preparát určený k léčbě srdečních selhání u nádorových onemocnění. Byl intenzivně testován na psech, ale nebylo možno prokázat výše popsanou vlastnost.
  34. Carbenoxalon byl určen k prevenci vzniku žaludečních vředů, lidem však způsoboval zadržování vody vedoucí až k srdečnímu selhání. Když se to zjistilo, byl tento preparát testován na myších, opicích, králících bez nejmenších rušivých jevů.
  35. Clindamycin, antibiotikum, způsobuje střevní potíže zvané pseudomembranózní colitida. Lék byl testován na krysách a psech každý den po dobu 1 roku. Zvířata dobře snášela dávky až 10x vyšší než u lidí.
  36. Pokusy na zvířatech nepotvrzovaly účinnost valiových léků během jejich vývoje nebo po něm.
  37. Pharmacia & Upjohn přerušili klinické testy jejich preparátu Linomide (roquinimex), tablet určených k léčení roztroušené sklerózy poté, co několik (8 z 1200) pacientů bylo stiženo srdečním záchvatem, jako důsledkem medikace těmito tabletami. Pokusy na zvířatech to nesignalizovaly.
  38. Cylert (pemolin), preparát určený k léčbě syndromu ztráty pozornosti a hyperaktivního neklidu, způsoboval selhání jater u 13ti dětí. 11 z nich buď zemřelo nebo potřebovalo transplantaci jater.
  39. Eldepryl (selegilin), lék na Parkinsonovu chorobu, způsoboval velké zvýšení krevního tlaku. Tento vedlejší účinek nebyl pozorován u zvířat. Je také užíván k léčbě senilní demence a endokrinních nepravidelností.
  40. Kombinace fenfluraminu a dexfenfluraminu vedla k abnormalitám srdečních chlopní a léky byly staženy z trhu navzdory tomu, že podobné reakce nebyly zaznamenány u zvířat.
  41. Troglitazon určený k medikaci diabetu, známý více pod jménem Rezulin, byl testován na zvířatech bez zjevných problémů. U lidí však poškozoval játra. Výrobce připustil, že nejméně jeden pacient zemřel a jiní museli podstoupit transplantaci jater.
  42. Rostlina jménem digitalis byla užívána po staletí k léčbě srdečních poruch. Zkoušky s deriváty digitalisu byly však zdrženy, neboť u zvířat vyvolávaly vysoký krevní tlak. Zkušenosti u lidí to však popřely. Jako výsledek byl připraven digoxin, analogie digitalisu, který zachránil bezpočet životů. Mnohem více životů by bývalo mohlo být zachráněno, kdyby se tento lék dostal do užívání dříve.
  43. FK 506, nyní nazvaný Tacrolimus, je preparát zabraňující odmítnutí transplantovaného orgánu, který byl téměř zavržen před klinickými zkouškami pro závažnou toxicitu u zvířat. Studie na zvířatech ukázaly, že kombinace FK 506 s cyklosporinem se může ukázat více prospěšná. U lidí se ve skutečnosti osvědčil pravý opak.
  44. Studie na zvířatech naznačily, že kortikosteroidy by se mohly osvědčit při septickém šoku - vážné bakteriální infekci krve. Avšak lidští pacienti reagovali odlišně. Léčení tímto preparátem zvýšilo počty úmrtí u zmíněného onemocnění.
  45. Protože neměl jiný způsob léčby na vybranou, použil Alexander Fleming antibiotikum u velmi nemocných lidí, navzdory neúčinnosti penicilinu u králíků. Flemingovy počáteční testy se nekonaly na křečcích a morčatech, neboť penicilin je zabíjel. Howard Florey, nositel Nobelovy ceny za spoluúčast při objevení a výroby penicilinu, poznamenal: "Bylo to velké štěstí, že jsme neměli v roce 1946 uvedené testy. Pro penicilin by to tehdy znamenalo, že by nezískal licenci a celý obor antibiotik by se nikdy nevyvinul."
  46. Protože u krys vyvolával zhoubné bujení, byl fluorid zpočátku zavržen jako prevence zubního kazu.
  47. Notoricky známé preparáty thalidomid a DES byly testovány na zvířatech a dány do oběhu. Desítky tisíc lidí trpělo a zemřelo jako důsledek léčby těmito preparáty.
  48. Pokusy na zvířatech mylně informovaly badatele o rychlosti reprodukce HIV virů. Na základě této skutečnosti pacienti s AIDS nedostávali okamžitě odpovídající léčbu a jejich játra byla poškozena.
  49. Výzkum na zvířatech zdržel vývoj polio vakcíny (dětská obrna) podle Dr. Alberta Sabina. První vakcíny proti polio a vzteklině se osvědčily u zvířat, avšak mrzačily nebo zabíjely ty lidi, u kterých byly použity.
  50. Někteří výzkumníci, kteří pracují se zvířaty, podlehli nemocím, které byly neškodné pro zvířata, ale zabíjely lidi (např. hepatitis B).

Čas, peníze a úsilí věnované těmto experimentům by mohly být lépe uplatněny ve výzkumu založeném na spolupráci s lidmi. Klinické studie, výzkum metodou in vitro, autopsie, počítačové modelování a genetický výzkum nepředstavuje nebezpečí pro lidi a poskytuje přesné výsledky.

A co je velice důležité - pokusy na zvířatech vyčerpávají zdroje, které by mohly být věnovány široké veřejné osvětě o zdravotních rizicích a hazardech a o správné životosprávě, vedoucí ke snížení výskytu chorob a nutnosti léčit je.

POKUSY NA ZVÍŘATECH NEMAJÍ SMYSL.
VÝZKUM VE SPOLUPRÁCI S LIDMI JE PREVENCÍ NEMOCÍ A POSKYTUJE ÚČINNOU LÉČBU.


Zpracováno podle údajů americké organizace AFMA (Americans for Medical Advancement/Američané za pokrok v medicíně).
říjen 2002


Převzato ze stránek Společnost pro zvířata ... Society for Animals


Není vám z té zrůdnosti špatně?Nemusí to být jen pokusy ve výzkumných ústavech...

Špatně se může udělat člověku z lidí i jinak. Když se podíváte na stránky Svoboda zvířat, najdete v horní části odkaz Cesta na smrt. Ten vede na stránku zabývající se vražděním koní na maso. Jedna citacet pro první dojem bude asi úplně stačit:

Každým rokem je z Polska vyvezeno asi 30 000 koní do Itálie na jatka. Hladoví, žízniví a vyděšení jedou až pět dní. Jejich cesta představuje jeden z nejkrutějších a nejmáně kontrolovaných způsobů transportu živých zvířat.

Na stránce najdete i další otřesné informace a obrázky. Když si vzpomenu, kolik práce, piplání a lásky dá udržet při životě jednoho nemocného koně ... Co člověk může vidět a číst v jeho očích, když je mu špatně a když mu ulevíte od bolesti... Co asi cítí ten člověk na obrázku? Nejspíš nic, jeho mozek je vymytý a zná jen jediné - prachy, prachy, prachy. Kdyby mu poručili, tak za prachy bude takhle manipulovat s vámi, se mnou, s našimi dětmi. Stačilo by dát povel. Kam jsme to, my lidstvo, dopracovali?
(Obrázek byl převzat ze stránky Cesta na smrt)


JL 

Zpět na Stránky našich zvířecích přátel

 

Zpět k Mostu ?