wz

Malá hnědá a velká zlatá pejsková

Následovnice a předchůdkyně. Obě krásné, obě jedinečné, obě naše. Obě bystré, každá jiná. Obě skákavé, obě hbité. Obě s poměrně vysokýma zadníma nohama. Obě milé, obě absolutně oddané. Jedna aportuje, druhá neaportovala. Jedna nepodává pacičku, druhá ji podávala. Jedna lovka aportérka, druhá vznešená aristokratka nad věcí. Pro aristokratku se totiž žádný aportýrunk nehodil. Kdyby byla uměla házet, byla by tou, která aport vyžaduje od druhého. Vlastně vyžadovala, už není!

 

 

Jsem rozpolcená osobnost. Miluji tu první i tu druhou. Každou jinak. Tu první jako něžnou vzpomínku, tu druhou současně a živelně. Aby se situace stala zcela nepřehlednou, přišla k nám třetí, taky jezevčí pejsková. I ta se usídlila v mém srdci. To by člověk neřekl, co se do jednoho srdce všechno vejde, takových zvířátek! My opravdu máme štěstí na báječné psy. Nebo že by byli báječní úplně všichni psi? Kdoví! A navíc, ona ta velká zlatá vede kroky té naší malé hnědé, nezdá se ti to?

Podívej na ten psí oheň v těle! Ta malá hnědá je vichřice, ta zlatá byla vánek. Ta nová je ševelení v korunách stromů, jen trochu silnější ševelení, ne to od vánku. Ta zlatá byla filozof, byla malá vědma, maličký mudrc s průzračným srdíčkem. Byla hvězda, hvězdička, moje sluníčko. To, co říkávala moje maminka mně: „Ivičko, ty moje sluníčko!“, to jsem té zlaté říkávala taky. Jen jsem ji neoslovovala Ivičko, ale Babetko. Bylo na ni vidět, že z toho něžného oslovení měla radost, stejnou, jakou jsem kdysi mívala i já. Ani jedno už nelze vrátit, k tomu se lze vrátit už pouze ve sladkobolných vzpomínkách. Dnes jsou lidé neosobní, často už neumí nebo nechtějí druhé oslovit hezky a jemně. Proč taky, když jim na druhém nezáleží, taková je divná doba.

 

 

Šílím při představě, že už není. Ona byla živou představou mé zemřelé maminky, která ještě den před smrtí pozdravovala Babetku slovy: „Ivanko, pozdravuj tu vaši zrzavou rampepurdu, víš koho myslím. Už se na ni těším, jak zase vyrostla. “ Pak už jsem maminku nikdy neviděla. Babetku už teď vídám taky jenom ve snu. Každý sen s ní je krásný. Vím,že ji nikdy nepustím z té mé tajné přihrádky svého srdce. Velká zlatá berunko, olivová Princezno, chybíš mi. Chybí mi tvé tři černé lesklé olivy – olovová očka a čumáček. Byla bys báječnou chůvou naší malé hnědé, možná i dobrou přítelkyní naší staré černé.

 

 

Ale od odpoledne 30. dubna září sluníčko podstatně jasněji, jeho žár se letošního léta téměř nedal vydržet. Jen my zasvěcení víme proč. Všimni si, že slunce má tři modročerné skvrny tvaru tří černých oliv. Vědci to zcela nedávno zveřejnili a u hvězdárny se kupily davy zvědavců. My nepotřebujeme žádný hvězdářský dalekohled, abychom ty skvrny viděli. My o nich víme, víme taky , proč na slunci jsou. Jen je škoda, že se těch oliv nemůžeme dotknout. Nebo jste již někdy slyšeli, že se někdo dotkl nebeského slunce? To je přece zapovězeno!

 

 

Všem mým psím slečnám I.L.N.


Ivana Lena Němcová

 

Zpět na Stránky našich zvířecích přátel

 

Zpět k Mostu ?