wz

O ježku vinaři

Nastal poslední říjnový víkend roku 2012 a s ním najednou přišla Paní Zima. Také u nás v Polabí, poblíž soutoku Jizery s Labem, v sobotu napadl sníh a mrazík sežehl všechny dosud kvetoucí květiny na zahrádce. Když v neděli většina sněhu roztála, zůstal kraj šedý a smutný a jen tu a tam nějaká ta sedmikráska na trávníku jukala okem svého kvítku na šedou oblohu.

Pomalu nastával podvečer, když jsem šel kolem skleníku - a najednou koukám: špičatý čumáček, blýskavá očka ... a hele, on to tam rejdí pan ježek. Nebyl ještě dospělý, ale ani moc malý - asi jako dva grapefruity. Tak jsem ho v duchu politoval, že ho asi ta blesková zimní nadílka zaskočila, a že je to chudák bezdomovec, zmatený a bez pelíšku. Tak co teď. Řekl jsem si, že mu nabídnu přístřeší ve skleníku - přece jen je to tam kryté a může se někam do kouta zahrabat a zimu tam přečkat. A kdyby se mu tam nelíbilo, lze trochu pootevřenými dveřmi kdykoliv odejít. Tak jsem pichláče nakulil na lopatu, odnesl do skleníku a ještě mu tam donesl několik lopat listí, aby se měl do čeho zachumlat, kdyby chtěl. A milý ježku, teď je to na tobě.

Za chvíli mi to nedalo a šel jsem se podívat, co můj nový nájemník provádí. Milý ježek se čile proháněl po již opuštěných záhonech a čenichal si tam hned tuhle a hned támhle ... Asi si hledá místo na pelíšek, říkal jsem si.

No a asi za dvacet minut, to už se stmívalo, jsem šel uklidit rýč a jiné zahradní náčiní. Opět po chodníku mezi domem a skleníkem. A co nevidím - ježek byl venku a zase tam, kde jsem ho našel původně. Jako kdyby ho na to místo něco přitahovalo, jako kdyby tam něco měl.

Teď trochu odbočím. Kdysi jsem si koupil v Subtropickém zahradnictví v Kruhu u Jilemnice sazenici vinné révy - skleníkovou odrůdu. Je to asi tak dvacet let. Možná i více. Réva záhy narostla tak, jak jsem si představoval - podél hřebene střechy skleníku na vnitřní straně. Tak to měli i v té Jilemnici, kde se mi to zalíbilo. Ale jedna větvička nějak prorostla střechou ven, stala se z ní větev a ta si našla cestu ke hromosvodovému drátu a po něm až na střechu. A od té doby tu každý rok naroste pár krásných modrých hroznů přímo na domě - každý má určitě víc než jeden kilogram. No a to se líbí kosům a jiným opeřencům, kteří si na sladkých bobulích pochutnají mnohdy dříve, než se rozhoupu donést žebřík a úrodu sklidit. Je jasné, že nějaká ta bobule jim tu a tam upadne a zůstane ležet dole na chodníku.

A tam na to pan Bodlina přišel. Proto ta svítící očka ... ježeček vůbec nebyl zmatený, on dobře věděl, co chce. Ty bobule už na zemi začaly kvasit a milý pichláč tak okusil červené "víno" ... a zachutnalo mu - není divu. Takže neměl starost o domov, neměl starost kam hlavu na zimu složí ... vínečka se mu zachtělo ...

Ježek se tedy poměl ... ale já jsem se bohužel vůbec neosvědčil jako "reportér". Vůbec mě nenapadlo v tu chvíli běžet pro fotoaparát a udělat pár snímků. A když mi to konečně došlo, už byla tma. Ach jo ...

Následující víkend ještě tu a tam nějaká ta bobulka na zemi byla, ale ježečka jsem už nepotkal. Snad tedy zafungovaly pudy a on si přece jen někde nějaký pelíšek postavil, a teď už spokojeně spí. Moc mu to přeji - a tak trochu závidím. Snad se zase napřesrok potkáme nad zralými hrozny ...


Vlk Samotář

 

Zpět na Stránky našich zvířecích přátel

 

Zpět k Mostu ?