wz

Forsytie na kopci pod Parukářkou

 

Už brzy zase pokvetou, tam, kde dosud vězí tvoje stopy.

Stopy srstnatých zlatých pacek. Stopy pánských bot číslo 42.

Stopy dámských bot číslo 39. Stopy slzí v dosud zmrzlé hlíně.

Křehký keřík na rohu louky spí. Stejně hluboce jako ty, lásko.

Jeho větve jsou jiné, jiné než bývaly za tvé pozemské pouti.

Slunce nad keřem i nad kopcem je stejné, zlaté a usměvavé.

My jsme jiní, neusměvaví, nervózní. Méně pohodoví, skoro nemilující.

Milujeme všechno povrchně, i sebe. Jen tebe milujeme úplně stejně.

Keř svěsil truchlivé větve k zemi.

 

Zase je napřímí, ale už nikdy nebudou ukazovat svýma rukama k obloze.

Už se to nesluší, nelze stále ukazovat tam, kam jsi odešla, lásko moje!

Neboť ty se nevrátíš, vím to, ví to i on. Proto odvrací svůj zrak,

projdu–li kolem. Daroval ti svůj kámen, kámen vzpomínek.

Ten čarovný keř vzpomíná na každou dobrou a milující duši,

která pod ním prožívala milé chvíle, která ocenila jeho jedinečný půvab.

To jsi byla ty. Letos 27. dubna dopoledne. Sáhla sis až na samé dno.

Samotné dno posledních sil. Ty síly jsi obětovala nám, sobeckým pánům.

Pro jejich potěšení.

 

Ano, vykvetou. Bude to zase v měsíci dubnu, budou zlatožluté, krásné.

Pro mne až do mého posledního dne ty nejkrásnější, květinoví favorité.

Prozáří už navždy tvoji Parukářku, já tě opět uvidím pod tvým žlutým keřem.

Budu si představovat, že mě líbáš na pusu, tak jako vloni. Budeš vonět.

Tak sladce, jako do 28. dubna onoho nešťastného roku 2003.

Jen tři nešťastné dny jsi voněla jinak, smrtí. Smrt voní opojně.

Jako kořeněná květina. Tvůj keř bude vonět jarem a bolestnou vzpomínkou.

Vezmu si jeho snítku domů a budu stále s tebou. Neboť on bere sílu ze slzí.

Tvých i mých, našich, pokvete rok co rok! Je svlažován.

 

Své zlaté Princezně Babetce Druhé za Duhovým mostem její paní I.L.N.

 


Ivana Lena Němcová

 

Zpět na Stránky našich zvířecích přátel

 

Zpět k Mostu ?