wz

Dobře, že mi ujel autobus

Když nám ujede ve městě autobus nebo tramvaj, máme většinou zlost, protože buď někam spěcháme a obáváme se, že přijdeme pozdě, anebo jen proto, že stát na jednom místě a čekat na další spoj deset minut i déle, je hrozná otrava. Ale nemusí být. Posuďte sami.

Bylo to koncem srpna, asi před třemi lety. Krásný den prozářený sluncem. Přestupovala jsem z metra na stanici Želivského na autobus, který mi zrovna ujel před nosem. To bude nuda, říkala jsem si, ale pohledem se chytala všeho, co by probudilo můj zájem a čekání trochu zpříjemnilo.

Napřed jsem se zadívala do korun stromů za zdí Židovského hřbitova. Sytá zeleň listů tu a tam dostávala podzimní okrový nádech a na zemi bylo tu a tam spadané listí. Možná trochu předčasně, protože léto bylo horké. I teď byla obloha jasně modrá. Po chvilce jsem se otočila za sebe, kde nemohlo být nic zajímavého než skleněná stana přístřešku. Přejela jsem po ní pohledem, a to, co jsem uviděla, mi téměř zatajilo dech. Po stěně lezl motýl a ne ledajaký. Byl velký, světle žlutě zbarvený se svislými černými pruhy a dlouhými ostruhami na dolních křídlech. Vzácný otakárek ovocný, kterého bych na tomto místě vůbec nečekala. Při svém letu neviděl sklo, narazil na ně a zůstal uvězněný. Nádherný motýl marně hledal cestu z tohoto vězení. Neváhala jsem a opatrně k němu vztáhla ruku, měla jsem strach, aby nepopolétl někam výš, kam bych se k němu nedostala. Naštěstí mě nevnímal, takže jsem ho velmi opatrně podebrala prsty zespoda a palcem svrchu tak, tak abych se ho dotýkala co nejméně a nesetřela mu pel.

 

 

Když jsem tohoto něžného tvorečka držela v ruce, vnímala jsem jeho strach. Udělala jsem rychle pár kroků od přístřešku a motýla pustila. Radostně zatřepetal křídly a několik vteřin letěl ve výšce necelých dvou metrů, Pak stoupal výš a já už jen pozorovala žlutavou perlu z říše motýlů proti blankytné obloze, dokud mi nezmizela z dohledu.


 Nedávno jsem čekala na autobus v Bubenči. Zimní sluníčko se pomalu chýlilo k západu, na obloze bylo jen pár bílých mráčků. Mě ale zaujalo něco jiného. Poměrně hodně vysoko poletovalo asi deset racků, jejichž bříška osvětlená sluncem zářila stříbřitě proti obloze a jako by "blikala", tento optický jev vznikl máváním křídel s černými okraji. Let racků se měnil v pravidelné kroužení.

Zajímalo mě, proč krouží a proč právě na tomto místě. Začali přilétat další (nejspíše od čističky odpadních vod), kteří letěli nízko a postupně vzlétali výš a přidávali k těm kroužícím. Po chvilce už kroužilo dost velké hejno. Když žádný další racek už nepřiletěl, hejno odletělo přes Letnou směrem k Vltavě.

Při pozorování ptáků zjišťuji, že se dorozumívají nejen hlasem, ale způsobem letu, jímž něco ostatním druhům oznamují.

 

 


A do třetice pozorování z Bubenče, ze soboty 7. února.

Poslední dny byly šedivé, bez slunečního svitu. V jedné zahradě se ozývala velmi hlasitě hrdlička, jako by cítila ve vzduchu jaro, zatímco v další zahradě, na polosuché bříze sedělo několik havranů a přilétali další. Krákali a usadili se na stejné bříze, každý se snažil zaujmout co možná nejvyšší místo na své větvi. Chvíli seděli nehnutě, ale pak začali rokovat po svém. Někteří vzlétli a s krákáním obletovali břízu a nakonec odlétali směrem k parku. Ostatní havrani je následovali. Nic neobvyklého, ale přece. Když tito černí poslové zimy, kteří k nám přilétají koncem podzimu až z Estonska a Lotyšska , se houfují ve městech, i když jen krátce, určitě se ochladí, třeba jen přechodně. Havrani se nemýlili, sněžilo...

A kdy zaťuká na dveře jaro? Až zabubnuje strakapůd na dutou větev...

 


Jana Vesuvanka

 

Zpět na Stránky našich zvířecích přátel

 

Zpět k Mostu ?