wz

30. dubna 2003

Když jsem psala druhého dne poté, co Babeta navždy usnula, o jejím odchodu, měla jsem intenzivní pocit, přitom ale nejasný a vnucující se, jako bych svým psaním pro ni a o ní propouštěla prostřednictvím své propisky její duši. Babetka umřela 30. dubna před deseti lety ve 12.20. Nepodařilo se jí dovršit věku dvanácti let.

Byla jsem vnitřně přesvědčená, že až Babeta zemře, můj život už nikdy nebude stejný jako předtím. Měla jsem pravdu. život je už trošku lepší, bude dobrý, možná dokonce báječný, ale už určitě nikdy nebude jako předtím. Dostala jsem tvrdou lekci. Zatímco ty jsi vkládal její zlaté chladnoucí tělíčko do věčné postýlky v zahradě v Chotěboři, vhodného místa pro věčný odpočinek, já jsem měla možnost naučit se, co to je nechat jít, nechat navždy odejít. Nohy se mně měnily v tekutinu, já měla pocit, jako bych padala kamsi pod černou vodu a nebyla schopna dýchat. Měla jsem strach, že se až do konce svého života stanu neutišitelnou hysteričkou.

 

 

A právě v tu chvíli se mou utěšitelkou stala ona. Ona, Princezna Babetka Druhá. S půvabem štěněte, s noblesním klidem, s úsměvem nakrabacené tlamky. Ve svých vzpomínkách jsem se vrátila k událostem předchozích dní, ne k mé bolesti, ale k jejímu prostému a zároveň vznešenému půvabu a smíření se s neodvolatelným odchodem. Ona vlastně dva dni před svým opuštěním nás a všech, kteří ji měli rádi, zpívala tiše a naléhavě „Zpěv smrti“.

Duch nikdy nebyl zrozen.
Duch nikdy nepřestává existovat.
Tak jako čas. Nikdy.
Končí a začínají jenom sny.
Duch navždy zůstává,
bez zrodu, bez smrti a beze změny.
Smrt se ho vůbec nedotkla.
Smrt jako by byla jeho domem.

To už viděla na druhý břeh, už na ni mávaly bytosti světla a lásky. A ona mě to sdělovala! V tu chvíli v té chotěbořské zahradě jsem pochopila, že se stala naším andělem strážným. Ahoj, Babetko, tobě věnuji tento dopis do šestého psího nebe, na vědomí dávám jeho obsah i tvému pánovi.

Tvoje paní I.L.N.

 

 


Ivana Lena Němcová

 

Zpět na Stránky našich zvířecích přátel

 

Zpět k Mostu ?