wz

Zívám nad láskou tvou

Jako nadpis úvaze o zívání jsem si vybrala název jedné milostné písničky. Není zrovna láskyplně optimistický, ale ukazuje, že k zívání máme nepřeberné množství důvodů. Zíváme z vedra, z únavy, po přechodu z aktivity do klidu, po dobrém jídle, někdo i z nudy; zíváme doma, v práci, v metru, kdekoliv - prostě když to na nás přijde, tak musíme zívat i na nejnevhodnějších místech. Zívání se neubráníme a pokud si nemůžeme zazívat z plna hrdla, tak se cudně schováváme za svou dlaň. Po každém pořádném zívnutí cítíme jakési uvolnění, ba přímo tělesné a duševní osvobození. Například můj kolega v kanceláři po vydatném obědě zápasí s mikrospánkem, jenž někdy vrcholí chrápáním, někdy zřícením ze židle a někdy několikanásobným zíváním spojeným se řevem postřeleného tygra. Když si však pěkně od plic zařve, opět se z něj stane pilná včelička – pardon: čmeláček.

Proč vůbec zíváme a proč se, sotva začne zívat jeden z nás, ihned přidají všichni ostatní?

Vědci by nebyli vědci, kdyby se nesnažili tuto (nejen) lidskou činnost vysvětlit. Proto nejdříve vytvořili definici zívání:
 “Zívání je stereotypní a často se opakující motorická činnost, při níž se ústa ze široka otevřou a následuje dlouhý, hluboký nádech zakončený krátkým vydechnutím.“
Definice je to jistě výstižná a přísně vědecká, jenže v čem pak tví rozdíl mezi zíváním a dýcháním? Přitom jde o dvě naprosto odlišné věci, které mají společné jen to, že při nich nabíráme vzduch do plic a zase jej vydechujeme. Takže co vědci vybádali o zívání dál?

Jak často zíváme?

Psychologové ponechali skupinu studentů o samotě v místnosti a řekli jim, aby stiskli tlačítko pokaždé, když zívnou a po celou dobu zívání jej drželi. Jak se ukázalo, že průměrné zívnutí trvalo 6 vteřin, plus minus 2 vteřiny. Daleko pozoruhodnější byly rozdíly v četnosti - pohybovaly se od jednoho do 76 zívnutí za půl hodiny. Pokud ve druhém případě trvalo každé zívnutí oněch průměrných 6 vteřin, zíval dotyčný skoro nepřetržitě, jen se sedmnáctivteřinovými přestávkami.

Obecně máme za to, že zíváme abychom si okysličili mozek, jinými slovy, abychom z krve odstranili přebytek oxidu uhličitého. Čím víc je v krvi kyslíku, tím více glukózy spálíme a víc energie získáme. Oxid uhličitý je odpadní produkt organismu. Když se váže na červené krvinky zabírá místo molekulám kyslíku; při dlouhodobém povrchním dýchání prý může jeho obsah v krvi výrazně stoupnout. Tato teorie by vysvětlovala, proč zíváme, když například ve tři odpoledne sedíme v přeplněné posluchárně na nudné přednášce, pracujeme v malé kanceláři nebo skoro usínáme v kině při velmi dlouhém filmu,…- nedostává se nám čerstvého vzduchu.

Jenže Robert Provine (jeden z mála psychologů, kteří se zabývají zíváním) zjistil, že změna hladiny oxidu uhličitého respektive kyslíku v krvi nemá na zívání vliv! Testované osoby nezívali méně, když vdechovali čistý kyslík, a nezívali víc, když dýchali kyslík obohacený oxidem uhličitým. Je možné, že umělá simulace v laboratorním prostředí nedokáže navodit podmínky odpovídající realitě, jenže kdyby zívání skutečně záviselo jen na obsahu plynů v krvi, museli by podobné pokusy takový závěr aspoň částečně potvrzovat, což se nestalo.

Na druhé straně nelze tvrdit, že by jej vyvracely; je skutečně možné, že zíváme, abychom si osvěžili mozek trpící deficitem kyslíku. Když jsme nuceni doširoka otevřít ústa a protáhnout se, mohou se uzavřít některé cévy a jiné se naopak rozšíří, takže se mozek vydatněji prokrví. Víc krve znamená víc kyslíku a zřejmě i větší bdělost. Klíčovým momentem je právě energické otevření úst. Dobrovolníci, kteří zkoušeli zívat se zaťatými zuby, hovořili o neuspokojivém zážitku, který neměl s pořádným zívnutím nic společného. Zkuste to sami a poznáte, jak frustrující je to zkušenost. Přitom neumíme vysvětlit, proč tomu tak je, což jen potvrzuje, jak málo toho o zívání víme. Vždyť i se zaťatými zuby můžeme bez problému dýchat, potíž tedy nespočívá v nedostatku čerstvého vzduchu. Je možné, že zívnutí – a s ním spojené stažení obličejových svalů – opravdu ovlivňuje přísun krve do mozku? Pak by ovšem stačilo na pár vteřin co nejvíce otevřít ústa, vdechnout a vydechnout a výsledný efekt i pocit by musel být stejný. Jenže on není.

Lékaři odhalili, že mechanismus zívání je ovládán z velmi primitivní oblasti mozku, která po většinu času funguje zcela automaticky, mimo působnost našeho vědomí. Dokazují to případy novorozenců trpících anencefalií, tragickou vývojovou vadou, při níž se prakticky nevytvoří mozek. Takto postiženým dětem (které zpravidla nemají šanci přežít) chybějí dvě mozkové hemisféry, tedy hlavní část mozku vybavená závity, v nichž probíhají myšlenkové pochody. Přesto i tyto děti běžně zívají. Z toho plyne, že zívání musí být řízeno z některého z primitivních mozkových center, například z prodloužené míchy, jež navazuje na mozek v jeho nejspodnější části a odpovídá za dýchání. Je víc než pravděpodobné, že zívání je neuvědomělou záležitostí. Nejenže se spouští, aniž bychom mu sami poručili, ale když už jednou zíváme, je obtížné je zastavit – vědomé pokusy o obranu selhávají.

Víte že…

... jsou dokumentovány případy, kdy pacient postižený mrtvicí nebo poškozením mozku pohnul při zívání ochrnutou končetinou. Učinil tak mimoděk - ruka nebo noha sebou cukla, jako by šlo o průvodní jev zívání. To by nasvědčovalo tomu, že mezi zíváním a natahováním svalů existuje spojitost, že však obojí probíhá nezávisle na našem vědomí.

Co na to páni psychiatři?

Nervové centrum odpovídající za zívání zřejmě udržuje poměrně komplikované spojení s ostatními částmi mozku, protože se aktivuje při značně odlišných impulsech, ať už vidíme zívat někoho jiného, anebo jsme unavení a unudění. Člověk, který vůbec nezívá nemusí mít v pořádku toto konkrétní centrum; často bývá na vině jiná mozková porucha. Psychiatr Hans Lehmann si všiml, že duševně choří pacienti téměř nikdy nezívají – ať jsou právě v ústavu, v autobuse, na veřejnosti nebo třeba v restauraci. Logicky to zdůvodňuje jejich nízkou emoční vnímavostí; šlo vesměs o schizofreniky, kteří se příliš nestarají, co se kolem nich děje. Má-li být člověk něčím znuděný, musí si především uvědomit, že okolo panuje nuda, avšak takoví pacienti jsou obvykle příliš zahleděni do sebe, než aby jim něco takového došlo. Nemohou se nudit a tudíž ani zívat. U některých lidí trpících duševní poruchou se zívání považuje za příznivé znamení, protože svědčí o tom, že se nemocný snaží navázat kontakt s realitou.

Z vlastní zkušenosti bych řekla, když ponechám stranou duševně nemocné, že duševně pracující člověk se může užívat například nejvíc při déle trvající stereotypní práci, třeba při opisování či čtení textu trvající nepřetržitě několik hodin, navíc když venku prší a kapky bubnují o parapet…

Nejzáhadnější na celém zívání je ovšem jeho nakažlivost. Když vidíme někoho zívat, zíváme taky. Někdy se to vysvětluje jako shoda okolností; zívání prý zachvátí všechny přítomné, protože v místnosti necirkuluje vzduch a nebo je v ní málo kyslíku. Všichni tedy zívají z téže příčiny a nám se pouze zdá, že jde o projev nakažlivosti. Jenže jak je výše uvedeno zvýšený obsah oxidu uhličitého ve vzduchu nemá na četnost zívání vliv. Dokonce ani nemusíme sedět se zívajícím člověkem v jedné místnosti. Studenti účastnící se pokusů v laboratoři sledovali videozáznam, na němž vystupoval známý herec. Když zíval, zívalo s ním 55 procent studentů; když se smál, zívalo jich jen 24 procent.

Ve skutečnosti stačí už to, aby člověk o zívání četl; na zvuk zívnutí reagují i slepci. Jak nakažlivé zívání je, dokázala jistá populárně vědecká relace na kanadské rozhlasové stanici. Na začátku bylo řečeno několik stručných vět o výsledcích průzkumu, který se zíváním zabýval a pak byli posluchači požádáni, aby když při přednášce pocítili nutkavou představu zívnout, o tom přednášejícímu napsali. Skutečnost předčila očekávání - lavina dopisů byla ohromující, neboť se ozvalo několik set posluchačů, kteří v tu chvíli začali zívat.

Zívající zvířátka

Proč na zívnutí druhé osoby reagujeme tak, že zíváme sami? Podle obecně přijímaného vysvětlení by se mohlo jednat o dědictví po našich zvířecích předcích. Jde o tzv. „stereotypní vzorec chování“, tedy o jakousi automatickou reakci na daný signál, zcela běžnou u většiny živočichů – žába se například bez váhání hladově vrhne na každý malý tmavý objekt, který se pohybuje… Ale že by člověk zíval jen proto, že to vidí u druhých? Antropolog A. Montagu, jeden ze zastánců teorie, podle níž se nám zíváním okysličuje mozek a tím zvyšuje bdělost, přišel počátkem 60.let s odvážnou hypotézou: zívání je nakažlivé proto, aby se současně zvýšila bdělost všech přítomných, nejen osoby co zívla první. Na tomto případu je krásně vidět, že pokud vycházíme z dostatečně omezeného množství dat, můžeme snadno dokázat jakoukoli teorii. Anglický vědec M. Weller totiž nedávno přišel s přesně opačným tvrzením. Zívání je nakažlivé proto, že u živočichů žijících ve společenství funguje jako „večerka“ – a bdělost tedy rozhodně nezvyšuje. Když zívne první unavené zvíře, ta ostatní je podle Welllera napodobí a záhy se uloží ke spánku.

Obrázek našich prapředků, kteří společně zívají v zájmu blaha celé skupiny, působí věrohodně. Toto jednání se mohlo snadno zautomatizovat a my v něm pokračujeme i dnes, když už dávno ztratilo na významu. Vysvětlovat konání dnešního člověka pomocí teorií, jež si antropologové utvořili o životě pravěkých opolidí, je ovšem velmi ošidné.

Pokud naši primitivní předkové skutečně vnímali zívání jako signál, vyvstává otázka, kdy si při něm lidé začali zakrývat ústa. Bylo by kontraproduktivní dávat zíváním najevo určitou informaci a současně ji tajit. Ten, kdo namítá, že zakrývání úst je novodobým produktem civilizace, který přehlušil pravěký instinkt, přehlíží některé zajímavé poznatky o chování našich nejbližších příbuzných.

Vědci mají za to, že jim studium zvyků dnešních opic a lidoopů může prozradit, jak se před miliony let chovali naši prapředci. U paviánů a některých jiných opic je zívání signálem agresivity. Dominantní paviání samci užívají tohoto gesta jako hrozby; podle některých vědců jde o silnější vyhrůžku než v případě upřeného pohledu nebo zdviženého obočí. Antropolog J. Hadidian strávil 700 hodin tím, že sledoval jak opice zívají a dospěl k závěru, že zívají výhradně dominantní samci. „Jednička“ tedy opičák zaujímající v hierarchii tlupy první místo, zívala v průměru třikrát za hodinu, zatímco „čtyřka“ jen jednou za tři hodiny. Tyto opice mají stejně jako ostatní zívající druhy dlouhé špičáky, které při dokořán otevřených ústech vyhlížejí zvlášť nebezpečně.

Někteří přírodovědci dokonce tvrdí, že pozorovaná zvířata stojící v hierarchii na nižším stupni si při zívání zakrývají ústa tlapou, zřejmě proto, aby si jejich počínání nikdo nevykládal jako nemístnou hrozbu. Tvrdíme, že zívat s nezakrytými ústy je „neslušné“, ale možná že to je civilizovaný výraz pro „výhrůžné“. Když na vás někdo hledí s ústy otevřenými dokořán, nemusíte to chápat jako bezprostřední fyzickou hrozbu, každopádně však jde o málo vstřícné, ne-li přímo nepřátelské gesto – a dotyčnému ani nemusejí vyčnívat špičáky. Snad by stálo za to vyzkoumat, zda se také lidská společnost nedělí na dominantní jedince, kteří se neobtěžují zakrýváním úst a na ty submisivní, kteří si ústa zakrývají.

Třeba nakonec jednotlivé střípky teorie zapadnou do sebe a my se konečně dozvíme, proč zíváme a hlavně, proč to děláme současně s ostatními lidmi. Pak už zbývá vysvětlit jen jeden zajímavý aspekt chování krys. Zjistilo se totiž, že tito hlodavci reagují na určité medikamenty dvojím způsobem: začnou zívat a dostanou erekci…

Zívám, zíváš, zíváme

Tak nevím, co si o tom bádání vědců myslet. Asi zůstanu u své teorie, že zívání je projev únavy ze stereotypu a náznak počátku spánku, což může platit u dospěláků, ale jak jsem se dočetla, velmi často zívají mimina, a zívají i pejskové a kočičky – tam ale stereotyp nepřichází v úvahu, tam jde spíš o to spaní. U otázky, proč je zívání nakažlivé musím přiznat, že si to nedovedu vysvětlit ani „selským rozumem“.

Pokud vás čtení o zívání donutilo k zívání, tak nejste sami, neboť právě teď sama zívám a můžeme to nazývat třeba telepatický přenos na dálku pomocí webu.


VEZA

Zpět na stránky Zdraví, výživa, ekologie a co s tím souvisí

Zpět k Mostu ?