wz

Uzdravení bez léků

Cesta ze stresu, úzkosti a deprese

V poslední době zaznamenaly neurologické vědy i psychologie v souvislosti s výzkumy radikální změny. Tyto změny se projevily zejména v oblasti neuro-emocionální terapie v integraci s podněty na určité části těla, s regularizací srdečního rytmu a synchronizací biologických hodin, s fyzickým cvičením, působením mastných kyselin "omega-3", technikami "afektivní komunikace". Servan-Schreiber, autor knihy Uzdravení bez léků, podává čtivým způsobem příběhy lidí, u nichž se projevilo akutní duševní onemocnění (stres, úzkosti, deprese...), a ukazuje průběh jejich léčby obvyklými postupy s podáváním léků a s využitím metod, které se praktikují prostřednictvím tělesných podnětů, jež navazují na přirozené mechanismy "emočního mozku", a pomáhají najít ztracenou rovnováhu. Autor podává i srozumitelný výklad výzkumů, ověřování a výsledků terapie.

Emoční inteligence

„Emoční inteligence“ je termín, který nejlépe vyjadřuje rovnováhu mezi emocemi a rozumem. Poprvé ho použili vědci z Yaleovy univerzity a z univerzity v New Hampshire a zásluhou knihy Daniela Golemana, novináře z New York Times, který se zabývá vědou a výzkumem, se pak tento termín rozšířil. Kniha vyvolala v celém světě velký ohlas a tím se znovu dostala do popředí debata na téma „Co je inteligence?“.¨

Podle prvotní nejobecnější definice, která přivedla na počátku 20. století francouzského psychologa Alfreda Bineta k myšlence „inteligenčního kvocientu“, je inteligence soubor duševních schopností, podle něhož lze usuzovat na úspěšnost jedince. V podstatě to znamená, že čím je někdo „inteligentnější“, tedy čím má vyšší IQ, tím musí být „úspěšnější“. Aby si Binet tuto hypotézu ověřil, sestavil test, který se později proslavil jako „test inteligence“. Test se zaměřuje hlavně na schopnost abstraktního myšlení a pohotové zpracování logické informace. Zjistilo se však, že neexistuje přímá úměrnost mezi IQ jedince a jeho „úspěšností“ v širším slova smyslu (jaké má sociální postavení, kolik vydělává, je ženatý/vdaná, má či nemá děti). Podle různých studií lze přičítat inteligenčnímu kvocientu jen 20 % takové úspěšnosti. Závěr se nabízí přímo – v 80 % závisí úspěšnost na jiných faktorech, zřejmě významnějších, než je logická a abstraktní inteligence.

Už C. Jung a J. Piaget se domnívali, že existuje několik druhů inteligence. Je nepochybné, že někteří jedinci, například Mozart, měli vynikající hudební inteligenci, jiní, jako Rodin, inteligenci pro formu, jiní zas pro pohyb těla v prostoru ( třeba tanečník Nurejev nebo basketbalista Michael Jordan). Vědci z Yaleovy univerzity a z univerzity v New Hampshire definovali ještě jednu formu inteligence, která souvisí s chápáním a zvládáním emocí. Právě tento druh inteligence, „emoční inteligence“, zřejmě určuje víc než všechny ostatní, jak jedinec v životě uspěje. Přitom téměř není závislá na výši inteligenčního kvocientu. Na základě emoční inteligence definovali tito vědci „emoční kvocient“, který umožňuje měření čtyř důležitých funkcí:

  1. Schopnost rozpoznat vlastní emoční stav a emoční stav druhých.
  2. Schopnost chápat přirozený průběh emocí (stejně jako se střelec a kůň pohybují po šachovnici podle odlišných pravidel, tak například strach a hněv probíhají v určitém časovém úseku odlišně).
  3. Schopnost uvažovat o vlastních emocích a o emocích druhých.
  4. Schopnost zvládat vlastní emoce a emoce druhých.

Tyto čtyři schopnosti jsou základem toho, jak člověk vládne sám sebou a jak je sociálně úspěšný. Na nich se zakládá sebepoznání, sebeovládání, soucit, schopnost spolupracovat a řešit konflikty. Zdá se to prosté a každý z nás je dokonce přesvědčen, že ve všech čtyřech oblastech vyniká. Skutečnost však je úplně jiná. Vzpomínám si například na mladou nesmírně schopnou vědeckou pracovnici na lékařské fakultě v Pittsburghu. Přijala mou nabídku, aby se zúčastnila v mé laboratoři pokusu zaměřeného na lokalizaci emocí v mozku. V této studii se pokusné osoby nacházely v tunelu magnetické rezonance a musely sledovat filmové sekvence s velmi tvrdými scénami plnými násilí. Pokus si stále živě pamatuji, protože jsem si vypěstoval vůči takovým filmům silnou averzi tím, jak jsem se na ně musel dívat. Celé tělo mladé ženy bylo uvnitř přístroje a od samého začátku pokusu jsem pozoroval, jak se jí prudce zrychluje srdeční frekvence a stoupá tlak, což jsou příznaky velkého stresu. Znepokojilo mě to do té míry, že jsem navrhl přerušení pokusu. Překvapeně namítla, že je v pořádku, nic necítí, záběry na ni vůbec nepůsobí. Dodala, že nechápe, proč jí to nabízím.

Později jsem se dozvěděl. že ta mladá žena má velmi málo přátel a žije jen pro svou práci. Členům mého týmu nepřipadala sympatická, aniž přesně věděli proč. Bylo to snad tím, že příliš mluvila o sobě a o lidi kolem sebe se očividně nezajímala? Sama vůbec nechápala, proč není příliš oblíbená. Pro mě zůstala typickým příkladem člověka s vysokým inteligenčním, ale žalostným emočním kvocientem. Její hlavní nedostatek zřejmě spočíval v tom, že si neuvědomovala vlastní emoce, a tím také zůstávala „hluchá“ k emocím ostatních.

Nedával jsem její profesionální kariéře velké šance. I v těch nejvědečtějších oborech je potřeba umět pracovat v týmu, vytvářet vazby mezi spolupracovníky, řídit je a podobně. Jakýkoli obor činnosti od nás neustále vyžaduje, abychom vstupovali do interakce s ostatními lidmi. Vyhnout se tomu nemůžeme. Právě dispozice pro takový druh vztahů determinuje naši dlouhodobou úspěšnost. Magnetickou rezonancí lze zjistit změny neuronové aktivity v různých částech mozku podle obsahu myšlení a emocí.

Na chování malých dětí si objasníme, jak bývá obtížné rozlišit emoční stavy. Dítě, které pláče, většinou přesně neví, jestli pláče, protože mu je horko, má hlad, je mu smutno, nebo protože už je po celém dlouhém dni unavené. Pláče, netuší proč, a neví, co dělat, aby se mu ulevilo. V takové situaci dospělý s nepříliš vyvinutou emoční inteligencí lehko „ztratí nervy“ právě proto, že ani on sám nedokáže identifikovat emoci dítěte a uspokojit jeho potřeby. Jiní lidé s vyšší emoční inteligencí snadno dokážou udělat přesně to, co je třeba, aby se dítě uklidnilo. To se traduje o slavné terapeutce Françoise Dolto, která uměla jediným gestem, jediným slovem utišit dítě, které už plakalo celé dny – byla hotová virtuoska v používání emoční inteligence.

U dospělého člověka se neschopnost jasně rozlišit emoční stavy vyskytuje dosti často. Zjistil jsem to u některých lékařů, s nimiž jsem ve Spojených státech pracoval ve stejné nemocnici. Byli stresováni nekonečnými pracovními dny, vyčerpáni nočními službami, které drželi dvakrát týdně, a kompenzovali to přejídáním. Tělo jim říkalo: „Potřebuji se na chvíli zastavit a spát,“ ale oni slyšeli jen „potřebuji“ a na žádost odpovídali jedinou věcí, která byla stále na dosah, a to jídlem, které je v podobě rychlého občerstvení dostupné ve všech amerických nemocnicích čtyřiadvacet hodin denně. V takové situaci uplatníme svou emoční inteligenci, jestliže dokážeme použít čtyři dovednosti, které popisuje vědecký tým Yaleovy univerzity: nejdříve musíme identifikovat vnitřní stav, jaký skutečně je (únava, hlad), potom poznat, jak se vyvíjí (může se dostavit kdykoli během dne, pokud kladu na svůj organismus přehnané nároky; za chvíli se mi udělá lépe), zamyslet se nad situací (dát si další zmrzlinu k ničemu není, jen ještě víc zatěžuji organismus a k tomu všemu si to potom budu vyčítat) a nakonec zvládnout situaci vhodným způsobem (naučit se vyčkat, až vlna únavy přejde, udělat si „meditační“ pauzu nebo si třeba na dvacet minut lehnout; čas se vždycky najde a tyto postupy nás mnohem víc posílí než bůhvíkolikátá káva nebo půl tabulky čokolády).

Příklad se může zdát příliš všední, ale situace je zajímavá právě proto, že je banální a přitom obtížně zvladatelná. Odborníci na výživu a obezitologové se v tomto bodě většinou shodují – špatné zvládání emocí se řadí k hlavním důvodům zvyšování tělesné váhy ve společnosti, kde je stres všudypřítomný a jídlo se hojně používá k jeho kompenzaci. Lidé, kteří se naučili stres zvládat, obvykle problémy s váhou nemají. Naučili se totiž naslouchat vlastnímu tělu, rozpoznávat své emoce a adekvátně na ně reagovat.

Goleman se domnívá, že zvládání emoční inteligence zaručuje úspěšnost v životě spíš než výše IQ. V rámci pozoruhodné studie, která zkoumala předpoklady životní úspěšnosti, sledovali psychologové od roku 1940 stovku studentů z Harvardovy univerzity. Jejich intelektuální výkony ve dvaceti letech nebyly vůbec směrodatné pro předpověď budoucího výdělku, produktivity nebo uznání druhých. Jedinci, kteří měli na univerzitě nejlepší hodnocení, nepatřili k těm, kteří později žili v harmonické rodině nebo obklopeni spoustou přátel. Jiná studie, prováděná mezi dětmi z chudého bostonského předměstí, naopak ukázala, že „emoční kvocient“ hraje důležitou úlohu. Na to, jak děti uspějí v dospělosti, nepůsobil jejich IQ, ale schopnost v těžkém dětství zvládat emoce, vyrovnávat se s frustracemi a spolupracovat s ostatními.

Nová emoční medicína

Každý život je jedinečný a každý život má svá úskalí. Leckdy se přistihneme, že někomu jeho život závidíme: „Kdybych byla krásná jako Marilyn Monroe“, „Kdybych měla literární talent jako Marguerite Duras“, „Kdybych mohl vést dobrodružný život jako Hemingway“... Být na jejich místě, nepotýkali bychom se se stejnými problémy; v každém případě bychom neměli ty, které máme nyní. Zato bychom však měli jiné – ty, s nimiž se potýkali oni.

Marilyn Monroe, sexuální symbol, slavná svobodomyslnážena, o niž jevil zájem i tehdejší prezident Spojených států, utápěla své zoufalství v alkoholu a zemřela na předávkování barbituráty. Zpěvák skupiny Nirvana Kurt Cobain, který se stal ze dne na den světově proslulou hvězdou, spáchal v necelých třiceti letech sebevraždu. Sebevraždu zvolil i Hemingway, jehož před hlubokým pocitem existenciální prázdnoty neuchránil nevšední životní styl ani udělení Nobelovy ceny. Marguerite Duras, nadaná okouzlující spisovatelka, kterou její milenci přímo zbožňovali, zcela podlehla alkoholu. Zdá se tedy, že talent, sláva, moc, peníze ani obdiv žití zásadním způsobem neusnadňují.

Přitom existují šťastní jedinci, kteří žijí harmonicky a obvykle mají pocit, že k nim je život štědrý. Dokážou ocenit lidi ve svém okolí a drobné všední radosti, jako je jídlo, spánek, klid přírody a krása města. Rádi tvoří a budují, ať se jedná o konkrétní věci, plány, nebo vztahy. Takoví lidé nevyznávají určité náboženství, nepatří k žádné sektě. Setkáváme se s nimi po celém světě. Někteří jsou bohatí, jiní ne, někteří žijí v manželství, jiní sami, někteří mají nějaké výjimečné nadání, jiní jsou zcela obyčejní. Všichni zakusili prohry, zklamání a těžké chvíle, jimž nikdo neunikne. Ale celkově vzato se zdá, že snáze čelí překážkám – jako by měli zvláštní schopnost zmobilizovat v nepříznivé situaci veškeré síly a dát své existenci smysl, jako by si vytvářeli niternější vztah k sobě samým, k druhým a k životní náplni, kterou si zvolili.

Co jim umožnilo takového stavu dosáhnout? Za dvacet let studia medicíny a praxe zejména na velkých západních univerzitách, ale také u tibetských lékařů a indiánských šamanů jsem přišel na některé metody, které se osvědčily mým pacientům i mně samému. K vlastnímu překvapení jsem zjistil, že nejsou totožné s těmi, kterým jsem se učil na univerzitě, tedy že nejde o léky ani o psychoanalýzu.

Přelom

Na takové zjištění jsem nebyl připraven. Svou lékařskou dráhu jsem začal ve vědě a výzkumu a ke konci studia jsem se na pět let vzdálil z lékařské praxe a věnoval jsem se vzniku myšlenek a emocí v neuronových sítích. Získal jsem doktorát v oboru neurokognitivního výzkumu, pod vedením profesorů Herberta Simona, jednoho z nepočetných psychologů, kteří získali Nobelovu cenu, a Jamese McClellanda, který patří k zakladatelům teorie neuronových sítí. Hlavní výsledky, k nimž jsem ve své doktorské práci dospěl, byly uveřejněny v prestižním časopisu Science, v němž by každý vědec rád publikoval.

Po tak důkladné vědecké průpravě bylo pro mě trochu těžké vrátit se do klinické praxe a završit specializaci v psychiatrii. Zdálo se mi, že lékaři, pod jejichž vedením jsem si měl své povolání osvojovat, postupují příliš empiricky a nepřesně. Mnohem víc je zajímala praxe než vědecká podstata toho, co učili. Připadalo mi, že předkládají jen návody a recepty (na tu a tu nemoc provést ten a ten test, nasadit léky A, B a C ve stanovených dávkách, po určitý počet dní...). Podle mého názoru to bylo na hony vzdálené neustálému zkoumání a matematické přesnosti, na které jsem byl zvyklý. Nicméně jsem se uklidňoval tím, že se učím léčit pacienty na psychiatrickém oddělení, které se v celých Spojených státech nejvíc zaměřuje na vědu a výzkum. Na lékařské fakultě univerzity v Pittsburghu dostávalo naše pracoviště ze státní pokladny víc prostředků na výzkum než ostatní, včetně vyhlášeného transplantačního centra. Domýšlivě jsme se nepovažovali za pouhé psychiatry, ale za „klinické vědce“. Krátce nato jsem získal od National Institute of Health a od různých soukromých nadací finanční prostředky na zřízení laboratoře zkoumající duševní nemoci. Vyhlídky do budoucna nemohly být slibnější a já jsem měl možnost uspokojit svou touhu po nových poznatcích a faktech. Ale netrvalo dlouho a několik osobních zkušeností zcela změnilo mé nazírání na medicínu a přineslo zvrat do mého profesionálního života.

Nejprve to byla cesta do Indie, kde jsem pracoval s tibetskými uprchlíky v Dharamsale, městě, v němž sídlí dalajlama. Tam jsem viděl, jak funguje tradiční tibetské lékařství, které diagnostikuje „porušení rovnováhy“ na základě důkladného pohmatu pulzu na obou zápěstích, zkoumání jazyka a moči. Tito praktičtí lékaři léčili výhradně akupunkturou a bylinami. U celé řady chronických nemocí zjevně dosahovali stejné úspěšnosti jako západní lékaři; byl tu však rozdíl, že jejich léčba neměla tolik vedlejších účinků a byla levnější. Když jsem se zamyslel nad svou psychiatrickou praxí, došel jsem k závěru, že i moji pacienti trpí především chronickými nemocemi: depresemi, úzkostmi, maniodepresivními poruchami, stresem... Poprvé jsem začal pochybovat o odmítání postupů tradiční medicíny, které nám naši profesoři během studia vštěpovali. Zakládalo se jejich odmítání na faktech, jak jsem se vždycky domníval, nebo na pouhé neznalosti? Západní medicína vítězí na celé čáře v léčbě akutních onemocnění, jako je zápal plic, zánět slepého střeva nebo zlomenina. Ale zdaleka není tak úspěšná u chronických nemocí včetně úzkostí a depresí...

Další, podstatně osobnější zážitek mě přiměl k zamyšlení nad vlastními předsudky.

Při jedné návštěvě Paříže mi přítelkyně z dětství vyprávěla, jak se zotavila z vážné depresivní epizody, kvůli níž se jí rozpadlo manželství. Odmítla léky, které jí hodlal předepsat ošetřující lékař, a obrátila se na jakousi léčitelku. Ta použila relaxační techniku blízkou hypnóze, která umožňuje znovu prožít dávné vytěsněné emoce. Několikaměsíční léčbou se dostala do „lepšího než normálního“ stavu. Už netrpěla depresí a také se zbavila tíhy uplynulých třiceti let, během nichž si nemohla prožít truchlení po otci, který zemřel, když jí bylo šest let. Znenadání se jí ulevilo a nabyla energie a rozhodnosti v jednání, které nikdy předtím nepoznala.

Na jedné straně mě potěšilo, že ji vidím v tak dobrém stavu, ale na druhé straně mě to šokovalo a zklamalo. Za celá léta, co jsem studoval mozek, myšlení a emoce, zaměřoval se na vědeckou psychologii, neurovědy a psychoterapii, jsem ani jednou neviděl tak převratné výsledky léčby. Nikdy jsem také o podobné metodě neslyšel. A co hůř – vědecké kruhy, v nichž jsem se pohyboval, se od takových „kacířských“ postupů odvracely. Ty patřily k výzbroji šarlatánů, a proto si nezasluhovaly pozornost skutečných lékařů, natož aby v nich vzbuzovaly vědecký zájem.

Přitom se nedalo popřít, že za několik měsíců došlo u přítelkyně k většímu zlepšení, než jaké by se dalo očekávat při nasazení léků a použití klasické psychoterapie. Kdyby se na mě obrátila jako na psychiatra, vlastně bych jí do jisté míry zabránil takovou proměnu prožít. Bylo to pro mě zklamání, ale současně varování. K čemu mi byly všechny znalosti, jestliže jsem po tolika letech studia a praxe nemohl pomoci člověku, na němž mi skutečně záleželo? V následujících měsících a letech jsem se naučil otevřenosti mnoha dalším způsobům léčby a ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že jsou nejen přirozenější a šetrnější, ale mnohdy i účinnější.

Každý ze sedmi postupů, které ve své praxi běžně uplatňuji, určitým způsobem využívá samoléčící mechanismy v lidské mysli a mozku. Všechny postupy byly podrobeny přísnému vědeckému zkoumání, které prokázalo jejich účinnost, a četné studie o nich byly uveřejněny v prestižních mezinárodních vědeckých časopisech. Přesto se ještě nezařadily do výzbroje západní medicíny, nepoužívají se v psychiatrii ani v psychoterapii, zejména proto, že dosud plně nechápeme mechanismy jejich působení. Je to významná, snad i legitimní překážka pro medicínu, která klade na první místo vědecký přístup. Nicméně poptávka po účinných přírodních léčbách stále roste a plným právem.

Bilance

Je známo, že v západní společnosti hrají poruchy související se stresem, jako jsou deprese a úzkosti, velkou roli. Čísla jsou alarmující:

Problémy se stresem, úzkostmi a depresemi se stále zvyšují, ale ti, kteří jimi na obou stranách Atlantiku trpí, stále více zpochybňují tradiční pilíře emoční medicíny, a to jak psychoanalýzu, tak užívání léků. Studie z Harvardovy univerzity z roku 1997 ukázala, že většina Američanů dává pro zmírnění svého utrpení přednost takzvaným „alternativním a komplementárním“ metodám před léky nebo klasickou psychoterapií.

Psychoanalýza ustupuje do pozadí. Ovládala psychiatrii třicet let, ale nyní ztrácí kredit u veřejnosti i odborníků, protože její účinnost se dostatečně neprokázala. 8 Každý zná někoho, komu psychoanalýza prospěla, ale na druhé straně každý také zná mnoho lidí, kteří už celé roky chodí na psychoanalýzu bez valného výsledku. Vzhledem k tomu, že neexistují vědecké a vyčíslitelné. Poznámky a bibliografické odkazy jsou uvedeny podle jednotlivých kapitol na konci knihy. výsledky léčby, je obtížné sdělit pacientovi trpícímu depresemi nebo panickými atakami, jakou má naději, že se mu psychoanalýzou uleví. Praktikují-li klasičtí psychoanalytikové léčbu, která trvá půl roku, někdy celé roky a mnohdy stojí víc než nový automobil, lze zdrženlivost potenciálních pacientů pochopit. Základní principy této „léčby slovem“ sice nejsou zásadně zpochybňovány, ale v dané situaci je normální, že každý pátrá po alternativách takové léčby.

Jiná a nejčastěji užívaná cesta je takzvaná biopsychiatrie, která léčí hlavně psychotropními léky, jako je Prozac, Zoloft, Deroxat, Xanax, lithium, Zyprexa. V médiích a v literatuře zůstává psychoanalýza dominantním referenčním systémem, protože nabízí interpretační schéma, které lze uplatnit na veškeré psychické fenomény. Ale jak vyplývá ze zprávy Národního farmakologického ústavu, v každodenní medicínské praxi vítězí na celé čáře psychotropní léky. Předpisování léků dospělo do takové šíře, že pacientka, která se před lékařem rozpláče, si může být jistá, že odejde s předpisem na antidepresiva.

Tyto léky jsou důležité a nesmírně užitečné. Někdy jsou tak účinné, že někteří autoři hovoří spíš o proměně osobnosti než o pouhém zmírnění příznaků. Používám je často jako všichni lékaři mé generace. Ale na rozdíl od antibiotik, která infekce vyléčí, příznivé účinky psychiatrických léků obvykle ustanou, jakmile se jejich podávání přeruší. Proto také většina lidí, kteří je začnou užívat, pokračuje déle než rok. I ty nejužitečnější preparáty tedy nejsou žádnými všeléky pro emoční zdraví. Pacienti to v podstatě dobře vědí a mnohdy se jejich užívání brání, jestliže se setkají s problémy, které jsou součástí života každého z nás, například s utrpením při smrti někoho blízkého nebo s pracovním stresem.

Jiný přístup

Všude na světě se nyní objevuje nová emoční medicína – medicína bez psychoanalýzy a Prozacu. Ve Spojených státech v pittsburské univerzitní nemocnici Shadyside zkoumáme už pět let, jak zmírnit deprese, úzkosti a stres souborem metod, které souvisejí spíš s tělem než s řečí. V této knize jsou popsány jednotlivé složky programu, důvody, proč jsme je zvolili, a jakým způsobem jsme je používali.

Hlavní zásady lze shrnout takto:

V následujících kapitolách tedy uvádím jednotlivé metody, které jsou doloženy výpovědí pacientů, jejichž život se díky nim změnil. Uvádím také, jak je každá z těch metod hodnocena z vědeckého pohledu a k jakým pozitivním výsledkům dospívá. Některé jsou zcela nové a využívají špičkových technologií. Jedná se například o metodu zvanou „desenzibilizace a přeprogramování očními pohyby“ (je známá spíš pod americkou zkratkou EMDR), metodu zvanou „koherence srdečního rytmu“ nebo metodu „synchronizace chronobiologických rytmů umělým svítáním“. Další postupy, jako je akupunktura, výživa, citová komunikace a metody sociální integrace, vycházejí z lékařských tradic starých i několik tisíciletí. Ale ať je jejich původ jakýkoli, všechny úzce souvisejí s emocemi. Proto si musíme nejprve objasnit funkci emocí.


Knihu Uzdravení bez léků napsal Servan-Schreiber a vydalo ji nakladatelství PORTÁL v roce 2005. Rozsah: 194 stran, vazba: brožovaná, Cena: 299 Kč, ISBN: 80-7178-901-1.


Zpět na stránky Zdraví, výživa, ekologie a co s tím souvisí

Zpět k Mostu ?