wz

Různé choutky

O tom, co jíme dnes a jestli je to pro nás prospěšné nebo škodlivé se dočteme v každém časopisu a na nejrůznějších webových stránkách. Ale co, jak a kde se jedlo v dřívějších časech na různých místech světa, o tom se dozvíme jen sporadicky. Podívejme se, co o potravě člověka napsal Lumír - časopis zábavný a poučný - v roce 1896.

„Všechny tři říše přírodnin proslídil člověk a jest k neuvěření, čeho všeho požívá z hladu, nouze, z mlsoty, pověry, z přepychu nebo poblouznění: od teplé krve bližního po kobylky a chrousty, od ananasu po kůru stromů, od cukru třtinového po jíl a hlinky minerální.

Jsou celí národové vegetariánů, jímž ani nenapadne jiného nežli požívati rýži, polentu apod. Čistých masojedců sotva kde naleznem, kde nejsou lidé krajinou úplně na živočišnou potřebu odkázáni. Dokud Eskymáci neměli časté styky s Evropany, od nichž různé konzervy dostávají, byl jídelní lístek jejich: tuleň a ryby - ryby a tuleň, někdy nějaký vodní pták nebo lastura. Podobný jev opakuje se na Islandu, kde ženy skrze hroznou příchuť rybího tuku nemohou ani kojiti.

Podobný zjev pozoruje se u ichthyofagů (živočiši živící se rybami) jihoamerických. Na Ohnivé zemi (dnešní Argentina, Patagonie) opakuje se týž výjev jako na severu. Opět jen moře svými mlži, rybami, ptáky, vejci, tuleni, ochechulemi a jinými kytovci živí obyvatelstvo. Jako na severu sob honí se zde lama guanako pomocí psů na sněhem pokrytých nivách. Zbývá-li času, pekou a vaří své mušle, mají-li nakvap, požívají ryb i masa syrových. Olej, tuk a slanina pojídají se, i když napolo jsou shnilé. Potravy rostlinné tu není.

Lišejníky též přímo sloužiti mohou člověku za potravu. Například v Japonsku roste jedlý druh lišejník šedohnědý – Ivatake. Na žulových stěnách jej sbírají horalové mnohdy s nebezpečím života a do měst na prodej přinášejí. Není ani hořký ani počišťující; poněkud ovšem jako naše houby těžce jsa stravitelný, jest přece pro obsah gummy a slizu výživný a platí alespoň pro japonské jazyky za lahůdku. Z lišejníků v tomto odhledu jest zajímavá pověstná „manna“. Kornatá stélka tohoto roste na pouštích, stepích, vápencových skalách tatarských, kirgizských, vysočinách perských, maloasijských, v tauru, na Krimu, na Donu, v okolí Cařihradu i v alžírské Sahaře. Podnes obyvatelé stepí Asijských v době drahoty a hladu lišejník rozemelou a s moukou smíšený pekou. Roku 1861 tento lišejník mannový zachránil krajinu Dšabekir od nouze a hladu. Byla-li manna biblická právě onen druh Lecanora esculenta, jenž podnes hromadně se vyskýtá, nedá se určitě tvrditi. Povstávalť ještě jiný druh manny jakožto výron následkem bodnutí jistého červce (Coccus manniparus) na keři tamaryškovém. Jest to látka cukernatá, rozdílná opět od manny, jež roní se z dubu mannového po bodnutí cikády.

O různé potravě ze zvířectva vznikly všude s počínající vzdělaností různé náhledy o slušnosti a přístojnosti její. Před zdechlinami zvířat panuje všeobecný odpor, nicméně naleznou se kmeny, jež ani těchto se neštítí. Cikáni jsou i v Evropě pro to dokladem. Vzdělaní, jisté předsudky, jichž původ namnoze jest temný, názory i zvyky náboženské ustálily a obmezily do jisté míry užívání živočišné potravy. Jen nouze rozmnožila as jídelní lístek Evropanů o žáby, raky, hlemýždě. Většinou obmezuje se člověk kulturní na obratlovce, mezi nimiž opět plazi a obojživelníci zůstávají předmětem jen zvláštních choutek. Zejména u žab hraje náboženské vyznání i národnost jistou úlohu: protestantský Evropan má je prý v ošklivosti, kdežto katolík váží si jich jako pokrmu postního. A kdežto na severu pojídají se jen stehýnka žabí, nerozpakují se Vlaši, kteří „jedí vše, co se hýbe“, požívati žáby celé, jen vyvržené a leda jen z kůže stažené. Jistý entomolog byl nedávno nemálo překvapen ve vlasko-švýcarských Alpách vida, jak vůdce jeho u potoka chycenou žábu živou pozřel; později se přesvědčil, že zvyk tento v kraji jest obecný „pro spravení žaludku“.

Chytání žab vyplácí se ve Spojených státech severoamerických v oněch krajinách, kde žáby volské dosahují váhy až 300 gramů.Na východním břehu Mississippi jest žába tato hledanou kořistí, která do sítí neb pastí neb i střelami se loví.

Veliké ještěrky tropů, na dva metry délky, mají jemné maso jako kuřata a i vejce jejich chutnají jako slepičí. U nás nedošlo ještě na ještěrky a hady; kdyby byly větší, jistě že by mohly rozmnožiti počet postních jídel, jako se stalo v tropech. Mexikáni a Brasiliáni chovají zvláštní psy vycvičené na lov leguánů a ještěrů tejů krokodýlovitých. Maso jejich prý se rovná nejlepším krocanům a bažantům.

Divocí domorodci Brasilie pojídají se zálibou hroznýše, Australci i jedovaté hady, jimž dříve hlavu utnou. Jistý hadař v Lausanně vařil výbornou polévku, která ze zmijí byla vyvařena.

Jižní Amerika jest též vlastí onoho zvláštního poblouznění chuti, že lidé s jakousi vášní, nikoli z hladu, pojídají zem. V Evropě sice tu a tam vyskytuje se geofagie (pojídání hlíny); v Macedonii, v Sardinii, ve Španělích, kde Španělky pojídají střepy z nádob alcarraza, zvlášť jsou-li z pravé orientální hlinky bolusové. Bohužel někdy nevědomky odsouzeni jsme k částečné geofagii, neb do mouky míchají někdy nesvědomití kaolin, sádru a podobně. Indové kolonií hollandských na Javě a Sumatře připravují zvláštním způsobem „jedlou“ hlínu. Neobsahuje dle analys Dalletových nic „výživného“, není tedy jedlou, ale přípravou a přimísením koření stává se požívání nejen možným, ale i příjemným. Hlinka pročištěná a rozdělaná v těsto upraví se do zvláštních figurín na naše perníkové panáky upomínající. Do jaké doby as sahá původ onoho zvyku, dávati jistým pokrmům podobu lidskou? Mnozí učenci vidí v tom neurčitou vzpomínku na hrozné hody lidožroutské, jimž u národů prvotních padali za obět zajatí a jiné oběti lidské. Tuto otázku symboliky perníkových panáků necháme zatím nerozhodnutou.“

Toto ve svém článku z roku 1896 píše Bohuslav Bauše. Pro nás z toho vyplývá, že můžeme být rádi, že jsme se narodily „tady a teď“ – že žijeme v civilizované střední Evropě v 21.století. Není ale od věci si na tyto řádky vzpomenout před nadcházejícím vánočním a silvestrovském hodování…


VEZA

Zpět na stránky Zdraví, výživa, ekologie a co s tím souvisí

Zpět k Mostu ?