wz

Zahrady našich duší

Byla jednou jedna zahrádka. Ani malá, ani velká, zkrátka tak akorát. Měla pár záhonků na mrkev a kedlubny, několik keříků růží a vzrostlou jabloň. Majitelka zahrádky byla jedna šikovná mladá dáma. Starala se o ni dobře, zalévala, hnojila a plela. Tak to šlo mnoho let a zahrádka vydávala své plody a byla ráda. Slečna dospěla a začala běhat za zábavami, trávit čas na záhonech jí připadalo stále méně důležité. A zahrádka pustla. Růže napadly mšice, kedlubny uschly a jabloni se zlomila větev pod tíhou ovoce, které nikdo nesklízel.
Slečně to vůbec nevadilo, na diskotéce šla z jedné náruče do druhé a měla pocit, že se skvěle baví. Za nějakou dobu ovšem zjistila, že doma nemá nic k jídlu. V peněžence i na účtu žádné peníze, ono to vstupné do nočních podniků také něco stojí. A tu si slečna vzpomněla na zahrádku. Běžela se podívat, jestli nezbyla od loňska nějaká zelenina. Ale ouha – nohy se jí zapletly do uschlých kedluben, o růže si roztrhla svetr a navíc jí větev jabloně málem vyšlehla oko.
Chtělo by to asi pokračování, jak šla slečna do sebe, zahrádku začala znovu obhospodařovat a všechno bylo v pořádku. Ale pohádky mívají i špatné konce, děti. Slečna zjistila, že nechat se krásnými tanečníky vydržovat a vláčet po nocích je přece jenom míň namáhavé, a tak zahrádka leží ladem dodnes.

Nejspíš si řeknete, že jsem infantilní a vánoční nálada mi leze na mozek. Asi máte pravdu. Komerce ze všech možných zdrojů mi způsobují akutní zauzlení střev a při zahlédnutí jakékoliv červené čepice s umělou bílou kožešinou dostávám navíc černý kašel, tyfus a malárii. Takže s komercí bojuji po svém, infantilními pohádkami. V pohádkách se často jako perla v nevzhledné lastuře skrývá ponaučení, a to v takové formě, aby to pochopil i Pepíček v páté řadě u okna. Shrnu tedy i pro Pepíčka, co jsem tím vším chtěla říct.

Za prvé je důležité udržovat zahrádky našich duší v kondici. Nestačí jenom sem tam proběhnout záhony, sklidit, co vyrostlo a zase utéct. Jak vidno, zahrada vydává své plody naplno jenom při plné, soustavné a neutuchající péči. Buďme tedy dobrými zahradníky a z plodů naší práce budou mít užitek i naši blízcí. Vzpomeňte si na motivy kvetoucích či zničených zahrad např. v Tolkienovi, na páchnoucí fabriky v Kraji po Sarumanově „pomoci“ a na Samovu požehnanou krabičku hlíny a kolik radosti z ní nakonec bylo.
V jakém období se zrovna nacházíte vy? Zpívá vaše nitro jako zahrada v plném květu pod hřejivými slunečními paprsky? Už lidé v antice věděli, že je důležité mít v rovnováze tělo a ducha. Neznamená to ovšem ty správné míry přes boky a nějaké IQ. Chladný intelekt bez citu nikomu moc štěstí nepřinese. Je proto dobré pěstovat na zahrádce i takové kytky jako růže a mečíky. K jídlu nejsou, ale učí nás citu pro krásu, trpělivosti, pokoře…

Druhá záležitost se týká darů, které jsou nám na zahrádku poslány, a také plodů, které z ní sklízíme. Jistě se shodneme na tom, že při pěstování čehokoliv je důležité slunce, vítr, déšť… zkrátka něco, co je nám na počátku darováno. Někomu více, někomu méně, ale každému něco. My pak s těmito dary nějak nakládáme, přidáváme svoji práci a svoje záměry. Vzniknou z toho plody. A jelikož jsme na zahrádce duchovní, jsou to plody ducha. Schválně píšu s malým „d“, aby se křesťani necítili dotčeni a pohani neodmítali číst dál. Tak tedy – něco jsme vypěstovali. Co teď s tím?
První nám na mysli vytane asi – jednoduše sníst, naložit, zamrazit, prostě něco zkonzumovat hned a zbytek uschovat na zlé časy pro svoji vlastní potřebu. Žijeme v době supermarketů a hromadného zásobování. Válka momentálně nikde blízko nás není a zima netrvá déle, než čtyři měsíce. O přebytky je dobré se podělit s blízkými, sousedy… Dokonce je možný i jakýsi směnný obchod – já dám kapustu, ty jablka. Já tě naučím noty a ty mi třeba vymaluj pokoj. Já ti s láskou pohlídám děti a ty mi posloužíš moudrou radou.
No a úplný vrchol duchovní hory je dávat jako první a neohlížet se na to, co za to dostanu. Nebojte se, ono se vám vždycky něco vrátí, i když ne v té době, ne v té podobě a ne od toho, od koho to čekáte. Ale vrátí. A proto je dobré nezasévat vítr, aby se nevrátila bouře. Dary nám nejsou dávány jen tak bezúčelně. Nelze se řídit dětským říkadlem „co se dá, to se z ruky nevydá“. Máme je používat, využívat a nezneužívat. Je sice hezké, že někdo se stal moudrým, osvíceným, silným, bohabojným, a podobně. Ale důležitější je to, co s pomocí těchto svých schopností dokáže. Každý z nás malinkatých jednotlivců má možnost pohnout světem. Málokdo to ví a ještě míň lidí tuto schopnost ve svém životě použije. A přitom stačí maličko pro to, aby se lidi na světě cítili líp… Stačí využívat a rozvíjet dary, které nám byly dány… Stačí se dívat kolem sebe a snažit se porozumět.

 

 


Falka

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?