wz

Páteční neukázněné povídání

Kam tak spěcháme?

Přišel mi zase jeden takový dopis, který nabádá k tomu, abyste jej rozeslali lidem, na kterých vám záleží. Napřed jsem ho odložil, ale za nějakou dobu jsem se k němu vrátil a zjistil, že mě teď už oslovil více - jako kdyby dozrál. Je to takový jakoby dopis přítelkyně přítelkyni ...

...více čtu a méně uklízím. Sedím na zápraží a obdivuji výhled bez ohledu na plevel, rostoucí na zahrádce.

Trávím více času se svou rodinou a přáteli a méně času prací.

Kdykoliv je to možné, měli bychom životní zážitky vychutnávat, ne je snášet. Zkouším zachytit tyto okamžiky a uchovat si je. Nic neschraňuji, používám svůj nejlepší porcelán a sklo při každé příležitosti, na nákup nosím své nejlepší sako.Neschovávám svůj nejlepší parfém a používám ho pokaždé, když chci.
Slova jako je "někdy" a "jednou" se z mého slovníku vytrácejí. Pokud existuje něco, co stojí za to vidět, slyšet nebo dělat, chci to vidět, slyšet a dělat nyní. Všichni bereme svůj život jako samozřejmost.

Nejsem si jistá, co by dělali lidé, kdyby věděli, že je nečeká žádný zítřek. Myslím, že by volali svým rodinám a nejbližším přátelům. Možná by volali bývalým přátelům, omluvili se a zavřeli dveře za minulostí. Ráda bych si myslela, že by šli ven na "čínu" nebo na jakékoliv jejich oblíbené jídlo. Jen hádám, že se to nikdy nedozvím. Je spousta maličkostí, které by mě rozzlobily, kdybych zjistila, že se můj čas naplnil. Byla bych naštvaná, protože jsem samozřejmě nenapsala dopisy, které jsem jednou napsat chtěla. Byla bych naštvaná a bylo by mi líto, že jsem svému manželovi a rodičům neříkala dost často, jak moc je mám ráda.
Snažím se nic neodkládat, nedržet se zpátky a nevyhýbat se ničemu, co přináší smích a vzrušení do našich životů. Každé ráno, každá minuta, každé nadechnutí je opravdovým darem od boha.

Nevěřím na zázraky, ale spoléhám na ně. Život možná není takový, jak jsme doufali, ale pokud jsme tady, měli bychom žít jak nejlépe umíme.

Partie zdůrazňující, jak mi dopis byl poslán kýmsi, komu na mě záleží a jak já mám ... atd .. pomíjím. Prostě vám to předávám.

Když se tak nad tím zamýšlím, v duchu slyším ty reakce ... asi nemáš dost co na práci, když máš čas na tohle ... shovívavé úsměvy - a kdy to mám všechno dělat, ty chytrej? ... domácnost ... práce ... moc práce ... musím stihnout ... nemám čas ... domácnost ... a ještě domácnost ... nákupy ... musím ... musím stihnout ... a tak dále a dokola.

Proboha, kam pořád spěcháme, kam se ženeme - či spíše, kam nás to ženou? Není čas trochu přibrzdit, dokud je čas? Pak najednou člověk zjistí, že život utekl ... a co z toho? Stále se všude oháníme superlativy o "moderní technice" .... mobilní telefony už nejsou jen mobilní, už se jim říká "chytré" ... Počítače už nestojí na stole - nosí se přes rameno jako dříve fotoaparát a ve vlaku se zřizují přípojky na internet. Lidé tak pracují nejen v práci, ale už i doma a cestou do práce ... počítač v jedné ruce, telefon na uchu, řítí se životem a nevidí ho. Našetří si na luxusní rodinnou dovolenou v zemi, o které jsme se kdysi učili jen v zeměpise - ale i tam za nimi proniknou telefonáty a práce. Pět dní se zotavují z půlroční únavy a stresu - a už je čas k odjezdu. Stojí to za to?

Transatlantický parník soutěžící o Modrou stuhu překonal Atlantik za několik desítek hodin. Obchody se uzavíraly v řádech týdnů nebo dnů. Pak se začaly posílat kabelogramy. Dnes to trvá tryskovým letadlům pár hodin. Ráno Pan Důležitý vystartuje, odpoledne podepíše kontrakt a v noci již o něm čte ve zprávách zase doma. A cestou se dá na počítači pracovat také, jak by ne ... jen změkčilec by odpočíval. Je to šílená spirála, otáčející se rychleji a rychleji. A co je hlavní - strhává nás do té ďábelské rotace všechny.

Ještě je čas zpomalit. Neuštvat se. Život prožít - a ne ho pohodit na oltář kapitálu. Ale co je nejhorší - když člověk ví, CO by měl udělat - ale neví JAK by to měl udělat. Hmmm ... opravdu ... jak sdělit zaměstnavateli, aby ubral z neustále se zrychlujícího tempa ... aniž byste následujícího dne už seděli někde na úřadu práce ... ???

Klimatizované vedřiny

Vzhledem k očekávaným letním teplotám v následujícím období jsem si vybavil slůvko "vedřiny" ... Klasik by teď řekl - "Již staří Římané ... " (přerušili jednání Senátu, když bylo vedro) ... Nejsem Klasik, tak se mi přízemně vybaví jen to, že o vedřinách se píše již v Kájovi Maříkovi. A napadlo mi se dopídit informace, o co přesně se jednalo - věděl jsem akorát to, že šlo o odpadnutí vyučování v důsledku vysokých teplot... Takže:

Pro případy enormních veder se ve školských předpisech pracuje od konce devatenáctého století s termínem vedřiny. Volné dny vedřiny se dříve vyhlašovaly tehdy, když teplota vyšplhala v deset hodin dopoledne na 22,5 stupňů Celsia ve stínu. Teplo, horko, parno a vedro je víceméně totéž, přičemž výraz vedro je určitě nejsilnější, větší teplo než vedro už v češtině být nemůže.

V dnešní "moderní době" ten užitečný zvyk zanikl. Žít je třeba rychle a požíváme dobrodiní klimatizace ...

A tak naše vzdělaná a odborně fundovaná vláda ve své nekonečné dobrotivosti vyhlásila "Přípustné hodnoty nastavení teploty klimatizační jednotky podle druhu práce a typu pracoviště":

Tak hurá ... jistě se teď vytvoří systemizované funkce tepelných inspektorů, co budou s teploměrem schovaným v klopě obcházet kanceláře ... a k heslům "nesvítí zbytečně?" ... "netopí zbytečně?" .... přibude ještě další - "nechladí zbytečně?" ...
Nad městem budou rachotit helikoptéry vybavené termovizní kamerou a budou šmírovat interiéry kanceláří, zda se někde nechladí více, než přípustno ...

Proč se nad tím pozastavuji ... já myslím, že i totální dement brzy pochopí, že není radno pendlovat mezi kanceláří vychlazenou na 20 a ulicí rozpálenou na 35 ... A pokud ne, tak to prostě odstůně ... Ale jak nám začnou něco diktovat a nařizovat, vidím rudě ... Horší to asi je, když v jedné místnosti sedí spousta lidí - a každý má svůj názor na optimální teplotu. Tak tady by si nevěděl rady ani sám Buddha ... Otřel by si hrůzou zpocené čelo šafránovým rouchem a raději si šel sednout ven, do stínu svého oblíbeného stromu Bódhi, pod kterým dosáhl osvícení ...

Což by bylo optimální řešení i pro nás, kdyby ... No představme si takovou situaci, kdy by několik miliónů těch úplně obyčejných čecháčků náhle dosáhlo osvícení.
Co by si počali naši "moudří" ministři, poslanci, vláda ... o čem by psal bulvár? Kdyby národ náhle zmoudřel ... a zjistil, že je na nic nepotřebuje - a nejen je ...

Krásná představa ... asi z nadcházejícího vedra ...

Léto budiž pochváleno ...


Pár dnů po zveřejnění tohoto textu mi přišla mailem odezva od čtenářky, kterou moc rád k článku přidávám:

Další berličkou, bez níž bychom se asi nedovedli obejít, je mobil. Lidé datlují v dopravních prostředcích, ale dokonce i za chůze smsky, telefonicky se vzájemně "stíhají" - velmi často v tramvajích někomu sdělují, kde zrovna jsou a za kolik minut budou na místě.

Teď jsem si připomněla Tvoje skvělé páteční neukázněné povídání na Mostě o tom, kam tak spěcháme. Já to také nechápu, kam se lidi pořád tak honí - dokonce ani o dovolené nemají klid. Co by se stalo, kdyby něco (pokud to není lékařské ošetření či něco podobného) bylo hotové o dva dny později... Tím spěchem je posedlá asi jen západní a střední Evropa, severní nevím, ale jih určitě ne. Když čtu o jižní Itálii a životě tamních obyvatel, tak ti si s časem hlavu moc nelámou a na siestu po obědě si sáhnout nedají - čas na jídlo a klid při něm je pro ně posvátný. Španělé mají zase proslulé "maňana" :-))). A tyto národy jsou daleko zdravější než my, právě proto, že se nehoní. Z nich bychom si v tom měli vzít příklad.


Vlk Samotář

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?