wz

Smrt z přepracování a syndrom vyhoření

Ryby vidí návnadu, ale ne háček.
Lidé vidí zisk, ale ne zlo.
                                    Čínské přísloví

Další strašák "moderní" doby?

Tvrdí se, že asi tak pětina obyvatel naší planety v produktivním věku se cítí pracovně přetížena. Pracovní  vytížení necelých deseto procent z nich  je takové, že se u nich projeví tak zvaný syndrom vyhoření neboli burnout.

Oč jde? Je to snad "módní novinka" z kategorie civilizačních chorob? Když někomu řeknete, že se obýváte být tímto postiženi, dočkáte se odpovědi, jako obvykle od své manželky (manžela), šéfa ... "Prosím tě, z čeho TY můžeš být ve stresu (přetažený, unavený ...") - no, asi to všichni znáte. Je to tedy opravdová nemoc nebo jen výmluva toho, komu se nechce právě nic dělat nebo mu práce zrovna nejde od ruky?

Poprvé v Japonsku ...

Fatální problém související s abnormálním pracovním zatížením - smrt v důsledku přepracování - zavedli poprvé Japonci roku 1982 pod jménem karoši. Z důvodu totálního přepracování umírá v Japonsku několik set lidí ročně. U nás naštěstí (skutečně naštěstí) není pracovní morálka tak na výši, takže se spíše mluví "jen" o syndromu vyhoření. Jak to ale bude vypadat, až se budou pokoušet napasovat japonské "moresy" na české dělníky v nových továrnách zakládaných na našem území ...

Pak se může stát, že budou importovány nejen japonské technologie, ale i civilizační neduhy. Příčinou úmrtí se může stát práce v dlouhých pracovních směnách s neúměrným množství přesčasů. A teď pozor - o malér si zadělává člověk, který za měsíc odpracoval 100 a více přesčasových hodin (nebo přes 80 hodin za poslední půlrok). No a to myslím, že už se týká leckoho z nás..

Statistika hovoří smutnou řečí:

Ale i u nás ...

Nároky zaměstnavatelů se zvyšují a s nimi i pracovní zátěž. S tím přímo souvisí zvýšená hladina stresu - a ten může přímo způsobit srdeční selhání. Není v české povaze se pro někoho cizího předřít do úmoru. ale i "našinci" z nadměrné pracovní zátěže  ztrácejí po čase energii ("vybité baterky"), zájem i motivaci k další práci. Únava psychická i fyzická je na denním pořádku. Lidé neodpočívají - a argumentují to tím, že si to nemohou dovolit. A nezřídka je to, bohužel, smutná pravda. Pár dní dovolené tu a tam pokradmu vybrané stav nezlepší. Pak se ještě přidružují potíže v rodinném životě. Již mezi dvacátníky a třicátníky přibývá workholiků - lidí, závislých na práci. Rodina, sotva založená, se obratem rozpadá. Děti to většinou neodnášejí, protože na ně dosud nebyl čas. Ale i tak, psychika dostává svůj díl.

Jaká jsou stádia vyhoření?

Smutné je to, že již i syndrom vyhoření je popsán a analyzován jako jakákoliv jiná nemoc  (tahle je ovšem úplně zbytečná).

Proces vyhoření se u většiny případů dá rozdělit do pěti stádií.

Osvěžen a nabit novými vědomostmi může člověk nastoupit znovu do práce. Je teď na něm, zda se poučil z předchozího vývojového cyklu a nebo opět bude nabit ideály vysedávat na své židli 12 hodin denně a domnívat se, že bez něj by se Země přestala otáčet. Houbeles ... nepřestala.

Jak se burn-out projevuje navenek ?

Víte, jaký je rozdíl mezi Čechem a Američanem? Američan vám na otázku, jak se mu daří, odpoví se širokým úsměvem, že skvěle, nic mu nechybí a je šťastný a spokojený. Pak ho za nejbližším rohem klepne z přepracování a stresu Pepka. Čech na stejnou otázku začne hlasitě kvílet, chytí se za hlavu a začne vypočítávat své neduhy a protivenství osudu valící se na jeho nešťastnou hlavu. Pak odejde a spokojeně si v pracovní době chatuje na Internetu (nebo tak něco). Proto u nás není lehké stanovit a vystopovat přesné příznaky, protože spousta lidí se navenek projevuje tak, jako by vyhořeli na popel.

Syndrom vyhoření se u člověka projevuje  tělesným a emocionálním vyčerpáním, únavou, popudlivostí, nedůvěřivostí, depresemi. Ve vztahu k okolí pak negativním postojem k vlastní práci a ke svým spolupracovníkům. Někdy se emoce hromadí a hromadí; pak stačí málo, nějaká naprosto nevinná záminka a člověk doslova vybuchne a smete vše, co mu stojí v cestě. Kromě určité životní jistoty a přísunu peněz nevidí "vyhořelý člověk" ve svém zaměstnání již žádné dobré stránky.

Obvykle to začíná únavou hned po ránu Pak jsou tu další příznaky:

Vyhoření ovlivňuje i vztahy k přátelům a rodinným příslušníkům. Zapříčiňuje manželské konflikty a ničí rodinné vztahy i vztahy mezi přáteli. Člověk nenalézající najednou pozitiva v práci, která pro něj druhdy byla vším, očekává o to víc láskyplného vztahu a tolerance  od partnera i od blízkých přátel. Přecitlivělost a podrážděnost však způsobuje, že člověka rozzlobí i maličkosti, které by dříve přešel shovívavým úsměvem. Kolegové v práci mu jdou na nervy, přitom se zaměřuje na zdánlivé banality - třeba na jejich oblíbené fráze, části oděvu nebo "zlozvyky", jako je rozsvěcení či zhášení světla ...

Jak se z toho dostat ?

Nenalhávejte si, že "to přechodíte" - že se vaše tělo a duše samy vzpamatují. V tomto případě k tomu, aby nemoc byla zažehnána, nestačí pár dnů dovolené (navíc prožité ve stresu, jak rodinné dovolené často bývají). Nutná je kompletní změna životního a hlavně pracovního stylu. Tady je důležité jedno pravidlo - není nutné přestat pracovat, ale nutné je se naučit odpočítat; relaxovat. Pracujte sice dál, jak jste zvyklí, ale rozčleňte si pracovní dobu pauzami. Podceňovat je se nevyplatí, stejně tak jako je dobré udělat, pokud to jde, uprostřed dne krátkou procházku na vzduch a okysličit trochu unavené oči i mozek. Dobré je kombinovat manuální a duševní práci, pokud to nejde, trochu si tu a tam zacvičte. Odstraňte alespoň částečně ze svého slovníku slovo muset a naučte se říkat ne.

Dobrý vedoucí, pokud vás považuje pro firmu za přínos, jistě pochopí, že rozumnější je mírné zvolnění pracovního tempa, než nasazení laťky příliš vysoko a snaha o její udržení v té labilní pozici stále - pak totiž nutně následuje nezadržitelný a hluboký profesionální pád.

Uvědomte si, že tempo, které jste zvolili, je třeba udržet po dlouhá léta. Zaměstnavateli nepomůžete hrdinným hromaděním přesčasů a následným dlouhým léčením poté, co jste se všestranně sesypali. I lidské tělo má své pojistky a ty dokážou někdy nekompromisně říci - A DOST. O tom bych sám mohl vzpomínat, když jsem si tímto způsobem pořídil asi tak před deseti lety srdeční arytmii, tedy velmi "přítulnou chorobu", která vás má tak ráda, že vás nadosmrti neopustí.

Ale všechno snad má nějaké řešení - nebo ne? Pokud si člověk uvědomí, že něco není v pořádku sám, může prostě udělat "řez na pařez". Opustí své zaměstnání a nezřídka i svůj obor. Toto řešení je sice rázné, ale z dlouhodobého hlediska poněkud zrádné. Člověk ho později může vnímat jako své osobní selhání. Navíc je pravděpodobné, že si tímto krokem pohorší co do hmotného zabezpečení - což ne vždy je ochoten pochopit partner nebo partnerka či celá rodina. Změna pracoviště v rámci oboru je obvykle řešení jen částečné. Přinese sice částečnou úlevu, ale problémy se brzy projeví v bývalém složení a intenzitě. Může dojít k dalším a dalším "krokům stranou" a po každém z nich se prohlubuje pocit beznaděje a viny z vlastního selhání.

Paradoxním řešením může být povýšení "vyhořelého". Může dojít k určité úlevě, protože pracovník třeba přestane přicházet do styku se zákazníky, kteří mu "šli na nervy" a pocit zvýšené moci mu udělá psychicky dobře. Na jak dlouho, toť otázka... Pokud se syndrom znovu projeví, je nebezpečím nejen pro svého nositele, ale ten se může stát i "bacilonosičem" hrozícím zasáhnout nákazou své nové podřízené.

Další řešení je - žádné řešení. Takový člověk zůstane na svém místě, předstírá práci - nebo ji v nezbytně nutné míře skutečně vykonává. Má relativně zajištěnou existenci a příjem; pokud si ovšem někdo výše postavený nepovšimne toho, že dotyčný už přestal být pro zaměstnavatele přínosem. Co je ale nedobré je to, že psychika "nakaženého" se neustále zhoršuje a hroutí, až může dojít a skutečně dojde i k poškození fyzických funkcí organismu.

Pokud je dotyčný jedinec vnímavý a zbývá mu ještě trochu sil, může ovšem zvolit to nejmoudřejší řešení, které se samo zákonitě nabízí. Může se z nastalé situace poučit a její negativa využít do budoucna pro svůj prospěch. Může se tu vysledovat potřeba přehodnocení priorit a vyhledání vlastních slabin včetně hranic svých možností, za které jít je již riziko.

Kde najdete další informace? Stačí, když do některého z vyhledávačů zadáte dotaz syndrom vyhoření a vysype se vám tolik odkazů, že máte co číst na pěkně dlouho ...


zpět na Úvahy a zamyšlení

Zpět k Mostu ?

JL