wz

Pilíře pod nebeskou klenbou

Slovo pilíř, ať už v jednotném nebo množném čísle, se poslední dobou skloňuje dost často. Pilíř ve významu něčeho mohutného a nosného, co zaručuje přetrvání navěky,  převzali do slovníku politikové, církevní mluvčí i celebrity. Pilíře dělnického hnutí se mávnutím proutku mění v pilíře tržní ekonomiky,  pilíře dostupnosti zdravotní péče v pilíře zdravého hospodaření s vydáváním léků. I církve mají své pilíře. Pokud to tedy dobře chápu, pilířem se zde myslí jakási nosná myšlenka, ostatně proto se také jmenuje nosná. Když si to představím modelově, na ploché mapě světa se z různých míst sem tam vypínají kamenné obelisky. Jsou různě velké a různě nahloučené. Tak se na to podívejme. Pilíře velkých světových náboženství jsou vysoké a daleko od sebe, pilíře různých politických uskupení jsou malinké, ale zato všude (skoro by se chtělo spolu s klasikem zvolat: „…a strašně rychle se množej.“).

Někteří lidé tvrdí, že to dříve bylo lepší. Dva hlavní obelisky Západ a Východ čněly do nadoblačných výšin a nic moc na výběr nebylo. Dnes se pilíře nabízejí na každém rohu, všech velikostí, tvarů i barev. Tak mě napadlo, čím je vlastně výška konkrétního obelisku dána. Jako první mi přišla na mysl podpora davů, ale asi už to dávno není pravda. No schválně – připadá vám, že nabubřelé proslovy politiků jsou adekvátní počtu jejich voličů? Myslíte si, že diktatura některých duchovních představitelů odpovídá skutečnému počtu věřících? A co trvanlivost myšlenky coby materiálu? Opravdu tu budou pilíře stát navěky?

 Záleží na podloží a ukotvení, řekli by stavitelé. A měli by pravdu, tedy částečně. Postavit obelisk v bažině, na písku, či na pražské křižovatce v době dopravní špičky může leda blázen. A přesto se najdou tací, kteří obelisk obdivují a prorokují mu dlouhé trvání. Leč normálně uvažující člověk jim na to neskočí. Potíž nastává v okamžiku, kdy je nám prezentován mohutný kamenný sloup,  řádně zaklíněný na skále. To se člověku přímo vnucuje vize, že tu bude pořád! To se to pak shánějí sponzoři, mluvčí, přiznivci a patolízalové. To se pak shánějí peníze na obarvení kamene narůžovo…

 Udělám teď drobný nelogický přemet. Geologii vystřídá botanika, stavební jeřáb vyměníme za lupu. Od kamenů se totiž přesuneme k houbám. Kdysi dávno, kdy vědy přírodní byly ještě v plenkách, bylo jednomu všímavému pánovi divné, jaktože houby rostou pokaždé na těch samých místech, i když je tam pořád trhá. I nelenil, vzal doma motyčku a lupu a vydal se do lesa. Dnes je i žáku základní školy jasné, co našel. Totiž podhoubí. Malinká a nepatrná, chtělo by se říct bezvýznamná vlákénka, která přesto dokážou rok co rok způsobit malý zázrak a nechat vyrůst macatého hřiba či puntíkatou muchomůrku. Za příznivých podmínek, které představují trochu vláhy, sem tam nějakou živinu a tmu. Ano, slyšeli jste dobře. Tmu. Neboť vše nové vzniká v temnotě a do světla se teprve rodí.

 Nastává čas spojit oba nelogické celky článku dohromady nějakým tím pilířem. Tak tedy: myšlenky nemohou být pouhým mrtvým kamenem. Ten podléhá rozmarům počasí, erozi a působení člověka. Za deset let nebo za milion roků se z něj stane pouhý písek a bude smeten poryvy větru. Pokud však nosné myšlenky vyrůstají z živého podhoubí, z kořenů, či oddenků, budou žít navěky. Je zde ovšem jeden základní předpoklad. O živou bytost je potřeba pečovat. Dodat vláhu a živiny a sem tam trochu tmy pro zrození nového. Ale to už je úkol pro vás, milí představitelé a jiní činovníci…


Falka

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?