wz

O novopohanství

Stopy předkřesťanských náboženství najdeme i v christianizované Evropě v lidových zvycích, slovesnosti, léčitelství i v lidové magii – čarodějnictví. V těchto oblastech se jedná o prvky, které nejsou výslovně chápány jako součást některého konkrétního předkřesťanského náboženského systému, a dokonce někdy nejsou jako předkřesťanské (či pohanské) reflektovány vůbec.

Skutečně uvážený návrat k pohanství přinesl až romantismus. Zatímco nespecifikované a nesystematické používání prvků předkřesťanských náboženství bylo běžné po celou křesťanskou historii a zmiňujeme ho v kapitole o lidové magii a čarodějnictví (3.6), tradicí novopohanství rozumíme především vědomý návrat k předkřesťanským evropským náboženským systémům. Tento návrat může být věrný jedné evropské tradici (Keltů, Germánů, Baltoslovanů, Řeků apod.), nebo se může pokoušet přebírat různé prvky ze všech těchto tradic a třeba i z antických kultů. V posledních desetiletích cesta za pohanstvím ovšem není jen cestou do minulosti, nýbrž vede i k objevování hodnot v mimoevropských nekřesťanských náboženstvích na předpísemném stupni vývoje. V těchto náboženstvích je oceňována především role šamana. Směr novopohanství, který se pokouší z poznatků o zákonitostech této role v různých náboženstvích světa těžit, se populárně nazývá šamanismus.

Vědomé přihlášení k této novopohanské tradici mění i konotaci slova „pohan“. Zatímco běžně je toto označení spíše nadávkou těm, kdo nepřijali monotheistické náboženství (z latinského paganus = venkovan), novopohané se k tomuto pojmenování s hrdostí hlásí. Vyjadřují tím zpravidla i protest proti většinově a historicky křesťanské společnosti.

Jedním ze sentimentů, které toto novodobé pohanství provázejí, je prožitek osvobození od formujícího vlivu křesťanské civilizace. Proto se tito pohané cítí dostatečně silnými a svobodnými, než aby vytvářeli pevné organizace. Naopak – typickým útvarem novopohanství jsou volná bratrstva, klany, „rodiny“, háje či krby. Centrem společného náboženského života jsou slavnosti, k nimž se zpravidla tato volná společenství sjíždějí. Této svobodomyslnosti dnes vyhovuje internet, typické médium novopohanské komunikace. Prezentace novopohanů v tomto médiu je nepřehlédnutelná.

Literatura: Kriticky o novodobém pohanství: Barrett (1998), str. 273–305; Štampach (2002a).


Keltská tradice

Každé z evropských obnovovaných náboženství má svoje historicky dané centrum: keltská tradice v Irsku a na britských ostrovech vůbec, kde se původní keltské náboženství udrželo živé nejdéle, germánská tradice v Německu a v severských zemích, baltoslovanská tradice v severovýchodní a východní Evropě. ČR pokrývá území, které bylo pod přímým vlivem všech těchto tří náboženských systémů a všechny tři jsou v jejich novodobé podobě zastoupeny i u nás. Ovšem zatímco nábožensky aktivní příznivce můžeme odhadnout ve všech třech proudech přibližně na stejný počet několika desítek, v kulturním ohlase v širší společnosti jednoznačně vyniká keltská tradice.

Své vzkříšení zažila keltská tradice v průběhu 18. století. Tehdy vzniklo několik organizací příznivců keltského náboženství a těch, kdo se považovali za druidy a bardy, tedy příslušníky keltské kněžské vrstvy. Za největší zakladatelskou osobnost tohoto druidského hnutí se považuje lékař William Stukeley (1687–1765), druhý představený Starobylého druidského řádu, založeného údajně již roku 1717. V čele toho řádu měl později po téměř třicet let stát anglický básník William Blake (1757–1827). Albiónská lóže Starobylého řádu druidů v Oxfordu zase přivítala za svého člena pozdějšího britského ministerského předsedu Winstona Churchilla (1874–1965). Blízko novodobých druidů stál i Gerard B. Gardner (1884–1964), zakladatel čarodějnického hnutí Wicca (viz 3.15.4) a inspirátor mnoha druidů i keltských společenstev. Zájem o keltské náboženství s Brity sdíleli od počátku i bretaňští Francouzi, od šedesátých let dvacátého století se pak hnutí díky nápadité kultuře (hlavně „keltské“ hudbě) rozšířilo i do dalších západních zemí.

Nejdůležitější českou společností, která se již od roku 1994 zabývá keltským dědictvím, je Bratrstvo Keltů. Jeho vůdčí duch Tomáš Křivánek se orientuje spíše na keltskou kulturu (a uprostřed ní především na Bretaň), bratrstvo se však nevyhýbá ani obnově náboženských ritů. Těžiště jeho působení je v klubových večerech, přednáškách, hudebních produkcích a dalších kulturních akcích, o nichž informuje ve zpravodaji Bratrstvo Keltů. Nejvýznamnější keltskou kulturní akcí je tradičně festival keltské kultury na svátek beltine v poslední dubnovou noc. Novodobí Keltové si však v různé míře připomínají také další staré svátky, především podzimní samhain, snad předchůdce křesťanské památky zesnulých.

Novodobou keltskou kulturu reprezentuje především hudební scéna. Z českých oblíbených hudebníků jmenujme alespoň skupiny Asonance, Irish Dew nebo Jana Hrubého a Kukulín. K osobité kultuře však patří i výtvarné umění, skupiny historických bojovníků, taneční produkce, ukázky keltských řemesel a způsobu života, léčebný a cvičebný systém Wyda apod. Keltové jsou také obdivováni pro svůj domnělý ekologický způsob života, mystické zkušenosti či magické schopnosti. Na ty se pokoušejí navazovat novodobí druidové – z nich jmenujme např. Romana Procházku, jehož internetová prezentace ho přivedla ke spojení s dalšími zájemci o náboženské prožívání, které považují za specificky keltské.

Ale stejně jako v cizině i u nás doprovázejí zájem o keltskou kulturu a náboženství spory o to, co je možné považovat za skutečné keltské a co je spíše projekcí současného světa v domněle keltském úboru. Z přísně akademického pohledu neobstojí ani naši populární „keltští“ spisovatelé jako Anna Bauerová či Jiří Waldhauser, natož zahraniční autoři poplatní vlně populární duchovnosti jako např. Martha Sills-Fuchsová, Caitlin Matthewsová (* 1952) či její manžel John Matthews. Keltské tematiky se také rády chápou i bulvární sdělovací prostředky, které obyčejně ještě zvyšují rozdíl mezi akademickým a populárním vnímáním keltské civilizace. Typickým příkladem neodborného zacházení s dějinami je oblíbené spojovaní megalitických památek (především menhirů) s daleko mladší keltskou civilizací. Od takových a mnoha dalších konstrukcí se akademičtí archeologové samozřejmě distancují.

Literatura: Populárně o Keltech: Bauerová (1996); Matthews (1997a), Matthews (1995), sebepředstavení Keltů: http://www.beltine.cz; http://druid.euweb.cz; http://taxoft.cz/nemeton; Wyda: Schwarz, Schweppe a Pfau (1994); kriticky o novodobém náboženství Keltů: Antalík (2002).


Germánská tradice

Stejně jako keltská byla i germánská tradice oživena v romantickém kulturním ovzduší, ovšem o více než sto let později v souvislosti s posilováním německého národního sebevědomí. V Berlíně byla roku 1887 založena okultní Společnost Vrilu, která na pozadí starogermánské mytologie pěstovala rasistické a antisemitské ideje. Tato mytologie byla také východiskem pro snahy o ustavení německého národního náboženství v první třetině minulého století (prosazoval je např. Germánský řád, založený roku 1912, nebo Německé společenství víry, založené o rok později). Členy okultního řádu Společnost Thule (založené roku 1918) měly být i vůdčí osobnosti německého nacismu. Společnost byla orientována na magické využití germánského náboženského dědictví (pěstovala magii runového písma) a svým názvem odkazovala k mytické pravlasti Árijců, zemi Thúle. Z dobové okultní a mystické atmosféry totiž nacistický režim výrazně těžil a používal ji k ospravedlňování své ideologie. Vědecký rozměr tomuto sentimentu měla dodávat nacistická instituce Dědictví předků (Ahnenerbe), zřízená ke studiu historie a mytologie Germánů.

V Německu po druhé světové válce některé z novogermánských skupin zanikly, jiné byly na čas zakázány a svou činnost obnovily s jinými cíli. Myšlenky národního socialismu se ovšem s germánskou mytologií spojují dodnes, a to např. i mezi českými skinheady v hnutí Bohemia Hammer Skins (v časopise Patriot) nebo v Nacionálně-socialistickém hnutí Evropy (v časopise Árijský boj). Nepolitičtí příznivci germánské tradice se od nacionalistické minulosti i přítomnosti distancují, ale stopy rasistických postojů se objevily i v náboženské severské skupině Fraternitatis Ulfar (Bratrstvo vlka). Ta ovšem v současnosti již neexistuje.

Pro novodobou podobu germánského náboženství se někdy používá pojmu ódinismus podle hlavního germánského boha Ódina (Wotana). Rozšířenější je ovšem nyní označení Ásatrú, které odkazuje i na další uctívané bohy největší části germánského panteonu, na božstva z rodu Ásů – kromě Ódina také na Thora, Týra, Friggu, Baldra, Lokiho a další. Označení Ásatrú pro sebe ovšem používají i ti germánští novopohané, kteří mezi uctívané bohy zařadili i Freye a Freyu z božského rodu Vanů. Ještě jiný název, který zahrnuje celou tuto severskou náboženskou tradici, je Forn Sidhr – Dávný obyčej.

Příznivci této tradice jsou u nás soustředěni v několika tzv. klanech. V Českých Budějovicích působí klan Gabreta, v Teplicích Managarm, v Holešově Karpatští vlci. Klany a jednotlivci se scházejí především k oslavě náboženských svátků. Zvláště pro účel slavností je v jižních Čechách vybudován přírodní severský monument. Za komunikační prostředek slouží vyznavačům severské tradice především internet. Tam je umístěn nejen magazín Managarm, ale i řada textů o severském náboženství, na jejichž základě se k tomuto společenství mohou připojovat i další zájemci. Na rozdíl od keltské tradice, kde jsme odkázáni na malý počet spolehlivých památek, jsou tyto texty zpravidla podloženy dobrými historickými zdroji.

Ke germánské kultuře patří zájem o runy, které se i v současnosti někdy používají k věštění, skupiny historického boje (např. Bratrstvo Valhaly) a v daleko menší míře než v keltské tradici hudba a zpěv. Tato menší míra hudby u germánských novopohanů je pravděpodobně také jednou z příčin toho, že na rozdíl od kulturně bohatého života stovek příznivců Keltů zůstává počet českých Germánů na několika málo desítkách.

Literatura: O náboženství Germánů: Sturluson (1988), Kadečková (1998), Page (1997); o roli germánského náboženství při vzniku nacismu: Goodrick-Clarke (1998); sebepředstavení novodobé severské tradice: http://heathenhearts.hyperlink.cz; magazín Managarm: http://www.geocities. com/vienna/Choir/5272.


Baltoslovanská tradice

Podobně jako je tomu se starou severskou tradicí, je i slovanské náboženství v některých případech využíváno k ospravedlňování a prosazování politických idejí, především ideje národního sebeurčení či ideje sjednocení Slovanstva. S národními cíli byl spjat patrně první pokus o obnovení slovanského náboženství na našem území, když roku 1839 vzniklo Bratrstvo věrníků nového náboženství slávského. Skupinu založil lékař a pedagog Karel Slavoj Amerling (1807–1884), jedna z nejvýraznějších postav českého národního obrození. Navzdory ambiciózním plánům tato skupina stálců (jak se také její příslušníci nazývali) přežívala jen krátce po úředním zákazu činnosti z roku 1840.

Naproti tomu současní stoupenci slovanského náboženství, tzv. jazyčníci (rusky = pohané), mají hlavně náboženské, a nikoli politické cíle. Podle oblíbeného boha z baltoslovanského panteonu, např. Peruna, Jarovíta nebo bohyně Mokoše, vytvářejí jazyčníci své rody. U nás jsou všichni organizováni v občanském sdružení Rodná víra (působí od roku 2001) a podléhají neformální autoritě stařešiny, jímž v současnosti je vysokoškolský učitel slavistiky v Praze, Ital Giuseppe Maiello, zvaný Dervan.

Středem činnosti jazyčníků jsou společné oslavy svátků. Několik málo desítek českých jazyčníků a jejich přátel každoročně pořádá v okolí Prahy slavnosti boha Jarovíta, na něž zve i veřejnost. Intenzivnější náboženský život v baltoslovanské tradici je v zemích na východ a severovýchod od ČR. Např. na Slovensku působí Paromova Dúbrava a Perunov kruh.

Literatura: O náboženství Slovanů: Máchal (1907), Váňa (1990); sebepředstavení Rodné víry: http://www.volny.cz/rodna-vira.


Wicca a její odnože

Impulzem pro novopohanství mezi světovými válkami se stalo dílo britské antropoložky Margarety Murrayové (1863–1963) Kult čarodějnictví v západní Evropě (1921) a Bůh čarodějnic (1931), v nichž dokládala, že předkřesťanská náboženství přežívala v malých čarodějnických skupinách. Hlavní úlohu v náboženství, které se pomocí čarodějnických praktik pokoušela rekonstruovat, připadlo mateřské bohyni, obdobě římské Diany. Akademická práce Murrayové dodala pohanství respekt a povzbudila čtenáře k jeho zkoumání a praktikování.

Z Murrayové úspěšně vycházel Gerald Brosseau Gardner (1884–1964), původně rosikrucián (3.12.1), později zasvěcenec řádu Ordo Templi Orientis (3.4). Zájemci o čarodějnictví, podníceni dílem Murrayové a snad i románem Bílá bohyně (1948) spisovatele Roberta Gravese (1895–1985), se na něho obraceli jako na autora knihy Čarodějnictví dnes (1954), která předpokládá existenci čarodějnických setkání, tzv. sabatů. Z těchto zájemců se Gardnerovi podařilo zorganizovat několik novopohanských skupin, které společně utvořily neformální hnutí Wicca. Výraz wicca pochází ze staroanglického slova, které označovalo čarodějnici. Skupiny v hnutí Wicca se brzy profilovaly do několika směrů, ale společným znakem v této rozmanitosti je obliba ritů, v nichž se uplatňuje hravost, tvořivost a schopnost kombinovat podněty a symboly z různých antických kultů a evropských předkřesťanských tradic. Běžné je uctívání Matky Země, které v některých skupinách přechází do programového feminismu. Protějškem Matky Země (také Diany, Artemis, Bohyně apod.) bývá mužský rohatý bůh (Pan, Cernunnos apod.).

Hnutí je tvořeno samostatnými skupinami, které se scházejí ke společným ritům. Některé z malých skupin používají označení coven, které pochází ze skotské angličtiny snad s významem čarodějnického sabatu. Přijetí do covenu je podmíněno čekací lhůtou a zasvěcením. Jako důvod utajení se někdy uvádí praktikování sexuální magie. V ČR zve do covenu na Liberecku prostřednictvím Internetu příslušník hnutí Wicca, který vystupuje pod jménem Eurik. Uvádí, že několik covenů existuje i u nás. Druhou zakladatelskou osobností hnutí Wicca u nás je Jakub Achrer, který vystupuje pod jménem Zahrada. Pokouší se sjednotit příslušníky novopohanské tradice do střechové, státem registrované náboženské společnosti Stará víra.

Jednou z feministických skupin je tzv. dianická Wicca (uctívající bohyni Dianu), která na rozdíl od mnoha jiných skupin hnutí Wicca zdůrazňuje svou nezávislost na Gardnerovi. Tuto odnož Wiccy tvoří několik na sobě nezávislých skupin, které vznikaly v USA od počátku sedmdesátých let dvacátého století. Dvě z nich založila Zsuzsanna Emese Budapestová (* 1940) a vtiskla jim své radikálně feministické a ekologické myšlenky. K Zsuzsanně Budapestové se jako ke své učitelce hlásí americká feministická autorka Miriam Simosová (*1951), píšící pod pseudonymem Starhawk. Tato odnož hnutí Wicca je prezentována i v češtině na Internetu díky autorce, která si dala jméno Valpruga.

Literatura: o hnutí Wicca: http://betazone.hyperlink.cz/matriarchy/Wicca/basic.htm; http://www. wiccagarden.com; Eurikova Wicca: http://magie.unas.cz; dianická Wicca: http://www.bohyne.com; Stará víra: http://webpark.cz/staravira.


Ukázka z knihy Encyklopedie náboženských směrů v České republice, kterou vydalo nakladatelství Portál

Veronika Vašková

Zpět k Mostu ?