wz

Hrozí nám Nový světový řád?

Nový světový řád - aneb k čemu směřuje to všechno kolem nás, to by možná byl ještě lepší název následující ukázky z knihy Michaela Morrise - CO neSMÍTE VĚDĚT - s podtitulem celý západní svět patří jen několika rodinám a nyní chtějí zbytek.

Nejspíš nám připadá, že se na světě odehrávají divné a nelogické události. S úpornou tvrdošíjností se prosazují věci, které jako kdyby přicházely ze zlého snu - a také se je prosazovat daří, ač se to zdá být proti zdravému rozumu. A mnohého člověka snad začíná už napadat i to, že ti politikové a jiní lidé na vedoucích pozicích tvrdošíjně prosazují věci tak podivné a škodlivé, jako by snad ani nebyly z jejich hlav. A že proti všem zákonům pravděpodobnosti na svých pozicích setrvávají, ač by měli být podle všech zvyklostí podrobení nejméně pětisté šedesáté páté defenestraci ... setrvají tam tak dlouho, dokud se jim nepodaří prosadit to "něco" ... a pak jsou mnohdy urychleně odstraněni. Připomíná vám to loutkové divadlo, kde za provázky tahá někdo, koho během představení vůbec neuvidíte? Pak je to možná proto, že tu vůbec nejde o ta malá soukromá korýtka, která obvykle politikům přisuzujeme, ale o cosi úplně jiného. Dosud je přístup k informacím - a nám se nabízí úžasná a možná již brzy neopakovatelná možnost pochopit, co se to se světem vlastně děje. Pochopit a vzchopit se, dokud nebude nevratně pozdě.

Zmíněná kniha má téměř čtyři stovky stran. Ale snad postačí i následující malá ukázka.

Vlk Samotář


„Pohnutky, které vedou Rockfellery a jejich spojence, směřují k vytvoření jediné světovlády, jež by sjednotila pod jednou střechou jak superkapitalismus, tak komunismus, a sice - pod jejich kontrolou. Hovořím o spiknutí ? Ano, přesně tak. O existenci takového plánu, a to na mezinárodní úrovni, jsem přesvědčen. Vznikl již před několika generacemi a v jeho záměrech se skrývá nepopsatelné zlo.“

Poslanec kongresu USA Larry Patron MacDonald v roce 1976; zemřel při pádu Jumba Korejských aerolinek, který v roce 1983 údajně sestřelil Sovětský svaz.

Pojem nový světový řád (= New World Order; skratka NWO) označuje politickou ideu o vytvoření nových způsobů uspořádání, jež by platily pro všechny lidi na Zemi. Jediná vláda s jedinou měnou, která by měla být příslibem trvalého míru, a pod jednou střechou by sjednotila celé lidstvo. Zmizely by hranice i jednotlivé státy. Problematickou však zůstává otázka, kdo má tuto světovládu a všeobecně závazná pravidla ustanovit.

Systém, jenž žádá rovnost všech lidí, nehledě na jejich náboženství, tradice, kulturu, řeč a původ, velmi připomíná komunismus. Ten měl bez pochyby také řadu zajímavých prohlášení a hesel. Ztroskotal ale nakonec na tom, že věčnou touhu člověka po svobodě a individualitě mohl zlomit jen obrovským tlakem a organizační logistikou.

Dávnému snu o světovládě se již kdysi značně přiblížili Římané. Také Alexandr Veliký či Hitler si to nasměrovali až ke hvězdám a snili o světovládě stejně jako Čingischán nebo katolická církev. Ta se křižáckými výpravami snažila obrátit svět na svou víru a dostat ho pod nadvládu. Velmi těsně se světovládě přiblížilo britské impérium, které ve dvacátých letech dvacátého století zabíralo čtvrtinu zemské souše a asi třetinu tehdejšího obyvatelstva Země. Dodnes ke Commonwealthu (=volné sdružení Británie a jejích bývalých kolonií) patří 48 států, mezi nimi Kanada, Austrálie a Nový Zéland.

Pojem nový světový řád se formoval nezdařeným pokusem amerického prezidenta Woodrowa Wilsona po skončení první světové války o ustavení Spojených národů (UNO) jako světovlády. Staré uspořádání světa 19. a počínajícího 20. století se ukázalo jako nejisté a bojechtivé. Wilson se domníval, že spory o území by se vyřešily, jestliže by se jednotlivé státy prostě zrušily a řízení naší Země přenechalo Spojeným státům. Angličané ovšem byli proti. A tak vznikla Organizace spojených národů, instituce, která celou dobu zoufale bojuje o smysl a uznání vlastní existence.

Sousloví nový světový řád znovu stoupla popularita v devadesátých letech dvacátého století, když po zhroucení komunistických diktatur ve východní Evropě snil tehdejší americký prezident George Bush o nové éře pod vedením USA. Znovu a znovu ve svých nekonečných proslovech zmiňoval nový světový řád. Nejznámější z těchto projevů zazněl 11. září 1990 (!) před americkým kongresem u příležitosti blížícího se vstupu ozbrojených sil USA do Iráku:

„...Mezi státy začalo nové partnerství. Dospěli jsme do skutečně jedinečného a mimořádného bodu. Krize v perském zálivu, i když je těžká, nám otevírá vzácnou příležitost k vývoji vstříc epoše jednoty. Z této těžké doby by mohlo vzejít... uskutečnění nového světového řádu, našeho cíle !“

Také Angela Merkel, Barack Obama a četní politikové v minulých letech stále dokola „přivolávali“ nový světový řád a neúnavně uvykali masy na představy o novém změněném světě.

Na druhé straně jsou na celém světě světě statisíce, možná miliony protivníků nového světového řádu, kteří věnovali kus svého života v boji proti tomuto systému, protože si myslí, že přinese lidstvu obrovské pohromy. Východiska i pozadí těchto lidí se často značně liší. Mnozí z nich se řadí k pravé straně politického spektra. V USA jsou to především osoby, jež se obávají, že by se redukovaly jejich občanská práva, jako na příklad právo vlastnit a nosit u sebe zbraň.

Na levé straně jsou ti, kteří se obávají o budoucnost demokracie a práva na svobodu vyjadřování a znepokojuje je nárůst sociální nespravedlnosti.

Stále více lidí se však pohybuje také někde uprostřed, jsou politicky neutrální a přesvědčení o tom, že Západ se v posledních deseti letech vyvíjí ke státům s totální kontrolou a že jsme již z velké části o svobodu přišli. Dále jsou to i různí náboženští či spirituální fanatici, kteří očekávají v roce 2012 konec světa - přinejmenším v podobě, v jaké ho doposud známe.

Katastrofický scénář těchto zapřisáhlých protivníků nového světového řádu vypadá následovně:

Malé elitě se podaří ustanovit světovládu (možná pod hlavičkou Spojených národů OSN a sesadit všechny stávající a řádně zvolené vlády.

Jednotlivé státy, národní zákony, individuální měny a veškeré peníze v hotovosti budou zrušeny. Svobodné volby, svobodné vyjadřování názorů, svobodný tisk a svoboda jednotlivce přestanou úplně existovat.
Právo na život bude mít pouze ten, kdo bude užitečný pro společnost a podřídí se diktátu elity. Kdo je užitečný a co je potřebné, určí světovláda. Střední vrstva a „darmožrouti“ budou odstraněni. To by znamenalo, že se počet obyvatel Země zredukuje na jednu třetinu.
Kdo bude smět žít, ale nebude náležet k elitě, ji bude sloužit jako otrok. Bude mu implantován pod kůži čip, jehož prostřednictvím bude možné kdykoliv zjistit, kde se pohybuje. V čipu budou uloženy všechny nezbytné informace o otroku a bude sloužit i k placení a využívání služeb.
Neposlušní budou zcela jednoduše „napomínání“, a to tak, že se vynulují jejich finanční prostředky na účtu čipu. Anebo mohou následkem určitých impulzů onemocnět nebo je bude možné skrze tyto impulzy i mučit. Pokud by to nestačilo, otrok bude prostě odpojen a tím odstraněn.

Připadá vám to absurdní ? Že něco takového není možné ? Zní to ztřeštěně ? Jsou tedy tito lidé všichni do jednoho fantastové či fanatici ? Zpočátku jsem si to sám myslel.

Zjistili snad něco, co doposud zůstává širokým masám utajeno ? George Orwell o tom, co odpůrci nového světového řádu pozorují dnes ve svém okolí, psal ve svém slavném románu 1984 velmi podrobně.

První díl 1984 popisuje všední den v absolutně totalitním státě. Winston Smith pracuje v Londýně na „Ministerstvu pravdy“, jakémsi ministerstvu propagandy, které má na starosti udržení kázně mezi bezmocnými otroky. Winston je vyděšený, osamělý a vydělává s bídou sotva na živobytí. Každý jeho krok a pohyb hlídají kamery a protože se nesmí dopustit žádné chyby, má neustálý strach. V práci má za úkol manipulovat s dějinami podle toho, jak to vyhovuje režimu. Musí proto mazat ze systému nepohodlné informace a data a nahrazovat je novými. Tak jako on žijí i všichni jemu známí příslušníci v Oceánii, v jednom ze tří superstátů. Další dva jsou Eurasie a Východní Asie. Jejich existence ovšem není doložená a Winston se proto domnívá, že si je strana možná pouze vymyslela, aby ospravedlnila neustálý válečný stav. Winston má také podezření, zda množství raket, jež dopadají do Oceánie, neodpálila sama strana.

V skrytu duše straně nevěří, ale nemůže o tom s nikým promluvit. Neodváží se ani nikomu pohlédnout do očí, protože pouhá myšlenka na přečin se tvrdě trestá. Každé nervózní cuknutí prstu, podezřivý pohled, může znamenat zatčení nebo smrt.

Winstonův velký zájem o historii ho stále znova přivádí do chudinské proletářské čtvrti. V zastavárně mu pan Charrington jednou ukáže skleněnou kouli, která obsahuje část minulosti. Winston je fascinován a kouli koupí. Charrington ho pak zavede do nábytkem zařízeného pokoje bez dohlížejících kamer. Winston je zcela ohromený a nejraděj i by si pokoj pronajal. Ovšem pouhá myšlenka je již zločin. Utopie ? Skutečně ? Co to má společného s námi ?

Při studiu faktů o novém světovém řádu se mi neustále vybavoval Orwelův příběh. Co obnáší román 1984 a nový světový řád a v čem spočívá vazba mezi nimi, uvidíme na následujících stránkách.

Světová měna

Finanční expert dr. Franz Piek razil větu: „Osud měny je a vždy bude osudem národa.“ Když ji přizpůsobíme éře globalizace, potom by mohla znít: „Osud světové měny je a vždy bude osudem světa !“

Světová měna by znamenala konec veškerých regionálních měn, jako euro, dolar nebo libra. Byla by pouze jedna jediná měna platná pro všechny státy na Zemi. Její příznivci míní, že jediná měna by znamenala konec měnových krizí a směnných kurzů, a tím pádem také poplatků za výměnu peněz. Člověk by mohl cestovat kamkoliv a nikdy by si nemusel měnit peníze. Někteří lidé - s velkou důvěrou ve stvoření - tuto myšlenku považují za dobrou. Jednotná světová měna by ale také znamenala konec individuální svobody a konec všech liberálních a ekonomických představ. Pokud by totiž všechny státy a měny byly stejné, jednalo by se o supersocialismus nebo čistý komunismus. Všichni by museli naprosto stejně i hospodařit. Všichni by si byli rovní - až na pár „rovnějších“. Za světovou měnu by se ručilo bezhotovostním platebním stykem. Nakonec by z každého účastníka učinila snadno ovladatelného otroka systému. Zavedení eura přineslo, v rozporu se všemi sliby obyvatelstvu ve všech členských státech platících eurem, pouze nevýhody ! Proč by tedy měla světová měna přinést obyvatelstvu výhody?

George Bernard Shaw, známý socialista a člen Fabiánské společnosti (=britské socialisticko-intelektuální hnutí) jednou řekl:

 „V socialismu vás nenechají trpět nouzí. Nakrmí vás, oblečou, dostanete přístřeší, vzdělání a zaměstnání, ať chcete nebo ne. Pokud by se někdo dopídil, že si toho, na základě vaší povahy nebo úsilí, nevážíte, tedy, že nejste toho hodni, mohli byste být humánním způsobem možná i odstraněni. Dostanete-li však povolení žít, bude se vám žít dobře.“

Kdo na vlastní kůži zažil komunismus, ví, co to znamená. Kdo na život v Číně nebo bývalém východním Německu nepohlíží s nadšením a nemyslí si, že je žádoucí, měl by kriticky posuzovat i světovládu a světovou měnu.

Při vrcholném setkání G8 v L’Aquila v červnu 2009 představil ruský prezident Dmitrij Medveděv minci, která měla být návrhem „světové měny pro sjednocenou budoucnost“. Byl to jeho pokus o nahrazení vedoucího postavení dolaru jinou měnou. V Belgii ražená mince byla předvedena všem účastníkům G8. Honosí se anglickým nápisem „Unity in Diversity“ (=„Jednota v rozmanitosti“). Mince svědčí o tom, že mincovny jsou již na nástup nové jednotné světové měny připraveny.

Podle jedné zasvěcené osoby Evropská centrální banka po dohodě s FED (a zřejmě také s Ruskem) již přinejmenším od roku 2007 začala s přípravami nové měny, jež by měla vystřídat euro od června 2011 - nejpozději však v roce 2012 ! Dodrží tento plán ?

10. listopadu 2010 se v jednom interview šéf Světové banky Robert Zoellick vyslovil pro „brettonwoodský systém III“, přičemž současný systém volných směnných kurzů označuje jako „brettonwoodský systém II“. Také Nicolas Sarkozy v roce 2010 požadoval ve své zahajovací řeči na Světovém ekonomickém fóru v Davosu novou brettonwoodskou dohodu. Josef Ackermann z Deutsche Bank a jeho kolegové z branže mu s širokými úsměvy tleskali na souhlas.

Dohoda v Bretton Woods, jak již víme, byla podvodem přímo gigantických rozměrů na všechny státy a obyvatelstvo tohoto světa. Její prostřednictvím byl v roce 1944 skrze americkou centrální banku FED světu vnucen dolar jako světová měna ! Byli to Francouzi, kdo na konci šedesátých let dvacátého století způsobil pád tohoto systému, jenž sliboval, že dolar lze kdykoliv vyměnit za zlato. Je s podivem, že v roce 2010 všichni západní politikové požadovali znovuzavedení nového podvodného systému - v čele s Francouzi !

Nabízejí se pouze dvě možná vysvětlení: buď nemají ani tušení, o čem hovoří, nebo chtějí úmyslně obelhat vlastní občany.

Rusko, Indie a Čína již delší dobu zpochybňují budoucnost dolaru jako hlavní světové měny. Čína se již od roku 2009 domáhá nahrazení dolaru skutečnou světovou měnou, kterou by mohl vydávat IWF (=Mezinárodní měnový fond) díky svým zvláštním právům čerpání. Zvláštní práva čerpání jsou uměle vytvořenou bezhotovostní měnou, již má už od roku 1969 povolenou „pěstovat“ IWF. To znamená, že Mezinárodní měnový fond může při vyúčtování mezinárodních obchodů nebo umoření vlastních dluhů připisovat jednotlivým zemím na jejich účty určité sumy v penězích IWF. Výše sumy závisí na hospodářském výkonu daného státu. Zvláštní práva čerpání nejsou nic jiného než další podvod - nedávají smysl, jsou neprůhledná a stěží pochopitelná i pro studované ekonomy, a to pomlčme o politicích.

Již několik let straší celý svět údajné vyhlášení o zavedení společné severoamerické měny (pro Kanadu, USA a Mexiko), která by se měla jmenovat „amero“. Na internetu lze také na příslušné mince i narazit. Fámy o této měně ale doposud vyznívají spíše do ztracena.

IWF se touto otázkou zabývala a v roce 2010 zveřejnila prohlášení, v němž požaduje zavedení světové měny nazvané „bancor“. Název a pravidla hry nejsou nová - vracejí se opět k Bretton Woods. John Maynard Keynes, hlavní jednatel Angličanů, tehdy požadoval zavedení této měny, ztroskotal však na Američanech, kteří se prosadili s dolarem jako hlavní světovou měnou. Tím byl bancor na téměř sedm desetiletí uložen k ledu. Nyní ho vykramařili a znovu naleštili - což dokládá, že šedé eminence jsou velmi trpělivé, čekají na svou příležitost a udeří teprve v rozhodující okamžik.

Keynesovy teorie o ekonomice a penězích v 20. i 21. století vytrvale ovlivňují náš svět, přestože jeho skutečně komplexním teoriím sotva kdo doopravdy porozuměl. Skloubit pod jednou střechou představy o jedné světové měně a silném vlivu jednotlivých zemí současně, není vůbec snadné.

Zpráva o bancoru, již sestavil Mezinárodní měnový fond, objasňuje, jak je pro dosažení „stability“ údajně velmi důležité zavedení nové světové měny Dává též vládám rady, jak provést tento přechod od národních k mezinárodním penězům.

„Světová měna bancor vydávaná světovou centrální bankou, by byla vytvořena jako stabilní úložna hodnot, která není výlučně vázána na podmínky určitého národního hospodářství.“

INTERNATIONAL MONETARY FUND, Reserve Accumulation and International Monetary Stability (=MEZINÁRODNÍ MĚNOVÝ FOND,
akumulace rezerv a mezinárodní peněžní stabilita), 13. dubna 2010

Právě zde se však ukrývá zásadní problém. Již na příkladu Evropské unie a eura jsme poznali, jak je obtížné, sloučit zájmy tolika odlišných kultur a požadavků do jednoho celku. Protože to není možné, zasahoval v roce 2010 Mezinárodní měnový fond do jakýchkoliv práv států eurozóny a zbavil je tak svéprávnosti. Cesta, jež naznačuje, jak se v budoucnu ustanoví i světová měna.

„Mezi překážky v rozšiřování systému, který vychází ze zvláštních práv čerpám, náleží i případný odpor ze strany států, jimž by z těchto práv neplynul žádný zisk.“

Aha ! Na všechny tedy zisk nečeká ! Proč by tedy potom měli všichni dobrovolně spolupracovat ?

Navíc je zřejmé, že by se tyto opatření mohly realizovat postupně - a to prostřednictvím tvrdých ekonomických zásahů.

„Je jasné, že pokud nedojde k dramatickému zvratu a touze po mezinárodním sjednocení, některé z myšlenek, o kterých se zde diskutuje, nebude v dohledné době možné snadno prosadit.“

Slovo „touha“ (=anglicky appetite) je v textu obzvláště zajímavé. Dokládá totiž, co by mělo být vlastním cílem IWF: vytváření „touhy“ po mezinárodní jednotě ! Jak pouze ?

Prvním důležitým krokem na cestě ke světové měně bylo zavedení eura. Bylo prosazeno proti vůli většiny obyvatel Evropské unie, dokonce i proti vůli mnoha politiků (viz Helmut Kohl a Alfred Herrhausen). Tajná světová vláda si tak ověřila, že s pomocí dobré propagandy a trochou nátlaku lze prodat všechno, lhostejno nakolik nevýhodné to může být pro obyvatelstvo. A když se vše provede plíživě a nenápadně, potom lze lidem podsunout ledasco. Fakt, že se přitom pracuje na zavedení světové měny je nesporné. Otázkou pouze zůstává, jak vypadá, koho zvýhodňuje, kdy a jak se uskuteční.

Banka pro mezinárodní platby (=BIZ) ve zprávě z března 2010 oznamuje, že všechny členské státy jsou natolik beznadějně zadlužené, že prý stávající finanční systém vlastně už nelze zachránit. Ukazuje, jak od roku 2007 do roku 2011 stouply dluhy v různých členských zemích: Rakousko z 62 na 82 procent, Německo z 65 na 85 procent, Řecko ze 104 na 130 procent, Itálie ze 112 na 130 procent, USA ze 62 na 100 procent. A nyní přijdou největší „skokani“: Španělsko ze 42 na 74 procent, Velká Británie ze 47 na 94 procent. Mistrem světa v zadlužování je pak za uvedené období Japonsko: ze 167 na 204 procent ! ! ! No, jestli tohle neznamená zaručený státní bankrot !

Všechny velké organizace Rockefellerů kolem Spojených národů, BIZ a IWF zveřejňují neochvějně data, která mají doložit, že nástup světové měny je nevyhnutelný.

Avšak proč se kritikové nového světového řádu tolik brání zavedení světové měny, v čem je tedy problém ?

Inu, za prvé, protože přechod by podle všeho (podobně jako v případě eura) přinesl občanům pouze nevýhody a zaručeně by nakonec opět tratili. Za další, protože zavedením pouze jediné měny by již nebylo před Velkým bratrem (v Orwellově smyslu) úniku. Nespokojenost s politikou nebo ekonomikou jednoho státu by neumožnila výměnu za národní ekonomiku jiné země. Vše by totiž bylo jediným velkým trhem řízeného jednou autoritou.

Pro šedé eminence z řad finanční elity by světová měna byla zcela jistě perfektním posledním krokem k totální kontrole. Při existenci jediné měny se totiž množství peněz v oběhu dá lehce manipulovat, inu vyrábět inflaci jak se zlíbí. Nikdo pak neuteče k jiné měně. Není úniku.

Navíc, světová měna by určitě vedla k bezhotovostnímu platebnímu styku. Cesta k němu již byla připravena. Dokud nezmizely ze světa veškeré peníze v hotovosti (vzpomeňte si, že se jedná již jen o stěží 7% celosvětových peněz), má jednotlivec alespoň trocha svobody. Pokud zaplatím v hotovosti, nikdo (kromě mne a prodavače) neví, kdy a kde jsem si co za své peníze koupil. Nikdo přesně neví, kolik mám peněz - což lze označit za jistou formu svobody.

Při bezhotovostním platebním styku s kreditní nebo platební kartou ví o mně firma, která provádí vyúčtování kreditních nebo jiných platebních karet, o mně opravdu všechno. Každému je určitě známo, že podobná data lze jen stěží udržet v tajnosti. Počítačový magazín WIRED dne 27. prosince 2010 přinesl následující informaci:

„Na Apple a řadu výrobců iPhonů, jako je Pandora a Dictionary.com, bude v pondělí podána žaloba, protože měli potají pomáhat svým reklamním partnerům vytvářet bez souhlasu uživatelů iPhonů jejich profily - včetně jejích stanoviště.“

Daleko větší nebezpečí by mi ale hrozilo v případě, kdyby někdo manipuloval mým účtem, kdykoliv by ho mohl vynulovat a já bych se proti tomu vůbec nemohl bránit. Už by nebylo možné někam si zastrčit nebo schovat pár drobných pro případ nouze a pak si s nimi na příklad zaplatit taxík, teplé jídlo nebo v případě náhle cesty dokonce letenku. Jestliže se režimu někdo zprotiví, bez hotovosti v kapse mu neunikne, protože každá platba automaticky prozradí místo, kde se zdržuje.

Kdo by něco takového dělal ? Kdo by měl zájem o manipulaci s mými finančními prostředky ?

K tomu mne napadá hned několik možností. Jestliže nás banky, státní a mezinárodní zařízení uměle vytvářenou inflací nebo skrze nové daně doposud podváděly, obelhávaly a neustále nám něco vyvlastňovaly, nebylo by se čemu divit, kdyby tytéž instituce ve svých praktikách i nadále pokračovaly, ovšem mnohem důsledněji a ve větším rozsahu. Proč ne, když se to dá ? Další možností jsou zločinci v obvyklém slova smyslu. Do úvahy přicházejí rozličné typy: hackeři, tedy moderní zloději, kteří pro zábavu (nebo z jiných důvodů) prostě vynulují (=vymažou) určité konto (a tím také existenci). Jako jiná varianta přicházejí do úvahy teroristé - jde o způsob, který by měl být údajně momentálně obzvláště v kurzu. Kdybych byl teroristou (což nejsem), potom bych nenakládal do auta bomby, nýbrž bych svému protivníkovi zablokoval bankovní konta. Anebo bych přerušil dodávku proudu, což by bylo zajisté mnohem napínavější než pouhá exploze.

Ukázkou nám mohou být Skandinávci: jsou totiž mistry světa v placení kartou a čipy. Protože reklama odvedla svůj díl práce, nemají strach ze ztráty soukromé svobody. Ve Švédsku probíhá od roku 2009 kampaň se sloganem - „Bezhotovostné - ihned !“ Na její internetové stránce se nepřetržitě píše o pokroku v boji proti mincím a bankovkám a celou věc komprimují do sloganu: „Hotovost potřebuje už jen tvá babička - a bankovní lupič.“ Přesně to jsou argumenty zastánců bezhotovostních plateb: Již nikdo neztratí nebo někam nezaloží peníze, a nikdo nebude moci být okraden.

Inu, fyzicky ne, to je pravda. Přesto však uvedený argument zůstává nesmyslným, vždyť každoročně dochází přes internetové bankovnictví k milionům krádeží digitálních peněz i dat. Mluvíme zde o ztrátách nebo kriminálních přesunech finančních obnosů v hodnotě několika stovek miliard eur.

Pokud se vše bude odvíjet podle vůle iluminátů, budoucnost patří čipu, s jehož pomocí bychom měli platit všechno - tak nebo onak.

RFID čipy

Takzvaný RFID čip (=Radio Frequency IDentification) vysílá signály (=informace), které snímají čtečky a jež mohou být dále zpracovány. Proces lze popsat jako „identifikaci prostřednictvím elektromagnetických vln“.

Existují dvě skupiny čipů:

V obalech potravin (jako jsou tavené sýry Philadelphia nebo řada produktů firmy Procter & Gamble - například holicí strojky Gilette) jsou právě tak doma, jako v každém panelu s tištěnými obvody. Tento nepatrný stavební kámen a je nastrčený ve všech moderních elektrických spotřebičích.

Pro firmu, jež rozesílá drahé zboží po celé zeměkouli, jsou čipy samozřejmě výhodné. Kdykoliv díky nim zjistí, kde právě tovar je a pokud nedorazí tam kde měl, lze ho najít a poslat ještě jednou.

Soukromá osoba má však z toho jen málo výhod. Jestliže si takový produkt koupíte a zaplatíte-li ho kartou, pak je možné vás k tomuto výrobku kdykoliv přiřadit. Na vaší kreditní nebo platební kartě je totiž rovněž čip s informacemi o vás. „Všeobecně“ se tedy ví, kdo tento produkt kdy, kde a za jakou cenu koupil. A ví se také, kde se produkt (a tedy kupec) zdržuje.

V budoucnosti se bude v EU vědět i o platbách v hotovosti, protože Evropská centrální banka již v roce 2003 vyjednávala s japonským elektronickým koncernem Hitachi o nasazení RFID transpondérů do euro bankovek. Podle mých výzkumů nikdo přesně neví, čeho se ve vyjednáváních dosáhlo.

V Anglii jsou již takové čipy zabudovány v poznávacích značkách vozidel. Strážci pořádku tak mají vždy přehled, kde právě které vozidlo je. Místo pobytu téměř každé osoby lze však dnes snadno zjistit i bez čipu v poznávací značce. Mobil vás totiž vždy spolehlivě prozradí, u kterého vysílače se právě zdržujete. Radiové vlny, jež vysílá aktivní čip nebo čtečka, procházejí skrz dřevo, kámen i beton - tedy skrze vše, o čem si myslíme, že zaručuje naše soukromí.

Výše popsaný proces byl odstartován v osmdesátých letech dvacátého století zavedením čárového kódu. Jedná se o binární (=dvojkové) symboly, které jsou optickými čtečkami (=scannery) nebo kamerami přečteny a elektronicky zpracovány. Dalším vývojovým stupněm tohoto kódu je čip. V jeho případě již nejsou potřeba optické čtečky - na vzdálenost několika metrů totiž vyzařuje vše, co by mohl „kdo“ chtít vědět: jméno, adresu, datum narození, číslo pojistky, číslo účtu, přístupové údaje k účtům atd...

13.16: A způsobí, aby všem, malým i velkým, bohatým i chudým, svobodným i otrokům, byl dán cejch na pravou ruku nebo na čelo,

13.17: aby nikdo nemohl kupovat ani prodávat, leda ten, kdo má cejch: jméno šelmy nebo číslo jejího jména.

Zjevení 13.16-17 (Lutherova Bible 1545)

Zatím se většina těchto čipů skrývá v kartách a výrobcích. Napříště však již mají být vsazovány i lidem. Už dnes ho mají v pravé paži nebo ruce implantován tisíce lidí. Těm, kteří nemají pravou ruku nebo jsou příliš malí (protože na příklad sedí na vozíku), se umisťuje na čelo. Není to vtip. Bible má pravdu. Už je to skutečnost ! Do četných diskoték od Holandska po Izrael získávají mladí noční tuláci oprávnění ke vstupu prostřednictvím čipu, jenž si dobrovolně nechali naimplantovat od lékaře. Díky němu nemusí stát ve frontě před vchodem a mohou využít vlastní vstup pro VIP.

V Rakousku platí od června 2008 povinnost očipovat všechny psy - aby v případě, že utečou, mohl být zjištěn jejich majitel ! Dříve na to stačila psí známka.

Stejně jako psi jsou čipováni také pacienti s Alzheimerem, aby se neztratili.

Čip je v cestovním pasu, v klubových kartách obchodních řetězců, ve skipasech, imobilizérech automobilů (=brání nastartování vozidla bez použití originálního klíče - pozn. překl.) i v krabičkách léků.

V roce 2003 opatřil provozovatel Metra část svých zákaznických karet RFID transpondéry, aniž by o tom své zákazníky informoval. Metro za svůj čin získalo negativní vyznamenání Big Brother Award. V roce 2007 tatáž trofej připadla německým drahám Deutsche Bahn AG, protože (opět aniž by informovaly zákazníky) vybavily slevovou kartu BahnCard 100 RFID čipy.

Dobíjecí jízdenky (=také kreditové) jsou již široce rozšířené v Asii. Od léta 2011 se s kreditovými jízdenkami cestuje i v Berlíně. Stálí zákazníci dostanou vlastní čipovou kartu. Od jara 2011 mají být čtečkami vybaveny také autobusy v Berlíně a Brandenburku. Na nádražích pak mají e-jízdenky prověřovat mobilní kontrolní týmy.

Ale to ještě není vše, je to pouhý začátek ! Pro Berlínské dopravní podniky BVG se od roku 2008 vyvíjí nový systém. Měl by umožnit každému zadat přes vlastní počítač místo odjezdu a cíl cesty. Pak se dostaví na nejbližší zastávku a čeká dokud se rozsvítí e-jízdenka zeleně, kdy přichází metro nebo autobus správné linky. Pak nastoupí a při dalším rozsvícení jízdenky zase vystoupí. Jízdenka ho/jí dovede až k cíli. Výhoda: Není potřeba číst jízdní řád. Dá se říct, že není potřeba myslet, stačí se nechat vést.

Mnohé země budou o tento systém zajisté velmi usilovat. Usnadní jim totiž likvidaci nežádoucích individuí, a to rychle a nenápadně. Kdo upadne u velkého bratra v nemilost, bude prostě převeden do jiného tábora...

Jednoduchá čtečka, kterou lze snadno koupit a již si každý počítačový fanoušek dokáže sám případně i sestrojit, umožňuje číst data z každého čipu na vzdálenost až pěti metrů. To znamená, že s sebou a na sobě nosíme stále více informací, které může v zásadě kdokoliv zjistit a využít. Každý člověk má své globální ID číslo (=identifikační číslo), podobně jako má kráva vypálenou značku. Bez něho již ve velké části světa nelze udělat ani krok. Je uloženo prostřednictvím RFID čipu v cestovních pasech, občanských průkazech, kreditních kartách, klubových kartách, apod. Bez tohoto ID čísla se už v mnohých zemích nedostanete do letadla ani veřejné budovy.

Velikost RFID čipů je různá. Několik centimetrů, ale existují také menší, lehčí a podstatně tenčí než zrnko rýže. Skládají se z mikročipu a antény, jež je většinou spirálovitě zatočená kolem čipu.

Podle výzkumů dr. Katherine Albrecht, bylo v roce 2010 donuceno k očipování více než milion občanů. Čipy a technologii prý dodala IBM. Čipování má tu výhodu, že vláda má neustálý přehled o tom, kdo se kdy, kde a s kým setká. Napříště tedy žádné shromažďování, aniž by o něm nevěděl velký žlutý bratr.

Mexiko, Indie a Rumunsko již tyto čipy u IBM ve velkém objednaly. Zůstává pouze otázkou měsíců nebo let, kdy se prosadí i v Rakousku a Německu. Elektronická pouta na nohy pro pachatele trestných činů jsou evropským předchůdcem tohoto vývoje.

Australští badatelé v roce 2010 vyvinuli metodu, díky níž lze pomocí čipu potlačit bolest. Je-li možné tohle, potom ji čipem mohou rovněž vyvolat. Tímto způsobem budou moci být všechny očipované „ovečky“ v budoucnu docela snadno „umravňovány“. Toho, kdo nepojede v kolejích velkého bratra, to prostě bude bolet.

Dříve než proběhlo testování čipů na lidech, byly celé série pokusů vyzkoušeny na myších. Více než deset procent z nich v krátké době onemocnělo rakovinou, jako přímého následku záření čipu. O tom se však v reklamách na čipy nehovoří. Namísto toho jsou velebeny jako nástroj, jenž zvýší bezpečnost. Tisíce nic netušících rodičů již po celém světě nechaly opatřit čipem své děti, aby je v případě únosu bylo možné rychleji nalézt.

Najdou se tedy doopravdy i lidé, kteří čip doporučují, touží po jediném globálním státě a uvítali by světovou měnu. Je neskutečné, co všechno dokáže reklama a kontrola myšlení...

Globální stát

Vznik Evropské unie byl prvním velkým krokem ke zrušení svrchovanosti jednotlivých vlád a jejich nahrazení jedinou velkou centrální vládou. V roce 2010 došlo k porušení jejích zákonů (zákaz navzájem se finančně podporovat) prostě tím, že Řecko a Irsko dostaly finanční injekce, protože unie by jinak šla ke dnu. Byl to jednoznačný přestupek a porušení Maastrichtské smlouvy, a tím také omezení svéprávnosti občanů.

Prof. Dr. Wilhelm Hankel, bývalý šéf hessenské Landesbank, se v dané problematice orientuje a dobře ví, o čem hovoří. Společně s ekonomem Joachimem Starbattym, Wilhelmem Nollingem a odborníkem na právo Karlem Albrechtem Schachtschneiderem v květnu 2010 protestoval před spolkovým ústavním soudem v Karlsruhe proti této protiprávní výpomoci, neboť:

„Spolková vláda poslala peníze Řecku přes KfW (=Kreditanstalt fur Wiederaufbau - banka založená po válce kvůli obnově), a to bez schválení parlamentem a v rozporu se zákonem Evropské unie, jenž vylučuje vzájemné závazlcy mezi státy. Touto platbou se Evropská unie proměnila v cosi jako jeden národ s jednotlivými spolkovými zeměmi.

Jejich stížnost pravděpodobně nic nepřinese a zůstane bez vlivu na politiku. Tito pánové se alespoň pokusili vyslat signál a ukázali, že ještě nevymreli občané se srdcem a rozumem na správném místě, kteří se staví na odpor omezování svéprávnosti ze strany Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu.

Elita dělá vše (legálně i ilegálně), aby zabránila rozpadu EU, protože by tak mohl být ohrožen nový světový řád. Pro desetiletí trvající přípravách by to znamenalo tlustou čáru přes rozpočet. Hankel v případě Řecka požadoval jediný smysluplný čin, totiž vystoupení z eurozóny. Tomu však dokázaly mezinárodní banky s pomocí IWF zabránit. Jednotlivé evropské vlády budou zatím poznenáhlu a bez velkých rozruchů přicházet o svou moc. Dpa (=německá tisková agentura) 4. února 2011 v krátkosti informovala o tom, že demokraticky zvolené parlamenty jednotlivých evropských států byly zbavovány moci. Nevzpomínám si, že by se Evropanů na to někdo ptal:

„Zdá se, že je položen základní kámen společné hospodářské politiky v Evropské unii: plán na ustavení hospodářské vlády bude přijatý v jednom balíku se souhrnným plánem reformy eurozóny. Uvedl to dnes na zvláštním zasedání v Bruselu vrcholný představitel EU Herman Van Rompuy. Státy unietímto vyhověly německo-francouzskému návrhu na koordinovanou hospodářskou politiku zemí EU. Podle ní se mají v budoucnu, pokud jde o výplaty mezd, důchodů a daní, přizpůsobit společným cílům. Kritika vzešla především od menších zemí EU.“

V roce 1944 nebylo možné, aby se prostřednictvím Spojených národů ustanovil globální stát a svetovláda. Od té doby se však neustále a důsledně otáčelo malými šroubky. Občas se některý povolil, jindy se zase jinde odstranila matka. A než se kdo nadál, jednotlivé státy a jejich občané přišli o právo na spolurozhodování.

Od zavedení eura si pro sebe europarlament krůček po krůčku loudil stále větší vliv. Zdá se, že na novém totalitním světovém řádu iluminátů je nebezpečný zejména jeho plíživý příchod. Nenápadně se vkradl do myšlenek a vzpomínek očipovaných oveček jako pevná součást reality. „Ministerstvo pravdy“ odvedlo svůj díl práce.

Jak je to možné ? Někdejší eurokomisař (a člen Bilderbergu) Jean Claude Juncker vysvětluje:

 „O něčem rozhodneme, zasadíme to do prostoru a potom nějaký čas vyčkáváme, co se stane. Nestrhne-li se pak žádný velký povyk a nevypukne-li povstání (protože většina lidí nic z toho, o čem se rozhodlo, nechápe), pracujeme dál. Krok za krokem, pak už není cesty zpět.“

Svět je dnes rozdělený do několika málo bloků - snadněji se dá sjednotit:

Evropská unie a eurozóna;
NAFTA,
Severoamerická dohoda o volném obchodování z roku 1994 uzavřená mezi USA, Kanadou a Mexikem;
podle vzoru EU vznikla v roce 2008 Union of South American Nations (=Unie jihoamerických národů);
od roku 2007 existuje Central Asian Union (Kazachstán, Kirgizstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán; Unie států centrální Asie);
v roce 2010 vznikla po uzavření dohody o volném obchodu mezi Čínou a ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie; Brunei, Kambodža, Indonésie, Laos, Malajsie, Filipíny, Singapur, Thajsko a Vietnam) největší zóna volného obchodu na světě.

Mezinárodní měnový fond IWF a BIZ (=Banka pro mezinárodní platby) řídí světovou ekonomiku již po desetiletí dle potřeb FEDu. Rothschildové s Rockefellerové tak neustále posilují svou moc. Protože však mezitím na FED útočilo mnoho tak zvaných „konspiračních teoretiků“, ale také ekonomů a některých novinářů, přesunuli těžisko své moci na zdánlivě neutrální mezinárodní organizace IWF a BIZ. Zajisté podotknete, že žádná země se při obchodování neobejde bez oněch papírků s nápisem americký dolar, který má být hlavní světovou měnou. Jestliže se některá země vzepře, (na příklad jako Irák, když Saddam Hussain v roce 2003 oznámil, že se svou ropou nechce do budoucna obchodovat v dolarech, ale v eurech), následuje ozbrojené řešení daného problému, jak dotyčného znovu „postavit do latě“. Strobe Talbott, zástupce ministra zahraničí za prezidenta Clintona, již 20. července 1992 řekl:

„V příštím století budou národy, tak jak je známe, zastaralé; všechny státy budou uznávat jedinou globální autoritu...“

S Barrackem Obamou, černým, dobre vypadajícím, sympatickým, vzdělaným a výmluvným politikem s čistým štítem postavili ti, kteří v pozadí tajně tahají za nitky, na světové jeviště postavu, jež skrývá potenciál být akceptována celým světem. Obama dokonce zabodoval, možná díky svému původu, v islámském světě, je oblíbený v Africe, v Evropě je ctěn a v USA ho, především mladí lidé, zbožňují téměř jako mesiáše.

Když mu v roce 2010 byla udělena Nobelova cena za mír, prezidentovi, jenž kromě prázdných slov do té doby nijak k míru ve světě nepřispěl, ilumináti dokonce i riskovali, že se zesměšní. Ale s nepostradatelným a pozitivně naladěným tiskem prodali i tohle. Zdá se však, že něco se přece jen zvrtlo - v druhé polovině roku 2010 hvězda Barracka Hussain Obamy očividně pohasla. Někdo jako on by se ale v případě krize dal světovému obyvatelstvu snadno prodat v roli zachránce. Nebo je možné i to, že na jevišti světové politiky zahyne před očima veřejnosti tragickou smrtí, která všechny přihlížející zasáhne až do morku kostí a přinutí je k zamyšlení, že pouze sjednocený svět může být světem míru !

Cesta k poslednímu velkému kroku, k světovládě, by byla nejschůdnější v případě nějakého společného celosvětového ohrožení, celosvětových nepokojů nebo dokonce třetí světové války. Ten, kdo by pak zjednal a slíbil trvalý „mír“, by to měl lehčí jako globální vláda (i kdyby to bylo pod jiným názvem), aby ho uznala většina obyvatel světa, neboť člověk touží po stabilitě a jistotě. Obama jasně ukázal, jak lze miliardy lidí vytrhnout z hlubokého spánku pomocí jediného prostého hesla: „Change !“ (=„Změna !‘‘) Tak zněl jeho slib. Další roky ukážou, po které z cest se vydáme vstříc proměně. Aby se mohla etablovat světová vláda, musí se masy k sobě pevně semknout, tak nebo onak...

Válka proti teroru

Od „atentátů“ z 11. září 2001 celý svět setrvává v permanentním válečném stavu. Jestliže jsme snad po rozpadu východního bloku chovali naději, že se svět vydá cestou míru, zmařila ji jedna jediná významná událost.

USA po skončení studené války prostě potřebovaly válku novou. Bez války, bez nebezpečí a strachu totiž neprojde velký armádní rozpočet a nedají se snadno manipulovat lidé. Ovládá-li člověka strach, v jeho těle se vše stáhne, shrbí se, nasadí si klapku na oči a nechá si vše líbit, hlavně že přežije. Kdo má strach, na nic se neptá. Od 11. září panuje nepřetržitě výjimečný stav, emocionálně i právně. Od 11. září 2001 se svět od základů proměnil.

V roce 1966 americký ministr obrany a pozdější šéf Světové banky Robert McNamara tajnému zařízení Hundson Institute ve státě New York zadal vypracování studie o zakladateli a vůdčí osobnosti této instituce Hermanu Kahnovi. Oba, Kahn i McNamara, byli členy CFR. Studie vešla ve známost jako „Zpráva z Iron Mountain“ především díky svému zveřejnění v knize G. Edwarda Griffina Stvůra z ostrova Jekyll Island. Oficiální náplní studie byl průzkum metod, jež by vedly ke „stabilizaci společnosti“. Ve skutečnosti se jednalo o problematiku udržení vládní moci za všech okolností, otázku kontroly občanů a způsobů ochrany před jakoukoliv možnou vzpourou.

Výsledek studie ukázal, že jako jediný prostředek kpodrobení obyvatel se doposud spolehlivě osvědčila pouze válka. Za války se masy bez jakýchkoliv výtek smíří s jakýmikoliv nedostatky a strádáním, daněmi i kontrolami. Ve prospěch vítězství není žádná oběť příliš velká a odmítnutí se považuje za zradu. Ve válečném stavu lze s obyvatelstvem provádět cokoliv. Protože existuje jeden společný nepřítel, nebude se lid bouřit. Válka, jak praví studie, je pro úspěšné řízení početných populací nezbytná. Doslova se v ní píše:

„Hrozba války je nebezpečím hrozícím z vnějšku, bez něhož dlouhodobě nezůstane u moci žádná vláda.. Historické záznamy zřetelně dokládají, že režim, který zanedbá péči o udržování věrohodného rizika válečného konfliktu, směřuje k vlastnímu pádu. Způsobí ho buď síla soukromých zájmů, reakce na sociální nespravedlnost, či jiné rozkladné elementy. Příprava společnosti na případnou válku je nejvýznamnějším politickým stabilizátorem.“

Ve zprávě se však dále hovoří o tom, že uvedené staré recepty v blízké budoucnosti snad ani nebudou potřeba, protože se prý v dohledné době rýsuje šance na vznik světovlády, která by mohla odzbrojit všechny státy a s pomocí světové armády jich přimět k „disciplíně“ —což je stav, který by se mohl nazvat „mírem“.

Zpráva dále vysvětluje, že jednou z předností „stálé armády“ (=armáda v pohotovosti plus záložníci) je i to, že může v sobě spoutat asociální a k režimu kritické elementy a v neválečných dobách je takto nutit k sociálním, ekologickým nebo jiným „dobrým službám“. Dále zpráva podrobně pojednává o prospěšnosti formování mládeže v rebelském věku prací a o tom, jak by si mohli své daně, tresty a pokuty odpracovat staří lidé. Obzvláště napínavá je tato studie na straně 70, kde se píše:

„Další alternativou pro kontrolu potenciálních nepřátel společnosti by bylo znovuzavedení otroctví, přizpůsobené moderním technologiím a politickým procesům...“

V tomto bodě vyvstávají dvě hlavní otázky: Kdo přesně jsou nepřátelé společnosti a jak by vypadalo otroctví s využitím moderních technologií ? Zde se jako opodstatněná jeví jedna z obav odpůrců nového světového řádu. Totiž ta, že by se obyvatelstvo dalo díky implantovaným mikročipům velmi snadno ovládat - především v souvislosti s bezhotovostním platebním stykem.

Jak již USA několikrát výslovně prohlásily, v současnosti se nacházíme ve stavu války proti Iráku, proti Afganistanu a v brzké době také proti Íránu. Zároveň se vede další válka, která obepíná celý svět, a sice válka proti fiktivnímu nepříteli: proti teroru. Jedná se o nepřítele, jehož nikdo z nás neviděl, který však má přimět národy celého světa ke sjednocení. Dle politiků jsme totiž všichni údajně vystavení permanentnímu ohrožení.

Ono „ohrožení“ stojí z největší části na tvrzeních, jež jistá vládní místa předávají tiskovým agenturám. Ty je potom vypouští skrze média na vystrašenou společnost, kterou pak stále více svírají křeče, je paranoidnější a snáze kontrolovatelná. „Ohrožení“ se zakládá převážně na tvrzení, že prý se kdosi kdesi pokusil spáchat teroristický útok, jemuž se ale dalo zabránit. Také Winstona Smitha v Orwelově románu 1984 občas ovládlypochybnosti o tom, zda bomby, které neustále dopadaly na Oceánii, doopravdy pocházely od „protivníků“.

Po útocích z n. září 2001, při nichž se zhroutily tři věže (včetně budovy WTC 7) Světového obchodního centra v New Yorku a zemřelo více než 2600 lidí, západní politikové vyčarovali nebezpečí islámského teroru. Od té doby se tímto ohrožením neúnavně zapřísahají. Spiegel online 28. 4. 2005 informoval:

„...Počet obětí teroristických útoků podle výsledků sčítání amerického ministerstva zahraničí v minulém roce značně stoupl. Atentátníci měli zabít okolo 1 900 lidí a více než 7 000 jich zranit.
Číslo oproti roku 2003 stouplo zhruba třikrát. Prudký vzestup lze podle údajů ministerstva přičíst novému systému sčítání a hodnocení. Čísla z roku 2004 proto nemají být srovnatelná s těmi z předchozího roku. Za rok 2004 zpráva o terorismu uvádí asi 650 útoků. Ještě v roce 2003 jich úřady registrovaly 208, mrtvých bylo 625...,
‘Terorismus zůstává celosvětově největším nebezpečím, vůči kterému není žádný stát imunnť, řekl právní poradce ministerstva zahraničí Philip Zelikow. Měnící se vývoj terorismu, který neplánuje útoky z jednoho centra ale přes lokální skupiny, si nevyhnutelně vyžaduje úzkou mezinárodní spolu práci.“

Zde jsou pozoruhodné dva důležité momenty:

  1. Počet obětí teroristických útoků činil v roce 2004 NA CELÉM SVĚTĚ přibližně 1 900. Přesný počet není znám, protože Američané si nejsou jistí, jak mrtvé spočítat !
    V tomtéž roce při dopravních nehodách zemřelo, POUZE V NĚMECKU, dle statistik dopravního úřadu 5 844 lidí !
    To je více než třikrát tolik ! Odhady hovoří o více než 1,2 milionu obětí dopravních nehod za rok na celém světě ! Počet obětí teroristů měl v roce 2003 činit 625. Ze stromu padající kokosové ořechy usmrtí ročně více než 150 lidí ! Znamená to, že kokosové ořechy jsou druhým největším nebezpečím na světě ?

  2. Dle amerického ministerstva zahraničí je to ale terorismus ! A „činí úzkou mezinárodní spolupráci neodmyslitelnou“.

„Válka proti teroru" přihrála americkým, anglickým, německým a italským zbrojařským koncernům miliardové zisky. Do pokladen firem, jež obchodují se zbrojní a kontrolní technikou, připlavila miliardy a ve velkém měřítku zprivatizovala vojenské mise a úkoly. V lednu 2010 list Handelsblatt pod titulkem „Válka proti teroru - bombastický obchod“ uvedl:

,Válka proti teroru není ani zdaleka vyhrána a spirála zbrojení se od dob konce studené války roztočila rychleji než kdykoliv předtím, a to v čele s německými výrobci zbraní. Krize a prázdné pokladny tlumí zatím rozvoj zbrojení jen zlehka - průmysl se přizpůsobil novým výzvám.“

Aby se umlčelo mírové hnutí a odpůrci zbrojení bylo po skončení „studené války“ nutné nalézt nového nepřítele.

Vršily se bezmezně lži, jako například ta, jejímž původcem byla Bushova vláda, že Saddám Hussain prý vlastní zbraně hromadného ničení. Toto tvrzení bylo rovněž lživé jako i výše zmiňovaná prohlášení o nebezpečí teroru ze strany islamistů. Pokud by vůbec mělo existovat, pak toto nebezpečí vzniklo teprve následkem podobných tvrzení ! Německá spolková vláda tyto lži kryla, s vědomím, že hnacím motorem ekonomiky je zbrojní průmysl a že je ona sama vydána napospas bankovnímu kartelu:

„Také významným německým výrobcům a vývozcům zbraní lze přičíst značný podíl na odstartování celosvětového závodu ve zbrojení. Ačkoliv se ve srovnání se zbrojními giganty z USA a Velké Británie jedná spíše o malé ryby: na seznamu Sipri, který zahrnuje 100 největších, se nachází jen pět podniků a důsseldorfská firma Rheinmetall je až na 29. místě.
Německo má v speciálních oblastech velmi dobré postavení
', řekl Michael Brzoska, ředitel hamburského Institutu pro mírový výzkum a bezpečnostní politiku (IFSH) univerzity v Hamburku. Ať už jde o ponorky a korvety firmy HDW, dceřiné společnosti Thyssen- Krupp, obrněná vozidla firmy Rheinmetall a Krauss- Maffei Wegmann (KMW), samopaly od firmy Heckler & Koch, letecké motory od MTU nebo rakety od firmy Diehl: vojenský materiál „made in Germany“ je velmi žádaný na celém světě a dělá z Německa (s podílem ve výši deseti procent světového trhu) třetího největšího exportéra konvenčních zbraní, a to po USA (31 procent) a Rusku (25 procent). Jak vyplývá ze zprávy o zbrojení ze společné Konference církev a rozvoj GKKE, v roce 200y putovaly německé zbraně do 126 odběratelských zemí.
Výrobcům ovšem přicházejí dobré zprávy i ze samotného Německa: Rheinmetall a KMW ulovili uprostřed července třetí největší zakázku ve své historii: Německá armáda si objednala
405 nových obrněných transportérů typu ,Puma‘, s kterými počítá v nebližších letech. Celková hodnota zakázky: 3,1 miliard eur.“

Z islámských teroristů něco tedy vytěží i Německo. Nejvíce však z toho profitují rodiny Rothschildů, Rockefellerů, Bushů a Cheneyů. David Rockefeller v roce 1994 prý řekl:

„Jsme na okraji globální přeměny. Vše, co potřebujeme, je pořádně velká krize a národ pak nový světový řád přijme.“

Zdánlivé teroristické nebezpečí nenapomáhá jen tomu, že strkáme naše peníze, daně, do kapes zbrojních koncernů. Vlna zbrojení a potřeba zesílených bezpečnostních opatření nutí státy stále více se zadlužovat. A vedle toho je tu ještě další efekt, a sice - usnadňuje to kontrolu „asociálních a destruktivních elementů“.

Jedním z často citovaných potomků široce rozvětveného klanu Rockefellerů je Nicholas „Nick“ Rockefeller. Nicholas je, podle vlastních údajů, advokát, člen CFR a podle všeho také vzdálený příbuzný hlavy klanu - Davida Rockefellera. Aaron Russo, hollywoodský producent a režisér, jenž zemřel v roce 2007, v jednom interview rozhlasovému moderátorovi a známému autorovi konspiračních (=s tematikou spiknutí), Alexu Jonesovi vyprávěl, že se v mládí s Nicholasem díky své slávě a úspěchům v Hollywoodu. Mimoto byl Russo také velmi aktivní politicky a působil jako člen Libertariánské strany (= hlavními cíli jsou požadavek svobody jedince, právo na soukromý majetek a volný trh - pozn. překl.).

Zajímavým je toto interview ve chvíli, kdy Russo mluví o tom, že mu Rockefeller, kdysi na počátku roku 2001, v dobrém rozmaru a poněkud neprozřetelně vyprávěl, že v blízké době dojde k velké události, která změní svět. To je pozoruhodné z důvodu, že Rockefellerové se totiž podíleli na stavbě World Trade Center a nadto David a Nelson Rockefellerovi dlouho patřili k spolumajitelům nemovitosti.

Nicholas Rockefeller prý mimo to ještě vyprávěl, že po oné „příhodě“ USA napochodují do Afganistanu a Iráku. Rockefeller se údajně „válce proti teroru“ smál, jedná se prý o jeden velký podfuk, při němž vojáci pátrají v jeskyních po neexistujícím nepříteli. Rockefeller se během rozhovoru Russoa zeptal také na to, zda by nechtěl přistoupit k CFR. Russo pozvání odmítnul s tím, že nemá zájem „zotročovat lidi“, načež měl Rockefeller opáčil: „Co tě tito lidé zajímají ? Jsou to jenom nevolníci !“

Russo pak na Nicholase měl vznést dotaz, proč to vše dělají, když už přece mají veškerou moc a peníze světa. Chtěl vědět, co má být konečným cílem těchto aktivit. Na to Nick Rockefeller údajně odpověděl: „Konečným cílem je implantovat každému čip, aby se tak dala kontrolovat společnost a aby bankéři a lidé patřící k elitě mohli vládnout světu.“ Rockefeller ho kromě toho ještě údajně ujistil, že kdyby se Russo stal členem této elity, dostal by speciálně označený čip, aby se tak vyhnul detailnímu vyšetřování ze strany úřadů !

Jak již bylo řečeno, je to svědectví Aarona Russa. Cituje se sice opakovaně a často, nelze ho však nijak ověřit. O tomto rozhovoru totiž neexistují žádné důkazy. Dochovaly se však fotografie Aarona Russa společně s Nicholasem Rockefellerem. Je jisté, že Aaron Russo byl váženou osobností a že jeho výpověď zcela odpovídá celkovému obrazu rodiny Rockefellerů.

Mimoto prý„Nick“ Russovi ještě vyprávěl, že nadace jeho rodiny založila a financovala i ženské osvobozenecké hnutí (= women’s liberation movement). Proto, aby mohla být daň konečně uložená i ženám a aby se rozpadla instituce rodiny. Tím se údajně získal snazší přístup k dětem a již od malička se jim mohly vštěpovat žádoucí programy.


Sestavil Vlk Samotář (JL)

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?