wz

Média nechtějí, abychom přemýšleli

Když jsem následující článek poprvé přečetl, a to ještě v originálu, ve slovenštině - tiše jsem zajásal. Ono člověk mívá často pocit, že je tak trochu cvok, když myslí trošku jinak, než mnozí lidé kolem něj. Ale ono i o tomhle se článku píše. Nemohu tedy, než vám ho nabídnout také, ale již ve volném českém překladu.

Původní text napsal Luboš Blaho z Ústavu politických vied Slovenskej akademie ved, a vyšel jako rozhovor, který připravila Lucia Žatková v týdeníku Púchovské noviny 7.6. 2011.

Vlk Samotář


Dělají maximum pro to, aby nás dokonale "oblbli" ... každý den nám přinášejí informace o nových tragédiích, nemocech, sousedských sporech, katastrofách, nehodách a nebezpečích, které na nás číhají za každým rohem, či banalitách, které ani nestojí za řeč. Jdou ještě dále - ve jménu "míru" uměle rozpoutávají mediální a později i skutečné války, plodící jen další a další násilí. Dělají všechno pro to, abychom si připadali unavení, nesvobodní, bezcenní a abychom definitivně zapomněli, kým opravdu jsme. 

Žijeme ve zvláštní době, která je charakteristická obrovským vlivem masových médií na člověka i celou společnost. Jsou to právě média, která formují naše názory a ukazují nám "cestu", po níž bychom měli všichni názorově kráčet. Mnoho lidí však začíná být z médií, z nichž se na ně každodenně valí samé negativní zvěsti, opravdu otráveno - přestávají číst noviny i sledovat televizi. Je tento "obrat" v našem myšlení a chápání už znatelný?

Média hrají v dnešním světě podobnou roli, jakou měla kdysi církev, rodina, školy a další obdobné instituce. Čím více se život člověka individualizuje a odcizuje, tím více nad ním v procesu socializace získávají moc neosobní masmédia, která mu podsouvají, co by si měl myslet, co by ho mělo zajímat, zkrátka co je "in". Většina lidí pochopitelně tomuto obrazu nekriticky podlehne a přijímá ho bez jakékoliv reflexe.

Ve všech možných zdrojích informací - ať už je to v amerických filmech zaplavujících naše kina, sitkomech, ve zprávách, komentářích, nebo v televizních diskuzích, se nám neustále podprahově opakuje, že bychom měli myslet především na sebe a že naším hlavním cílem by mělo být zbohatnout, vybudovat si kariéru a bezhlavě konzumovat. To pak většina lidí vnímá jako fakt, jako pravdu, jako něco samozřejmého. Přitom je to jen ideologie, jejímž cílem je udělat z nás všech společnost ctižádostivých sobců, jejichž jedinou hodnotou je tzv. pleonaxie; to znamená: mít co nejvíce peněz, moci, sexu, jídla, obdivu atd. Média podporují konzumní tržní společnost a všechny politické ideologie, které ji pomáhají udržovat. Cílem je indoktrinovat vzdělané vrstvy a ohlupovat masy. Jde o to, aby každý, kdo vysloví jiný názor, byl zákonitě vnímán jako "odlišný".

Bohužel se zdá, že obrat v myšlení je stále jen záležitostí nepočetné skupinky lidí. Možná je už o něco víc "těch odlišných", kteří odmítají hrát mediální hry. Média však mají stále dost moci na to, aby je veřejnosti prezentovala jako blázny a vyděděnce. Stačí se podívat na to, jak v médiích interpretují statisíce lidí, kteří na pochodech protestují proti globalizaci vedoucí k chudobě ve světě, za oddlužení rozvojových států, za ochranu životního prostředí či za mír. Jsou tam stovky profesorů, vzdělanců, odborníků a upřímných aktivistů. Myslíte, že nějaká televize či liberální média dají těmto lidem prostor? Ne, oni pustí do éteru záběry na pár agresivních pankáčů, kteří rozbíjejí výkladní skříně a diskreditují tak celé hnutí. A takto to je ve všem. Manipulace od rána do večera.

Hlavní zprávy televizí většinou začínají katastrofami, nehodami a tragickými událostmi. Totéž zaplňuje i stránky tisku. Se sklonem k bulvarizaci a negativizaci se v médiích setkáváme již dlouho, ale v poslední době se tento stav viditelně zhoršuje. Někdo by mohl tvrdit, že to, co se objevuje v médiích, je přece odrazem toho, co se děje ve světě… Na druhé straně se však ve světě děje i spoustu dobrých věcí, o kterých média tvrdohlavě mlčí. Tak co s tím?

Je třeba se zbavit iluze, že média jsou jakési dobročinné instituce, jejichž posláním je chránit demokracii a udržovat lidi informované. Nebo že věrně odráží a prezentují svět takový, jaký je. Je to přesně naopak. Vytvářejí vlastní svět, jakýsi "matrix", ve kterém udržují lidí. Všechno dobré, morální a pozitivní, to je nuda a ve vysílání to nemá co dělat. Je třeba se zaměřit pouze na to špatné, zvrácené, šokující. Naučit lidi, aby právě toto očekávali. Největším prohřeškem dnešní doby totiž není být nemorální, ale být nudný. Žijeme v éře toho nejprimitivnějšího útoku na city, kdy se stává objektem byznysu pojetí slasti jako nejvyšší hodnoty dobra. Ovšem cílem je, aby lidé uvěřili v to, že touto slastí, hlavním cílem jejich života, je neustále se bavit, nakupovat, užívat si a konzumovat. A to je přece ideální pro podnikání a podnikatele - získávají miliony náruživých odběratelů všech těch nesmyslů a zbytečností, které produkují. Média dnes v tomto zájmovém kolotoči plní dvojjedinou funkci - vytvářejí umělý svět tím, že realitu přetvářejí k obrazu svých zájmů, a pak sama zápasí o co největší prostor v tomto umělém světě a ještě více ho stahují na morální dno. Ne, média opravdu nejsou žádné dobročinné instituce.

Média jsou obyčejné komerční subjekty, ženoucí se za ziskem. A aby byl zisk co největší, potřebují prodávat co nejvíce reklamního prostoru. Aby ho bylo možné prodávat co nejdráže, potřebují hodně konzumentů, kteří čtou a sledují jejich produkty. V boji o další a další diváky by byla ochotna bez mrknutí oka odvysílat tvrdé porno přímo v poledne; naštěstí ale existuje kontrola a státní regulace. Stát je však v dnešní době stále slabší, protože si jej prostřednictvím politických stran zprivatizovaly nadnárodní korporace a nejbohatší složky společnosti. Tím pádem i majetku chtiví majitelé médií, honící se za ziskem, mají zpětně vliv na státní instituce, které by je měly regulovat. Z toho vyplývá, že se v médiích bude objevovat stále více krve, sexu a násilí. Ztratí se tím jakákoliv jejich výchovná a kulturní funkce.

Existují vážné obavy o generaci, která vyrůstá v tomto prostředí. Zaplaví svět asociální násilníci bez jakýchkoliv morálních hodnot a principů? Ale koho by to zajímalo? Hlavní je, že nakupují.

Média se tak stávají nástrojem, který lze užívat naprosto libovolně, bez toho aby si to veřejnost vůbec uvědomovala. Jak může mediální manipulaci vnímat běžný člověk, který má přirozenou a upřímnou tendenci věřit tomu, co je mu podáváno jako oficiální informace?

Způsoby mediální manipulace zřejmě nejlépe zmapoval slavný americký filozof Noam Chomsky. Jak tvrdí, média jsou velké korporace, vlastněné a propojené s ještě většími kartely. Dokládá, že v 90. letech, v éře megafúzí korporací, se globálních médií zmocnilo devět obřích společností, například Time Warner (CNN), Disney (ABC) či News Corporation (FOX). A tento trend pokračuje dodnes. Je pochopitelné, že obraz světa, který média nabízejí, reprezentuje úzké zájmy a hodnoty vlastníků těchto médií a odběratelů jejich reklamních služeb, čili těch nejbohatších složek ve společnosti. Přitom nejde o žádnou konspiraci. Chomsky jasně upozorňuje, že manipulací není dosahováno na tajných dohodách uzavíraných někde v ústraní v zakouřených místnostech. Jejich princip prostě a jednoduše  vyplývá z faktu, že ti, kdo rozhodují - ač nezávisle na sobě - vycházejí ze stejného světonázoru, ze stejných hodnot a sledují stejný cíl - co největší zisk pro vlastní rodičovské korporace.

Můžeme očekávat od médií, která mají pod kontrolou největší kapitalisté ve státě, že budou objektivně informovat například o ekonomických zlodějinách, na kterých se tito kapitalisté podílejí? To by bylo stejně naivní, jako očekávat od médií, která měla za bývalého režimu pod kontrolou komunistická strana, objektivní informace o chybách při budování socialismu. Téměř každý je schopen pochopit, že již v samotné podstatě každého společenského systému je zakotveno, že média někomu slouží. Ale nejsou to občané, komu slouží. O médiích se hovoří jako o hlídacích psech demokracie. Je ale fakt, že hlídací pes obvykle nepokouše svého pána. Jinak je to přirovnání celkem trefné. Média opravdu hlídají systém - ale proto, aby ho neohrožoval přebytek myšlení. Prostě mají zajistit, aby lidi ani ve snu nenapadlo, že systém, ve kterém žijí, je postaven na hlavu a oni se celý život pachtí, aby díky jejich práci bohatla hrstka vyvolených.

Konzumenti masmédií sledují vše, co jim je servírováno až pod nos - kauzy, telenovely, katastrofy, příběhy celebrit. Diváci se pak snaží napodobovat životní styl, který je momentálně "v kurzu" a žijí modelové životy celebrit, namísto toho, aby žili ten svůj. Lidé nechovající se podle nastaveného modelu mají být považováni za zkažené a špatné a každý, kdo se od zmanipulované "většiny" odlišuje vyznáním víry nebo vzezřením, je automaticky nepřítelem. Cílem je, aby všichni svorně mysleli tak, jako ti v "telce". Jaké jsou vlastně skutečné důvody promyšlené mediální manipulace? Co všechno bychom našli za její "oponou"?

Ten důvod je opět systémový, nejde o náhodu. Pomozme si historickým příkladem z 19. století. Myslíte si, že konzervativní myslitelé, kteří velebili tehdejších vladaře, měli na růžích ustláno? Kupodivu neměli, ať již bylo jejich myšlení jakkoliv reakční a ať jakkoliv sofistikovaně obhajovali zájmy vládnoucích elit, nedostávalo se jim od evropských panovníků žádné podpory. Proč? Jednoduše proto, že konzervativní panovníci se nebáli jen liberálního či socialistického myšlení, oni se báli myšlení jakéhokoliv , tedy i reakčního. Jejich cílem bylo udržet masy v bezmyšlenkovitě disciplíně. A to je pointa: pro udržení systému je jakékoliv myšlení nebezpečné.

Dnes je strategie podobná, jen není tak okatá. V době, kdy jsou informace mnohem dostupnější než kdy jindy, je pro elity nejdůležitější odvrátit pozornost mas od skutečných problémů. A to nejlépe tak, že se jejich pozornost zahltí produkty zábavního průmyslu. Cíl je stále tentýž - lidé nemají myslet, ale poslouchat. Samozřejmě, elity potřebují lid schopný myslet, ale co je důležité - lidé mají rozum používat instrumentálně, technicky, ne hodnotově. Nemají se zamýšlet nad podstatou, ale pouze nad řešením technických problémů. Nemají spekulovat nad absurditou systému, jen efektivně řešit systémem předkládané problémy.  Nejvyšším společenským cílem se stala prázdná racionalita a bezobsažná efektivita. Lidé se mění na jakési roboty, jejichž základním úkolem je "optimálně fungovat", přizpůsobit se, chovat se tržně, flexibilně, účelově a oportunisticky. A přitom všem se navíc strojeně usmívat ... "Nás to baví, no ne?". Jak říkával Herbert Marcuse: "Žijeme a umíráme racionální a produktivní." A proč? Jednoduše proto, že systém nás takové potřebuje. Potřebuje disciplinované masy konzumentů, jejichž jedinou starost je odkroutit si to efektivně v práci, nebouřit se za žádných okolností a pokud přemýšlet, tak jen nad tím, zda si koupit mobil značky X nebo Y. Cílem muže má být, aby ulovil co nejvíce žen. Jak to dosáhne? Jedině s účesem, jaký nosí Brad Pitt. Cílem ženy má být, aby vypadala jako Paris Hilton a ideální by bylo, kdyby i mozek používala zhruba tak často, jako slavná Paris. Nepřemýšlet, nakupovat. Přesně takové nás systém potřebuje. O tom to celé je. A média jsou jen nástroje, jak toho dosáhnout. Nic jiného.

Mainstreamová média se cíleně vyhýbají tzv. alternativním názorům, které se přesouvají na internet. Mají z nich strach?

Alternativní myšlení je nebezpečné pro každý režim. V bývalém režimu byl alternativnímu myšlení alespoň latentně přiznán status něčeho důstojného, ale zároveň nebezpečného a disidentského. Dnes je alternativní myšlení cíleně degradováno na cosi naivního, hloupého a bláznivého. Dříve každý věděl, co je to režimní propaganda a dokázal ji odlišit od reality. Dnes už nejsme schopni ani tohoto. Manipulace zašla tak daleko, že už ani nedokážeme odlišit pravdu od lži a realitu od propagandy. A pokud se objeví nějaká alternativní myšlenka, režimní intelektuálové nemají za úkol s ní bojovat či polemizovat. Oni musí takovou myšlenku zdiskreditovat, ignorovat a zesměšnit. Do mainstreamových médií se nemůže dostat. Pokud se tam přece jen čas od času dostane, je třeba jí dát status kuriozity a nepřipustit, aby ji lidé brali vážně. Proto je tam zveřejněna vždy pouze ve spojitosti s něčím odpuzujícím či komickým, třeba v souvislosti s nějakými rabujícími anarchisty, teroristy či extremisty. Jindy v televizi nechají promluvit nějakou připitou negramotnou paní někde na tržišti, která neumí poskládat větu, ačkoli to, co říká, je stokrát větší pravda než to, co tvrdí režimní intelektuálové, různí mluvčí bank, dobře placení analytici a neodborní politologové. Cílem je vytvořit svět bez alternativ, svět bez myšlení. K této duchovní prázdnotě přispívají výrazným dílem právě média. V nich se dnes omezuje prostor pro pořady, které by nabízely smysluplné diskuse, originální příspěvky či netendenční názory – jednoduše prostor pro to, čemu se říká myšlení. Pokud náhodou v televizi přece jen shlédnete program, který nabízí hlubší polemiky a informace vedoucí k podstatě věcí, většinou se tak stane někdy kolem půlnoci, kdy už většina lidí dávno spí. Že by náhoda?

Jak by asi vypadala ideálně fungující média - je takový stav utopií?

V prostředí našeho konzumního tržního systému lze těžko očekávat, že se současné principy změní. Média fungují stejně jako celá společnost. Důvody jejich manipulujícího jednání jsou systémové, proto není možné očekávat, že budou šířit pravdu. Systém a jeho vnitřní souvislosti média tlačí do toho, aby lidmi manipulovala v zájmu svých vlastníků a "těch nahoře". Není v zájmu systému, aby lidé přemýšleli. Média pro systém plní funkci jakéhosi stabilizátoru. Bylo by velice naivní očekávat, že média budou hrdinsky šířit pravdivé a objektivní informace, zatímco všude kolem bují cynický kapitalismus. Stačí se podívat na programy televizních kanálů. Jejich struktura krásně symbolizuje to, co se děje v celé společnosti. Pořady vyžadující myšlení byly odsunuty na nejpozdější noční hodiny, nemluvě o tom, že jim je věnováno minimum prostoru. Jako bychom se styděli za to, že myslíme. Chomsky výstižně tvrdí, že smyslem médií je "dosáhnout, aby lidé sledovali národní fotbalovou ligu, aby se zajímali o matku, které se narodilo děcko se šesti hlavami, nebo o cokoliv jiného, co jim předhodí". To vše s jediným cílem - docílit stavu, ve kterém je prakticky nemožné myslet, nemožné přemýšlet. Jestliže se divák v médiích dopátrá nějaké diskuse o důležitých tématech, tak ji většinou moderátor zredukuje na 15 sekundové časové limity, do kterých má diskutér vtěsnat vlastní názor na vážné společenské problémy. A tomu se dnes říká "myšlení", tomu se dnes říká společenská diskuse. Nakonec jsme donuceni přijmout hru, v níž hranice společenské diskuse určují lidé, kteří nejenže nemají představu o společenských problémech, ale kteří často nemají ani potřebné vzdělání. To jsou ty slavné "celebrity".

Existuje a projevuje se v médiích cenzura? Určuje někdo, které informace se "pustí ven" a které se obejdou mlčením? A jak je možné, že stejná cenzura funguje paralelně v různých zdánlivě nezávislých médiích?

I tento proces popisuje velmi přesně Noam Chomsky. Začínající žurnalisté a komentátoři často při vstupu do mediálního prostoru upřímně věří, že budou odhalovat pravdu a nikomu nesloužit. Velmi rychle však zjistí, že v podstatě mají jen dvě možnosti: buď se přizpůsobí, nebo budou muset média opustit. Ti, kteří se přizpůsobí a zůstanou v systému, si brzy osvojí přesvědčení a postoje, které ve své každodenní práci vyjadřují a které vystihují jejich činnost. Je velmi těžké představit si člověka, který něco říká a něco jiného si myslí, pokud by to mělo být dennodenní součástí jeho života. Proto se většina novinářů raději přizpůsobí a vezme si vynucená přikázání systému za svá. Je však pravdou, že určitý prostor pro kritiku jim systém nabízí. V rámci sdíleného systémového konsensu je možné kriticky reflektovat drobné problémy a úzké taktické otázky. Institucionální struktura systému a jeho podstata se však vůči nezávislému myšlení staví nepřátelsky. Pokud se novinář s takovýmto nezávislým názorem ztotožní, následují sankce. Nejspíš takový člověk dnes nebude zavřen do vězení ani pronásledován. Sankce systému působí jinak, a to tak, že si takový novinář již nenajde místo v korporačním systému médií. Snad najde místo někde na okraji systému, v nějakém malém lokálním rádiu či v alternativním tisku - jeho vliv na čtenáře či posluchače však bude minimální.

Pokud mají začínající novináři iluze o šíření skutečné pravdy a objektivních informací, jsou jistě zanedlouho po nástupu do redakce informováni šéfredaktorem, že jsou příliš emocionální, že se příliš angažují do konkrétní reportáže, že by měli psát více "objektivně". Jinými slovy, vedení jim naznačí, že pokud budou vystrkovat růžky, budou muset odejít. Novináři bývají dost inteligentní na to, aby pochopili, že boj s větrnými mlýny nemá smysl a že je jednodušší psát tak, jak je od nich očekáváno a jak to potěší jejich chlebodárce. Vždyť tu jde o kariéru ... Proto ani nebývá nezbytný přímý nátlak.

Je ovšem nutno konstatovat, že lze v médiích  - a nejen slovenských, dle původního zdroje - pozorovat trend, kdy v diskusích pod články čtenáři novináře sami vyzývají k publikování pravdivých informací.

To, že lidé nedůvěřují výkladu ze strany etablovaných médií, není nic nového. Mediální manipulaci paradoxně mnohem důsledněji podléhají vzdělanější vrstvy, ale běžní lidé, kteří se učí životu přímo ze zkušeností, mediální ideologii prostě nevěří. Jsou to proto právě vzdělanci, politici, novináři a veřejně činné osoby, kdo jsou vystaveny nejsilnějšímu indoktrinačnímu náporu a kdo reprezentují nejlepší zmanipulované objekty systému. Důvodů je celá řada. Jeden je prozaický - vzdělaní lidé mnohem více čtou a zajímají se o politické diskuse. Právě proto má na ně přímá politická indoktrinace silnější vliv. Snadná manipulovatelnost těchto lidí souvisí s jejich společenským postavením. Většinou jde o privilegované elity, které sdílejí zájmy vládnoucích tříd. Jisté je, že ten nejvyšší stupeň "matrixu" nikdy mezi masy nepronikne. Je to podobné jako v Orwellově románu 1984. Běžní lidé, kterým Orwell v románu říká "proletariát", nevnímají svět prostřednictvím systémové ideologie. K elitě jako takové pociťují nedůvěru. Je tomu tak i v současných rádoby demokratických režimech. Systém se většinou ani nepokouší masy přímo ideologicky manipulovat a politicky jim vymývat mozky. Efektivnější je ohlupovací taktika přes různé sitkomy, telenovely a stupidní soutěže. V jistém okamžiku však lidé na vlastní kůži pocítí, jak s nimi elity zametají. Tak je tomu třeba právě teď, v době hospodářské krize. Lidé se začínají ozývat i proti tomu, co jim servírují režimní intelektuálové a novináři v médiích. To se sice může jevit jako nový fenomén, jenže situace se historicky pravidelně opakuje - v minulosti se však odpor vznesl vůči jiným indoktrinačním institucím, například vůči církvi. Dnes jsou na řadě média. A uvidíme, jaký mechanismus manipulace bude systém na zdisciplinování mas používat v budoucnu. Žádná hegemonie však netrvá věčně, v tom je určitá naděje.

V románu George Orwella 1984 má "Velký bratr" pod absolutní kontrolou životy a názory všech obyvatel země. V odborné terminologii se dokonce objevuje i slovní spojení "orwellovský jazyk". O co jde?

Jde o to, že se vytváří systém určitých magických slov, které ve veřejnosti už jen svým vyslovením vyvolávají pozitivní nebo negativní odezvu. Slova jako "svobodný svět", "reformy", "volná konkurence", "odpovědnost" na straně jedné či slova jako "komunismus", "extremismus", "terorismus", "populismus" na straně druhé, lze použít jako náhradu argumentu, protože mají ustálený manipulační význam. Místo nepopulárního označení "kapitalismus" se použije "svobodný obchod", k pojmenování tvrdých asociálních politických kroků se použije sousloví "ozdravující reforma", k popisu vlády politických elit se využije populární pojem "vláda lidu" (demokracie) apod. Slovům se zkrátka účelově přiřazují opačné významy, tak jako v Orwellově knize. Otroctví se stává svobodou, svoboda se stává otroctvím, válka je mírem, mír zas válkou. Orwellovský New Speak se stává základem demokratické propagandy. Možná ještě lépe než Orwell na moderní způsob výkonu moci a manipulace upozornil francouzský filozof Michel Foucault. Podle něj žijeme ve společnosti dohledu, v níž máme pocit, že jsme neustále pod kontrolou. Něco jako skrytá kamera, která by nás všude doprovázela. A my bychom nevěděli, zda je právě zapnutá nebo vypnutá. Mohla by být klidně celou dobu vypnutá, ale my bychom se chovali přesně tak, jak se od nás očekává. Neboť - co když? Nosíme si v hlavě "vnitřního policajta", který je efektivnější než všechny represivní mechanismy státu. Uvědomme si, že současný systém je z hlediska kontroly lidí mnohem efektivnější, než byla tzv. totalita. Dnes už nejde jen o to, abychom dělali to, co se od nás chce. Dnes je důležité, abychom chtěli dělat to, co se od nás chce. Kdysi stačilo mít pod kontrolou těla lidí, aby otročili na panském, aby nezabíjeli, aby fyzicky poslouchali. Myslet si mohli, co chtěli, museli jen navenek poslouchat. Dnes je to jiné. Systém zašel dál. Dnes jde o to, aby zpacifikovali naše hlavy. Když si k tomu přidáme specifický jazyk, který nás nepřímo nutí přemýšlet v individualistických a vlastnických kategoriích, zjistíme, že propaganda a kontrola není dnes už jen doménou tajných služeb či veřejné politiky, jako tomu bylo v bývalém režimu, ale pronikla nám až do ložnic, až do našich nejniternějších pocitů. Je to jako v závěru románu 1984, kdy hlavní hrdina podlehne všemu mučení, tlaku a propagandě a nakonec se vzdá logiky i zdravého rozumu. Uvěří dokonce tomu, že miluje Velkého bratra. V tomto stadiu se dnes nachází většina lidí, která se vyjadřuje ke společenským tématům.

Jak jsou na tom obecně slovenská média, jaká jsou jejich největší pozitiva a negativa?

Slovenská média jsou v první řadě mimořádně provinční. Neexistuje v nich ani náznak plurality či objektivity. V zahraničních médiích se novináři někdy snaží jít po krku nadnárodním koncernům a dějícím se ekonomickým gangsterstvím. Protože o tom je život. Na Slovensku jsou korporace nedotknutelné a média jdou po krku pouze politikům, samozřejmě jen těm nepohodlným. Je to až ubíjející, jaký monotónní obraz světa nabízejí. Prakticky všechny do jednoho šíří stejné bludy, nesnaží se ani jen navodit iluzi myšlenkové konfrontace. Malý příklad za všechny. Britský analytik Stuart Hall, představitel kulturálních studií, chtěl na příkladu politické televizní diskuse v BBC ukázat, jaká je moc redaktora v televizní diskusi a jak lze díky němu vmanipulovat veřejnost k přijetí určitého názoru. Na příkladu televizního pořadu ukázal, jak moderátor pomáhá konkrétnímu politikovi. Ne však tím, že by mu nadbíhal, ale právě naopak - tím, že se na chvilku jakoby zapomene a názor tohoto politika označí za nesprávný. Tím mu dává do ruky obrovskou zbraň, protože tento politik najednou má v pořadu více prostoru, aby mohl vysvětlit svůj názor a zároveň má i větší sympatie diváků, kteří automaticky drží palce politikovi, kterého si dovolil moderátor napadnout. V Anglii je totiž takový postup moderátora něčím absolutně nepřípustným. Hall ukazuje, jak sofistikovaně manipulace probíhá v BBC. A teď si to porovnejme se Slovenskem. Myslíte, že tu někdo potřebuje vymýšlet takové sofistikované mechanismy manipulace? Vzpomeňme si například na pořad Pod lampou, kterou vede vysoce neprofesionálním způsobem Štefan Hríb a složením hostů a sugestivními otázkami přímo propaguje neokonzervativní ideologii. S posvěcením veřejnoprávní televize. Taková okatá forma manipulace v BBC nepřichází v úvahu. To jen dokazuje, že britská mediální kultura je nejen přinejmenším o stupeň výše, ale že i manipulační metody jsou mnohem sofistikovanější, jemnější a odehrávají se v úplně jiném kontextu. U nás stále převládají ty nejprimitivnější manipulační taktiky a všichni předstírají, že tak je to v pořádku, že tak to má být. Taková velká spokojená vesnička na okraji gubernie, to jsme my. Hm, ale chtěli jste i pozitivum slovenských médií. Tím největším je asi to, že jsou tak nesmírně nedůvěryhodná, že je vlastně nikdo nebere vážně. Je například velmi těžké dokázat, že například BBC manipuluje. A přitom ona opravdu manipuluje. Na to, abyste dokázali, že manipuluje řekněme Markíza nebo SME, na to nepotřebujete nic, jen oči a uši. Dokazovat se musí spíše opak. Čili pozitivem je, že naše média působí jako systémové stabilizátory velmi rozpačitě. Zatímco je dobře, nemusí se to tak jevit. Když však půjde do tuhého, rozpadne se jim to jako domeček z karet. To je rozhodně fajn.

Novinkou na slovenském trhu je systém Piano, který sdružuje devět vybraných médií - Pravdu, SME, Hospodárske noviny, Týždeň, Šport, PC revue, TV JOJ, Medialne.sk a MeeToo.sk. Piano přineslo platby pro čtenáře - platit musí v případě, že si chtějí přečíst krátké komentáře nebo recenze, případně napsat svůj názor a zapojit se do diskuse pod vybraným článkem. Mnozí lidé poukazují na to, že jde právě o nástroj mediální manipulace - běžné zpravodajství je na webu přístupné tak jako dosud, situace se mění zejména pro "diskutéry". Je takové zpoplatnění účasti na diskusích, na kterých by médiím až tak záležet nemuselo, ve světě běžné?

Je to rozhodně zábavný posun, když už od vás někdo chce, abyste si za vymývání mozků platili poplatky. Ale řekněme si upřímně - kdo tak asi na těch fórech, řekněme na sme.sk diskutuje. Polovina přispěvatelů nejsou reální lidé, ale jen vymyšlené přezdívky ,za nimiž stojí centrály politických stran, různé zájmové skupinky a často i sami novináři. Možná někomu začalo vadit, že na fóra občas pronikli i reální lidé z masa a kostí, kteří vyjádřili jiný názor. A tak byly zavedeny poplatky, aby je odehnali. Zůstane jen "tvrdé" jádro, které sponzorují politické centrály a naši mediální mágové budou spokojeni, jak vyřešili problém. Na druhé straně, řeknu vám upřímně, že zpoplatnění komentářů je boží věc. Od té doby co k tomu došlo, přestal jsem je číst a méně se rozčiluji. Jednoznačně to zvýšilo kvalitu mého života.

Lidé se často na média obrací jako na poslední instanci, která obhájí jejich práva - v jistých případech médiím opravdu nelze upřít i pozitivní zasahování do dění. Média - na jedné straně se zastávají pravdy a spravedlnosti a na druhé straně jsou těmi, kdo tyto principy beztrestně porušuje. Jak z tohoto chaosu ven?

Při analýze médií popisuji systémové tendence. Samozřejmě, může se stát, že média na něco přijdou a pomohou. Jsem sice přesvědčen, že pokud přijdou na něco velkého, vždy je v tom nějaká zpravodajská hra a něčí zájem, buď hospodářského konkurenta, politického rivala a podobně, prostě někoho, kdo informaci poskytne a zatlačí na správných místech, aby se uživila. V malých kauzách, jako například, že správce bytového družstva zpronevěřil dvě stě eur, mohou média opravdu působit užitečně a efektivně. Pokud však nadnárodní korporace zpronevěří dvě stě milionů eur, nikdy se o tom přes média nedozvíte. Nakonec - nesmíme zapomínat, že ani média nepovažují lidi za úplné blázny. Musí jim nabízet v zásadě realistický obraz světa a také manipulace musí probíhat nenápadně. Zdání plurality a dostatečné kritičnosti je jeden ze základních manévrů, jak si média získávají důvěru lidí. Matrix funguje efektivně jen tehdy, když lidé uvěří, že nežijí v matrixu.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré - pokud člověk přestane slepě přijímat vše, co vidí v televizi a čte v novinách, vzniká jakýsi "meziprostor" pro jeho svobodné myšlení. Kde všude je možné hledat a najít pravdu?

Pravda je dole, na ulici, všude tam, kde nejsou nablýskané výklady, všude tam, kde nejsou peníze a komerční zájmy. Najdete ji v knihách, které nevydávají korporace, nepodporují režimová občanská sdružení, které necitují usazení intelektuálové. Najdete ji na internetu, na stránkách, na kterých vám reklama nebude vypichovat oči každé dvě minuty. Najdete ji na pochodech za sociální práva, za ochranu životního prostředí, všude tam, kde se tvrdí, že jiný svět je možný. Určitě ji nenajdete v mainstreamových médiích. Očekávat od médií, že vám budou říkat pravdu, je stejná hloupost, jako očekávat od bankovního úředníka, že vám řekne něco objektivně o spravedlivém nastavení daňového systému. Jednoduše, je třeba používat zdravý rozum a vždy se ptát: komu tato informace vyhovuje? Pokud dospějete k závěru, že vyhovuje jen těm nejslabším, začněte se jí zabývat. Protože tam zákonitě nepůjde o zájmovou hru. Svobodně myslet je dnes těžší než kdykoli v dějinách. Ale stále to možné je.

Luboš Blaha

(Rozhovor připravila Lucia Zaťková, vyšel v týdeníku Púchovské noviny 7. 6. 2011


Vlk Samotář (JL) -  podle internetových zdrojů

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?