wz

Muslimský svět

Islám

Islám je víra praktikovaná muslimy. V totožném arabském výrazu se skrývají dva základy: slm – což znamená mír nebo podřízenost. Muslim je tím, kdo se podřizuje vůli Boha a tak nachází mír. O když prorok Mohamed začal tuto víru v Arábii kázat v 6. století n.l., muslimové věří, že je mnohem starší. existenciální. esenciální, právě táž, o níž kázal Jéžíš a proroci před ním, o kterých se zmiňují hebrejské texty, až k samotnému Adamovi. Domnívají se, že Židé a křesťané („lid Písma“), jimž se rovněž dostalo zjevení, zkomolili své svaté knihy a rak sešli z pravé cesty k jiným závěrům.

Muslimové věří, že jsou vedeni správnou nebo pravou cestou životem, když se modlí a poslouchají Boha. Zmiňuje se o tom první súra (kapitola) jejich svaté knihy, Koránu. Muslimové recitují tuto súru pokaždé, když začínají s formálními modlitbami.

Korán; súra 1

Ve jménu Boha milosrdného,
slitovného,. Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého
milosrdnému, slitovnému
vládci dne soudného!
Tebe uctíváme a tebe o pomoc
žádáme,
veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí
svou, ne těch, na něž jsi rozhněván,
 ani těch, kteří v bludu jsou.

Nové náboženské hnutí spojilo bojující arabské kmeny a přispělo k rozšíření monoteismu (tawhíd) do obrovské části světa. Nová víra ovlivnila vzdělání a vědecké pokroky – v islámském světě došlo k rychlému rozvoji například medicíny. Muslimové udržovali v Evropě „temného středověku“ živé tradice starověkého řeckého myšlení. Navzdory mnoha podobnostem křesťanství a islámu obě víry často bojovaly o nadvládu. Křižácká tažení položila základy vzájemné nedůvěry, která přetrvala až do dnešních dnů.

Mohamed

Mohamed byl jediný člověk v dějinách, který dosáhl maximálních úspěchů jak na poli církevním tak světském. Ačkoliv byl původu nízkého, založil a rozšířil jednu z největších církví na světě a zároveň se stal nesmírně výkonným politickým vůdcem. I dnes je jeho vliv stále silný a pronikavý…

Mohamed – arabsky Muhammad „vysoce velebený“ – se narodil v roce 570 n.l. ve městě Mekka v jižní Arábii (v dnešním Hidžázu v Saudské Arabii). Poté co jeho otec zemřel jej vychovávala vlastní matka; ta však zemřela když mu bylo 6 let a dále se o jeho výchovu starala jeho nevlastní matka Halima. Poté žil se svým dědečkem, který také o dva roky později zemřel a Mohamed se dostal k strýci Abú Tálibovi. Byl to chudý muž a mladík Mohamed si musel vydělávat na živobytí jako ovčák; neučil se číst ani psát. Později pracoval se strýcem jako obchodník. Mekku křižovaly četné kupecké stezky, po nichž procházely karavany se zbožím – a stejně tak i s informacemi a myšlénkami vzdělanců. Muhammadovi se začalo dařit lépe, když vstoupil do služby k bohaté vdově Chadídže, s níž se později - v pětadvaceti letech - oženil.

Nicméně jak se mu blížila čtyřicítka, pomalu se začalo rýsovat, že jde o pozoruhodného člověka. Arabové byli v té době většinou pohani a věřili v mnoho bohů. V Mekce však žil malý počet židů a křesťanů, od nich se Mohamed s největší pravděpodobností dozvěděl o jediném, všemohoucím bohu, který vládne celému vesmíru. Na svých cestách se setkával s dalšími vzdělanci, jak křesťany tak židy, a naslouchal jejich příběhům a myšlénkám. Svou jistotou, prostotou a zbožností ho zřejmě silně nejvíce ovlivnili křesťanští mnichové, žijící v komunitách na poušti.

Arabové měli naproti tomu své potulné jasnovidce hanífy, kteří si zakrývali hlavy kápěmi a tlumočili moudrost a názory bohů. Arabské kmeny byly polyteistické, s dvěma hlavními božstvy: Alláhem (Bohem) a Alatou (Bohyní); jejich svatyní byla Kába s posvátným kamenem v Mekce.
Kolem starověké krychlové budovy bylo umístěno množství soch a ikon různých bohů. Muslimové věřili, že tato budova byla vystavěna prorokem Abrahámem a zasvěcena uctívání jediného Boha. Stala se nejsvětější svatyní islámu a cílem každoroční poutě – hadždže.

Kába – příběh Hadžar a Ismáíla

Kába znamená doslova "kostka" – je to budova z kamene a malty tvaru krychle ověšená černou látkou. V Koránu se o ní mluví jako o al-bajt al-harám (posvátný dům) a al-bajt al-atíq (starobylý dům) a v živote muslima zaujímá jedinečné místo. Když se Alláh zmínil o Kábe v Koránu, řekl:“ A věru prvním chrámem, jenž pro lidstvo byl založen, byl ten, jenž v Bakce stojí, jenž požehnáním je i vedením správným pro lidstvo veškeré. A v něm jsou znamení jasná.“

Bakka je starší název pro město Mekka a znamená "pláč". Jedno vysvětlení tohoto jména říká, že tyrani a domýšlivci pláčí a stávají se pokornými v blízkosti této požehnané oblasti, jiní přisuzují název Bakka a pláč k příběhu ženy Hadžar.
 …V těch dnech byla Mekka neobydlená a nebyl zde žádný zdroj vody. Ibráhím (Abrahám) zde zanechal Hadžar a Ismáíla (Izmaela) s kabelou s datlemi a vakem plným vody. Když se Ibráhím chystal k odchodu, Ismáílova matka jej následovala a řekla: "Ó Ibráhíme, komu nás zde zanecháváš v tomto neúrodném údolí, které není obydlené?" Opakovala svou otázku několikrát, ale Ibráhím neodpovídal. Zeptala se: "Přikázal ti Alláh, abys to udělal?" Řekl: "Ano." Ona řekla: "Pak jsem si jista, že Alláh nás neopustí." Ibráhím odešel a když byl dost daleko, aby ho nemohli vidět, blízko Thanijja, zvedl ruce a pronesl následující prosbu: Pane můj, usadil jsem část potomstva svého v údolí bez polí obilných poblíže chrámu Tvého posvátného, Pane náš, aby zde modlitbu konali. Učiň, aby srdce lidí se k nim přiblížila, a uštědři jim plody co obživu, snad budou vděční!
Ismáílova matka se pak vrátila ke svému dítěti a začala ho kojit. Když spotřebovala všechnu vodu, začala žíznit ona i její syn. Vystoupila na nejbližší horu, as-Safa, a doufala, že někoho uvidí, ale bylo to zbytečné. Když se vrátila zpět do údolí, a vystoupila na další horu na druhé straně, al-Marwa, a stále hledala někoho, kdo by ji mohl pomoci. Pak se vrátila zpět a tak běhala tam a zpátky mezi těmito dvěma horami celkem sedmkrát. (Proto i dnes lidé během hadždže a umra chodí mezi oběma horami as-Safa a al-Marwa tak jako tehdy ona.)
Když se dostala k al-Marwa, uslyšela hlas a řekla si pro sebe "Shush". Počkala, jestli neuslyší hlas znovu a když ho uslyšela, řekla: "Slyšela jsem těe. Pomůžeš mi?" Našla anděla (Gabriela) kopajícího svou patou (nebo křídlem) tam, kde dnes pramení Zamzam, a voda vystříkla ven. Ismáílova matka byla v úžasu a začala hrabat svýma rukama, aby přemístila vodu do vaku. Ismáílova matka začala pít vodu a začalo se tvořit mléko pro její dítě. Anděl ji řekl: "Neboj se opuštění. Zde bude vystaven Dům Alláha tímto chlapcem a jeho otcem. Alláh neopustí svůj lid."

Potom si nějací lidé z kmene Džurhum, kteří procházeli přes Kuda, postavili tábor na konci údolí. Uviděli nad svými hlavami ptáky a byli překvapeni: "Ptáci jsou pouze na těch místech, kde je voda. Nikdy jsme nevěděli, že v tomto údolí je voda." Vyslali zvěda nebo dva, kteří oblast prohledali, našli vodu a vrátili se informovat o tom ostatní. Pak šli všichni k Ismáílově matce, ke zdroji vody a řekli: "Ó matko Ismáíla, dovolíš nám zde s tebou přebývat?" Ona řekla: "Ano, ale nebudete mít výlučné právo na tuto vodu." Oni souhlasili. V té době byla Ismáílova matka ráda, že má lidskou společnost.

Tak tam zůstali a poslali pro své příbuzné, aby se k nim připojili. Později, když její syn dosáhl veku puberty, se oženil s ženou z kmene Džurhum. Ismáíl se od nich naučil arabštinu a oni měli rádi způsob, jakým byl vychováán. Po nějaké době Ismáílova matka zemřela. Ibráhím přišel na návštěvu a našel Ismáíla za pramenem Zamzam, blízko stromu, jak opravuje své šípy. Když uviděl Ibráhíma, postavil se a pozdravili se jako se zdraví otec se synem. Ibráhím řekl: " Ó Ismáíle, tvůj pán mi přikázal něco udělat." On řekl: "Poslechni svého Pána." Zeptal se Ismáíla: "Pomůžeš mi?" Ismáíl řekl: "Ano, pomůžu ti." Ibráhím řekl: "Alláh mi přikázal, abych zde pro Něj postavil Dům," a ukázal na oblast, která byla nad úrovní okolní země. Tak oba dva povstali a začali budovat základy Domu. Ibráhím začal stavět (Kábu), zatímco Ismáíl mu podával kameny. Oba říkali: "Pane náš, přijmi jej od nás, vždyť Tys věru slyšící, vševědoucí!“ Takto Ibráhím a Ismáíl postavili Dům, kámen po kameni, chodíce kolem něj a opakujíce stejná slova…

Černý kámen, který je umístěn na jihovýchodní straně dnešní Káby a obklopený stříbrným rámem, je považován za jeden z originálních kamenů, který použili ke stavbě této budovy Ibráhím s Ismáílem.

Zrození proroka

Mohamed získával informace ze všech stran a tehdejších zdrojů a pokojně žil až do osudné „noci vnuknutí“. Ve svém čtyřicátém roce života - dvacátého sedmého dne měsíce ramadánu v roce 611 n.l. - uslyšel hlas, který mu přikázal: „Recituj!“ a on si uvědomil, že se nachází v přítomnosti nadzemské nebo svaté moci, kterou později identifikoval jako archanděla Gabriela. Bylo mu ukázáno plátno s arabskými slovy, která – do té chvíle negramotný – jako zázrakem náhle začal přednášet. To ho zneklidnilo a postrašilo, dokud ho jeho žena neupokojila. O několik měsíců později měl další vidění. Prohlašoval, že zažil noční zázračnou pouť do Jeruzaléma, která proběhla v mžiku oka. Tam vystoupil pomocí andělů skrze sedm nebes a setkal se s minulými proroky. Ve svém vidění hovořil se samotným Alláhem, kterému přislíbil, že se k němu muslimové budou modlit pětkrát denně. Toto vidění jej definitivně přesvědčilo o jeho prorockém poslání. Alláh si právě jeho vybral, aby šířil pravou víru.

Odebral se tehdy na poušť a meditoval tam v jeskyni na hoře Hirá.

Korán; Súra 96:1-5

Přednášej ve jménu Pána svého,
který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil!
Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý,
Ten, jenž naučil perem,
naučil člověka, co ještě neznal.

Mekka a Medína

Nejprve Mohamed kázal jenom k blízkým přátelům a známým. Potom, někdy kolem roku 613, začal kázat na veřejnosti. Jak však získával příznivce svého učení, dostal se do opozice proti vládnoucímu kmeni, který se obával, že jeho obchod začne upadat, pokud lidé propadnou této nové víře a přestanou uctívat staré místní bohy.

Někteří první muslimové byli pronásledováni a mučeni - stali se mučedníky své víry. Proto Mohamed naléhal na mnohé, aby uprchli do bezpečí. Sám utekl do Jathribu, města vzdáleného asi 320 km na sever od Mekky, které bylo v roce 622 přejmenováno na Medínu. (Medínet-al-Nabi zkráceně al-Medína znamená „město posla“) .

Tento útěk, nazývaný hidžra, byl mezníkem v prorokově životě.
V Medíně mu byla nabídnuta nemalá politická moc a brzy si získal vliv, který z něj udělal prakticky absolutního vládce.
Během několika příštích let, kdy jeho stoupenců rychle přibývalo, se mezi Medínou a Mekkou rozpoutala řada bitev. Vůdci z Mekky však v roce 624 utrpěli porážku a konečně v roce 630 skončila „Svatá Válka“ (džihád). Mohamed se vrátil do Mekky triumfálně jako dobyvatel a zcela ji ovládl. Stařešinové z Mekky pak stanuli před Mohamedem a očekávali nelítostný trest a smrt. Mohamed jim namísto toho nabídl slitování: „ Jděte v pokoji, pravím vám, jako pravil Josef svým bratrům. Dnes na vás neleží žádná vina. Jste volní.

V posledních dvou a půl letech jeho života arabské kmeny rychle přecházely na stranu nového náboženství. V roce 632, kdy zemřel, byl Mohamed vládcem celé jižní Arábie. Mohamed je pochován v Medíně.

Korán; súra 19:30-31

A promluvil chlapec: „Já služebníkem Božím jsem,
On dal mi písmo a učinil mne prorokem.
A učinil mne požehnaným, ať kdekoliv dlíti budu,
a modlitbu a almužnu, co živ budu, mi poručil.“

Arabské výboje

Příslušníci beduínských kmenů z Arábie měli pověst litých bojovníků. Ale bylo jich málo a sužovala je nejednota a bratrovražedné války, a tak se nemohli rovnat s početnějšími armádami království v trvale osídlených zemědělských oblastech na severu. Sjednocena Mohamedem a inspirována zanícenou vírou v jednoho pravého Boha se však tato malá arabská vojska vypravila na jedno z nejúžasnějších dobyvačných tažení v lidských dějinách.

Z řeči Abú Bakra po jeho zvolení chalífou:
Když učiním něco správně, podpořte mně. když učiním špatně, vraťte mě na správnou cestu. Poslouchejte mě, dokud já budu poslouchat Alláha a jeho proroka. Pokud bych se neřídil slovy Alláha a jeho proroka, odmítněte mi poslušnost".

Mohamedovým následníkem byl zvolen Abú Bakr (otec Ajdži, Mohamedovy oblíbené manželky a jeho nejbližší průvodce), který se stal vůdcem neboli chalífou. Zemřel o dva roky později a určil jako příštího chalífu Omara ibn al Chatába. Ten vládl deset let (634 – 644) a rozhodl, že by měla být zvolena jakási rada, která rozhodne o jeho nástupci. Tato rada doporučila dva muže – Utmána bin Affana a Alího ibn Táliba, Mohamedova bratrance. I přes rozpory a nejednotu byl nakonec novým chalífou zvolen Utmán, který však byl v roce 656 zavražděn. A tak Alí nastoupil po něm, ale to se už v muslimské komunitě odštěpily různé frakce. Alí byl zabit v roce 661 a také rada „čtyř spravedlivých chalífů“ - jak byli nazýváni - skončila. V budoucnu je nahradili již nikým nevolení vůdci.
K největšímu rozkolu došlo po smrti Alího, kdy někteří muslimové povstali a podporovali Alího syna Husajna. Chalífa Jazíd obklíčil Husajnovy muže a v bitvě u Karbaly v roce 680 je zmasakroval.

(Jejich pozdějšími následníky byli šíité. Šíitští muslimové věří v imámy, kteří jsou Mohamedovými potomky. Alí byl prvním z imámů. Muslimskou většinou jsou sunnité. Ti věří v první chalífy, ale neuznávají ty, kteří přišli po Alím.)

Vlády se ujali vůdci z umájjovské dynastie, kteří pak vládli v letech 661až 750 n.l. V roce 750 byli Umájjovci zmasakrováni a svrženi abbásovskou dynastií, která přenesla hlavní město do Bagdádu. Právě za Abbásovců (750 až 1258) dosáhla arabská civilizace svého vrcholu.

Korán; súra 24:36

V domech, jež Bůh dovolil postavit
a v nichž se vzpomíná jména Jeho,
slaví Ho ráno i večer.

Na severovýchod od Arábie ležela rozlehlá Novoperská říše Sásánovců, na severozápad Byzantská neboli Východořímská říše se střediskem v Konstantinopoli.Již Abú Bakr poslal vyslance do Konstantinopole, ale byzantský císař s Araby nechtěl jednat a tak následně byla perská vojska rozdrcena v klíčových bitvách roku 637 o Kadízii a roku 642 u Nehavendu. Arabové si rychle podmanili Mezopotámii, Sýrii, a Palestinu, získaly kontrolu nad Egyptem a Sýrií, což Byzantskou říši citelně oslabilo. Nové víře propadalo jedno město za druhým.

(Byzantská říše nakonec padla roku 1453. Kmeny v rámci říše musely platit daně, z nichž se financovaly byzantské války, což vyvolávalo velkou nevoli. Dobyvatelé proto byli přivítáni s otevřenou náručí…)

Na konci Omarova panování se muslimský vliv rozšířil z Gudžarátu v Indii až do Libye v severní Africe. Perský král Jazdegird III. hledal pomoc v Číně a dalších okolních zemích, ale muslimská armáda ho nakonec porazila v roce 642.

Do roku 711 se Utmánova vojska přehnala přes severní Afriku, okupovali Transoxianu a oblast Indu, dorazili až k Atlantskému oceánu. Tam zahnula na sever a překročila Gibraltarský průliv, uchvátila vizigótské království ve Španělsku.
Avšak když v roce 732 muslimská armáda postoupila až do střední části Francie, Frankové ji tam konečně porazili ve slavné bitvě u Tours.
Muslimské vojsko táhlo dále na Čínu, kde roku 751 porazili Číňany u řeky Talas. Pod muslimskou vládu se dostala polovina tehdy známého světa. Nějakou dobu se muselo zdát, že Arabové ovládnou celou křesťanskou Evropu.

Nicméně za necelých sto let bojů příslušníci beduínských kmenů motivováni slovy proroka, vytvořili říši táhnoucí se od hranic Indie až po Atlantský oceán – největší říši, jakou kdy svět zažil. A na každém území, které vojska dobyla, přecházelo obyvatelstvo houfně na novu víru.
Dobytí všech zmíněných území nebylo trvalé. I když Peršané zůstali věrni prorokově víře, získali později nezávislost na Arabech. A ve Španělsku křesťané po víc než sedmi proválčených staletích konečně dobyli zpět celý poloostrov. Zato Mezopotámie a Egypt, kolébky starověké civilizace, zůstaly poarabštěné, stejně jako celé pobřeží severní Afriky. Nové náboženství se v následujících staletích nadále šířilo, a to i za hranicemi území původně dobytými muslimy.
V současné době má islám desítky milionů stoupenců v Africe a střední Asii a přibývající počet dokonce i v Pákistánu, severní Indii a Indonésii. V posledně jmenované zemi byla nová víra sjednocujícím činitelem. Zato na indickém subkontinentu je konflikt mezi muslimy a hinduisty stále velkou překážkou sjednocení.

Jak tedy hodnotit celkový dopad Mohamedova působení na dějiny lidstva?

Jako všechna náboženství, tak i islám měl a má ohromný vliv na život svých stoupenců. Přestože je na světě zhruba dvakrát víc křesťanů než muslimů, může se na první pohled zdát divné, že právě Mohamed sehrál daleko důležitější roli ve vývoji islámu než Jéžíš ve vývoji křesťanství. I když se Jéžíš zasloužil o hlavní etické a morální zásady křesťanství (pokud jde o odlišnost od judaismu), křesťanskou teologii rozvinul především svatý Pavel, nejdůležitější apoštol a autor velké části Nového zákona.

Naproti tomu Mohamed měl zásluhy jak o islámskou teologii, tak hlavní etické a morální zásady. Kromě toho sehrál klíčovou roli v získávání stoupenců nové víry a v zavádění islámské náboženské praxe. Mimoto je autorem muslimského písma svatého – Koránu, sbírky Mohamedových tvrzení, která, jak věřil, byla vnuknutím Božím. Většina těchto výroků byla ještě za jeho života víceméně věrně opisována a nedlouho po jeho smrti byly uspořádány do sbírky. Korán tedy představuje Mohamedovy názory a učení a vcelku přesně jeho slova. (Oficiální výklad Koránu byl formulován za vlády chalífa Osmana (661-750), člena umájjovského rodu).

Pokud jde o učení Kristovo, tak podobný soubor se nedochoval. Protože Korán je pro muslimy přinejmenším stejně důležitý jako Bible pro křesťany, je Mohamedův vliv prostřednictvím Koránu obrovský. Navíc Mohamed nebyl na rozdíl od Ježíše jenom vůdce náboženský, ale i světský. Jako hnací síla za arabskými výboji může být vlastně vyhodnocen i jako nejvlivnější politický vůdce všech dob.

Při posouzení mnoha důležitých historických událostí by se dalo říci, že byly nevyhnutelné a byly by se staly, ikdyby nebylo konkrétního politického vůdce, který je vedl. Například jihoamerické kolonie by si nejspíš vybojovaly nezávislost na Španělsku, ikdyby byl nikdy nežil Simón Bolívar.To se však nedá říci o arabských výbojích. Před Mohamedem se nic podobného neudálo a není důvod se domnívat, že nebýt něj, byli by Arabové dosáhli stejných dobyvačných úspěchů. Jediné srovnatelné výboje v lidských dějinách se podařily ve 13.století Mongolům především pod vlivem Čingischána. Ačkoliv jejich výboje byly rozsáhlejší než ty arabské, neměli dlouhého trvání a proto dnes Mongolům patří stejně velké území jako před Čingischánem.

S arabskými výboji je to úplně jinak. Od Iráku po Maroko se rozprostírá celý řetězec arabských zemí sjednocených nejen vírou v islám, ale také arabským jazykem, historií a kulturou.To, že jádrem muslimské víry je Korán a že byl napsán v arabském jazyce, pravděpodobně zabránilo rozštěpení arabštiny na vzájemně nesrozumitelné dialekty, které by jinak za 13.století zřejmě vznikly. Pochopitelně mezi těmito arabskými státy existují rozdíly a rozpory - a ty nejsou nijak malé - ale částečná nejednotnost nemá takovou váhu jako důležité prvky jednoty, která přetrvává. Například v zimě 1973 - 74 se k ropnému embargu nepřipojily ani Írán, ani Indonésie, ačkoliv jsou to rovněž země produkující naftu a vyznávající islámské náboženství. Není náhoda, že jinak se embarga zúčastnily všechny arabské státy – a žádné jiné. Vidíme tudíž, že arabské výboje ze 7.století hrají důležitou roli i v moderních dějinách lidstva až po dnešek. A právě ono neopakovatelné skloubení světského a náboženského vlivu Mohameda opravňuje, abychom jej považovali za jednoho z nejvlivnějších jedinců v lidských dějinách.

Křesťané a muslimové

V počátcích muslimské říše docházelo k velkorysému a tolerantnímu soužití dvou velkých náboženství; teprve křižácké výpravy byly prapříčinou toho, že budoucí generace zdědily fatální nenávist a nedůvěru.

Korán učí, že nikdo nesmí být k víře nucen (súra 2:256). Křesťané neměli být pronásledováni za to, že věří svému evangeliu, přestože muslimové pokládají jejich víru za překroucenou. Islám prokazoval velkou vážnost „Jéžíši, synu Mariinu“ (Isa ibn Marjam) a v hadíth (vyprávění o Muhammadovi) se mu přisuzuje množství výroků. Muslimové ovšem odmítají každou představu o jeho božství.

Když se k muslimství přiklonily i země jako Egypt nebo Sýrie, křesťanské komunity zjišťovaly, že jejich noví vůdci nejsou ano lepší ani horší než ti bývalí neboť taky museli platit daně a někdy byli pronásledováni Byzantinci. Kostely a kláštery však zůstávaly nedotčeny.

Východní bratři“ měli na Mohameda takový vliv, že si vysloužili i nepřímé zmínky v Koránu. Lyrická pasáž o světle Alláhově pravděpodobně označuje tyto svaté muže, modlící se v jejich klášterech a komunitách. Modlitební poloha některých východních křesťanů – hluboká úklona a padnutí tváří na zem – ovlivnila muslimský salát (modlitbu), který je praktikován pětkrát denně.

Západ a většina církví má tendenci vnímat islám jako „ty druhé“, kteří způsobují problémy. Co dělat s hnutím, jehož prorok hlásal věci, s nimiž si církev nevěděla rady? Mohamed je často vnímán jako posedlý, pošetilý nebo fanatický kazatel. To však podle pramenů neodpovídá skutečnosti. Byl to upřímný, hloubající světec, který přispěl k rozšíření monoteizmu.

(Monoteizmus je víra v jediného boha společného pro židovství, křesťanství, bráhmanismus a islám.)

Kromě toho mají obě staré víry mnoho společného. Je třeba, aby mezi nimi pokračoval dialog. a mnohá nedorozumění se mohou vyjasnit. jsou zde rozdíly, zvláště pokud jde o Ježíšovu osobu, ale spojuje je naděje, že tolerance a odpovědnost zvítězí.

Korán;súra 22:39

A těm, kdož chtějí, je dovoleno,
aby bojovali kvůli tomu, že jim bylo ukřivděno.
A Bůh věru je schopen poskytnout jim pomoc.

Džihád znamená boj

Může být vnitřní, osobní boj proti hříchu, nebo sociální boj proti nespravedlnosti. zahrnuje také pozvednutí zbraně v sebeobraně. neznamená to válku nebo agresi na prosazení teritoriálních požadavků ani vynucení si nového řádu nebo víry nějakému národu násilím. Při džihádu se musí dodržovat pravidla, jako neubližovat ženám, dětem a neozbrojeným civilistům; posvátná místa musí zůstat nedotčena; majetek nesmí být zničen a prostředí nesmí být poškozeno. Jednoduše řečeno - teroristé, kteří vyhazují bombami do vzdychu pizzerie nebo unášejí letadla, stojí mimo tento zákon, takže jejich čin nemůže být označen jako džihád. Džihád je forma „spravedlivé války“.

Muhammad jednou prohlásil:
Ten nejtěžší džihád vedeme sami se sebou.“

Vzestup islámu v datech


VEZA

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?