wz

Naše moderní doba

Následující skvělou úvahu na téma "moderní doba" přebírám bez úprav ze stránek Homeopatie MUDr. Miroslava Ilgnera. Nejedná se tu ale o nic homeopatického - tedy alespoň ne podávaného ve formě rroztoků nebo pilulek. Ale přečíst si takový článek, to může být vlastně také svým způsobem homeopatická kůra - mezi úsměvnými větami najdete naředěné informace, které vám uvíznou v hlavě a donutí přemýšlet o životě a o světě ... je tu opravdu všechno v pořádku?


         Současnost je charakterizována vědeckotechnickou revolucí , prosazováním konzumu, spotřeby a pohodlnosti. Aby se nám "spotřební filosofie" dostala až do morku kostí, jsme neustále bombardováni reklamami, které na nás neúnavně optimisticky a radostně jukají ze všech koutů běžného dne.
 Zářivý a barevný je svět reklamy a není v něm místo pro šedou realitu. Zatímco zpravodajství televize si vytváří svoji popularitu nabízením negativních vizí (katastrofy, neštěstí, zločin, tragedie), pak reklama se realizuje kontrastem- "positivně". Je to svým způsobem podvědomá úleva, když po burcující zprávě (v níž otec sekyrou zabil svou dceru, manželku a pak se zastřelil) uvidíte klidnou a spokojenou rodinu, která se baví, pochutnává si na něčem "zdravě dobrém" a využívá všech výdobytků civilizace. Je to jakoby archetypální souboj dobra se zlem, dobrého a špatného světa. Menstruující žena je v reklamách mnohem šťastnější. Už nemusí nosit dlouhé svetry, naopak nosí přilnavé oblečení, pokud možno bílé. Plave, protože má tampony, ze samé radosti se vlní na tanečním parketu, protože má "křidélka". Kdysi v britské televizi v nočním dámském klubu proběhla reklamu na vložky natočená podle představ žen: Po dlouhé, ošklivě vykachlíkované chodbě kráčí zcela otrávená žena. Když dorazí na záchod, následuje decentní, nicméně poměrně realistická výměna vložky. Divákovi je zřejmé, že se jedná o záležitost dosti nepříjemnou. Ani náznak rozesmáté chuti tančit. Poté žena kráčí - s výrazem ještě znechucenějším - chodbou zpět. A když narazí na hlouček postávajících a smějících se mužů, vytáhne z kabelky pistoli a nemilosrdně je postřílí. Teprve poté se jí na tváři rozlije spokojený úsměv.
         Piknik si můžete udělat klidně i na podlaze na záchodě, protože odtamtud všechny bakterie již dávno po vytření silným a účinným prostředkem zděšeny uprchly nebo chcíply. Napadlo Vás, že jed, který zabije zlé bakterie, zabije i ty prospěšné, bez kterých lidský organismus nemůže existovat. Ve sterilním prostředí člověk žít nemůže. A když něco leptá špínu, dělá to samé s vašimi sliznicemi. Nebo prostředek na komáry strčíte do zásuvky a klidně spíte. V místnosti vytvoříte jedovaté ovzduší, že si tam komáři netroufnou a "nabijou si čumák". Ale vy to dýcháte celou noc. Že je to malá dávka? Těch jedů kolem nás je tolik, že říkám: "Děkuji, nechci". Vždyť už babička říkávala: "stokrát nic umořilo osla".
         Na billboardech rozjaření a  nadšení mladíci skáčou na skateboardech a  při tom křepčení v ruce mobil a telefonují GSM Banking a vyzývají: "Twistuj s W@Pem!" a "Nevaž se, odvaž se!" až nabývám pocitu, že jinak už bych se ani neodvázal. A bez pravé americké žvýkačky Wrigley´s spearmint, Double mint a Juicy fruit už ani ránu. A kdybych si domů přivlekl všechny ty možné posilovače svalů a břicha, tak bych se neměl ani kde vyspat.
         Cílem a vítězem celého reklamního snažení je totiž dobře naprogramovaný a zmanipulovaný jedinec. A proto reklamy profesionálně a cíleně útočí již na malé děti . V  televizní soutěži Bludiště pro malé děti jsou různé ceny na výběr. Víte , co si v naprosté většině vyberou děti při výhře ? - mobilní telefon. Normální mi to nepřipadá, aby si dítě místo horského kola nebo stanu vybralo mobilní telefon. Je to trend doby, ale nepovažuji ho za štastný. Dítě si představuji někde na hřišti a ne s  mobilem u počítačových her a před televizí. S ní se bohužel odnaučují samostatně myslet a žít.  Jak má dítě rozumět radám, aby bylo milé a hodné, když hrdinům ve filmech se vyplatí být agresivní a zlý. Ale to zlo je mistrně ukryto, protože hrdina se bije za nějakou "správnou" věc. Jak má mít dítě v úctě lidský život, když vidí, jak hrdina během hodiny odpraví desítky lidí, krutě a bez milosti, svými kopy a ranami míří hlavně na hlavu a slabiny. Krev teče, údy jsou lámány, mozky i útroby vyhřezávají. Na konci filmu pak vidíme milostné objetí, uznání a vášnivý polibek od jeho milované. Nebo se k  němu milá po předchozím odloučení vrátí, protože pochopí, jak ON je dobrý. Místo toho, aby se od něj zhnuseně odvrátila za to, co vše provedl a aby on skončil v ústavu pro choromyslné, kde by se probouzel s děsivými nočními můrami a zvracel hrůzou a odporem k sobě. Vždyť zabil nebo zmrzačil desítky lidí. A  tak s množstvím shlédnutých filmů (jsou jich tisíce a stále se chrlí akčnější a drastičtější) se pomalu ale jistě dostavuje citové oploštění dítěte. Jsou tak stírány hranice mezi dobrem a zlem, krutost je povyšována na normální chování, slušnost je považována za slabost. Jsou stanovovány jiné hodnoty, za co je hodno milovat člověka. Dítě se přestává orientovat v tom, co je správné a nesprávné.
        Rovněž tak v počítačových hrách se mohou nebezpečně stírat hranice mezi skutečným a neskutečným světem. Při střílení virtuálních nepřátel se sice odvěký pud k agresivitě vybíjí s každým zabitým na obrazovce, ale bylo by bláhové se domnívat, že její vypnutí bude působit jako kouzelný proutek zapomnění. Inspirace hrou bývá někdy nebezpečná. Dalo by se to ještě napravit vysvětlováním a přítomností rodičů a kontrolou, co vlastně moje dítě dělá. Ale rodiče tam většinou nebývají, jsou v práci, neboť musí vydělávat peníze. Nebo jsou po celodenním shonu tak znaveni, že již nemají sílu na nic a ani čas na své dítě. Rodiče žijí ve stresu a i oni se chtějí bavit a žít, ber kde ber. Nemají už sílu na další duševní námahu a ani se namáhat nechtějí. I pro ně je televizní iluze jejich virtuálním světem.A tak nechají dítě "zabavit se" televizí a  počítačovými hrami. A vydělané peníze pak použijí na nákup videa, joysticku, větší televize, lepšího toho a onoho........
        A i  proto dopisní schránky přetékají různými propagačními brožurami a letáky na nějaké zboží, lesy ubývají, neboť poskytují dřevní hmotu, z které se vyrábí papír a z něho reklamní letáky, které za chvíli vyhazujete. Expansivně se rozšiřují McDonaldy, jsou už i  v samém centru bývalého zavilého nepřítele Ameriky - v  Moskvě. Finančně nejvíce oceněná značka je Coca-Cola a Severní Korea byla jednou z mála zemí na světě (možná dokonce jedinou), kde se tento nápoj neprodával. Nedávno toto embargo vůči poslední baště stalinismu padlo a tak i Severokorejci ji ochutnají. Microsoft s příjmem rovnajícím se národnímu produktu Kanady (dostal by se tak mezi země G 7) ovládá počítačový svět a zneužívá svého monopolu. Rostou další a větší supermarkety a hypermarkety. Rozmáhá se automobilismus. Američané, místo aby šli 100 metrů pěšky, tak jedou autem, přes polovinu jejich národa (54,6%) trpí nadváhou a přes pětinu (22.6%) je obezních. To jsou alarmující čísla. Typickým příkladem "řešení" tohoto problému je jedna Američanka, která místo snahy o redukci váhy si stěžuje na krátké bezpečnostní pásy a sbírá podpisy na petici pro revizi jejich standardů. A s  obezitou přibývá cukrovka, vysoký krevní tlak a další civilizační choroby. Rozmáhají se geneticky upravené potraviny, o nichž již ani nevíte, že je jíte.
         Naše současnost je ovládána technokratickým myšlením. A politici a technokraté myslí jinak než biologové či ekologové. Nyní se vsadilo na trh, morálka a slušnost se nenosí. Jeden náš přední politik kašle na rozhodnutí soudů a ignoruje jejich nařízení. Ten druhý zas nezná špinavé peníze, ukradli mu z vily zlato za 4 miliony a tvrdí, že ekologie není věda. Každý den jsme zahlcováni zápornými informacemi o devastaci přírody, o rozpouštění ledovců, o skleníkovém efektu, o záplavách, o otáčení mořských proudů. Děsivá prognosa zániku společenstva deštných pralesů je kolem roku 2005, 2008.Ty informace jsou tak varující a neodvratitelné a přesto je bagatelizujeme- je jich prostě moc a tak, abychom si zachovali zdravý rozum a nezbláznili se z toho, tak to prostě ignorujeme. Měli bychom ale situaci řešit včas, dokud není pozdě. Starodávné čínské přísloví říká : "Zanedbáš-li malou škvíru, s velkou už nic nezmůžeš".Nad problémy není možno zavírat oči, to pak to můžeme šeredně a nenapravitelně odskákat. Profesor Grzimek z frankfurtské ZOO zabudoval v pavilonu opic jedinečnou ubikaci- v ní bylo zamřížované okno s vestavěným zrcadlem a nad ním nápis: "Homo sapiens, nejstrašnější z lidoopů, který ničí podmínky života ostatních živočichů". A  patřilo by tam ještě dopsat "a ničí i sám sebe".
         Konzumní člověk si často uvědomí mylnost svého dosavadního názoru a svého životního stylu až když všechno ztratí a dopadne na dno- ať fysické v důsledku nemoci nebo úrazu, když je vážně nemocen, či dno svého partnerského vztahu nebo svého pracovního zařazení. Nebo když opuštěn všemi zestárne. Příkladem současného vztahu ke stáří vyjadřuje část reklamního sloganu pojišťovny Kooperativy:

Máme respekt ke starším lidem?

Ano, zvláště když platí na ruku ... "

A vztah k  hodnotám této doby podtrhuje i  kreslený vtip od Renčína. Čteme od Solženicyna o situaci v současném Rusku (lidé se skeptičtějším náhledem mohou nalézti na situaci v Rusku analogii i u nás, a to nejen v pouhých zárodcích):

"Hroznější než to, jak jsme dokázali naši zemi vydrancovat a rozprodat, je otázka, odkud z nás vyrostlo to surové zvířecí plémě, ti hamižní drzohrabivci, kteří se zmocnili i názvu "noví Rusové" a s takovou chutí a elegancí se vykrmili na neštěstí lidu. Vždyť ještě zhoubnější než naše bída je ta všeobecná nepoctivost, triumfující neřestná duchovní ubohost, která prostoupila nové špičky společnosti a kterou na nás zvracejí všechny televizní bedny. Kde je nejzazší hranice téhle degenerace?"
         Pro moderní lidi je cesta zřeknutí se nepřitažlivá. Když to dělají Tibeťané, je to něco jiného. Na Západě působí snaha vzdát se prožití všech aspektů života jako znak slabosti. Když však lidé skončí u nihilismu nebo na drogách jen kvůli tomu, že nemohou najít duchovní stezku, je to vždy tragedie. Jak se orientovat v tomto světě, kde amerikanizace života, byznys, spotřeba a hromadění ovládají naše životní přístupy a názory, kdy stoupá počet depresí a sebevražd (u nás oproti roku 1994 nárůst o 43.5%)? Je vůbec z tohoto pesimistického ladění únik? A co přijde potom, až dálnice povedou všemi dříve chráněnými oblastmi, všude bude beton a asfalt, vše bude "100% pokryto signálem" a až zjistíme, že všechny neuživí výroba čipů do písíček? Ale proč to nechat dojít tak daleko, proč čekat na tyto konce? Je třeba hledat smysl svého bytí a bytí vůbec už dříve, aby k tomuto zhroucení nedošlo, aby se mu zabránilo. A také proto, aby naše Země pod naší bezohledností nezanikla.
         V podstatě jde o to najít smysl života, a ten podle mne není v tom "být marnivě bohatý" (např. kožešinová zvířata jsou vybíjena) nebo "hodně a dobře se najíst těch nejlepších lahůdek a kaviáru" (jeseteři progresivně ubývají) ani v samoúčelném hromadění "bohatství pro bohatství", jak to dobře vystihuje příběh od Anthony de Mella O sedmi džbánech zlata. Plně se ztotožňuji s  úvahou filosofa Milana Machovce, která byla publikována s nastávajícím rokem 2000. Myšlenky pana Machovce jsou blízké i mně.
Miroslav Ilgner, http://www.volny.cz/homeopatie

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?