wz

Politici a „Ti lidi na ulici“

Ivo Šebestík

Tento článek je převzat z Britských listů. Myslím, že je docela podnětný k zamyšlení - ale do Zpráviček se nevešel, takže si ho dovoluji převzít a nabídnout vám ho v plném znění ...  Filosofovat o americkém radaru si vzali za cíl svých úvah stovky autorů ... po sté plus první skoro totéž ..., takže takovýto článek je doslova balzámem na duši.


Slovník české politiky, ten mistrovský Lexikon verbálních hrůz, zaznamenal nový přírůstek. A hned kapitální kousek. Nevím, zda mám přisoudit jeho autorství předsedovi ODS Mirku Topolánkovi, nebo byl on pouze tou osobou, jíž vděčím za intenzívní lingvistický zážitek. Zkrátka v televizní debatě u Václava Moravce chtěl se tento zmíněný politik patrně dovolat lidu a ukázat, že si je vědom jeho existence. A tak několikrát zvolal patetickým hlasem: „A co ti lidi na ulici?“

Na konkrétní souvislost výkřiků si už nevzpomínám, ale několikrát opakovaný výraz „lidi na ulici“ mě zaujal. Za pár dní na to jsem, opět díky televizi, týž obrat zaslechl z úst manželky jiného z českých politiků, a tu se mi vybavilo, že „lidi na ulici“ jsou na politickém repertoiru už delší dobu, během které se zřejmě ustálili v rčení, o jehož smyslu už nikdo nepřemýšlí. A to je škoda.

Oč chudší je slovník politiků, o to bohatší materiál nabízí ke studiu. Může si s tím vyhrát lingvista i psychiatr. Je to lepší než lego nebo člověče, nezlob se. Představa politiků, že lidé jsou jaksi automaticky na ulici, vybízí k rozehrání celé škály úvah. Co to znamená? Jak to, že vysocí čeští politici, když mluví o lidu, vidí ho hned na ulici? V jejich hlavě tedy musí existovat asociace: lid rovná se ulice, nebo dokonce: lid patří na ulici. Představit si lid například na golfu, ve služebním bytě ředitele NKÚ nebo ve vile v Toskánsku je absurdní. Naproti tomu lid ve frontě na sociální dávky, u kontejneru s odpadky, případně na stoličce pod lustrem s oprátkou kolem krku je představa, jakou mysl politika vyprodukuje bleskově. „Vše má své místo“, konstatuje demokraticky zvolený správce občanského blaha spokojeně a zapálí si doutník.

Znalec tajemných zákoutí lidské duše, Sigmund Freud, tvrdíval, že například přeřeknutí odhalují spoustu podrobností o tom, nač mluvčí myslí, když o něčem mluví. Ne vždy člověk totiž myslí na to, o čem mluví. To známe všichni. Nač ale myslí politik, když bere do úst slovo lid? Na to, že lid patří na ulici. Kdyby chtěl být autor těchto řádků jedovatý (což je mu velice cizí), řekl by, že dostat lidi na ulici se stalo již tradičním cílem českých politiků. Vynikající výsledek v této oblasti zaznamenali zejména představitelé předlistopadového režimu. Ti dostali lidi nejenom na ulici, ale dokonce ještě víc jich pozvali na náměstí všech měst v Československu. Konečně, už i konšelé na Novém městě pražském se mohli 30. července Léta Páně 1419 potěšit z laskavé přítomnosti vlídného lidu na ulici. Přesněji, pod okny jejich radnice, kde se jim po krátkém letu dostalo toho nejvřelejšího přijetí.

Že by právě o takovém úspěchu snila i současná česká politická garnitura? Zásluhy by byly.


JL, převzato z Britských listů

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?