wz

Kde jsi, člověče?

Naše myšlénky mohou být léčivé, pomocné nebo destruktivní. Máme schopnost inspirovat i zotročovat. Naše svoboda jednat je skutečně hrozivým darem, a víra musí být posuzována pod tímto úhlem. Filosofové vedou diskuse o tom, zda je Bůh lidským vynálezem či nikoli. Freud i Marx se domnívali, že Bůh je projekcí našich nejhlubších nadějí a tužeb. Pokud je jen představa, pak je to vzrušující idea. Lidská bytost, žijící na nepatrném kousku vesmíru a v nepatrném zlomku času, která se zrodila jen proto, aby stvořila tak pyšnou myšlenku – to je fascinující představa. Staří myslitelé právě v tom spatřovali důkaz Boží existence. Ontologickou argumentací kladli otázku, jak by mohla nedokonalá lidská bytost formulovat myšlenku Dokonalosti, Velebnosti, Svrchovanosti?
Možná, že tato idea není iluzí, ale známkou Jeho existence.

Protože On (Bůh) může být milován,
 ale ne promyšlen.
Můžeme ho uchopit a podržet s láskou,
ale nikdy ne myšlením.

To, zda nakonec uvěříme v Boha, závisí na našem životním názoru, naší filozofii. Obvyklým výkřikem proti Bohu je protest proti vší bolesti a strádání ve světě. Jak by mohl Bůh dopustit, aby se to všechno dělo?

Podobnou otázku dostal v rozhovoru jeden rabín. Přežil koncentrační tábor Osvětim. Obrátil se k tazatelce a řekl jí, že klade špatnou otázku.
„ Měla byste se ptát: Kde byl člověk, když se všechny tyhle věci děly?“
Vyprávěl jí, jak v Den vykoupení podle židovského kalendáře byl v noclehárně požádán, aby přednesl obvyklé modlitby. Cítil Jeho přítomnost, Jeho nekonečný smutek, a viděl, jak roní slzy. Byl to Bůh, který naříkal na všemi hroznými skutky, jichž se jeho tvorové dopustili. Rabínovi se zdálo, že ho vyplňuje a je kolem něj. Bůh ronil slzy nad světem celé věky.

Kam se poděla lidskost? Jak se mohli Homo sapiens, obdařeni vším tím rozumem a moudrostí, chovat jako brutální bestie? Dějiny myšlení musí uchovávat i zkaženost a mezery v lidskosti; snažíme se být bohy, ale můžeme také klesnout dost hluboko na to, abychom se začali chovat jako démoni.

Víra stojí mimo rozum, ale není zcela iracionální. není to slepý skok do temnoty, neboť víra má racionální základy.

Nedotýkej se mne,
dokud jsem nevstoupil k Otci.

Vhodným způsobem, jak si vytvořit názor, je zamyslet se nad obrazem italského mistra renesanční fresky Fra Angelica, na němž se vzkříšený Kristus zjevuje Máří Magdaleně.

Noli me tangerre (Nedotýkej se mne) ukazuje Krista, jak kráčí pryč, s rukou vztaženou k Máří, ale jen před ní, nedotýká se jí. Pohybuje se, ale nedotýká se země, volá ji k sobě, vábí ji kupředu. Jde o vyjádření Božího mystéria, jež nás vábí následovat víru tváří v tvář hádance, paradoxu, mystériu a hrůze. Bůh je realitou, která jde vždy před námi a mimo nás, nedešifrovaná a neanalyzovatelná.

Možná jsme jen produktem náhodné chemické reakce – a nebo centrem všehomíra. Je na nás, abychom se rozhodli.

Ukázka z knihy Kevina O´Donnella „Dějiny myšlenky“.


VEZA

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?