wz

Čtyři vrstvy Ježíšova učení

Pokud se dostanete na své pouti stránkami Internetu sem, pak vás prosím - přečtěte si tento článek jak nejpozorněji budete moci. Mám totiž dojem, že to je jedna z nejdůležitějších věcí, co jsem kdy na stránky Mostu do Říše snů dal.  I když to není z větší části můj text - klíčová část je převzata od Marka Pogačnika z knihy Systémy Země a síla Kristova. Četba té knihy pro mě znamenala malý šok a tak trochu přerod v nahlížení na svět; zejména co se týče vztahu tradic pohanství a následné křesťanské éry.

Turínské plátnoDíky mnoha okolnostem ve výchově a vzdělání míváme většinou značně pokřivený pohled na svět - či spíše na jeho duchovní stránku (pokud se o ni vůbec zajímáme). Tak například křesťanství a pohanství vnímáme jako dva ostře ohraničené a oddělené protipóly, které jsou vzájemně neslučitelné, nepřátelské a nemohou spolu ani nikterak komunikovat. Samo křesťanství většině lidí splývá s institucí katolické církve a ta zase s tím, co nám bylo vtloukáváno za éry socialismu do hlavy - tmářstvím, prospěchářstvím a nemilosrdným odporem k pokroku projevujícím se v upalování a obecně v popravách těch, kdo nesouhlasili s nařízenými dogmaty. I sama osobnost Ježíše Krista se u mladší generace transformovala do postavy sympaťáka z muzikálu ... a mnozí klidně tvrdí třeba i to, že to byl feťák - protože bývá zpodobňován s dlouhými vlasy. Pro jiné zase splývá v jedno Bůh a Ježíš Kristus.

Postavu Ježíše Krista by při tom zřejmě bylo dobré chápat jako osobnost, která nám měla předat určité poselství. Ne snad od nějakých mimozemšťanů, ale od svého - a tedy vlastně i od našeho - otce, kterého obvykle nazýváme právě Bůh. Ovšem i zde je problém v pokřivení zrcadla dějin. Pod většinou slov míváme ve zvyku si představit nějaký optický vjem, prostě něco, co známe a dovedeme si to vybavit. A Bůh většinou bývá personifikován (zejména malíři) do lidské postavy - třeba vousatého majestátního starce, sedícího někde na obláčku. A obvykle také přísného ... a snad i zlého na ty, kdo se nechovají podle jím stanovených zásad a trestajícího takové, kdo nerespektují určitá (a mocnými tohoto světa v Božím zastoupení předem dosazená) pravidla. Zcela jinak bude ovšem postava Boha vypadat, když si ho ztotožníme s celým Vesmírem a přijmeme představu, že my (i naše planeta Země) jsme vlastně částí Jeho a také On je z nepatrné části tvořen námi. Pak již nic nebrání tomu, aby i Ježíš mohl být chápán jako někdo, kdo byl předurčen k tomu, aby nám nenásilně předal - spíše jen tlumočil - určité myšlenky, podle kterých by bylo užitečné a vhodné žít.

Dalo se ovšem právem předpokládat, že myšlenky takového charakteru, který směřuje k pozdvihnutí duchovní úrovně lidstva jako celku, se pozvolna dostanou do střetu s idejemi té vrstvy, která si sama dělá ambice všem vládnout - a že tedy šiřitel  protikladných názorů bude předem - dříve či později - odsouzen k záhubě. (Což platí ostatně beze zbytku i dnes.). Proto bylo zapotřebí Kristovy myšlenky uchovat a zakonzervovat tak, aby byly k dispozici i pro další generace.

Postupně tak vznikly - nutno konstatovat, že s poměrně velkým odstupem po Kristově smrti - písemné záznamy Ježíšových myšlenek. Z nich se do dnešní doby dochovala zejména čtyři evangelia - Markovo, Matoušovo, Lukášovo a Janovo. Tedy zejména čtyři .... ono se toho dochovalo víc, ale tyto čtyři spisy byly církví kanonizovány, přijaty za oficiální.

Pokud jste někdy ta evangelia četli, možná jste si odnesli dojem, že jejich jazyk je poměrně jednoduchý - jako kdyby to bylo psáno opravdu tomu nejprostšímu okruhu posluchačů. Nyní ale přichází pan Marko Pogačnik a přináší a rozvíjí myšlenku, že v těch klasických textech evangelií je zakódováno další, jakési páté evangelium. Ne snad že by se musela luštit nějaká šifra a skládat z určitých písmenek další text, ale nové informace jsou věcí výkladu těch informací původních. Pogačnik je přesvědčen, že Kristův odkaz je úmyslně koncipován nadčasově tak, aby ve stejném textu našli své informace i jeho žáci z budoucnosti, stojící na vyšší duchovní úrovni - což bychom mohli být, pokud si budeme držet hodně palce, i my.

Práce s dekódováním textů není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Nejde například  jen o to, jak vyložit určitá podobenství tak, aby měla co říci "tomuto světu", ale hlavně také odhalit balast a dodatečně vkládané myšlenky, které s těmi Kristovými nesouvisí. Je téměř jisté, že za ty téměř dva tisíce let jejich existence  byly texty evangelií více či méně pozměněny i doplněny, aby odpovídaly zájmům těch, kdo si přivlastnili právo je vykládat.

O tom, jak se Mirko Pogačnik s těmito problémy vypořádával, o tom si přečtěte v knize. Já jsem vám ale vybral následující pasáž, která by měla pohled na nadčasovst Ježíšových myšlenek dokreslit a podtrhnout.

JL


Vícevrstevnatost a vícedimenzionalita

Ze všech Ježíšových podobenství, která se dochovala, je snad nejzajímavějším podobenství o rozsévači. Bylo zaznamenáno ve všech třech synoptických evangeliích ve vskutku shodné podobě. Prostřednictvím nedávno objeveného evangelia podle Tomáše se na denní světlo dostalo potvrzení jeho pravosti. Ba ještě víc, evangelia přinášejí dokonce také výklad, který je připisován Ježíši samotnému. Problém spočívá v tom, že poselství tohoto podobenství je vícevrstevného charakteru, zatímco výklad, který ježíš svěřil svým učedníkům, vyjímá pouze jednu z těchto vrstev a objasňuje ji ve světle učení, které se Ježíš snažil svým učedníkům předat.

Ježíš určil své učedníky k tomu, aby slova evangelia šířili mezi lidmi. Ve smyslu tohoto pověření jim, když byli jednou spolu sami, vyložil podobenství o rozsévači tak, aby se z toho poučili. To však neznamená, že by jiné skupině lidí nebyl býval vyložil toto podobenství jinou formou. Tolik bych chtěl předeslat dříve, než podobenství ocituji, aby obvyklý výklad nezakryl vícevrstevnatost poselství, které totiž pojednává právě o vícedimanzionalitě života.

Podobenství o rozsévači

Toto dne vyšel Ježíš z domu, posadil se u moře a opět začal učit. Lidé se k němu scházeli ve velkých zástupech a přicházeli z mnoha měst. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď na moři; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. I mluvil k nim a učil je mnoho v podobenstvích.
Ve svém učení jim řekl:
„Slyšte! Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, byla pošlapána a přilétli ptáci a sezobali je.
Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi a neměla vláhu. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.
 Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo s ním, udusilo je, a zrno nevydalo úrodu.
A jiná zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.“
A řekl a zvolal: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“

Čtyři vrstvy lidí podle duchovního vývoje

Přeloženo do logické podoby, znělo by podobenství tak, že lidstvo s ohledem na vývojový stupeň, jehož jednotliví lidé svým osobním rozvíjením dosáhli, sestává ze čtyř skupin. Tyto skupiny nežijí na planetě Zemi od sebe odděleně, tedy jedna na severu, jedna na jihu, další na východě a čtvrtá na západě, ale vzájemně promíseny. Nacházejí se tak v ustavičné vzájemné interakci, která zase příznivě působí na rozvoj lidského pokolení. Na základě podobenství o rozsévači bychom mohli tyto čtyři navzájem se pronikající vrstvy, z nichž se skládá lidstvo, definovat takto:

  1. K první a nejvíce rozšířené vrstvě patří mnoho jednotlivců. kteří co do vědomí dosud "spí"; to znamená, že se potýkají s okolnostmi každodenního žití a zatím se vědomě nevěnovali vnitřnímu růstu. Symbolicky řečeno, nevyvíjejí zatím snahu obdělat pole svého vědomí. Jeho povrch je tvrdý a kompaktní, jako povrch cesty. Proto je řečeno: "Padla některá zrna podél cesty, byla pošlapána a přilétli ptáci a sezobali je".
  2. Druhá vrstva je složena z osob. které se příležitostně zajímají o zdravé formy života, rozvíjení vlastních duševních  schopností a o určité duchovní ideály. Rády čtou zprávy o jiných lidech, kteří se vyznamenali na své cestě duchovního vývoje, samy od sebe však nedělají nic pro to, aby získaly vlastní zkušenosti. ("Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi a neměla vláhu. Ale když vyšlo slunce, spálilo je".)
  3. Ke třetí vrstvě patří osobnosti, které byly dostatečně zralé k tomu, aby šly vědomě svou cestou vývoje. Mají také tendenci nadchnout se pro jisté duchovní proudy, následovat po nějaký čas toho nebo onoho učitele nebo guru nebo se cvičit v určité duchovní disciplíně. Nemají v tom však dostatečnou stálost a hloubku. Proto jsou zas a zas strhávány okolnostmi a nesnázemi vnějšího života, přičemž zapomínají na své vlastní rozvíjení. ("Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo s ním, udusilo je, a zrno nevydalo úrodu.").
  4. A konečně existuje v rámci lidského pokolení ještě čtvrtá vrstva, k níž patří poměrně málo individualit, které vědomě a vytvale pracují na svém osobním rozvíjení a snaží se to, co vnitřně prožily a naučily se, uskutečňovat ve svém každodenním životě. V podobenství jsou charakterizovány větou: "A jiná zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.“

Toto podobenství bychom v žádném případě neměli číst tak, jak je obvyklé chápáno, totiž že jím Ježíš příslušníky prvních tří skupin káral, a ty, kdo patří ke čtvrté skupině, chválil. Všechny čtyři skupiny jsou pro rozvíjení naší evoluce jako celku stejně důležité a vzájemně se podmiňují ve svém duchovním vývoji. Kdyby nebylo první skupiny s nejtlumenějším vědomím, neměli by lidé z druhé skupiny vyprávět o svém nadšení, pro koho psát své romány, praktikovat politiku, budovat ekonomiku .... Existuje-li však někdo, kdo díky jejich tvořivosti může postupovat ve svém vývoji, jsou motivováni k tomu, aby šli dále po své cestě a tím také sami rostli. Něco podobného by se dalo říci o vztazích mezi všemi čtyřmi skupinami lidí. Všechny se navzájem podporují a žádná není nadbytečná.

Dimenze výkladu na čtyřech rovinách

V souladu s růzností lidí nelze také chápat poselství Ježíše jako jednodimenzionální učení. Je znásilňováno pokaždé, je-li redukováno na jeden jediný význam. Podobenství o rozsévači nám dává znamenitý klíč, jak můžeme vícedimenzionalitu jeho působení v Palestině na počátku našeho letopočtu. Stručně řečeno; Ježíš učil, popř. se snažil přinést své poselství mezi lidi, simultánně na čtyřech různých rovinách.

O prvně jmenované vrstvě lidského rodu, označované obvykle jako "zástup", hovořil Ježíš jako o "tomto pokolení. V jeho výrocích bylo častěji zmiňováno, jako například ve slovech: "Čemu tedy připodobním lidi tohoto pokolení? Komu se podobají? jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: Hráli jsme vám a vy jste netancovali, naříkali jsme a vy jste neplakali." (L 7,31). Život se všemi svými nádhernými, často však i náročnými možnostmi, poskytovanými k vnitřnímu růstu je však míjí.

V jednom logionu z Tomášova evangelia je vztah zástupů ke Kristově poselství vyjádřen ještě jinak: "Stál jsem uprostřed světa a zjevil jsem se jim v těle. Všechny jsem je ale nalezl zpité. Žádného jsem mezi nimi nenalezl žíznícího a moje duše trpěla bolestí nad lidskými syny; neboť jsou slepí ve svém srdci a nepoznávají, že přišli prázdní na tento svět a zase hledají, jak prázdní z tohoto světa odejít. Ale teď jsou zpití. Když ale vypotřebují své víno, pak dojdou obratu." (T. log. 28)

Závěrečná část této pasáže naznačuje, že nebylo Ježíšovým zvykem, aby se k člověku zástupu obrátil zády a nic nepodnikl v tom, aby také jemu pomohl na jeho cestě. Jak to udělat, aniž by se beze smyslů plýtvalo silou, vyžaduje zvláštní postup: Ježíš k tomu učinil následující výrok: "Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka než tři dny a tři noci v srdci země".  (Mt. 12,39)

Je zřejmé, že Jonášovým znamením je míněno Ježíšovo ukřižování, proměna v nitru Země a následující zmrtvýchvstání, jako nejnápadnější ze zázraků, které Ježíš před veřejností vykonal. K tomu patří i ono zázračné uzdravování nemocných a další činy. Jsou to takové události, které se bezprostředně dotýkaly duší dotyčných lidí, takže jeho poselství mohlo proniknout i do vědomí zástupů.

Můžeme dnes ohrnovat nos a zpochybňovat pravost těchto zázraků; popř. spolehlivost zpráv, které o nich hovoří. Je však skutečností, že na základě těchto znamení mohlo být založeno nové náboženství, které představuje odpovídající společenskou formu, jejímž prostřednictvím lze pomoci především lidem té nejjednodušší z oněch čtyř vrstev. Mám při tom na mysli formu křesťanské církve.

Ke druhé skupině lidí jsme počítali ty osoby, které se zajímají o vývoj na vnitřní cestě. Nejsou však ještě s to jít touto cestou samostatně. Ježíš je v jednom rozhovoru se svými učedníky charakterizoval takto: "Vám je dáno znáti tajemství Božího království; ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nevnímali".  (L 8,10)

Jedná se při tom o lidi, které přitahovalo Ježíšovo učení, často se kolem něj shromažďovali, když putoval od vesnice k vesnici, od města k městu, a rádi mu naslouchali. Ježíš k nim promlouval v zakódované řeči podobenství, jejichž poselství mohli přijímat spíše prostřednictvím obrazů, pocitů a prostřednictvím intuice."Slyšeli" sice poselství, nedokázali ho však chápat. Proto také nebyli s to ho vědomě uplatnit ve svém každodenním životě. Přesto ale mohli být, mimo vědomou úroveň, přivedeni na cestu.

Třetí skupina lidí je v textech evangelií zastoupena učenci a přísnou židovskou sektou farizeů. Jsou to ti, kdo jsou vzdělání v otázce duchovních zákonů a pravd, na základě tohoto vzdělání mnohdy dokonce vykonávají odpovídající veřejný úřad, a přece až příliš často podléhají pokušení ctižádostí a bohatstvím. Texty evangelií jsou plné kritiky, které je Ježíš podrobuje. Zde je několik příkladů:

"Ježíš řekl: Kněží a učenci obdrželi klíče k poznání, ale skryli je, nevstoupili dovnitř a ty, kteří vstoupit chtěli, nenechali."  (T, log.39)

"Vy farizeové očišťujete číše a mísy zvenčí, ale vaše nitro je plné hrabivosti a špatnosti. Pošetilci! Což ten, který stvořil zevnějšek, nestvořil také to, co je uvnitř?"  (L 11,39)

"Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!"  (Mt 23, 24)

Nakonec se dostáváme ke čtvrté, nejjemněji propracované vrstvě individuí, u níž, jak to vyjadřuje podobenství o rozsévači, kde "zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.“ Jde o jednotlivce, kteří se snaží jít svou cestou života jako cestou duchovní. Ježíš se o nich vyjádřil takto:

"Nepřestávat se svým hledáním má ten, kdo hledá, až nalezne. A až nalezne, bude otřesen a když bude otřesen, bude se divit a stane se pánem nade vším, co je."  (T, log 2)

Z těchto slov jasně vyplývá, že u čtvrtého a nejvyššího vývojového stupně nejde o osvojování si vědomostí, ale v první řadě o procesy vnitřní proměny, které při tom hledající prodělává. Začíná to otřesem a zhroucením starých vzorů víry a jednání. Proces vede dál k úžasu z onoho nového a dosud neznámého, kterého se nyní člověku dostává, a nalézá vytoužené vyústění v ukotvení tohoto nového ve věčném jádru jeho bytosti: Člověk se stává "pánem nade vším, co je."

Každý si zvolí svou cestu ...

V žádném případě bychom se však  neměli domnívat, že nejvýše vyvinutá vrstva lidstva je jednotná. Když lidé dosáhnou stupně, na kterém se dají do samostatného hledání své cesty k poznání, začne se život skutku bohatě větvit. Začíná nová různorodost, která náleží k jiné potenční úrovni. Jako hledající stojíme na různých stupních osobního vývoje.

Tak jsou zde tací, kteří přerostli své vnitřní nejistoty a úzkosti, a mohou se proto poměrně bez obtíží pohybovat na vlnách života, aniž by se museli potýkat se zásadními problémy. a jsou zde jiní, kteří musí procházet osobními otřesy nebo ponižujícími okolnostmi, aby učinili zkušenosti, které jim pomohou dostat se dál na jejich cestě.

V evangeliu podle Matouše je podáno podobenství o dělnících na vinici, které nás ujišťuje, že božský vzor života je pro každého člověka spravedlivý. Protože jsme však byli obdařeni svobodnou vůlí, záleží na nás, jakou cestu zvolíme., abychom tento vzor uskutečnili. Záleží nakonec na nás, jak dlouho budeme na této cestě trpět nebo se radovat..

 



Kniha Systémy země a síla Kristova, kterou napsal Marko Pogačnik, pojednává o objevení "pátého evangelia", které bylo od samého prvopočátku "neviditelně" vpředené ve čtyřech evangeliích - Matoušově, Markově, Lukášově a Janově - a jehož poselství jsou určena pro dnešní čas veliké změny.

Autor sám pak píše:
K jeho vyluštění jsem použil různých metod vyšetřování a vnímání, kterým jsem se naučil během své dlouholeté krajinoléčebné práce s různými dimenzemi Země a a přírody. Tyto metody jsou v knize popsány, aby proces, kterým jsem prošel v přístupu k předmětu svého zkoumání, byl transparentní. Tato kniha představuje z celého srdce vykonaný pokus o vypracování nejrůznějších cest, jež by umožňovaly vhled do celého Kristova poselství, aby tak byly odbourány zábrany, k nimž došlo v důsledku dávno překonané interpretace Ježíšových slov ve čtyřech kanonických evangeliích.

Marko Pogačnik, Pondělí velikonoční, 12.4. 1998

Marko Pogačnik je docentem na Škole pro geomantii - Hagia Chora, založené roku 1995. Narodil se v Kranji ve Slovinsku, studoval sochařství a dosáhl mezinárodního věhlasu v oblasti konceptuálního umění a land-artu. Odtud vyvinul umění litopunktury jako metodu pro léčení Země, jednotlivých krajin a silových míst. Vede krajino-léčebné semináře v celém německém jazykovém prostoru a poskytuje rady občanským spolkům a úřadům, pokud jde o krajinotvorbu.

Knihu Systémy země a síla Kristova vydala Dobra v roce 2001 a 2002. Přeložil Radomil Hradil. Rozsah 263 stran, brožovaná vazba, ISBN: 80-86459-03-9. Knihu lze ještě stále objednat v internetových knihkupectvích nebo koupit v prodejnách nabízejících literaturu tohoto typu.


JL

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?