wz

Co až příroda řekne NE?

Podívejte se na následující obrázky. Podobný pohled se naskýtá kolem méně frekventovaných cest, zejména u větších měst, velice často. Přestože existují sběrné dvory a svozové dny, kdy se lidé svých odpadků mohou snadno a zadarmo zbavit, nelení a sypou vše nepotřebné přímo do náruče Matky Přírody. Statisíce igelitových sáčků a tašek krouží krajinou a desetitisíce pneumatik se válí kolem. Tak se chová člověk k přírodě. A příroda mlčí a tiše trpí. Mlčí ale doopravdy? 

Psát o tom, jak se mění klima na naší planetě v neprospěch lidí, to by bylo vožením dříví do lesa. Většina našich vrstevníků takovým zprávám stejně nevěří a pokud trochu ano, tak si řeknou, že se jich to netýká, protože oni svůj zbytek života ještě prožijí v pohodě. Po nás potopa ... Snad kdyby se ukázalo, že reinkarnace opravdu zaručují nesmrtelnost lidských duší, a že tedy každý přijde znovu později do světa, jehož tvář již ovlivňuje v současném životě ... kdo ví. 

Ale o tom psát nechci. Když tak na kole kličkuji mezi svinstvem na silničkách kolem Brandýsa a vyhýbám se střepům, vybavují se mi myšlenky z jedné moc pěkné sci-fi knížky. Jmenuje se Hodina Býka a napsal ji pan Ivan Jefremov. U nás vyšla dost dávno, v roce 1973. 

Děj se odehrává v daleké budoucnosti, kdy na planetě Zemi panuje klid a mír, spravuje ji celoplanetární vláda, lidé žijí s přírodou v harmonickém souladu ... atd, atd. V té době jsou pozemšťané již členy Velikého Okruhu - soustavy stovek inteligentních civilizací. Hvězdolet z jedné takové planety předá na Zemi zprávu, že kdesi daleko nalezl novou, do Okruhu dosud nezapojenou planetu, kde žijí bytosti podobné lidem. Ze Země odstartuje hvězdolet Temný Plamen, experimentální paprskový hvězdolet, který je schopen stovky světelných let překonat během desítek minut. Výprava skutečně dosáhne svého cíle a objeví planetu podobnou Zemi, na které žijí opravdu lidé. Na planetě Tormans, řečí svých obyvatel pojmenované Jan-Jach, vládne absolutistickým způsobem čtveřice vládců, tak zvaná Rada čtyř, v jejímž čele stojí Čojo Čagas - inteligentní, ale rozporuplná postava, jak to už u lidí v jeho postavení bývá. 

Temný Plamen není přijat dobře. Přesto se podaří dosáhnout povolení k přistání a skupina astronautů dostává pozvání k pobytu v sídle Rady čtyř. Vedoucí expedice, historička Fai Rodis, komunikuje s vládcem planety, protože jen ji, jako velitelku hvězdoletu, bere Čojo Čagas za hodnu rozhovorů "na úrovni". Dostávají se tak jednou i k debatě nad minulostí lidstva ... a zde začíná naše ukázka.


Fai Rodis přerušila svou řeč a s údivem hleděla zkřivené rysy tormanťanského vládce. Čojo Čagas poprvé ztratil vládu nad sebou.
„Dost! Nechci! Nic už o Zemi!Nenávidím! Nenávidím proklatou Zemi, planetu bezmezného utrpení svých předků!“
„Vašich předků?“ zvolala Rodis a hrdlo se jí stáhlo vědomím, že její předpoklad se potvrdil.
„Ano, svých i vašich! Je to tajemství, chráněné mnoho staletí, a jeho prozrazení se trestá smrtí!“
„Proč?“
„Aby nevznikaly sny o minulosti, o jiném světě. Podemílaly by základy našeho života. Člověk nepotřebuje znát minulost, hledat v ní sílu. Historii je třeba utnout u samého kořene a začít okamžikem, kdy se strom lidstva ujal na Jan-Jachu.“

Vládce planety pak sestoupí s Fai Rodis do podzemí, oba nastoupí do vagónu podzemní dráhy a odjíždějí na neznámé místo ...


Vstoupili do temného podzemí. Jen čárky ukazatelů svítily slabě na podlaze, jako by plavaly ve tmě.
Čagas vzal Fai opatrně za ruku. Přistoupil k čtvercovému sloupu, vyhledal malý otvor, otevřel ho a naslouchal.
„Musím se přesvědčit, že vypínač v mém pokoji neselhal,“ vysvětlil mlčenlivé Rodis. „Jinak při pokusu otevřít sejf s dveřním relé bude každý zabit na místě.“
Druhým klíčem ze svazku otevřel druhý otvor, uchopil rukojeť podobnou střele a silou přitáhl k sobě. Vysunul se stříbrný čep a v témže okamžiku se otevřely těžké dveře do jasně osvětleného rozlehlého sálu. Sotva vstoupili, vládce stiskl knoflík a dveře zapadly.
Fai se rozhlédla, zatímco se Čagas nakláněl nad širokým kamenným stolem, něco na něm přemisťoval a cvakal tumblery, podobnými pákám starodávných elektronických strojů, které Rodis mnohokrát viděla v historických filmech a muzeích. Místnost se také podobala muzeu. Do výšky čněly řady zasklených skříní a poliček, těsně uzavřené zásuvky byly pomalovány zašlými hieroglyfy. Stupně přenosných schůdků zašedly prachem, někde se ještě uchovaly stopy těch, kdo po nich vystupovali k horním policím.
Čojo Čagas se napřímil, slavnostní a bledý. Návštěvnici ze Země připadal jako dávnověký velekněz, jako strážce zapovězených umění, a skutečně jím také byl.
„Víte, kam jsme přišli?“
„Pochopila jsem. Zde se uschovává to, co vy… co vaši předkové přivezli na hvězdoletech ze Země.“ Fai se celá napjala vzrušením. Bylo to něco ohromného pro badatelku Rozděleného Světa, dostat se do skladiště informací o zřejmě nejtemnějším období v epoše velikých převratů v předvečer éry Spojeného Světa! Dotkla se s posvátnou úctou ohromného pultu, odmontovaného zřejmě z pradávné kosmické lodi, jedné z těch, které se odvážně vnořily do neprobádaných, a jak se později ukázalo, nesmírně komplikovaných propastí vesmíru.
Čojo Čagas povzbudivě kývl a ukázal zmatené Fai na řadu mohutných stolů z kovu a plastické hmoty.
„Chápu, že je tu pro vás všechno velice zajímavé. Ale nezapomínejte, že pokračujeme v našem rozhovoru. A vy se teď budete dívat na filmy přivezené mými předky jako upomínku na planetu, z které utíkali. Utíkali se slabou nadějí na záchranu, ale našli nedotčenou planetu a nový život vyměnili za starý. Když pochyby a nejistota přemůžou mé unavené nervy, zajdu sem, abych se nasytil nenávisti a z ní načerpal nové síly.“
„Nenávisti k čemu, ke komu?“
„K Zemi a jejímu lidstvu!“ řekl Čojo Čagas přesvědčeně.

Fai Rodis je historička a tuší, že filmy ze Země pro ni budou zdrojem neocenitelných informací. Z don, kdy se Země dostala na pokraj zkázy a lidstvo se málem vyhladilo, nezbyly skoro žádné záznamy ...


...  vládce těžce dosedl na kraj stolu a stiskl páčky.
Světlo zhaslo, podzemní stěna zmizela, pohlcena obrazem, který svou hloubkou dokonce předčil obvyklé televideofony. Rodis zapomněla na všechno kolem a přenesla se do vzdálené minulosti rodné planety.
Pozemská historie, jak o ní psali a učili vzdálení předkové, se snažila zatajit skutečnou cenu, již bylo třeba zaplatit za vedení válek, výměnu vládců a civilizací V nejstarších dobách filmová dokumentace ještě neexistovala. Nejzávažnější historické události bylo třeba rekonstruovat. Ale filmová rekonstrukce z pozdní doby Rozděleného Světa si kladly za úkol ukázat, že veškeré lidské úsilí o vytvoření krásy, zavedení pořádku na Zemi, touhy po mírové práci a poznání přírody byly naprosto zbytečné a končily jen utrpením a ničením. Rodis nikdy neviděla úryvky dokumentárních záběrů, montovaných do hraných filmů o posledních obdobích Rozděleného Světa. Masové vraždy nabyly ještě na rozsahu, úměrně s růstem obyvatelstva na planetě a s rozvojem mocné techniky. Lidí hynuli po statisících a milionech. O něčem podobném se pravěkým ničitelům lidského rodu ani nesnilo. Atomové bomby v několika vteřinách vyhlazovaly z povrchu země obrovská města. V námořních bitvách se letci jako zápalné pumy vrhali se svými stroji na paluby gigantických lodí. V ohnivých smrštích létali do vzduchu lidé, zbraně, úlomky strojů. Z mořských hlubin vyplouvaly nečekaně ponorky, aby ničily nepřítele raketami s termonukleárními náboji…
„Probuďte se, Pozemšťanko, „ uslyšela Fai hlas Čojo Čagase.
Trhla sebou a on vypnul projektor.
„Vy jste tohle všechno neznala?“ zeptal se trochu posměšně.
„U nás se nezachovalo tolik filmů z minulosti,“ odpověděla, jako by se teprve teď vracela do skutečnosti. „Po odletu vašich kosmických korábů byla na Zemi ještě jedna veliká bitva. Naše předky nenapadlo, aby ukryli dokumenty do moře nebo pod zem. Spousta věcí přišla nazmar.“

Čojo Čagas musí odejít za státnickými záležitostmi a ponechává Fai v podzemí, aby si prohlédla i jiné filmy.


Když Fai roztřídila cívky, viděla, že Čagas jí promítl sérii označenou titulkem „Člověk člověku“. Druhá a třetí cívka měly nadpisy „Člověk přírodě“ a „Příroda člověku“.
Filmy „Člověk přírodě“ ukazovaly, jak z povrchu Země mizely lesy, vysychaly řeky, ničila se úrodná půda, rozvátá větry nebo prosycená solemi, jak zanikala jezera a moře, zaplavována odpadem a naftou. Obrovské plochy půdy, rozryté důlními pracemi, byly zaváženy haldami ze šachet nebo rozbláceny bezvýslednými pokusy udržet pitnou vodu při narušené rovnováze vodního koloběhu na pevninách. Záběry, pořizované na stejných místech v průběhu několika desetiletí, byly obžalobou lidstva. Místo mohutných pralesů z cedrů, sekvojí, araukárií, eukalyptů a ostatních gigantů tropických pásem, krčily se při zemi jen nicotné křovinaté porosty. Mlčenlivé, hmyzem dohola ožrané stromy stály v místech, kde lidé vyhubili ptactvo. Následovala celá pole uhynulých divokých zvířat, otrávených neodborným používáním chemikálií. A znovu přišly snímky o nehospodárném spalování milionů tun uhlí, nafty a plynu, nashromážděných za miliony roků existence Země; dřevo se ničilo donekonečna. Povrch planety pokrývaly celé hory z rozbitého skla, zrezavělého železa a nezničitelných plastových hmot. Obnošená obuv se hromadila v trilionech párů a tvořila neforemné hromady, vyšší než egyptské pyramidy.

Série „Příroda člověku“ byla ze všech nejnepříjemnější. Ukazovala záběry z posledních století, v nichž se střetávala ničivá síla techniky s obrovskými masami lidí. Lidská individualita zanikala, rozplývala se v oceánu všeobecné hrůzy a utrpení. Z gigantických velkoměst, opuštěných pro nedostatek vody, zbyly jen rozpadlé haldy betonu, železa a rozpukaného asfaltu. Obrovské hydroelektrárny zanesl jíl, přehrady byly zničeny otřesy a posuvy zemské kůry. Zátoky a mořské průlivy zahnívaly, protože jejich biologický režim byl narušen, toky byly otráveny nakupením těžké vody při zrychleném odpařování malých umělých bazénů na přehrazených řekách. Podél zpustlých břehů se táhly ohavné pruhy mrtvé pěny, buď zčernalé naftovými zplodinami, nebo bílé od milionů tun čistících prostředků, vypuštěných do moří a jezer.

Lékaři vedli zoufalí boj s neustále přibývajícími nemocemi. Bakteriologická střediska potlačila epidemie napadající lidstvo z vnějšku. Ale neočekávaný nepřítel začal ničit člověka zevnitř. Objevily a rozmnožily se nejrůznější druhy alergií, jejichž nejhroznějším důsledkem byla rakovina, defekty dědičnosti, psychická méněcennost. Medicína nebyla na nové formy nemocí připravena. Těžké životní podmínky minulých dob vedly k předčasnému opotřebování srdce, takže lidé plni energie a touhy po činnosti předčasně umírali.
Fai Rodis byla otřesena tou podívanou, i když chápala, že filmy ze starověkých hvězdoletů prošly speciálním výběrem. Lidé, kteří nenáviděli svou planetu a přestali věřit, že by lidstvo bylo schopno pozvednout se z pekla neuspořádaného života, vzali s sebou všechno, co zlehčovalo celou civilizaci, aby si příští generace představovaly opuštěnou Zemi jako místo nepředstavitelného utrpení, kam se nelze vrátit za žádných okolností. Zřejmě stejný pocit naprostého odpoutání od minulosti přinutil předky dnešních Tormanťanů, když se jim kupodivu poštěstilo objevit neobydlenou planetu dokonale vhodnou pro život, aby prohlásili, že přišli z mýtických Bílých Hvězd a že jsou potomky mocné a moudré civilizace. Nic nestálo v cestě tomu, aby později začali promítat filmy o pozemských hrůzách. Proti nim by se současný život na Tormansu zdál úplným rájem. Ale teď už bylo nebezpečné rušit zakořeněnou víru v nejvyšší moudrost Bílých Hvězd a jejích strážců. A existovaly určitě i další motivy.


Co k tomu napsat? To, jak si lidé váží prostředí, ve kterém žijí, ukazují asi nejlépe obrázky. Podotýkám, že všechna ta hrůza je při okrajích normálních polí, na kterých v této chvíli roste pšenice, kukuřice a řepa - ze kterých budou potraviny pro nás všechny. Co se ale z odpadků dostane do půdy, to v nich bude také. 

Doufejme, že lidé přijdou k rozumu natolik, že nebudou muset v děsu prchat naslepo do hlubin Vesmíru, aby našli nějakou novou planetu, která by je přijala (a ke které by se později chovali stejně jako k té naší ???). Děj knihy je snad třeba trochu naivní, trochu tendenční vyhroceným rozporům socialistického a kapitalistického tábora (přece jen byla napsána roku 1970) - ale uvedené odstavce nám mají co říci i tak - alespoň si to myslím.


Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...

 

Zpět k Mostu ?

JL (s díky VEZA za trpělivé opisování ...)