wz

Gaia - Země jako živá bytost I.

Začíná rok 2005 a je to právě měsíc, co ničivá vlna tsunami způsobila smrt čtvrt miliónu lidí. Stále více lidí si dává do souvislostí i ostatní varovné jevy, z nichž některé můžeme pozorovat i u nás. Podivná zima, kdy v lednu člověk na zahradě najde kvetoucí fialku, ptáci kteří neodlétají nebo přilétají v podivnou dobu, ničivá smršť v Tatrách následovaná na naše poměry solidním zemětřesením. Ničivé povodně, ale zároveň i pokles hladiny spodních vod. Je toho celkem dost. A co teprve v celosvětovém měřítku. Světové zásoby ledu mění skupenství, ledovce se bortí a odtávají. Znečištění atmosféry dosahuje takového stupně, že intenzita světla dopadajícího na povrch Země poklesla o jednu pětinu. Spousta věcí není tak, jak má být. I lidstvo se tak nějak změnilo k horšímu - kamsi se žene za vidinou zisků a blahobytu a neuvědomuje si, že heslo "po nás potopa" se začalo až příliš realisticky naplňovat.

Přímo se vnucuje představa Země, jako naší matky; v tomto kontextu se používá jméno, které jste jistě slyšeli - Gaia. Jméno Gaia pochází z řecké  mytologie. Byla to manželka boha nebe Úrana, nejvyššího vládce bohů. Poté, co byl Úranos vykastrován vlastním synem Krónem, dostala se Gaia do pozice matky dalšího nejvyššího božstva.

Naše matka tedy dává lidem, kteří jsou jen jedni z jejích dětí, varovné signály. Ty signály sílí a sílí, ale nikdo je nevnímá. Nebo ano, vnímá, ale ti, kdo si o sobě myslí, že jsou předurčeni k řízení běhu světa, je odmítají respektovat. Zemi lze určitým způsobem vnímat  jako jeden organismus, který se projevuje podobně jako nám známé organismy mnohem menší - udržuje si vyrovnané vnitřní prostředí a je vybavena regulačními mechanismy, které mají za úkol co nejvíce potlačovat rušivé vnější vlivy. Neslouží nám ke cti, že my, lidé, se podle tohoto pojetí dostáváme mezi právě ony zmíněné rušivé vlivy, které je třeba potlačit.

Jsou mezi námi takoví, kdo odmítají uznat zvířata za své partnery, jsou i tací, kteří nepovažují za živé ani rostliny. Někdo naopak za jistý druh myslících bytostí považuje i kameny; jiné nepovažují za rovnocenné partnery ani ostatní lidi kolem sebe - je to velké spektrum názorů. Málokdo se ale jen tak vyrovná s myšlenkou, že člověk není "tím nejvyšším". Že je jen hostem neseným jiným, nesrovnatelně moudřejším tvorem, který je jen jeho trpělivým hostitelem. Lidstvo se chová, jako kdyby mu patřil svět - ale co je ten jeho svět? Pokud platí to, co jsme se ve škole učili v geologii, tak je to jen tenká slupka nad běsnícím peklem tisíců kilometrů roztavených hornin; není směšné v tom to pohledu veškeré válčení a mocenské konflikty? Stačí, aby se ta naše slupka jen zatřásla ... co to udělá, to jsme poznali o Vánocích 2004. A kdyby se zbortila ... děs pomyslet.

Koncem minulého roku jsem si shodou okolností koupil knížku, která o tomhle všem je. Jmenuje se Čím onemocněl SVĚT, napsal ji v roce 2001 pan Ruediger Dahlke a u nás ji vydala Euromedia Group, k.s. - Ikar v Praze roku 2004. Podívejme se na malou ukázku.
JL


Když se zabýváme jednotou mikrokosmu a makrokosmu, dojdeme nejvíc k otázce, do jaké míry Země vůbec je živá bytost.

Existuje mnoho definic života. Země je většinou splňuje, totiž ty nejdůležitější. Jedna z definic preferovaných biology, která má velký význam také v naší souvislosti praví, že život se vyznačuje stavy rovnováhy, jež je udržována vynakládáním energie. V našem těle je například vyvážená teplota kolem 37 stupňů Celsia nebo v něm vládne rovnováha kyselin a zásad, vyjádřená hodnotou Ph, rovnováha koncentrací solí v různých tělních dutinách naplněných tekutinou a podobně.

Srovnatelnou rovnováhu najdeme v mořích. Život je možný pouze při koncentraci soli od tří do čtyř procent. Názorně to dokládá Mrtvé moře, které za své jméno vděčí vysoké koncentraci soli. Skutečnost, že rovnovážná koncentrace soli mezi třemi a čtyřmi procenty se zachovala v mořích po milióny let, je sama o sobě zázrak, neboť kvůli soli splavované do světových moří řekami by se musela koncentrace soli každých dvanáct milionů let zdvojnásobit. Že k tomu nedochází je způsobeno podle biologů mořskými rostlinami a živočichy, odebírajícími vodě nepřetržitě a přesně správné množství soli. Lze si stěží představit okultnější teorii, neboť se přímo vnucuje otázka, jak jednotlivá řasa, nepatrná částečka planktonu nebo i jednotlivý sleď vědí, kolik soli si musejí  vzít, aby zajistili příslušnou rovnováhu v oceánech.

Neméně působivá rovnováha panuje ve vzduchu skládajícím se z 21% kyslíku, 78% dusíku a 1% vzácných plynů. Zemská atmosféra původně neobsahuje žádný kyslík. Ten začal přibývat až spolu se zelenými mořskými rostlinami. Až nakonec na Zemi vznikl takový přebytek kyslíku, že začal proudit nahoru do atmosféry a tam vybudoval dnes tolik ohroženou ozónovou vrstvu. Ale i v posledních staletích, kdy byl lidskými zásahy opět tvrdě potlačen svět rostlin, se podíl kyslíku udržel na konstantních 21%. Kdyby tato hodnota znatelně poklesla, mohli by větší tvorové stěží dýchat; pokud by se prudce zvýšila, rostlinná zeleň by začala být hořlavá a jeden jediný blesk by rozpoutal celosvětový požár. Ani tuto rovnováhu si nedovedeme opravdu vysvětlit, ale je nesmírně důležitá pro naše (pře)žití.

Země může nabídnout dokonce i teplotní rovnováhu, teplota přece kolísá na větší části zeměkoule v rozmezí  od 10 do 40 stupňů Celsia, příznivém pro život. Jak málo samozřejmé to je ukazuje Měsíc, na němž se teplota pohybuje mezi 120 stupňů Celsia (denní strana) a minus 170 stupňů Celsia (noční strana). Život v naší podobě tam není možný.

Jistě nejúžasnější je rovnováha lidského potomstva. Normálně je poměr novorozenců ženského a mužského pohlaví podle Mendelových zákonů dědičnosti 50 ku 50. Po obou světových válkách, které si vyžádaly mnohem více mužských obětí, se vždy zvýšil podíl mužského potomstva. Tento jev lze statisticky doložit, ale v žádném případě se nedá logicky vysvětlit. Leda bychom vycházeli z předpokladu, že existuje nějaký vyšší inteligence, jež se stará o to, aby si organismus naší Země zachoval rovnováhu.

Jistý biolog jednou srovnal pravděpodobnost, že všechny tyto a mnoho jiných rovnovážných stavů se čistě náhodou ustálí prostě tam, kde je jich zapotřebí, s pravděpodobností, že vichřice, která se prožene vrakovištěm aut složí čistě náhodně Jumbo-Jet. Můžeme tedy vědecky dokázat, že žijeme v zázračném světě, jehož vnitřní soudržnosti zatím ještě nerozumíme. Naši přírodovědci ještě nepronikli k jádru pudla, protože nevyvozují (nechtějí vyvodit) ze svých vlastních výzkumů potřebné závěry. Když však ani náznakem neznáme vznik rovnováh nezbytných pro veškerý život, neměli bychom se předem třikrát rozmyslet, než ho proti své vůli zničíme?

Funkční rovnovážné systémy jako základna života by vlastně také měly ozřejmovat, že nejvážnější ohrožení života samotného spočívá v jejich narušení. V této souvislosti je velmi významný posun rovnováhy mezi mužským a ženským pólem, jehož se stáváme v současné době svědky jak v mikrokosmu, tak v makrokosmu.

Dnes si už hodně lidí uvědomuje, že Země žije, většina z nich k tomu nepotřebuje ani doklady biologů a cítí to stále silněji. Zde by mohl podle mého mínění také být styčný bod mezi ekologickou a spirituální scénou. Ačkoli ekologové se vyznačují spíš intelektem a spiritualisté spíš citem a často – podle mě až příliš často – na sebe nevraží, sledují v mnohém ohledu podobné cíle. Pro naši záchranu, jež je totožná se záchranou planety Země, by měl být vítán každý spojenec. Také přírodovědci by se mohli stát spojenci v tomto projektu, jak se už jednou ukázalo v případě New Age, na jehož vzniku se zpočátku podílelo několik význačných vědců.

Spiritualisty to možná udiví, ale rozhodujícím podnětem pro stále hlubší uvědomování si Země jako živé bytosti byla astronautika. Přispěly k tomu obrázky a především vyznání lásky k modrobílé planetě z úst amerických astronautů a sovětských kosmonautů. Právě vysoce specializovaní technici a přírodovědci, kteří se odpoutali od Země ve vesmírných lodích nám opět vštípili povědomost o tom, jak je krásná a živá. Člověk musí často něco nejprve (skoro) ztratit, aby se naučil si toho pořádně vážit.

Pokračování ...


... zpět na Úvahy a zamyšlení

Zpět k Mostu ?