wz

Ženy, feminismus, feministky…

Tak jak se vyvíjela doba, tak se i během staletí měnil život žen a jejich myšlení. V podstatě tyto změny lze hodnotit velmi kladně, ženy jsou v podstatě samy se sebou spokojené, jen občas lze zaslechnout výkřik fanatických feministek…ale to je extrém, který jak rychle vznikl, tak v krátkém čase odezní. Feminismus a feministky nemají přeci snahu muže zlikvidovat či internovat na opuštěný ostrov v moři plním žraloků, ani je poslat raketoplánem na Venuši, ať si tam dělají co chtějí a umějí…Vzpomeňte si třeba na slavný polský film Sexmise, kde panoval svět žen bez mužů – no a jak to potom dopadlo!

Nicméně na zprofanování termínu feminismus mají svůj podíl jak ženy tak i muži. Časy se ale měnily a mění k lepšímu – předpokladem toho je tolerance a pochopení toho druhého - to je základ vzájemného soužití mužů a žen - a nejen nich (ale třeba i vyznavačů různých náboženských směrů – ale o tom až někdy jindy).

Dvacáté století znamenalo nástup feminismu a nové chápání rozdílů mezi pohlavími. Postmoderní reflexe tohoto tématu otevřela prostor novým myšlénkám o člověku a etice.

Počátky feminismu

Ve starověkém světě byly ženy podřízeny mužům, pokud nebyly bohaté nebo vzdělané. Zdálo se, že rané křesťanství přináší radikální změnu tohoto postoje, neboť Jéžíš přijímal ženy mezi učedníky a trávil čas tím, že s nimi hovořil. Později církev však uzákonila patriarchát. Ženy se staly „slabším pohlavím“ a byly podřízeny mužům. Mohly sice hledat svobodu ke studiu a k vyjádření sebe samých v rámci klášterů, ale jinde jen zřídka, pokud nebyly z urozených nebo přímo královských rodin.
Osvícenství začalo tento přístup zpochybňovat, zejména v Evropě, ale racionalismus byl stále spojován s mužským elementem a iracionální s ženským. Teprve dvacáté století znamenalo vznik emancipace, spolu s tím, jak ženy začínaly pracovat, studovat na univerzitách a získávaly volební právo. Během druhé světové války mnoho žen nahradilo muže v továrnách i v zemědělství. Ženy pracovaly i v ocelárnách. Měli se snad zase stáhnout do ústraní, když se muži vrátili domů?

K rozmachu feminismu došlo v šedesátých letech, když se zvýšil blahobyt a usnadnil přístup k vyššímu vzdělání, stejně jako sexuální svoboda, kterou jim umožnily antikoncepční pilulky. Ženy bojovaly za sebevyjádření, ale to bylo stále v kompetenci mužů. Snažily se nastolit rovnost a nebo dokonce nadřazenost mužům. Radikální feministky vnímaly muže jako utiskovatele, od nichž se musí ženy osvobodit, dokud je čas.

Stvoření ženy?

Klíčovou otázkou je, co je podstatou maskulinity a femininity. Tyto debaty o přírodě / přirozenosti před nás staví různé alternativy. Možná, že muži a ženy jsou v podstatě stejní, ale kultura je nutí chovat se odlišně. Tento názor se prezentuje jako ideál androgyna..

Androgyn - dvojaká bytost – je člověk, u kterého si nejsme jisti, jestli je ženou nebo mužem. Někdy dotyčná osoba si sama přeje býti zaměňována s druhým pohlavím (transvestiti, crossdressing - což je převlékání se do prádla a oděvu patřícího opačnému pohlaví, transsexuálové - v těchto případech se jedná o duševní hermafroditismus) a jindy si "naše drahá matka příroda" rozhodla zašpásovat a na jedno tělo přilípla sekundární pohlavní znaky Evy i Adama ( pravý hermafroditismus fyzický). Není divu, že androgyni svým zjevem dráždí a zároveň přitahují zvědavost lidi všech dob a kultur…

Této teorii se ve své práci nazvané Druhé pohlaví (1949) věnuje známá francouzská spisovatelka a jedna z vůdčích osobností za emancipaci žen Simone de Beauvoir, přítelkyně neméně slavného francouzského spisovatele, dramatika a filosofa Jean-Paul Sartra (1905 -1980).

Postfeminismus

Postfeminismus se pokouší vyrovnat rozdíly a nikoli zastírat. Uznává, že existují zásadní biologické a psychologické rozdíly mezi muži a ženami. Jestliže ženské tělo je jinak utvářeno, aby mohlo nosit a rodit děti, je stěží překvapivé zjištění, že rozdíly mezi pohlavími jsou již v genetické výbavě. Problém je v tom, co z těchto nezbytných rozdílů vyplývá. Rozhodně ne zjištění, že by se ženy měly vyhýbat jistým povoláním nebo politické dráze.

Francouzská autorka Luce Irigaray (*1930) zaútočila na celé patriarchální zaměření západní filozofie. Vytýkala jí vyvyšování rozumu neboli logos (symbolizující falus) na úkor emocí a potlačování těla, zejména ženského těla. Odmítla Freudovu teorii o „závisti penisu“, kterou pociťuje žena vůči mužům za svůj nedostatek; podle ní žena nepotřebuje penis, neboť její vagína je tvůrčí a záhadná, je to temné území pocitů a alternativních názorů.

Další francouzská autorka Julia Kristev (*1941) zkoumala neverbální výrazy kojenců a rytmus, který si vytvářejí se svou matkou. Odkazuje na toto primitivní vnímání jako na formu sémiotiky. Toto je alter-ego rozumu a jeho značná část v nás stále přežívá, i když je nahrazeno patriarchální výchovou ve společnosti. Tyto autorky vnímaly rozdíly mezi pohlavími jako něco tvůrčího, neboť muži a ženy se k sobě chovají jako „ti druzí“. V tom spočívají základy etiky, odpovědnosti, i tvůrčího úsilí. Nejsme definování jako oddělená ega, ale jako bytosti prostřednictvím vztahu.

Simone de Beauvoir: „ Ženou se člověk nerodí, ale stává.“

Simone Lucie Ernestine Marie Bertrand de Beauvoir (1908 – 1986) filosofka, spisovatelka, autorka mnoha sociálních esejů a přísná ateistka, byla významnou obhájkyní ženských práv a hodnot. V roce 1929 úspěšně ukončila studium filosofie na pařížské Sorbonně a mezi lety 1931 a 1943 působila jako profesorka filosofie. Nejprve na středoškolské úrovni na lyceích v Marseille, Rouenu a Paříži, pak na Sorbonně. V roce 1943 svou profesorskou kariéru ukončila, aby se věnovala výhradně spisovatelské činnosti. V literárním světě byla již v té době známá díky své prvotině Návštěva (1943). Odhaluje v ní svou nechuť k tradičnímu buržoaznímu způsobu života, se kterým se setkala u svých rodičů a touhu po dosažení úplné partnerské harmonie. Dochází však k závěru, že totální sdílení je nemožné – v určitých okamžicích člověk zůstává osamocen.
Filosofický zájem Simone de Beauvoir se soustředil na studium otázek týkajících se podstaty lidské existence. Formální filosofické vzdělání využila jako základ pro formulaci revolučních tezí feminismu a existencialismu. Metodou filosofické analýzy, která je rovněž považována za výsledek její profesní spolupráce s Jean Paul Sartrem, zpracovala své postřehy o životě a roli žen ve společnosti v knize Druhé pohlaví (1949). Osou díla je poukaz na skutečnost, že ženy jsou považovány za “ty druhé”, což Simone de Beauvoir doplnila svým tvrzením, že “ženy se nerodí, ale jsou utvářeny”. Tyto základní myšlenky rozváděla v širokém historickém kontextu, kdy jí za zdroje informací sloužila literatura, mytologie a historická fakta. Snažila se tak dokázat, že kořeny útlaku žen sahají hluboko do minulosti. Kniha byla od svého vzniku považována za jednu z nejucelenějších deklarací ženské nezávislosti.
(Více se dozvíte v životopisné knize vydavatelství VolvoxGlobator: Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir).

Vysvobodila ženy z rolí pouhých „něčích manželek a matek“

S odvoláním na činitelky feministického hnutí ve Spojených státech amerických oznámila agentura AP, že v sobotu 4.února 2006 – v den svých 85 narozenin - zemřela na náhlou srdeční zástavu zakladatelka novodobého feminismu paní Betty Friedan.
Narodila se 4.2. 1921 ve státě Illonois. Vystudovala psychologii a pracovala jako novinářka. Ve 26 letech se provdala za Carla Friedana, měla s ním tři děti; ve svých 48 letech se rozvedla.
Proslavila ji kniha The Feminine Mystique, která vyšla v roce 1963 (a pak v milionových reedicích). Ženy ve 40. a 50. letech XX.století se vdávaly před svými dvacetinami, vrhaly se do péče o rodinu včetně domácích prací, které už dávno předtím převzaly stroje. Pokud měly nějaké problémy, věděly, že chyba musí být v nich samých.
Betty Friedan po pětiletém výzkumu „paniček“ napsala knihu The Feminine Mystique, která odstartovala druhou vlnu feminismu. Díky ní vzniklo hnutí směřující k přehodnocení role ženy v americké společnosti. Založila mezinárodní organizaci žen a sehrála klíčovou roli při prosazování zákona o rovnosti obou pohlaví. Betty Friedan se snažila prosadit pro ženy něco víc než pouhé volební právo a právo na vzdělání – bojovala proti předsudkům o tom, že místo ženy je především doma, což jí vyneslo přízvisko „matka osvobozených žen“.


VEZA

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?