wz

Evropa čelí velkým změnám

Hans Vogel

(Převzato ze stránek WM magazínu)

Prohlašovat, že vládci Evropy jsou blbci se může zdát pobuřujícím, nicméně žádné jiné označení nevystihne lépe jejich současné reakce. Chcete důkazy? Tady je máte.

V konfrontaci s největší krizí kapitalismu za více než století by dnes těžko nějaký nezávislý politik u moci v libovolném evropské zemi našel kuráž nazvat věci pravým jménem a povědět voličům, co se opravdu děje. Ani jediný politik svým voličům neřekl: „Jsme v těžkých nesnázích, věci jsou stále horší a nikdo neví kdy to skončí a kam to povede. Jsme ve ztrátách, nevíme, co se děje, ani jaká opatření udělat, ale prosím, držme pohromadě, abychom dokázali proplout tímto úskalím. Uděláme všechno v naších silách, abychom vám i vašim milovaným zajistili co nejvíc bezpečí. Nemůžeme nic zaručit, jen chránit vás před škodami jak jen můžeme, ale musíte nás přitom podpořit.“ To by vlastně bylo to JEDINÉ moudré a přiměřené, co by vůbec mohli říct. Protože, a nenechte se nikým mýlit, většině národů Evropy hrozí nebezpečí naprostého zbídačení či dokonce rozkladu.

Ti u moci jsou si toho dobře vědomi, ale neví, co s tím. Obávají se – ne, opravím se, jsou zděšení – že budou zbaveni úřadu lidovým povstáním. Myslím, že to je jediné čím jsou si jistí, protože jako všechna politická zvířata mají vyvinutý bystrý smysl pro nebezpečí, zejména pokud jde o jejich vlastní přežití. Vlády Islandu a Lotyšska, dvou nevelkých periferních zemí, už byly rozhněvanými davy svrženy. Je jen věcí náhody kdy padne další vláda. Je však jisté, že osudu lotyšských a islandských vládců budou následovat další.

Jakmile padne vláda první větší evropské země, může to rozpoutat rozsáhlou evropskou revoluci srovnatelnou s velkým převraty, které se přehnaly kontinentem v 18. a 19. století. Možná jsme opravdu svědky zrodu hlubokých změn. V Evropě se vlastně tendence k podobným změnám projevuje vždy po čtyřech nebo pěti generacích, to znamená přibližně každých sto let. Tyto změny se však nikdy nepřekrývají s kalendářem, dochází k nim spíše nějakých deset až patnáct let před nebo po přelomu století.

Jako kandidát na první násilnou změnu v nastávajících měsících se jeví Velká Británie. Tam už se dokonce hovoří o nastávajícím „zuřivém létě“, začínajícím dnem setkání vůdců G-20 v Londýně počátkem dubna. Britské úřady už se na to, co přichází samozřejmě připravují; celostátně bude připraveno potlačit pouliční revolty na 130 000 těžce ozbrojených policistů. Kdyby se však ukázalo, že to nestačí, bude povolána armáda. Britská armáda s kontrolou nad městskými davy rozhodně má všestrannou zkušenost. Konec konců, je to v podstatě totéž, co po celá ta léta dělala v Severním Irsku a Iráku (Basra).

Rozhněvaní studenti by mohli okupovat nějakých 30 univerzit na protest proti podpoře britské vládě Izraeli, který se pokusil oživit v pásmu Gaza Varšavské ghetto. Penzisté se zlobí a jsou zoufalí, střední třída se zatím bojí připojit k masám proletářů z hrozných britských brlohů, a kvasí to i mezi milióny britských muslimů. Británie je zkrátka sud prachu a je jen otázkou kdy exploduje.

Francouzi jsou stejně naštvaní jako Britové. Vzdor nevlídné zimě tam už před několika málo týdny byly hromadné demonstrace proti vládní politice, které zmobilizovaly milióny lidí. Francouze obzvlášť namíchl program prezidenta Sarkozyho, který chce přeměnit Francii v baštu anglosaského neoliberálního kapitalismu, přesně v době kdy se tento ekonomický model ukázal být v každém směru stejně špatný jako tuhý stalinismus. A nezapomeňme, že Francouzi v referendu 2005 masivně zavrhli navrhovanou evropskou „ústavu“! Ale ani ne o dva roky později, v roce 2007, podepsala francouzská vláda Lisabonskou smlouvu, což je v podstatě tatáž odmítnutá ústava s drobnými kosmetickými úpravami. Nádherný způsob jak oklamat voliče! Takové způsoby ovšem jednoho dne budou určitě potrestány, a ten den může být blíže, než si mnozí z nich myslí.

Rozhlédneme-li se kolem zřetelně vidíme, kolik Evropanů má na své vlády vztek. Cítí se zrazeni a ponecháni na holičkách. Němci – a běda když je rozhněvají – jsou vzteklí kvůli bezprostředně hrozícímu kolapsu jejich hýčkané průmyslové základny. Německo je stále jedním z hlavních světových motorů průmyslu jehož zánik by znamenal konec Německa. „Ossis“ (obyvatelé bývalého území Německé demokratické republiky) jsou nahněvaní už od roku 1989, kdy získali jakýsi status občanů druhé třídy v nejbohatší zemi Evropy.



Mnoho Italů cítí se ošizeno Berlusconim a jsou naštvaní, rozlícení a zoufalí Irové se přednedávnem v pozoruhodném množství vyrojili do ulic k protestu proti úsporným opatřením vlády. Řekové (přinejmenším ti mladší, neschopní najít zaměstnání), prakticky zničili centrum Atén v týdnech rozhněvaných protestů. Ve Španělsku Galové a Baskové vyjádřili svůj hněv ve volbách 1. března hlasováním pro strany, jejichž cílem je převést Galicii a Baskicko na nezávislé státy.

V tentýž den, 1. března 2009, se vůdci EU rozhodli ponechat ubohé východní Evropany jejich vlastní vynalézavosti. Tato zrada je zvlášť hořká, protože východoevropané po desetiletích útrap a izolace vložili do vazeb s Evropou všechny své naděje. Nebesa vědí, co se stane příště v ulicích Budapešti a Sofie, v Chorvatsku, Rumunsku, České republice, Polsku a na Slovensku. Milióny lidí budou uvrženy do bídy, protože místní továrny, které produkovaly zboží při levné pracovní síle, budou uzavřeny. Pokud nic jiného, pak současný osud východní Evropy je výrazný důkaz krachu „Evropské unie“. Země východní Evropy, nedočkavé setřást minulost a přidat se k „Evropě“, byly nelítostně vytěženy ve prospěch bezohledných „západních“ kapitalistů.

Jediným evropským státem s jasnějšími vyhlídkami je Rusko. Jeho vedení je zodpovědné a kompetentní a země je v podstatě soběstačná co se týče energie a základních potřeb. Tyto výhody sdílí snad ještě Norsko, ale to je asi všechno. Všimněte si, že ani Rusko ani Norsko nejsou členy „Evropské unie“. Zbytek Evropy je v hlubokých potížích, které se během mála měsíců ještě dále a dále prohloubí.

Současná evropská situace vykazuje některé až překvapující shody se stavem převládajícím ve Francii těsně před revolucí v roce 1789. Vládci se neměli čeho chytit a netušili, co se děje, natož aby si všímali toho, co vře pod hladinou. Vládl jen všeobecný svírající pocit strachu a obav.

Průrva mezi bohatými a chudými se rozšiřovala stále rychleji. Elity se vyžívaly v orgii okázalé spotřeby, plýtvaly za hlouposti, oddávaly se zhýralosti a zanedbávaly vzdělávání svých dětí, přičemž zjevně popíraly skutečnost, že se kolo štěstí začíná otáčet ztěžka a stále pomaleji.

Při šířící se rostoucí bídě, se k městské chudině nakonec připojily i střední (čili kvalifikované) třídy, vyděšené hrozící ztrátou svého živobytí. Rozhlédněte se kolem sebe a uvidíte, že to se už děje i dnes. Lidé jsou vyhánění z domovů, protože nemohou splácet hypotéky.

Od začátku krize koncem minulého léta už přišly o práci milióny, a další milióny budou brzy následovat. Důchody během pouhých několika měsíců ztratily téměř 50% své burzovní hodnoty. Ačkoli pro tento moment se ceny zdají být stabilní a v některých případech dokonce i poklesly, hyperinflace je za dveřmi. Vlády nenašly žádnou lepší odpověď, než prudce snížit výdaje na sociální a zdravotní péči a vzdělání, zatímco na druhé straně poskytují neskutečné almužny nezodpovědným, zkorumpovaným a rozhazovačným bankéřům. Pod hladinou vře vulkán vzteku, prozatím pozorovatelný převážně ve formě nahněvaných komentářů a článků na internetu.

Média o tom, co se děje mlčí. Není divu, protože většinu mediálních výstupů vlastní státy nebo státy ovlivňované či prodejné osoby. Opravdový kritický žurnalismus už se téměř vytratil. Na okraji přesto něco z něj zůstalo, hlavně ve formě webových blogů a na stránkách komunálních novin.

Co se týče veřejného mínění, vlády se v posledních desetiletích samy oslepily v pokusu získat úplnou kontrolu nad sdělovacími prostředky. Nemají absolutně představu o míře v níž jimi lidé opovrhují nebo je dokonce nenávidí. Jsou to opravdu blbci! V současnosti, není žádná vláda v Evropě brána vážně ničím, co by se dalo považovat za prostou většinu, natož většinu jejich občanů. Většina lidí už nevěří ničemu, co jim jejich vlády říkají. S nechutí platí daně a nejrůznější pokuty, nezřídka překračující 60% jejich výdělku, protože prostě nemají na vybranou. Daně jsou všeobecně vysoké, ale nedostanou za ně žádné protihodnoty. Právě naopak, většina administrativ evropských vlád se v posledních desetiletích stala jakýmisi kanály, sloužícími distribuci peněz poplatníků do světa korporací. Kriminalita roste, ulice jsou nejisté. Evropské vlády, s odvoláním na podvodnou „válku s terorem“ rozpoutanou jejich washingtonskými pány, udělaly z celých populací podezřelé osoby. De facto každý občan v téměř každém evropském státě žije pod ustavičným dohledem policie a tajných služeb, které odposlouchávají jeho telefonní rozhovory, čtou emaily a kontrolují, které webové stránky navštěvuje. Není divu, že respekt k úřadům vystřídalo všeobecné opovržení.

Vlády a elity sestávající z nedostatečně vzdělaných a žalostně krátkozrakých lidí, nejenže neznají vlastní historii, ale jak je vidět, zapomněly na základy tradiční evropské zdvořilosti a slušnosti, směsici křesťanství, tradic a prostého zdravého rozumu. No samozřejmě, nikdy se tomu ani nemohli naučit. Například zásadě „noblesse oblige“ (k urozenosti se váže povinnost) znamenající, že každý, kdo má mocenské postavení, bohatství a vliv, má současně morální povinnost pomáhat chudým a sociálně slabým. Nemůžete jen tak zmizet a skrýt se za zdmi a bránami vašich uzavřených čtvrtí. Konec konců francouzská šlechta využívající sedláky se v 18. století také schovávala ve svých zámcích. A vzpomeňte si, jak potom dopadli! Mnozí pak odtamtud byli vytaženi a zmasakrováni rozzuřenými vesničany.

Většina členů dnešních vlád a elit neprodělala žádnou vojenskou službu a nebyli ani skauty nebo skautkami. Každí skautský vůdce či důstojník armády ví, že jeden by nikdy neměl požadovat jakýsi speciální režim v době nouze. Místo toho by měl strádat společně s mužstvem. Když tví lidé musí spát na zemi, vzdej se komfortního stanu a spi tam s nimi. Když mají málo jídla, nepořádej pro sebe žranici. Tato velmi jednoduchá pravidla naleznete v každé vojenské příručce, publikované v Evropě od vynálezu tiskařského lisu. Maršál Čujkov, vysoce úspěšný a oblíbený sovětský velitel, zdůraznil tato pravidla ve svých pamětech, a tím se připojil k jiným proslulým vojenským vůdcům, jako byl Maréchal de Saxe, Montecuccoli a jiní.

Jestliže někdo ignoruje tato pravidla, jeho autorita se postupně vypaří a pak už ji nikdy nemůže získat zpět.

Ze současného chování evropských vůdců a elit lze tedy usoudit, že jsou (navzdory akademickým titulům) nevzdělaní, nemají žádnou morálku a (navzdory svým tvrzením) nezastávají žádné hodnoty. Jinými slovy, jsou blbí, bez ohledu na to jak jsou mazaní. Obávám se, že neexistuje jiné slovo, které by je mohlo lépe charakterizovat.

Musím se přiznat, že mne to opravdu naplňuje úzkostí. Protože čím blbější jsou vůdci v krizových obdobích, tím horší jsou důsledky krizí. Přesto tu zbývá způsob jak tu současnou zmírnit: současní vůdci musí být co nejdřív zbaveni úřadů a nahrazeni zodpovědnými. Takovými, kteří budou věrně zastupovat své voliče.

Zdroj: http://english.pravda.ru/opinion/columnists/107181-Europe_rulers-0
 


JL - převzato ze stránek WM magazínu

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?