wz

Británii dělí jen devět jídel od anarchie

Následující článek vyšel v prázdninovém dvojčísle WM magazínu (č. 78/79). Po jeho přečtení jsem usoudil, že jde o věc závažnou - ne snad proto, že by informace v něm obsažené byly nějak nové a překvapující, ale spíše proto, že jde o pravdy tušené a známé, které jen lidé prostě odmítají vzít na vědomí. Nepříliš dobře jsem pochodil i já, když jsem se snažil s jeho obsahem seznámit skupinu přátel, se kterými si jinak výtečně rozumím. Reakce byla "bouřlivá až alergická" ... dozvěděl jsem se obvyklé "pravdy" - jako proč sám jezdím autem, když to tak světu škodí a co já sám dělám pro to, abych svět napravil. Načež jsem se stal na zbytek večera vyvrhelem, se kterým nechtěla mluvit ani dřevěná židle ... No ... tak tedy "udělám" alespoň to, že vám ten článek nabízím k přečtení ... a zamyšlení, jak doufám.

Překvapuje mě, jak lidé kolem reagují na podobné informace. Budiž, v článku se mluví o Velké Británii ... jenže nastíněný model se může týkat země naprosto libovolné a v pandemickém měřítku v podstatě celého světa. Tím, že uposlechnu výzev typu: "Dej s tím pokoj, musíš pořád šířit něco negativního", jen zkypřím písek pro uschování hlav pštrosů. Nikde není přece psáno, že se něco, o čem se píše na začátku článku, MUSÍ stát - ale nikde také není psáno, že se to NESTANE. Může se to ale stát - a tak bychom měli být připraveni i na tuto eventualitu. Argumenty typu - když nebude v supermarketu zboží, tak půjdu do špajzu a uvařím si špagety - prostě nemohou obstát. Dnes ve špajzu špagety možná jsou ... ale pokud ty náklaďáky nevyjedou, tak pozítří už bude prázdný nejen supermarket, ale i váš špajz ... a co s tím dál? Centralizací zdrojů potravy do supermarketů se lidstvo stává tak zranitelné, až z toho jde hrůza.

Mám pocit, že je to v podstatě chytře vymyšleno. Ve sdělovacích prostředcích se šíří tolik špatných zpráv, že lidé pak prostě už pravdu nechtějí slyšet. Raději jdou sledovat svůj oblíbený SERIÁL, kde se přece takovéhle věci nedějí a dít nemohou ... tak neotravujte. V článku je řeč o Británii, zemi poměrně klidné a vyrovnané ... ale co by se asi dělo u nás, kde vládnoucí vrstvy připomíná šílené piloty letadla, kteří se tahají o řídící páky, takže nebohý letoun se zmítá hned sem, hned tam a lidem vzadu je z toho zle ...

JL


Vím, že obrat "devět jídel od anarchie" zní spíš jako titul nějakého špatného Hollywoodského filmu, než jako opravdová hrozba. Tohoto vyjádření ovšem použil k popisu aktuálního ohrožení Británie potravinami lord Cameron Dillington, farmář, první šéf agentury Countryside, zřízené Tonym Blairem za dnů, kdy ještě předstíral zájem o venkov. Cameron, mnohem dříve než mnozí ostatní, viděl potenciál dopadu skutečné potravinové krize v 21. století nejen na chudý třetí svět, ale i na Británii.

Scénář vypadá asi takto. Představme si nenadálé přerušení dodávek ropných produktů, náhlý kolaps v distribuci pohonných hmot, proudících z benzinových pump do motorů nákladních aut rozvážejících potraviny k doplnění regálů supermarketů, ihned jakmile dochází některá položka.

Jestliže tyto náklaďáky přestanou jezdit, začneme si dělat starosti a vyrazíme do obchodů, abychom doplnili své spižírny. Na konci dne Jedna, jestli ještě pořád nebude benzín, už budou regály hezky zchudlé. Představme si pak den Dva: čtvrté, páté a šesté jídlo. Začneme propadat panice. Den Tři: pořád žádná nafta a benzín. Co pak? S kručícím žaludkem a žádnou představu o tom, kdy supermarkety doplní zboží.... jak dlouho asi potrvá, než ti, kteří se předem nezásobili, začnou vykrádat sousedy? Nebo drancovat cokoliv, co jim padne pod ruku?

V Británii může být na 11 miliónů zahrádkářů, ale letní hrášek ani fazole na dlouho nevydrží a vaše děti začnou hladovět.

Podle odhadu lorda Camerona by to vyžadovalo pouhých devět jídel - jen tři dny bez potravin v regálech supermarketů - a pak by se začal hroutit veřejný pořádek a britské ulice by utonuly v chaosu.

 

 

Myslíte, že to je pro národ prvního světa, jako je Británie, tak trochu přitažené za vlasy? Sotva. Protože přesně toto se odehrálo v USA, po úderu hurikánu Katrina. Aby mohli nasytit sebe a své rodiny, pustili se lidé do rabování. Podváděli bychom sami sebe, kdybychom si mysleli, že bychom se nestali svědky obdobných výlevů a zmatků, kdyby podobná tragédie postihla Británii.

Ano, Británie dnes čelí velice skutečné krizi. Připouštím, že nejde o náhlé ohrožení děsivým přírodním fenoménem, jakým byl hurikán v New Orleans. Ale vzhledem k jeho schopnosti vyvolat obecně rozšířené útrapy a celostátní nedostatek je neméně děsivé.

Ceny ropy rostou ve spirále - od začátku tohoto roku už o 23 % - a zvýšené náklady už pociťují nejen dopravci, všichni můžeme sledovat stoupající ceny potravin.

British Retail Consortium odhalilo, že inflace cen potravin vystoupila k 6 procentům, a to je nejvyšší číslo od doby kdy začalo s porovnávacími záznamy - a poté šly ceny už jen vzhůru, od 4,7 % v dubnu z březnových 4,1 %.

V samém základě má dnešní potravinová inflace dvě příčiny: rostoucí poptávku (zejména v rostoucích ekonomikách Indie a Číny) a spirálový růst výrobních nákladů.

To první bylo předpovězeno už před lety, zatímco druhé je dost neočekávané.

Obecný zdravý rozum napovídá, že se náklady na produkci potravin ve věku mechanizace budou snižovat současně s technologiemi; nacházením nových způsobů zvyšování výnosů při minimalizaci mzdových nákladů. Ale jeden problém nebyl ošetřen. Výrobní metody jsou totiž takové, že 95 % všech potravin, které svět konzumuje, závisí na ropě. (Černé zlato" je zapraveno do systému globálního potravinářského komplexu ve formě hnojiv, pohonu zemědělské mechanizace, transportu a balení.

Například chov každého kusu hovězího až po jeho doručení na trh vyžaduje protihodnotu šesti barelů ropy - množství, na které by nákladní auto dojelo z New Yorku do Los Angeles.     (Pozn. JL - objemová jednotka barel, která se používá k měření množství ropy, je 42 US galonů, zaokrouhleně 159 litrů.)

Zdá se to neuvěřitelné? Jedna z analýz suchého krmiva, jímž je přikrmována obrovská většina hovězího jako doplňkem k pastvě, zjistila, že je vyráběno z přísad, které pocházejí z šesti různých zemí. Pomyslete na množství paliva potřebného k dopravě takových množství přes půl světa.

 

 

Dalším faktorem je nafta používaná pro zemědělské stroje a dopravní prostředky, karbonová stopa umělých hnojiv užívaných většinou hovězích farem a energie potřebná k dopravě dobytka na jatka a při jeho zpracování. A tato kvanta ropy ještě porostou.

S tím, jak stoupají ceny ropy, zákonitě roste i cena potravin- a obávám se, že to bude už jen horší. Éra levných potravin skončila, což se neodrazí jen na účtu ze supermarketu, ale v celé ekonomice.

Před padesáti lety představovaly náklady na potraviny asi 30 % průměrného rozpočtu domácnosti, zatímco dnes je to okolo 9 %. Jinými slovy , levné potraviny nejen pomohly udržet dole inflaci, ale současně umožnily poválečný spotřebitelský rozkvět.

Jelikož nejzásadnější nezbytná komodita - jídlo na našich stolech - zatěžovala rodinné rozpočty s každým desetiletím proporcionálně o něco méně, zbývala spousta volného kapitálu na luxus: televizory s plochými obrazovkami, dovolené v zahraničí, vylepšení domů a doplňky, které získali mnozí z nás. To vše se začíná podstatně měnit. Blíží se doba vystřízlivění, a my jsme velice špatně připraveni na její projevy a rozsah. Coby zemědělec, který má malou farmu, v Somerset, jsem byl jedním z prvních, kdo zjistil, že se obrací vítr; jednoduše proto,, že rostly ceny krmiv pro má zvířata. Ještě před rokem mne stálo krmivo pro každé prase asi 7,50 liber měsíčně. Dnes, protože ceny pšenice vyšplhaly na 180 liber za tunu, se tyto náklady blíží k 15 librám měsíčně na prase.

Cena pšenice se za poslední rok zdvojnásobila, což vedlo nejen ke zvyšování ceny chleba, ale také k demonstracím drobných farmářů, jako jsem i já., kteří odpadávají z byznysu stejně rychle, jako si můžete osmažit slaninu.

A ačkoliv farmáři pěstující pšenici mohou nakrátko jásat ve výsluní rostoucích cen, jelikož svět soutěží o rychle klesající zásoby, krize pomalu zasahuje domácnosti způsobem, jakým jsem si nikdy nemyslel, že se ho někdy dožiji.

 

 

Podle nedávno publikované zprávy 18 charitativních organizací zjistilo, že mnozí invalidní lidé a chudí penzisté musí krátit výdaje na jídlo, aby si mohli nadále platit domácí péči nebo prostě jen dopravu k místní poliklinice. Sue Bott, ředitelka Národního centra pro zajištěný život, konstatovala:
"Je to otřesné, ale skutečností je, že lidé jsou nuceni volit mezi podřadným jídlem a využíváním životně důležitých pečovatelských služeb".
Asi tolik o civilizovanosti naší společnosti...

Není to jen věc ceny, ale skutečného nedostatku. V USA jsou zásoby rýže tak malé, že maloobchodní gigant WalMart dal na příděl množství, které si jednotlivý zákazník může koupit. Leží před námi vyhlídka na život v přídělovém systému, podobném tomu, v němž jsem žil s rodiči v letech po válce, kdy jsme šetřili se sporými příděly pomerančové šťávy a banán představoval téměř pohádkový dárek?

Je-li tomu tak, jak bude nastávající situaci zvládat národ, který dospěl do období, kdy si každý zvykl mít kdy chce co chce? Už nejsme navyklí na skutečný nedostatek, jako v době, kdy více než před stoletím řádily pandemické choroby, které si vyžádaly tolik životů.

Opravdu otřesné ovšem je, že vláda v rámci přípravy na tuto možnost neudělala vůbec žádné plány. Hlasy expertů, které varovaly, že dopady klimatických změn a vyčerpání ropy by se mohly spojit a odrazit v krizi v dodávkách potravin byly naprosto ignorovány.

John Krebs, bývalý předseda Foods Standard Authority (FSA), mi nedávno řekl, že tato otázka dokonce ani nebyla zvažována; naopak - vysmívali se každému, kdo se odvážil naznačit, že země očividně bohatá jako naše by mohla jednoho dne čelit nedostatku potravin. Británie, jako ostrovní země, je obzvlášť zranitelná. Nebyli jsme potravinářsky soběstační už od konce 18. století q situace se rychle zhoršuje.

Roku 1995 se do UK dováželo 27 % potravin. V roce 2006 to bylo už 37 %. Situace je pochopitelně kritičtější ve městech: Londýn dováží více než 80 % a nedostatek potravin by hlavní město zasáhl nejtvrději.

Situace je samozřejmě horší o skutečnost, že dnes musíme soutěžit o zásoby na celosvětovém trhu s mnohem větším počtem národů, než kdy před tím.

Typická čínská strava po staletí sestávala z rýže a zeleniny, ale jakmile se Číňané nahrnuli do nově vystavěných měst, jejich jídelníček se změnil. Zatím co v roce 1962 snědl průměrný Číňan jen 4 kg masa, roku 2005 to bylo 60 kg a toto číslo stále roste. Důsledkem je nejen obrovský tlak na ceny, ale i na přírodní zdroje potřebné ke zvládnutí rostoucí poptávky.

To není jen kvůli tomu, že nemáme dostatek polností k pěstování obilí k vykrmení zvířat, která pak na oplátku krmí nás. V uplynulých dvou desetiletích dosáhl tlak na naše přírodní zdroje úrovně, která jak se mnoho expertů obává, se stala neudržitelnou. Například používání uhlovodíkových pesticidů v USA se zvýšilo 33x, když farmáři usilovali o zvýšení výnosů, ale struktura půdy je natolik oslabená přetěžováním a pěstováním monokultur, že přesto každoročně podléhá škůdcům více a více plodin.

Zásoby pitné vody ve světě jsou omezené a 70 procent veškeré této vody je využíváno pro zemědělství, často neuvěřitelně nehospodárně.Například k vypěstování jediného lusku zelené fazole, které do Británie dovážíme spoustu tun, je zapotřebí čtyř litrů vody - a to z oficiálně "vodou stresované" země. A to ještě mnozí věří, že klimatické změny zapříčiní neúrodu v rozsáhlých oblastech Země.

Intenzivní zemědělské metody celý problém nepochybně  ještě zhoršují: podle OSN prý dnes zvířecí farmy odpovídají za pětinu globálních emisí skleníkového plynu; v důsledku mýcení lesů a metanu uvolňovaného dobytkem.

Důsledkem je hrozící krize, přičemž stoupající ceny ropy jednoduše mohou znamenat něco jako startovní výstřel.

Z toho důvodu přední postavení supermarketů v britském prodeji potravin masivně přispívá k naší zranitelnosti. Rostoucí ceny energie mají bezprostřední dopad na běžnou praxi mnoha potravinářských gigantů. Jejich víra ve strategii užívající dieselových náklaďáků k "včasné dodávce" ze "skladišť na kolech"; takřka neodmyslitelná plastová balení a transport zpracovaných jídel a surovin kolem celého světa, to vše znamená, že náš velkoobchod byl vysokou cenou ropy postižen dvojnásob. (Zajímalo by mě, jak dlouho ještě bude firma s mořskými produkty Young's of Scotland shledávat ekonomickou leteckou přepravu krevet do Thajska, odkud se pak očištěné a vyloupnuté opět letecky vracejí zpět do Skotska k zabalení?)

Během protestů kvůli pohonným hmotám v září 2000 jsme měli možnost přičichnout k tomu, jak velice závisí zásobování základními potravinami na ropě: Justin King, CEO od Sainsbury, tehdy Blaira varoval, že budou-li protesty pokračovat, mohli bychom být "bez jídla" během "dnů ne týdnů".

Dnes stojíme na prahu před vstupem do dlouhodobého problému. A jak říká Tim Lang, profesor pro potravinovou politiku na londýnské City University:
"Kráčíme jako náměsíčníci rovnou do krize."

 

 

Vládu přesto dokonce ani i teď nevzrušuje naléhavost tohoto problému. Vlastně ani nemá promyšlené logické způsoby, jak zvládnout podobnou situaci. Vše, co souvisí s potravou, v současné době spravuje ne méně než 19 různých ministerských úřadů. Joan Ruddock, na mou otázku, zda vláda změní svou politiku a povolí chovatelům krmit prasata kaší ze zbytků jídel (způsob zakázaný poté, co u zvířat propukly nakažlivé nemoci) reagovala tím, že na to nemůže odpovědět, protože tato věc spadá pod pravomoc jiného oddělení.

Toto je šílenství. Potrava je spolu s přístřeším a bezpečím jednou z nejzásadnějších lidských potřeb. Profesor Lang věří, že řešení dlouhodobě nespočívá v ničem jiném než v radikální změně našich stravovacích návyků - v ústupu od masa k zelenině a zrninám.

Mezitím by ale po celém Westminsteru měly znít poplašné zvony zvěstující rozsah a dopady hrozící potravinové krize.

Viďte. Najednou se to, že jsme jen "devět jídel od chaosu", už nejeví jako vzdálená a nepravděpodobná zlá předtucha.


Tento článek pochází ze stránek Counter Value, kde vyšel 7.června 2008 a do češtiny byl přeložen ve WM magazínu č.78/79.


JL   (převzato)

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?