wz

Jeho Svatost dalajlama oslavil sedmdesátiny

„Soucit je tím, co činí náš život smysluplným. Je to zdroj trvalého štěstí a radosti. A je to základ dobrého srdce, srdce člověka, který jedná z touhy pomoci ostatním. Prostřednictvím laskavosti, náklonnosti, poctivosti, pravdy a spravedlnosti ke všem ostatním zajistíme si svůj vlastní prospěch. Není to záležitost pro komplikované teoretizování. Je to záležitost zdravého rozumu.“

Jeho Svatost dalajlama

Jeho Svatost dalajlama, duchovní i světský vůdce tibetského národa, završil 6. července 2005 sedmdesát let svého (stávajícího) života. Podle tibetského buddhismu je „tulku“, tj. člověk po přiměřených bádáních uznaný za reinkarnaci zemřelé významné osoby nebo božstva. Což v jeho případě znamená, že je duchovně svázán s třinácti minulými dalajlamy a s patronem Tibetu bódhisattvou Avalókitéšvarou.

Co dal tento muž a jeho země světu, jakou inspiraci ještě přinést může?

Vezměme to od počátku. Dnes už možná každý zná scénu z filmu Malý Buddha italského režiséra Bertolucciho. Když měl Tändzin Gjamccho tři roky, navštívila dům jeho rodičů, chudých rolníků, žijících v osadě Tagccher v tibetské provincii Amdo, speciální delegace. Chlapec si prohlížel předměty, které přivezli mniši a vykřikoval: „To je moje! To je moje!“ Opravdu, všechny předměty, které poznal jako své, patřily jeho předchůdci, 13. dalajlamovi, který zemřel v roce 1933, dva roky před narozením chlapce. Poznání předmětů bylo Tibeťanům znamením, že chlapec je inkarnace, vtělením dalajlamy. O způsobu takovéto volby může skeptik zapochybovat. Jde však o ojedinělý případ společenské mobility, kdy se hlavou velké země mohla stát osoba z kterékoliv vrstvy!

V roce 1939 chlapce přivedli do Lhasy a o rok později byl prohlášen hlavou tibetských buddhistů. V palácích Potála a Norbulingka začal obvyklým způsobem studia – logikou, historií, poezií, astrologií a později pokračoval rozsáhlým studiem tanter. Ve věku šestnácti let musel převzít plnou světskou i duchovní odpovědnost vyplývající z jeho funkce dalajlamy vlivem problémů, které vznikly v Tibetu s postupující čínskou okupací. Na pozvání Mao Ce-tunga v roce 1954 navštívil Čínu. Mezi tibetským národem a čínskou armádou však nebyla možná žádná dohoda. Sedm dní po občanském povstání proti Číňanům, 17. března 1959, dalajlama opustil Lhasu. Začala se naplňovat věštba slavného indického guru Padmasambhavy. Ten v osmém století řekl: „Až přiletí železní ptáci a přijedou koně na kolech, budou Tibeťané roztroušeni po světě jako mravenci a Buddhovo učení se dostane do nejvzdálenějších zemí.“ Takováto věštba se před 1200 lety vymykala jakékoliv lidské zkušenosti.

Dalajlamovi bylo poskytnuto útočiště v Indii, kde až dodnes zůstává v malém městečku Dharamsala na severu země. Více než sto tisíc jeho krajanů bylo ochotno následovat ho do exilu, většina z nich se usadila v Indii a Nepálu. V Indii zůstává dalajlama duchovním vůdcem tibetského národa a oficiálním představitelem jeho vlády v exilu. Jeho aktivity jsou velice široké. Výuka, zasvěcení a přednášky pro četné posluchače v Bódhgaji, Dharamsale a jiných místech v Indii, ale i na celém světě, na kterých je buddhismus hlavním tématem. Velmi intenzivně studoval učení všech čtyř tradičních škol tibetského buddhismu a obdržel přitom od jejich hlavních učenců a udržovatelů linie znalosti a zasvěcení.

V roce 1959 zahájil kampaň za mírové znovuzískání tibetské svobody, činnost, za kterou byl v roce 1989 vyznamenán Nobelovou cenou. Obdržel také Cenu Alberta Schweitzera a Wallenbergovu cenu udělovanou Nadací pro lidská práva amerického kongresu. Je představitelem angažovaného buddhismu. Tuto platformu lze vnímat jako výsledek dialogu buddhistické etiky se západní ideou lidských práv. Klade důraz na sociální angažovanost a princip odpovědnosti za to, co se na světě děje. Aplikuje tradiční buddhistickou etiku na problémy moderního světa.

Dalajlamovo úsilí o osvobození Tibetu důsledně odmítá použití násilí. Obhajuje mírové řešení založené na toleranci a vzájemném respektu, aby ochránil historické a kulturní dědictví jeho lidu. Jeho význam pro Tibet a řešení komplikovaných problémů země je velký. V době, kdy většina národnostních problémů vrcholí násilím s oběťmi v řádu tisíců, ale i statisíců, dalajlama rozvíjí filozofii míru a obrovské úcty ke všemu žijícímu.

Proč se tedy nedaří dialog s Čínou? Tento mocný obr nechce přistoupit na autonomii Tibetu (o samostatnosti ani nemluvě), „nepotřebuje“ diskutovat s Tchaj-wanem, Ujgury, Mongoly, Tibeťany. Světové společenství ho taky ke smířlivému postoji nikterak silně netlačí. Naopak – ve stylu pradávné tradice jezdí v posledních letech vládci mnoha zemí dychtivě na „čínský císařský dvůr“ vyjádřit svou (dnes hlavně ekonomickou) oddanost.

Dalajlama však neztrácí na optimismu a mluví za něj činy. Jeho každodenní život ovládají jednoduchá pravidla. Vstává ještě před rozedněním, kdy panuje ticho příznivé pro meditace. Často chodí do zahrady. Sám o tom napsal: "Při pohledu na hvězdy mám zvláštní pocit, uvědomuji si svoji bezvýznamnost ve vesmíru, to, co my buddhisté nazýváme pomíjivostí.” Po ranní meditaci přichází snídaně neměnného složení: campa, pražená ječná mouka, a ovesná kaše. Poté, pokud nabitý program dovolí, zamíří k pracovnímu stolu, aby si pohrál s některými ze svých milovaných přístrojů. Zbožňuje, když může opravovat staré hodiny. Tändzin Čhögjal, dalajlamův mladší bratr, kdysi prozradil, že jedním z jeho největších objevů bylo moderní lepidlo. “Byl přímo uchvácen, když jsem mu ho dal,” uvedl bratr. “Považoval ho za zázrak.” Dalajlama byl nenapravitelným “hračičkou” už odmalička. Jako mladík ohromil starší mnichy tím, že sám uvedl do chodu automobil, dědictví po svém předchůdci 13. dalajlamovi, a poté se v něm tajně projel.

Jeho Svatost dalajlama vstupuje do osmého desetiletí svého života. To se předtím podařilo pouze prvnímu dalajlamovi ve 14. století. Co tedy popřát „prostému buddhistickému mnichovi“, za kterého se označuje? Co popřát božskému králi a politickému vůdci, jehož země na mapě světa formálně neexistuje? Mnichovi hodně zdraví a spousty let, aby jeho modlitby mohly ještě dlouho prospívat ostatním. Hlavě exilové vlády popřejme pohled na Tibet z paláce Potala ve Lhase.

"Zasvěcení přichází zevnitř, nikoliv z venku."

Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho, 14. dalajlama

Převzato ze stránek TIBINFO, napsal Petr Ďásek


zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?