wz

Víte, jak voní chléb?

Možná se vám tato otázka bude zdát zvláštní. Nejsem žádný světoběžník, popravdě jsem byla v zahraničí jen několikrát. Ochutnala jsem ale spousty zahraničního pečiva, francouzskou veku, italskou ciabattu, arabskou pitu… zdálo by se, že to je ta výhoda globalizace. Možnost dostat se k věcem a pokrmům, které dřív byly cizokrajné. Dnes nám připadá normální sehnat v supermarketu izraelské grepy, čerstvé fíky, jahody z Maroka. Tak nějak se ale vytrácí vědomí chuti našich pokrmů a nápojů, tedy snad s výjimkou piva a moravského vína. Pili jste však někdy chladné podmáslí a zakousli domácím švestkovým koláčem? Natrhali jste si v sadě třešně a zapili vodou ze studánky? Pak mi asi rozumíte. Nějak nemohu přijít na chuť všem těm neslaným nemastným pokrmům, které se nám nabízí v unifikovaných obchodech, stejných po celém světě. Nemám vůbec nic proti tomu dát si v Lybii fíky, když už tam jsem. Ale doma, v Čechách a na Moravě, mi vždycky nejvíce voní to naše – prostý režný chléb, voda a jablka ze sadu. A právě chlebu, tomu základnímu, opomíjenému a přece tak posvátnému pokrmu, chci věnovat tuto úvahu.

Kdysi dávno, na úsvitu věku lidí, byl nám dán oheň. Aby zaháněl noční stíny a držel dál divoké šelmy. Aby zahřál a potěšil duši prvních lidí probouzejících se ve svém lidství, aby nebyli sami. A lidé za něj děkovali našemu Stvořiteli, kterého měli jako otce. Potom jim byl dán ještě jeden velký dar – chléb a víno. Chléb jako potravu těla, aby nestrádali hlady při nedostatku zvěře a víno pro rozjasnění mysli v těžkých chvílích, kdy na nás doléhá tíha života. Za tyto dary začali pak lidé děkovat tomu, o kom věděli, že je živí. Velké Matce. Ať již byla nazývána přes propasti věků Inanou, Démétér, Donou či Bride, byla a je dárkyní života, života duše i těla. Je však také silou odnímající, co dala, může i vzít. A v neposlední řadě je silou znovuobnovení, příslibem cyklů plození a smrti, příslibem živoucí přírody.

Mnoho minulo let, než se lidé naučili osévat svá políčka a ze semletého zrní vyrábět mouku. Dalších mnoho roků přešlo, než se začal péci chléb s kváskem. Ale ta podstata božího pokrmu, podstata svátostná, v něm přebývá od počátku věků. Vzpomeňte jen na tu vůni, jaká se line kuchyní při pečení pokrmu z mouky, u chleba nakyslá, u koláčů sladká jako sen. I zvířata to vycítí a ženou se po drobečcích spadlých na zem. Není pro ně větší pochoutky než chléb s jeho čarovnou vůní. Člověk však od těch dob zpychl a zhořkl mu rodný chlebíček, po cizích se opičí chtěje si dodat světoběžného lesku. Víno z Jižní Afriky, indické kari a zakusovat nejlépe bílou bagetkou z Francie. Já však tvrdím, že doma by měl člověk z vlastních kořenů vycházet a znovu si připomenout stará jídla, staré zvyky a starý způsob života. Ono totiž staré nemusí vždy znamenat zpátečnické a zastaralé. A v každém případě je znakem hlouposti odhodit staré zvyky a zásady, aniž by člověk měl po ruce jiné.

Dnes je jídlo v Evropě snadno dostupné, je ho až moc. Tím narážím na některé články o pálení přebytečného obilí v kotlích ústředního topení. Máme zafixováno, ze supermarketů i přiblblých televizních reklam, že pro jídlo stačí skočit do nejbližšího obchodu. Že je možné se hlasitě rozhořčovat, když je chléb pouhý den starý. Huba nám změkla a jaksi jsme zvelkopanštěli. Za války a v chudých krajích se chleba pekl i z kůry a jiných náhražek. My máme obilí, co jen hrdlo ráčí, a přece nám to nestačí. Chceme cosi lepšího, něčím cizím a neobvyklým zaplnit břicha, když v duši kručí hlady. Zasvěceně hovoříme se známými o tom, jakou jsme měli v neděli bezva čínu, aniž bychom zkoumali tradice výroby tohoto pokrmu, aniž bychom dokázali uchopit rituály, které se s tímto jídlem pojí.

Proto bych chtěla (i když chápu, že globalizace se jen tak nezastaví), aby byl tento základní pokrm opět v úctě lidí. Aby byl brán jako dar Velké Matky, aby za něj bylo děkováno a aby s ním bylo zacházeno slušně. Asi si řeknete, že jsem padlá na hlavu, ale když vidím bochníky chleba naházené v regálech bez ladu a skladu, je mi do pláče. A tak vás v závěru prosím – prosím vás, lidi, mějte v úctě chléb. A zkuste si ho taky jednou upéct a vůbec, vyjeďte si na výlet do žiného pole, ať vidíte, jak chléb roste, jak ho déšť zalévá a slunko vypéká, jak je zapotřebí všech darů země i nebes, abyste měli co jíst.


Falka

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?