wz

Šákjamuni Buddha

Buddhisté modlitbou oslavili 23.května v jihoindickém Bengalúru 2549.výročí Buddhova narození. Tato zpráva z tisku mne zaujala natolik, že jsem se chtěla o buddhismu dozvědět více, alespoň základní údaje. Viděla jsem sice film „Malý Buddha“ (mimořádně dobrý ! ), ale to je filmové zpracování a mne zajímala fakta. Nalezla jsem je v malé knížce Johna Snellinga: Buddhismus.

Buddhismus je klenotem z pokladnice indického duchovního odkazu. Vznikl asi před dvěma a půl tisíci lety ve středním Poganží, přímo na jih od Himaláje, který se ve svém bílém majestátu tyčí do nebe jako symbol duchovních inspirací lidského rodu. Během následujících staletí se buddhismus rozšířil do mnoha dalších zemí a během tohoto procesu do sebe pojal místní tradice a prošel dramatickým vývojem. Jeho indické prvky však zůstaly vždy ústřední.

Převládajícím náboženstvím v Indii před dvěma a půl tisíci lety byl bráhmanismus. Privilegovaná kasta kněží tu byla prostředníkem mezi obyčejnými lidmi a bohy a prováděla složité náboženské obřady. Tradice, jejíž svatá písma se nazývají védy, byla do značné míry výtvorem dynamických Árjů, kteří přišli do Indie v průběhu prvního tisíciletí před Kristem, ale obsahovala i domorodé prvky. Buddhismus se však vynořil z alternativního a poněkud odlišného náboženského proudu. Byla to prastará jógová tradice, která původně neměla žádné profesionální kněžstvo ani nebyla formálně organizována. Zbožní Indové od pradávna uctívali duchovní hledače, kteří se odebírali do hor nebo do lesů, aby tam hledali pravdu. Různé směry jógy a meditace měly za úkol otevřít oko moudrosti a odhalit Nejzazší realitu, jež se vždy hledá uvnitř – v lidském srdci. Některé skupiny jogínů se později semkly kolem učitelů neboli šramanů a kolem roku 600 před Kristem začaly pociťovat potřebu ukázat světu svou ucelenější a organizovanější tvář. V té době již byla ve střední ganžské oblasti v plném proudu ekonomická revoluce. Nová prosperita dala vzniknout četným obchodním centrům, ve kterých se usídlila nová třída „zbohatlíků“, jež měla dostatek volného času a inklinovala k filozofickým a náboženským otázkám. A právě Budha se stal jejich učitelem a své první žáky získal mezi „mladými muži z dobrých rodin“. Z ostatních původních šramanských skupin zůstávají dodnes činní pouze následníci Mahávíry: nigrantové neboli džinisté.

Jestliže chceme lépe porozumět buddhismu, bude užitečné dozvědět se více o kosmologických představách, od kterých se toto učení odvíjelo. Raní buddhisté přijímali pohled na vesmír v té době v Indii obecně uznávaný, a jen částečně ho upravili. Jeho základem je představa, že čas neubíhá po přímce, nýbrž po kruhové spirále. Z toho vyplývá, že vesmír nebyl stvořen v určitém okamžiku z ničeho ani nebude v jiném okamžiku úplně zničen, ale že vždy existoval a existovat bude. Prochází toliko nekonečným cyklem utváření a destrukce. Každá bytost, která se zrodí do tohoto cyklického vesmíru, je pak výsledkem něčeho, co se událo předtím, anebo, řečeno spolu s buddhisty, je ovocem (vipáka-phala) předchozí příčiny nebo úmyslného skutku (karma). To je utváření příčinami. A opět, jakmile jakákoli bytost zemře, vytvoří příčinu pro narození nové bytosti. Nikdo z nás nežije tedy oddělený, individuální život, ale jsme články nekonečného kruhového nebo spirálovitého řetězce, který sahá až do minulosti bez počátku a do budoucnosti bez konce. Není to však doslovná „reinkarnace“ (převtělení), neboť bytost, která se během věků stěhuje z jednoho těla do druhého, není zcela totožná. Vitální spojení mezi jedním životem a tím, co přijde po něm, je totiž daleko jemnější. Dá se říci, že bytost, která se pohybuje po spirále, není táž, ale není ani odlišná; anebo se dá říci, že je to současně táž i odlišná bytost. Správný výraz pro popis tohoto procesu je „znovuzrození“.

Zásadním problémem každé lidské bytosti je, že se nemusí znovu zrodit do říše lidí. Vlastně je to velice nepravděpodobné. Klasický buddhismus specifikuje pět nebo šest říší či „osudových určení“, do kterých je možné se zrodit:

  1. nebesa (říše dévů neboli bohů a některé obzvláště ušlechtilé oblasti nad nimi)
  2. říše asurů neboli titánů, kteří podobni svým řeckým obdobám, jsou starými bohy-bojovníky
  3. říše lidí
  4. říše zvířat
  5. říše prétů neboli hladových duchů
  6. říše pekel, kterých se objevuje v buddhistických spisech mnoho a která jsou velmi odpudivá!

Celý systém působí hrozivě, neboť jen první dvě osudová určení jsou příjemná; zbytek je většinou velmi bolestný.

Co drží sansáru, kolo cyklické existence, v jeho neustálém koloběhu? V podstatě je to tršna – žízeň, dychtění, touha – základní podvědomé přání žít. Tršna vzniká na základě klamu, nevědomosti (avidja), což není pouhá blažená nevědomost, ale druh jakési záměrné slepoty, která odmítá čelit pravé realitě vesmíru neustálých změn a utrpení. Hněv, nenávist, v sanskrtu dvéša, slučuje tršnu a avidju do jakéhosi zlého, nekalého trojspolku, kterému se často říká Tři ohně nebo Tři jedy. Tato představa přímo poukazuje k hlavnímu cíli buddhistického plánu. Tím není, na rozdíl od západního náboženství, poznání a oslava Boha stvořitele. Ačkoliv Buddha o bozích mluvil nerad, nikdy jejich existenci nepopíral. V jeho kosmologii je i nejvyšší z bohů pořád ještě obětí tohoto koloběhu, neboť i vlastnictví božích privilegií musí jednoho dne skončit. Buddha však hledal definitivní východ z toho všeho – konečné a totální vyproštění z cyklické existence, únik jednou provždy, už nikdy nebít subjektem v dalším znovuzrození, doprovázeném neštěstím. To je to pravé osvobození, mókša, probuzení, nirvána.

Jméno Buddha znamená probuzený, osvícený.
 Každé velké náboženství bylo založeno kýmsi, koho bychom mohli nazvat duchovním originálem, kýmsi z oněch neobyčejně vzácných jedinců nadaných vizí a odvahou proniknout do labyrintu sebe sama a do velkého tajemství, které je ukryto v jeho jádru.

O Buddhově životě neexistují žádné písemné zprávy, informace a znalosti o jeho učení proto vycházejí z tzv. pitak. Ty však byly sepsány až po jeho smrti a tak docházelo ke sporům o autentičnost jednotlivých materiálů. Podle klasických biografií je sice možné chronologicky seřadit důležité události jeho života, ale prameny nedovolují přesné datování. Buddhistická tradice a výzkum kolísají ve svých předpokladech mezi 6.stoletím až polovinou 4.století př.n.l. Datumovat jeho narození není snadné. Existuje několik verzí:

John Snelling ve své knize uvádí, že se Buddha narodil zřejmě kolem roku 566 před Kristem v rodině vládce jednoho z mnoha malých kmenů, které se tehdy objevili v severní Indii. Území Šákjů se nacházelo přímo na úpatí Himaláje, zhruba tam, kde dnes leží nepálské teraje (tropické nížiny). Proto se Buddhovi někdy říká Šákjamuni – Mudrc Šákjů; jeho vlastní jméno však bylo Siddhártha Gautama.

Na severu Indie stály v té době proti sobě dva politické systémy - starší forma oligarchické republiky (ve státech jako Liččhaví, Šákja a Malla) je konfrontována s královskými říšemi jako Magadha, Kóšala, Vatsa a Avánti s novou dědičnou monarchií. Gautamův otec Šuddhódana byl zvolen rádžou se sídlem v hlavním městě Kapilavastu. V domě bydlela velká rodina: Šuddhódana byl ženatý se sestrami Májou a Mahápradžápatí Gautamí, příslušnicemi rodu Šákjů. V domě žili pravděpodobně ještě další příbuzní a rádžovy ženy. S Májou měl dítě Gautamu, s Mahápradžápatí syna Nandu a dceru Sundarínandu. Vedle členů rodiny patřila ke dvoru čeleď, která se podílela na rádžově blahobytu. Podle klasických textů se Gautama narodil, když byla těhotná Májá na cestě z Kapilavastu do svého otcovského domu. Porodila během odpočinku v háji u vesnice Lumbiní (v dnešním Nepálu). Chlapec dostal jméno Siddhártha. Sedm dní po porodu Májá zemřela a její sestra Mahápradžápatí, jejíž syn byl jen o pár dní mladší než Gautama, se stala jeho náhradní matkou.

Jak vypráví legenda, brzy poté, co se narodil, přišel si ho prohlédnout svatý muž Asita, který předpověděl, že se Siddhártha buď stane velkým světovým vůdcem nebo náboženským učitelem.

Jako následník Siddhártha vyrůstal v přepychu, uzavřený v domě, aniž by si uvědomoval realitu života. V šestnácti letech jej oženili s šákijskou dívkou Jašódharou. Když mu bylo 29 let, narodil se mu první a jediný syn Ráhula (pouto). V této době se v něm však začala probouzet zvědavost, jak vypadá svět za hradbami. Otec mu tedy umožnil navštívil vesnice v okolí města. To co Siddhártha spatřil mělo na jeho zhýčkané vnímání hluboký a traumatický dopad. Byl tak ve velice krátké době uveden do reality utrpení v jeho třech nejbolestnějších podobách: ve stáří, nemoci a smrti. Když si uvědomil, že toto čeká i jeho, stáhl se do ústraní a život v paláci se pro něj stal nesnesitelný. Po dalším setkání se svatým mužem opustil palác a zřekl se bohatství a privilegií, ostříhal si vlasy a oblékl otrhané šaty askety. Vydal se do světa, aby našel odpověď na problém utrpení, odpověď, která by též znamenala nalezení cesty k osvobození z bolestného koloběhu životů. Během následujících šesti let se učil v džungli u jogínského učitele Aláry Kálámy hluboké meditaci, poté odešel k dalšímu učiteli, kde zjistil, že hluboká meditace nevede k úplnému osvobození a že existuje hranice, kdy již učitel nemá žáka co naučit a musí se tedy vydat dál sám a hledat pravý zdroj ve vlastním srdci. Zpočátku se snažil dovádět askezi až do krajnosti: žil na hřbitovech, spal na trnitém lůžku, nechal se spalovat poledním sluncem a mrzl při měsíčním svitu, hladověl a mučil své tělo v naději, že tímto způsobem ze sebe vymýtí veškerou touhu. Toto ho dovedlo až na samý práh smrti. Naprosto vyčerpaný si uvědomil, že dosud nenašel to co hledal.

Zcela sám si sedl na podušku z kušové trávy pod velký fíkovník – „Strom probuzení“ neboli bódhivrkša – v místě zvaném Bódhgaja, které leží v dnešním indickém Biháru. Byl odhodlán sedět na tomto místě nehybně, dokud nenajde odpověď na své otázky – nebo dokud při tomto pokusu nezemře. Za květnového úplňku Siddhárthovo duchovní hledání pod stromem bódhi vyvrcholilo. Zavřel oči a celkem přirozeně se ponořil do soustředěné meditace a začal do hloubky zpytovat své vnitřní bytí. Jeho mysl se posléze klidnila a jasnila, dosáhl porozumět základnímu mechanismu, který vytváří a udržuje zásáru. Prožil znovu svá minulá zrození v různých údobích světa. Přemítal pak, zda se „nečistoty“, které způsobují utrpení dají překonat a jakmile poznal, že taková cesta vskutku existuje, byl osvobozen. Vytrvale přemítal o dvanácti článcích řetězce závislého vznikání, které popisují, jak narození nevyhnutelně vede – řadou předvídatelných stadií – ke smrti, která je opět jen předehrou k dalšímu zrození. To pouze roztáčí Kolo života do další opakující se otáčky, dokud se proces nezastaví.

Siddhártha musel vědět, že i on je lapen v osidlech tohoto temného soukolí. Jestliže je hlubokým mechanismům jeho vlastního bytí dovoleno jít svou cestou, nevyhnutelně vzniká pojem samostatného bytí neboli osoby – v jeho případě Siddhártha Gautamy – se jménem, věkem, sociální rolí, vzpomínkami, vztahy a tak dále. To je však ve skutečnosti fiktivní konstrukce. V hloubi pravé přirozenosti je tomu docela jinak. Není pouhým Siddhárthou Gautamou, ale něčím daleko podivuhodnějším. Jeho pravé já je ve skutečnosti nedozírné, otevřené, nepodmíněné. Když toto objevil, spadlo z něj veliké břímě. Konečně byl volný. Vězněm ve víru Kola života, odsouzeným k nekonečnému utrpení totiž byla osoba Siddhárthy Gautamy. Jeho pravé já bylo za dualitami strasti i slasti, prostoru i času, života i smrti. Toto byla nirvána. Když k ránu Siddhártha vzhlédl vzhůru, uviděl stoupat jitřenku novýma očima – už ne očima Siddhártha Gautamy, ale očima Buddhy: „Toho, jenž dosáhl probuzení“, „Toho, jenž poznal“. Buddha zůstal po nějakou dobu sedět pod stromem a radoval se z nejvyššího blaha svého osvícení. Uvažoval o tom, že by se stal učitelem a předal své poselství a poznání lidem. Tak nastalo období 45 let Buddhova vyučování (531 až 486 př.Kr.), během něhož putoval po městech a vesnicích středního Poganží, hlavně po území starověkých království Magadha a Kóšala. Po svém osvícení pronesl Buddha své první kázání v Sarnathu. Legendy popisují mnoho zázraků, jež v té době učinil.

Z posledního roku Buddhova života existují poměrně detailní zprávy. Zemřel kolem roku 486 př.Kr. ve věku asi osmdesáti let. Příčinou jeho smrti byla otrava jídlem, která mu nejprve způsobila slabost, posléze krvácení a velké bolesti. Když ležel v šálovém hávu v Kušinagaře, nedaleko svého rodiště Lumbiní, shromáždili se kolem něho jeho žáci, jak mniši, tak laikové. K nim zazněla Buddhova poslední slova, která byla esencí celého jeho učení: “Vše stvořené je pomíjející. Usilujte horlivě.“ Jeho tělo bylo po týdnu zpopelněno na hranici, ale déšť způsobil, že ostatky zůstaly a tak byly rozděleny mezi osm nejvýznamnějších šlechtických rodů severní Indie, které zřídily stúpy (náhrobky) na Gautamovu památku.

Není zde rozdíl mezi Buddhou a Kristem.
Pravda je jen jedna.
Jsou jen různé formy podání.

Buddhismus nebyl v Indii po mnoho staletí významným náboženským hnutím. Avšak víc jak tisíc let po smrti svého zakladatele se rozšířil po celém subkontinentu a prošel mnoha důležitými vývojovými fázemi. Kolem roku 500 se dostal do Tibetu, kde se vžil. Avšak někdy kolem roku 1000 v tehdejší Indii buddhismus jako takový zcela zanikl. Evropa se o buddhismus začala zajímat po roce 1900, k masovějšímu rozšíření došlo po roce 1960, kdy se buddhismus rozšířil i do USA a stal se nesmírně populární a módní záležitostí. V dnešní době se k buddhismu hlásí kolem 150 - 200 miliónů lidí.

Zajímavost

Nepál už přes tři desítky let se otevírá svoji pohostinností turistům, kteří se zde snaží zapomenout na každodenní shon civilizovaného světa. Přesto pořád zůstává tajemným místem v Himalájích, zemí mnoha přírodních, společenských a kulturních kontrastů. Vlhké tropické lesy v nížinách s rostoucí nadmořskou výškou přecházejí v jehličnatý porost a oblasti věčného ledu a sněhu v horách.

Lumbini leží pouhých 25 kilometrů od indických hranic a je označováno jako místo Buddhova narození. Legenda říká, že jeho matka Mája ho porodila na cestě do královského paláce poté, co měla sen, v němž byla oplodněna bílým slonem. Dítě jí pak vyskočilo z pravého boku. Na místě Buddhova narození dal císař Ashoka při své návštěvě (kolem roku 250 př.n.l.) postavit sloup s buddhistickými texty. V dnešním lumbinském areálu najdeme kromě Ashokova sloupu i posvátný bazének-lázeň, rozestavěný chrám Maya Devi a základy dvou buddhistických klášterů. Posvátný strom bo, klenoucí se nad bazénkem, je ověšen barevnými modlitebními praporky. V této lázni se údajně Buddhova matka očistila před porodem. Na blízkých pozemcích staví další nové chrámy a kláštery státy, kde se rozšířil buddhismus a snaží se zde vytvořit jakési centrum buddhistického učení. Zbytky královského paláce Kapilavastu byly nalezeny teprve nedávno poblíž nynější vesnice Tilaurakot.

Podrobnější informace: BUDDHISMUS -  John Snelling: Buddhismus (IKAR 2000)


VEZA

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?