wz

Astrologický způsob myšlení

Naši vědu lze bez dalšího a bez omezení jejího rozsahu zahrnout do astrologického systému, ne však obráceně.

Ernst Jünger

Astrologické myšlení vychází ze základního konceptu, že nebeská tělesa našeho slunečního systému, jejich pohyby, postavení, rytmy oběhu a jejich vzájemné aspekty (úhly, které přitom navzájem tvoří) představují neustále se měnící strukturu sil, která působí na Zemi a na vše, co na ní žije. Pohyby planet se vztahují k pozadí souhvězdí v rovině ekliptiky, která je rozdělena na dvanáct dílů nazvaných podle znamení zvěrokruhu. Ve svých grafických symbolech nám horoskop ukazuje momentální konstelaci určitého světového okamžiku (času narození), vztahující se k určitému místu na Zemi (místu narození). Člověk podle astrologie žije v určitém geografickém a sociálním prostředí, které má přirozeně svůj význam; k jeho (kosmickému) prostředí patří navíc i vztah Země k nebeským tělesům a i tomuto prostředí je připisována formující síla.

Známe-li tradiční význam symbolů a působení znamení zvěrokruhu a planet, aspektů a různých postavení planet ve znameních stejně jako v tzv. domech (nebo též polích) horoskopu, máme pohromadě prvky, se kterými horoskop pracuje. Výklad horoskopu, který obsahuje všechny tyto prvky jen v individuálních, vždy různých konstelacích a akcentech, je věcí zkušeností, vědění a schopností, kombinačního talentu, intuice a „pronikavého vhledu“ interpreta. A protože je každý výklad závislý na médiu vykládajícího, narážíme při výkladu nevyhnutelně na hranice vlastní osobnosti.

Astrologické myšlení probíhá v analogiích a symbolických obdobách. Kdo je zvyklý na kauzálně mechanistické, abstrahující myšlení, tomu může připadat přechod na tento odlišný způsob všeobecně obtížný. Spatřuje v něm čistě asociativní myšlení, jež svévolně spojuje k sobě nepatřící na základě „náhodných“ podobností nebo časových shod a činí z toho závěry. V takovýchto myšlenkových postupech nevidí žádný logický nebo kauzální princip a odmítá tento způsob jako nevědecký nebo předvědecký. Neuvědomuje si, že jeho vlastní způsob myšlení je jen jedním z dalších možných a že naráží na hranice, které jiné způsoby možná překračují.

Pokusme se nyní představit si astrologický způsob myšlení na příkladě. Vyberu k tomu z mnoha prvků horoskopu jednu planetu. Jak jsem již uvedl, symbolizuje každá planeta určitý „princip“, tvůrčí sílu, a má v celém organismu našeho slunečního systému určitou funkci, jako např. nějaký orgán v organismu našeho těla. Působení takové tvůrčí síly je závislé na médiu, ve kterém se manifestuje. Planetární princip působí sice vždy v souladu se svou povahou, ale pokaždé v jiných nuancích a intenzitě. Je tomu podobně jako například s energií v podobě tepla. Zůstává vždy teplem, ale podle média, na které narazí, a také podle své intenzity má různé účinky – vodu změní v páru, dřevo shoří, kovy se roztaví, organický život se jejím působením rozvíjí nebo je zničen, když tato energie je příliš intenzivní nebo se jí nedostává.

A nyní příklad. Astrologie zná jednu z tvořivých sil, které připisuje funkci kondenzace – zhušťování, ohraničujícího stahování se k sobě. Je přiřazena Saturnu. Jako všechny síly má i Saturn dvojí aspekt – podle toho, působí-li harmonicky nebo neharmonicky, příliš silně nebo slabě, podle své kosmické konstelace. Vyjdeme-li ze saturnského základního principu kontrakce, je možné vytušit, že ukazuje na stabilitu a schopnost odporu, a tudíž symbolizuje prvek trvalosti. A je dále pochopitelné – analogicky domyšleno – že příliš mnoho této síly přináší strnulost, neohebnost, zdlouhavost, psychologicky viděno snahu po neměnnosti. Příliš málo této síly naproti tomu způsobuje nedostatek pevnosti a obranyschopnosti a tím podmiňuje náklonnost k pronikání cizích vlivů. Tento princip také rozpoznáváme všude tam, kde jde o trvalost a zachování stávajícího, v extrému o životu nepřátelské směřování zpět k anorganickému klidu.

Představme si nyní tento princip jako působící na různých úrovních světa, přičemž se v tomto rámci omezuji na člověka.

Ve fyzickém světě odpovídá tato síla všemu, co dává tělu oporu, pevnost a ochranné ohraničení – hospodaření s vápníkem, kostra, nosné tkáně a vaziva, ohraničující a ochranná schránka kůže a vlasy. Odpovídá ale také všemu, co se jako pevná danost stalo zákonem a strukturou, strnulým životem, nepřizpůsobivou daností – zaběhané reflexy a způsoby reakcí. Příliš mnoho zpevňujících vlivů vede v organické říši ke ztuhnutí, zvápenatění a zpomalování biologických a organických pochodů; příliš málo těchto vlivů vede k slabosti vazivových a opěrných tkání a ohraničující ochranné schránky.

Na duševní úrovni odpovídají tomuto principu, opět analogicky myšleno, znovu ohraničující a zajišťující se dispozice, popř. postoje – zdrženlivost, uzavřenost, pevnost, stálost, věrnost, ve vztahu k majetku šetrnost a spíše asketické, nenáročné postoje.. „Příliš mnoho“ saturnského vede tudíž k tvrdosti, přísnosti, strnulosti a neústupnosti, neproniknutelnosti; zdrženlivost se pak stává vzdorem, spořivost lakomostí. „Příliš málo“ saturnského se projeví v nedbalosti a nedostatku obranyschopnosti, odolnosti a vytrvalosti. Objevuje se pak nedostatečná schopnost obrany proti ostatním planetárním silám, popř. jejich duševním analogiím, které se jako Saturnovi protivníci přehnaně projevují a ohrožují pevnost a stálost celého organismu.

Na duchovní úrovni se tento princip projevuje jako schopnost koncentrace, důkladnost, jasnost a jednoduchost, stejně jako preferování kauzálně-genetického, systematického myšlení. Převáží-li Saturn proti ostatním principům, povede to k trvalému ulpívání, nevědomé setrvačnosti a nedostatku pružnosti. Může se to stupňovat až k nutkavému opakování připoutanému k minulosti, k dogmaticky strnulým rysům, nepoučitelnosti a vyznávání životu vzdálených doktrín. Saturn se pak může stát principem negujícím život. Příliš slabé působení přináší slabost koncentrace, nedostatečně strukturovaný a systematický způsob myšlení apod.

Není již příliš obtížné dosud uvedené účinky dále diferencovat. Budeme-li uvažovat analogicky dále, pochopíme, že silné postavení Saturna „dává“ převážně melancholický temperament s pesimistickými rysy, které se mohou stupňovat až k život negujícím a životu nepřátelským postojům. Naplnění všech myslitelných možností závisí na postavení a aspektování Saturna v celém horoskopu.

Podívejme se na působení Saturna v kolektivu. V animistickém věku se jeho působení zrcadlilo v různých tabu – v rituálech a zvycích, které omezovaly, přikazovaly, zakazovaly a stanovovaly hranice. Zároveň představovaly duševní zákonnou strukturu kolektivu, jejíž znevážení nebo překročení bylo spojeno se strachem a očekáváním trestu. Ve věku tvořícím mytické obrazy se tento princip projikuje na božské postavy, jako byli Chronos, Saturn, Loki, kterým byla připisována na jedné straně strnulost, tvrdost a chlad, zároveň však byli považováni za strážce tradic, udržovatele existujícího. Přichází zde tudíž ke slovu udržující a o trvalost usilující stránka tohoto principu. V křesťanství, které devalvovalo antické bohy, se Saturn stával stále více a více Satanem, reprezentantem samotného zla, což se v astrologii dosud projevuje v označování Saturna jako „škůdce“. Tyto možnosti jsou pochopitelné v popsaných Saturnových vlastnostech a lze je odvodit: saturnská vůle k zachování se stává – když je příliš vystupňovaná – omezujícím strachem a egocentrickým, sebezajišťujícím úsilím o moc, a má proto bezpochyby vztah ke „zlu“ ve smyslu nepřátelství k životu. V dalším aspektu se Saturn–Loki stává symbolem smrti jako smrtka nebo kostlivec – v řecké mytologii Chronos sní vlastní děti po jejich narození. To všechno jsou působivé obrazy pro život negující stránku tohoto principu, která se snaží zničit vše mladé, nové a vznikající.

Vědecký věk objevil a popsal tyto obrazy síly v konceptech, jako je gravitace, setrvačnost hmoty, zákon zachování energie ve fyzice, jako princip dědičnosti v biologii, jako sklon k opakování a vrozené vzorce chování v psychologii. Ve filozofii nacházíme saturnské koncepty v determinismu a fatalismu, absolutnu a předurčení, v křesťanství, resp. teologii v pojmu dědičného hříchu.

Společné všem těmto působením je něco osudového, pevně daného s konečnou platností a nevyhnutelného. „Červená nit“, která všechny tyto „položky“ smysluplně spojuje, je idea zachování daného a stávajícího, která umožňuje trvání, stejně tak jako obsahuje ohraničení a nevyhnutelnost. Tak se Saturn stává reprezentantem jedné stránky skutečnosti – symbolizuje především naši závislost na nezměnitelných danostech a zákonech reality, na tom, co je třeba přijmout a snášet; snad je možné z toho odvodit i jeho vztah ke stáří a smrti jako poslední realitě, která je nám nevyhnutelně přisouzena.

Všichni známe sklon k zadržování, ochraňování a zajišťování a víme, že strach z pomíjivosti a změn může být přeceňován. Unikáme před proudem života a vystavujeme se tak nebezpečí, že strneme, staneme se „saturovanými“. Jestliže bychom dovedli tuto linii do konce, museli bychom – pod vlivem tohoto principu – usilovat o zachování všeho neměnného, což by znamenalo návrat k anorganickému, nehybnému klidu, který by se rovnal smrti. Na druhé straně by ztráta tohoto principu měla katastrofální následky – neomezené uvolnění by vedlo k chaosu. V nejvyšším stupni svého vývoje nás může Saturnův princip vést k moudrosti, poznání a přijímání naší závislosti a nevyhnutelné nutnosti.

Spojení tělesného, duševního a duchovního v souvislosti se jmény planet nás nemusí znepokojovat; jsou to symboly, v nichž to, co patří dohromady, je také dohromady viděno – protože to k sobě patří. Patří k sobě v duchovním smyslu ideje, která proniká všemi svými možnými manifestacemi. Dokud ve svém myšlení spatřujeme hmotu, energii, duši a ducha jako zcela oddělené jevy, které spolu nemají nic společného, nemůžeme porozumět astrologicko-symbolickému myšlení, které nám souvislosti, jež předkládá, nijak nevysvětluje. To je však jen jeden myšlenkový postoj. Je možné, že astrologie má svůj původ v myšlení, které tyto rozdělující hranice dosud nevymezilo? To by se nejspíš rovnalo revoluci v dnešních způsobech myšlení. Pro takové myšlení by nebyl problém rozpoznat určitý princip jako působící na všech úrovních bytí. A co našemu myšlení připadá jako nedovolené rozmazávání hranic, by se snad mohlo stát moudrostí, která by více odpovídala skutečnosti. Kdybychom očekávali, že v budoucnosti bude možné porozumění pro astrologické nauky, znamenalo by to pro nás vzdát se navyklých způsobů myšlení, což by pravděpodobně vyžadovalo dlouhý čas.

A ještě jeden rozdíl můžeme nalézt mezi astrologickým a dnešním přírodovědeckým způsobem myšlení: astrologické myšlení plyne s časem; abstrahující myšlení se pokouší čas vyřadit, eliminovat ho jako rušivý faktor, protože pátrá po něčem stále a objektivně platném, po absolutnu. Saturn např. zůstává pro tento způsob myšlení vždy týž Saturn se všemi jeho poznanými vlastnostmi, které jsou kdykoli ověřitelné (velikost, hmotnost, hustota, prvky dráhy atd.). Pro astrologické myšlení zůstává sice „saturnský princip“ a s ním spjaté myšlenky také konstantní, ale v živé skutečnosti Saturn pro toto myšlení vždy existuje jen v rámci měnících se konstelací, které to „saturnské“ neustále modifikují a v jeho působení obměňují. Tak pevně dané fyzikální-chemické-astronomické vlastnosti Saturna v přírodních vědách stojí proti neustále nově se utvářejícím modifikacím saturnského principu v astrologickém myšlení. Hledá-li první způsob myšlení něco nadčasově platného ve věčných proměnách bytí, což však může jen abstraktní myšlení, potom druhý způsob hledá porozumění tomu, co se v čase mění, pochopení jeho smyslu a cíle.

Pro symbolicko-analogické myšlení se stávají smysluplnými a významnými jevy, které kauzální způsob myšlení přehlíží a vůbec se o ně nezajímá. Symbolické myšlení bere mnohé přímo doslova, jako smysluplnou výpověď, což se přírodovědeckému myšlení jeví jako náhodné nebo bezvýznamné. Proto přírodovědecké myšlení nemohlo začít pracovat třeba se sny a jejich symbolikou. Když dítě rozestaví figurky scénického testu v prostoru tak, že postaví matku daleko od sebe a otce blízko k sobě, je to psychologická výpověď o jeho vztazích s rodiči – žádná „náhoda“ ani bezvýznamnost. Když snící ve snu sedí za stolem naproti nějaké osobě, není to žádná libovolná konstelace, nýbrž symbolizuje „konfrontaci“ snícího s touto osobou. Ta kromě toho může být částí snícího samého, kterou pro něj reprezentuje. Když je úhel mezi osou srdce a osou těla 23°27’, stejně jako úhel mezi ekliptikou a rovníkem, je to pro symbolické myšlení výraz zrcadlení makrokosmu v mikrokosmu, a žádná náhoda ani bezvýznamnost.

Tak nám astrologicko-symbolické myšlení otevírá obraz světa, ve kterém se čísla, časy, místa, rytmy a aspekty našeho slunečního systému najednou stávají živými a smysluplnými. Nechává před našimi zraky vznikat organickou strukturu, která je plná vzájemných vztahů svých částí k sobě navzájem i k celku. Jestliže se jednostranně postavíme za symbolické myšlení, můžeme se v iluzích vztahů ztratit; jestliže se jednostranně postavíme za kauzálně-mechanistické myšlení, octneme se v nebezpečí zjednodušování a ztráty smyslu (slepoty ke smyslu). Oba způsoby myšlení se musí doplňovat, nesmějí se vylučovat. 


Ukázka z knihy - Riemann: Astrologie

Využití astrologické symboliky pro sebepoznání, její možnosti a hranice.
Známý psychoanalytik Fritz Riemann předkládá vlastní zkušenosti s odpovědným astrologickým poradenstvím. Smysluplné využití astrologických výkladů vidí v možnosti porozumět sobě či druhým, v uvědomění si východisek, možností a nebezpečí, kterým je člověk vystaven - v žádném případě však ve fatalistickém předpovídání "štěstí" či "neštěstí" člověka. Riemann se jasně vymezuje vůči tzv. prognostické astrologii a stanovuje jistá omezení, kterým výklad horoskopů podléhá. Pozoruhodné je jeho propojení psychoanalytických a astrologických konceptů či práce se symbolickými obsahy v astrologii, jež se liší od přístupu přírodovědního.

Vydalo nakladatelství Portál, rok vydání: 2004, rozsah: 280 stran, vazba: brožovaná, ISBN: 80-7178-839-2, cena 285,- se slevou:
256,- Kč.


zpět na Úvahy a zamyšlení

Zpět k Mostu ?