wz

Země - placka nebo koule?

Přestože je historicky doloženo, že již od dob Aristotela žádný seriózní učenec nepovažoval Zemi za placatou, bylo nám ve škole v hodinách dějepisu vtloukáno do hlavy, že v dávných dobách i vzdělaní lidé, vědci a učenci věřili, že Země je plochá jako deska. Jako hlavní demagog a šiřitel tohoto nesmyslu byla označena církev.

Placatá Země, nad ní nebeská báň, po níž putují Slunce a Měsíc

Toto ničím nepodložené tvrzení se vžilo prý díky působení církve na věřící, což představovalo tak 99 procent populace - inu temný středověk…
Ale fámu o placatosti Země úmyslně rozšířil někdo jiný.

    

Globus z roku 1494

Perský globus z roku 1560

Takže, jak to bylo?

Žádný seriózní učenec nepovažoval Zemi za plochou desku a ani učení mnichové ve středověku něco takového nikdy netvrdili. Počínaje významným historikem opatem sv.Bedou Venerabilisem (673 až 735) až po Tomáše Akvinského (1225 až 1292), od učitelů Karla Velikého až po zpovědníky španělských a portugalských králů. Ti údajně považovali Kolumbův plán dosáhnout Indie na plachetnicích plujících stále na západ za nereálný, neboť člověk musí spadnout na kraji světa dolů… Žádný význačný církevní hodnostář ve středověku nikdy nezpochybnil, že Země je kulatá, ani v jediném uznávaném díle věnovaném astronomii nebo fyzice, vydaném mezi roky 200 až 2000 n.l., ať už bylo sepsáno duchovním či světským učencem, se nikdy nehovořilo o Zemi jako ploché desce. Klíčovou osobou této populární teorie je byzantský mnich a zeměpisec Kosmas Indikopleustes, který v 6. století n.l. údajně žil v Alexandrii. Ten nejenže Zemi považoval za plochou desku, nýbrž v duchu rigorózního výkladu různých částí bible ještě navíc také za čtverhrannou a na severu ohraničenou vysokou horou, kolem níž se otáčí Měsíc, hvězdy i Slunce. Zmizí-li Slunce za horou, je noc. V létě, když Slunce stoupá výše, jsou pak noci kratší proto, že s výškou ztrácí hora na svém objemu.

Tak vznikly legendy a báje, že se v tomto pohoří nalézá pozemský ráj Eden, nebo by tam také mohly být bájeslovné země Thule a Hyperboreia:

A tak mohlo začít vítězné tažení hlouposti

Arno Schmidt ve své knize Kosmas oder Vom Berge des Nordens (1955) píše: „Každý, kdo se například zabýval jen antickou geografií, mohl by psát tlusté knihy o tom, jak ohromující byla omezenost těch mnichů, kteří dopustili, že se ztratily téměř všechny staré zeměpisné vědomosti zásluhou jejich křesťansko-topografického blouznění.“ V knize Oswalda Dreyer-Eimbcke Die Entdeckung der Erde (1988) se lze dočíst: „Vlivem křesťanství se ocitají znalosti o kulatém tvaru Země na jeden a půl tisíce let v zapomnění. Dokud se na Zemi pohlíželo jako na desku, bylo každé oponující učení kacířstvím.“

Ve skutečnosti nikdo nikdy nebral dílo Kosmase Indikopleustése Christianike Topographia vážně. Nebylo ani přeloženo do latiny, ani nebylo šířeno, nikdy se nestalo většinovým názorem klerikálních geografů. Nikoho se také středověká církev nesnažila přesvědčit o tom, že Země je plochá, a tak nemůže být až do doby osvícení řeč o nějakých zastáncích této teorie.
Ani jediný z absolutně antiklerikálních racionalistů 18.století, ani Voltaire či Diderot, Kant, Hume nebo Liebnitz, nikdo z nich nevyčítal středověku, že by se dopustil tohoto omylu.

Demagogové

Moderní mýtus o nevzdělaných mniších je výtvorem konce 19.století, kdy se takřka automaticky na každý pokrok ve vědách pohlíželo jako na boj mezi klerikálními tmáři a osvícenými vědci. Byli to především dva muži, americký lékař a nepřítel církve John B.Draper (1877-1882) a zakladatel Cornellovy Univerzity Andrew Dickson White (1832-1918), kteří nesou zodpovědnost za toto pozdější parafrázování historie vědy. Ve svém díle History of the conflict between religion and science (vydáno 1874), Draper píše: „Historie vědy není jen historií izolovaných objevů, je historií boje dvou mocenských rivalů – pokrokové moci lidského ducha na straně jedné a tradiční retardované víry na straně druhé…Víra je svou přirozenou podstatou setrvačná, věda zase pokroková, a proto mezi nimi natrvalo nikdy nemůže zavládnout mír.“
A jako důkaz tohoto věčného boje náboženství a vědy Draper šířil mýtus o Zemi jako ploché desce.

A. D. White ovšem na rozdíl od Drapera nevidí přímo náboženství, nýbrž spásnou jistotu mnohých kleriků jako vlastní překážku na cestě pokroku; ale konec konců i jeho kniha History of warfare of science with theology in christendom (vydano 1896), je zaměřena na ostré odsouzení církve. A podobně jako Draper přičítá i White svou tezi o Zemi jako ploché desce klerikům, kteří ji měli podle jeho názoru údajně propagovat.
Úspěch této kampaně dnes můžeme prokázat: okolo roku 1870 nebyla ani v jedné anglické školní učebnici historie řeč o středověkém pojetí Země jako ploché desce – o deset let později už se s tím setkáváme téměř ve všech.

Opět se potvrdilo, že když se spojí nenávist se lží, jen těžko se dostává na povrch pravda. Přitom na celém světě existovalo již z dávnověku tolik důkazů o tom, že Země je kulatá. Čínské, perské, benátské, egyptské kresby a globusy ji znázorňují jako kouli!

Navíc v roce 1647 zveřejňuje fenomenální polské astronom Johannes Hevelius (1611-1687) ve své knize Selenographia první mapu Měsíce a stává se tak zakladatelem měsíční topografie! Kniha obsahuje 110 ilustrací včetně dvoustránkové mapy Měsíce, jejichž podkladem bylo čtyřleté pozorování teleskopem…
Víte že Johannes Hevelius sestavil koncem 70. let XVII.století dalekohled dlouhý 42 m! A 26.září roku 1697 mu někdo úmyslně v domě založil požár, při němž observatoř i jeho knihy shořely. Těžký byl v oněch časech život vědce a badatele…

       

  

Takto viděl Měsíc v roce 1610 Galileo

Heveliusova mapa Měsíce 1647

Tehdy však neexistovala žádná světová informační síť – existovaly jen pro nejširší veřejnost těžko dostupné knihy a spisy (povětšinou uložené v klášterních knihovnách); novinky se přenášely ústně od ucha k uchu, tak jak světem chodily karavany a putovali od města k městu poutníci. Demagogové měli volné pole působnosti…

Země je geoid

Dnes víme, že matička Země není koule, ale má tvar geoidu - což je geometrické těleso odpovídající tvaru Země - od koule se liší zejména zploštěním na pólech, k němuž došlo vlivem odstředivé síly zemské rotace. Země má pouze jednu přirozenou oběžnici - Měsíc, který je relativně (vůči oběžnicím jiných planet sluneční soustavy) dosti velký - má asi 1/81 hmotnosti Země, proto je někdy soustava Země - Měsíc považována za dvojplanetu.

       

  

Čína 1633

Antverpy 1564


VEZA

Zpět na Úkazy na nebi a ve vesmíru

 

Zpět k Mostu ?