wz

Splní se vize Arthura C. Clarka?

Kdo z příznivců SciFi by neznal tetralogii Arthura C. Clarka Vesmírná odysea! Příběhy z budoucnosti, která se mezitím již stala částečně skutečností si získaly milióny vděčných čtenářů a první dva díly se dočkaly i filmového zpracování. Přestože se děj prvního dílu (napsaného v letech 1964 až 1968) odehrává již před dvěma lety (2001: Vesmírná odysea), má možná vztah právě k dnešní době. Proč, to posuďte sami.


Nejprve si krátce osvěžme děj prvních dvou dílů, protože ty nás budou zajímat nejvíc. Na Měsíci je objeven podivný kvádrovitý útvar, který evidentně není pozemského původu. V průběhu zkoumání kvádr najednou vyšle signál. Kam? K Jupiteru. Do oblasti Jupitera je proto vypravena mise kosmické lodi Discovery vedená dnes již legendárním kapitánem Davidem Bowmanem. Průběh mise je však tragický. V průběhu letu počítač HAL (zkuste si schválně ke každému písmenu přičíst jedničku…) postupně zahubí celou posádku kromě kapitána. Tomu se podaří HALa zneškodnit a dovede loď k cíli. Poblíž Jupitera se ve vesmíru vznáší obrovský monolit proporčně odpovídající tomu kvádru, který byl objeven na Měsíci. Bowman se vydá z lodi na jeho průzkum. Jeho poslední slova zachycená na Zemi jsou: "Můj Bože … je to plné hvězd!".

Druhý díl, 2010: Druhá vesmírná odysea, začíná přípravou další mise k Jupiteru. Kosmická loď je nyní ruská, jmenuje se Leonov a její posádku doplní tři Američané, jejichž úkolem bude dosáhnout opuštěnou Discovery, oživit HALa a získat z něj veškeré možné informace. To se nakonec podaří a Discovery i HAL jsou oživeni. A již nám přihořívá. Ve filmovém zpracování  je krásně ztvárněna scéna, kdy při průletu kolem Europy Leonov vyšle průzkumnou sondu a ta dole objeví život; přesněji řečeno chlorofyl. Ve chvíli, kdy se první údaje objevují na obrazovkách, je sonda zničena. Děj filmu je dále proti knize pozměněn o hrozivou zápletku – konflikt mezi USA a SSSR u pobřeží Hondurasu. Konflikt, který hrozí přerůst ve válku, pravděpodobně jadernou. Milióny kilometrů od Země je nalezen nový život. Vyslanci toho pozemského však mají před sebou strašnou perspektivu, že se již nebudou mít kam vrátit a mohou také být posledními svého druhu života pozemského.

Konflikt na Zemi se vyhrocuje a Američané se dokonce na příkaz ze Země musí přesunout na Discovery a pokusit se s ní vrátit domů. V tu dobu se však také vrací David Bowman, Již ne jako astronaut a velitel U.S.S. Discovery, ale přetvořený v bytost utkanou z myšlenek a řízenou jakousi mocnou nehmotnou civilizací, která se nepoznaná skrývá v pozadí. Jeho úkolem je cosi, co zprvu sám neví. Postupně poznává, že má být u zrodu nového života. Další děj je velmi dramatický. Monolit zmizí, objevuje se v atmosféře Jupitera a zde se závratnou rychlostí množí – a při tom požírá celou planetu. Bowman dostává povolení varovat lidi v obou lodích a ti nakonec bez ohledu na kritickou politickou situaci najdou k sobě cestu a rozum vítězí nad nesmysly politiky. Použijí Discovery jako startovní stupeň, urychlí Leonova zbytkem jejího paliva a pak se maximálně rychle vzdalují od Jupitera. Za nějakou dobu se stane zřejmým smysl činnosti miliard rozmnožených monolitů. Planeta Jupiter vybuchne a stane se hvězdou – druhým Sluncem. Jeho úkolem je být zdrojem životadárného tepla a světla pro nový život na Europě.

Leonov a jeho posádka šťastně uniká a děj filmu končí optimisticky. Ta myšlenka je velmi důležitá pro nás, tady a teď. Nevím přesně už, jak to ve filmu říkají – je to o tom, že druhého dne ráno prezidenti obou velmocí vstali, viděli na obloze nové Slunce a pochopili… Válka byla zažehnána.

Asi si říkáte, proč se vám tu neobratně snažím v kostce převyprávět obsah dvou dílů Vesmírné odysey? Podívejme se na zprávu, která asi bohužel poněkud zapadla. Není vůbec stará a já zde budu citovat České noviny (viz odkaz v nadpisu).

Europa Praskliny v ledovém povrchu Europy

Na Jupiterově měsíci Europa je možná život

   WASHINGTON 25. února (ČTK) - Američtí astronomové jsou opět o něco blíže tvrzení, že v ledových oceánech jednoho ze souputníků planety Jupiter existuje život. V laboratorních podmínkách senzory umístěné v ledovém bloku zaznamenaly při každém nárazu hliněného projektilu elektrický výboj, který je nezbytný pro zažehnutí života. Hliníkové kulky vědcům posloužily jako náhrada za meteority, píše časopis New Scientist.

   Jerome Borucki a jeho kolegové z výzkumného střediska amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) spekulují, že život by mohl pulzovat pod ledovou krustou oceánů měsíce Europy. "Europa je prioritním cílem výzkumu. Zdá se, že tam jsou základní složky důležité pro život. Ale i když máme všechny ingredience, ještě potřebujeme jiskru, která vytvoří prvotní organické molekuly," vysvětluje Ron Greeley z univerzity v americkém státě Arizona.

   Kýženou jiskru mohly při střetu s povrchem měsíce poskytnout právě asteroidy, které na měsíc dopadají rychlostí kolem 24 kilometrů za vteřinu. "Na Europě je několik skutečně velkých kráterů, na jejichž místě se musela uvolnit spousta energie. Proto jsou nejnovější výsledky tak vzrušující," říká Greeley. Boruckiho tým se domnívá, že elektrický proud vzniká pohybem protonů při tříštění ledu.

   Na Europě jsou pravděpodobně rovněž přítomny metan a čpavek, které ve vodném roztoku vytvářejí vhodné prostředí pro vznik organických molekul. Borucki tvrdí, že v meteoritem roztaveném ledě by se za pomoci elektrického jiskření měly vytvářet komplexní organické molekuly. I tento jev je však nutné prokázat v laboratoři. Doposud totiž badatelé experimentovali jen s čistou vodou, ochlazenou na minus 196 stupňů Celsia, což je teplota, která panuje na Europě.

   Důkazy o přítomnosti molekulárních struktur nezbytných pro vznik živé hmoty již minulý týden přinesly snímky pořízené sondou Galileo, která potvrdila výskyt oceánů na třech z Jupiterových měsíců - na Europě, Kalistu a Ganymedu. To povzbudilo představivost vědců k úvahám, zda by slaná voda nemohla skrývat mimozemský život.

   Čtyři největší z celkem 39 Jupiterových měsíců, ke kterým patří ještě Io, jsou viditelné silnějším dalekohledem jako malé hvězdičky kolem planety.


A jsme opět na Zemi…

Asi už chápete, co mě tak napadlo. Ta souvislost je dost zajímavá a již bylo mnoho teorií o tom, jak získávají spisovatelé SciFi své vize a nápady. Stačí si vzpomenout na pana Verna, že… kde to vzali? Někdo třeba má za to, že zdrojem jejich informací je jakýsi channeling, tedy vnuknutí "odjinud", které je jen spisovatel schopen pochopit a přetvořit tak, aby se informace staly stravitelnými pro celé lidstvo bez nebezpečí toho, že by získalo dojem manipulace.

Situace je tak trochu podobná. Svět je na pokraji konfliktu, ze kterého se může vyvinout cokoliv. To si snad ty tisíce a desetitisíce vojáčků, radostně a víceméně dobrovolně jdoucích do války neuvědomují. Mají dobrou přípravu vymytých mozků díky sledování různých akčních filmů. A proto … válka? Děsná psina, kde si člověk užije dobrodružství a vrátí se s kufrem peněz.

Jsou tu tedy dvě armády čekající na povel, stejně jako v knize. Jen tou jednou z nesvářených stran není SSSR. A mezitím v dalekém vesmíru sonda Galileo hlásí možnou přítomnost života na Europě. Nejsou na ní sice lidé, ale ti jen používají přístroje sondy jako své prodloužené smysly.

Vraťme se k ději knihy. Lidstvo tam těsně před vzplanutím Jupitera dostává poselství:

"Všechny tři měsíce patří vám kromě Europy. Tam se přistát nepokoušejte."

Proč asi se ti, kdo život dovedou stvořit, bojí zásahu lidí tam, kde vznikla jeho nová kolébka? Můžeme si představit leccos, ale mě to připadá pro nás nelichotivé… a právem.

Kniha končí myšlenkou:

"…a jelikož v celé Galaxii nenalezli nic drahocennějšího nad Myšlení, povzbuzovali jeho zrod, kde jen mohli. Stali se rozsévači na hvězdných lánech; zasévali a někdy i sklízeli. A jindy, bez hněvu a lítosti, se nevyhnuli pletí."

Z té poslední věty člověka mrazí. Co když Někdo nebo Něco, co stojí neskonale vysoko nad námi, usoudí, že čas pletí přišel právě na Zemi? Že lidské spory, tak zoufale malicherné proti řádu Vesmíru již pro tento Vesmír přesahují hranice snesitelnosti? Není to příjemný pocit. Už proto, že takový scénář sice může každému připadat jako nesmyslný a směšný, ale na druhou stranu – je až tak vyloučený?


Jak vypadá Europa

Jupiter, Europa, Calisto, Io a Ganymedes (zdroj: NASA)Europa je oběžnicí Jupitera, tedy měsícem, jak se říká. Tento měsíc s malým "m" je velký asi jako ten Měsíc náš – jeho průměr je 3 183 km. Je to šestý největší měsíc ve Sluneční soustavě.

Celé těleso je zřejmě pokryto ledem. Pod ním jsou oceány tekuté vody a teprve pak je pevná země. Říká se, že Europa je díky ledovému obalu pravděpodobně nejhladší objekt v celé Sluneční soustavě. Ale dokonalá koule z ledu to není. Vlivem gravitačních sil a zřejmě i vulkanické činnosti se ledový obal trhá, kry se přeskupují, takže vznikají sítě trhlin připomínající legendární kanály na Marsu. Tu a tam se v ledu dá vidět i kráter vzniklý dopadem nějakého toho vesmírného vetřelce.

Jupiteru a jeho měsícům se říká miniaturní Sluneční soustava. Však také kosmonauti v knize Jupitera žertem nazývají "Slunce, které propadlo u zkoušek". Nechybělo mnoho a naše soustava mohla mít dvojvězdu. Největší čtyří měsíce se označují Galileovy, na počest známého hvězdáře Galileo Galilei, který je objevil v roce 1610. Jsou to Io, Ganymedes, Calisto a naše známá Europa. Jupiter ovšem má měsíců šestnáct (!) – alespoň těch, o kterých již víme. Ale ty čtyři velké dokonce svým rozložením připomínají rozmístění prvních čtyř planet kolem našeho Slunce.


Nemá smysl tu dělat chytráka a experta a popisovat to, co si můžete přečíst jinde. Proto si na závěr uveďme pár odkazů.

Na závěr bych rád zopakoval myšlenku, která je sice ve filmu, ale v knize ne – nejspíše proto, že film vznikl později a svět opět ve svém vývoji "pokročil" – "…Jenom doufám, že ještě bude existovat svět, kam se budete moci vrátit…". Kéž se tedy vize pana Clarka splní.

JL