wz

Neklidná planeta Země

Neklidná planeta je ta naše Země. V neustálém pohybu jsou vzdušné masy, věčný neklid zmítá hladinou oceánů a moří. Pouze pozemská kůra, pevný obal naší planety silný 30 až 70 kilometrů, se nám zdá nehybný a stálý. Je to však jen zdání. Víra v pevnost souše je jeden z nejrozšířenějších omylů. Čas od času začne pevnina, která  zaujímá kolem jedné pětiny rozlohy Země, řádit. Ničí přitom v okamžiku lidské životy i výtvory. Tuto hrůzu, ať pochází z činnosti sopek nebo z podzemních bouří, lidé nazvali příhodně zemětřesením.

Staří Řekové nazvali sopky, vyvrhující ohnivou lávu, obrovskými jícny Erebu - říše temnot, kde vládne bůh Hádes. Odsud, z těchto jícnů, vyvrhovalo bezedné podsvětí draky a zhoubné ďábelské plameny...
Snad nejznámější je osud antických měst Pompejí, Herculanea a Stabie po výbuchu Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu. Ten však nebyl zdaleka nejstrašnějším v dějinách naší planety. Asi před 3400 lety sežehl rozběsněný vulkán Santorini ostrov Théru v Egejském moři a na Krétě zničil kvetoucí mykénskou civilizaci.

 

Théra - Santorini v současné době a Vesuv v roce 1872

V roce 1815 vybuchla na ostrově Sumbavě v malých Antilách sopka Tambora. Dunění se 5. dubna neslo na vzdálenost 1400 kilometrů a celé nebe se pokrylo černotou. Pak spadla lavina popela na Sumbavu, Lombok, Bali, Maduru a Jávu. Ve třech dnech za sebou následovaly další výbuchy. Do vzduchu byly vrženy obrovské masy písku, popela a sopečného prachu. Do vzdálenosti čtyřiceti kilometrů létaly až pětikilové kameny a naprostá tma způsobila zděšení milionů lidí. Původně byla sopka vysoká asi čtyři tisíce metrů, po výbuchu se snížila na 2850 metrů, na vrcholku Tambory vznikla obrovská hluboká díra do Země, kam by se vešly dvě Eiffelovky nad sebou. Při tomto neštěstí přišlo o život devadesát dva tisíc lidí.

 

Krakatoa a  Tambora

Něco podobného se přihodilo v srpnu 1883 na ostrově Rakata poblíž Jávy a Sumatry. Osudného 20. května se probudila k životu sopka Krakatoa, 88 metrů vysoká, dlouhá 9 a široká 5 kilometrů. Výbuchy jeden za druhým bylo slyšet do vzdálenosti dvě stě kilometrů. Po pár dnech klidu však Krakatoa 26. srpna vybuchla. Nad kráterem se do výšky dvacet sedm kilometrů vznesl obrovský mrak, následovaly rozsáhlé sesuvy, moře bouřilo a na ostrov se přihnaly vlny tsunami. Vzdušné vlny, zrozené výbuchy neskutečné fantastické síly, oběhly rychlostí zvuku třikrát zeměkouli. Většina ostrovů okolo Krakatoa se ponořila do moře, zbývající pokryla vrstva popela do výše sedmdesát metrů. Popel a sopečný prach byl vyvržen do horních vrstev ovzduší a vítr, vanoucí ve velkých výškách, jej roznesl tisíce kilometrů dál od ostrova Rakata. Dlouhou dobu létal tento popel a prach nad Zemí, snižoval intenzitu slunečního svitu a způsoboval neobvyklé červánky v Paříži, Sydney a San Francisku.

 

Chrlící Etna a město Catania v roce 1669..........a v dnešní době

V roce 1669 došlo k ohromnému výbuchu největší evropské sopky Etny na severovýchodě Sicílie. Po několik dní vylétaly z jejího jícnu rozžhavené sopečné bomby. Zároveň z pukliny v dolní části sopky vytékala láva na okolní pole, sady, vinohrady, ničíce města i vesnice tehdy velmi hustě obydlené oblasti. Spalující ohnivý proud se sunul den po dni blíž k pobřeží. Na chvíli lávu zastavili pevnostní zdi (z roku 1381) jednoho z nejstarších italských měst Catanie, avšak lávy stékalo tolik, že zaplavila ulice, zbořila domy i chrámy, až nakonec vtekla do moře. Když se Etna uklidnila, bylo zničeno padesát měst, tři sta vesnic a zmařeno sto tisíc lidských životů.
Dodnes Etna a další sopky  po celém světě (jak ty staré tak i nově vznikající) nepřerušily svou činnost a proto i dnes lidstvo znepokojují a rozsévají strach stejně tak jako v minulosti.

Seizmické stanice zaznamenají ročně okolo milionu podzemních otřesů různé síly. Tisíc z nich jsou otřesy ničivé, deset je katastrofálních. Na různých částech zeměkoule se síla zemětřesení projevuje rozdílně. Jsou známá rozsáhlá území, kde zemětřesení vůbec nejsou  a naopak oblasti, kde jsou častá a silná. Například pro Chilany je zemětřesení denním jevem, snad každý třetí den se zde země mírně chvěje. Je to tím, že Chile leží na křížení tzv. ohnivého pásu, který se táhne od Nového Zélandu po Filipíny, od Japonska po Aleuty a po celém západním pobřeží Ameriky od severu na jih.
Většina zemětřesení propuká ve dvou seizmicky nejaktivnějších oblastech Země. První z nich je tichomořský prstenec, který se táhne přes pobřeží Kamčatky, Aljašky, západní pobřeží Severní a Jižní Ameriky, otáčí se k Austrálii, vede přes Indočínu, pobřeží Číny, Japonsko a končí zase na Kamčatce. Druhá oblast je středomořsko-asijská. Ta zabírá široký pás od Portugalska a Španělska přes Itálii, balkánský poloostrov, Turecko, Kavkaz, země jihozápadní Asie, středoasijské státy a Bajkal, až se nakonec na pobřeží Tichého oceánu zase spojuje s první oblastí. Kromě těchto dvou je na Zeměkouli i mnoho dalších seizmických oblastí a to v Africe, v Tichém oceánu, v Atlantském oceánu, v Arktidě, avšak jejich aktivita je nesrovnatelně menší.
Těžké následky zemětřesení popohánějí vědu v její snaze pomoci lidstvu strašný živel zneškodnit, nebo alespoň před ním varovat.

Zemětřesení je součástí rozsáhlých planetárních procesů; hlubinné procesy jsou pomalé, zemětřesení, zvláště silná se připravují dlouho, po léta, na velké rozloze. Dlouhodobé hromadění obrovského množství tektonické energie, rovnající se síle výbuchu tisíce megatunových pum, nemůže probíhat nepozorovaně. Je nesporné, že blížící se pohroma varuje lidi množstvím signálů. A nejen lidi. Je známo mnoho případů, kdy zemětřesení předcházela výrazná změna v chování některých zvířat. Lidé často viděli, jak krátce před prvním podzemním otřesem králíci tloukli hlavami o různé předměty, kuřata náhle vzlétala na stromy, vepři se začali navzájem kousat a psi začali bezdůvodně zběsile štěkat a utíkat z domu.
Kočky, psi, křečci, krysy a ještěrky mají velmi vysokou hranici slyšitelnosti, až 100 000 Hz. To jim umožňuje slyšet hlas zemských hlubin a citlivě reagovat na ultrazvuk, provázející drcení hornin. Tyto stavy je děsí a proto reagují panickým útěkem.

Chcete-li vědět včas o blížícím se zemětřesení, pořiďte si jaka, který několik hodin před otřesy vyhlásí hladovku.

Hlídač zoologické zahrady ve městě Skopje, která byla v roce 1963 zničena zemětřesením, vyprávěl, že v životě neslyšel tak příšerný koncert jako v noci před katastrofou. Slon žalostně troubil, hyena hlasitě vyla, velmi neklidný byl i tygr, lev a levhart. Přidali se i ptáci. Po určité době však naráz jako na povel vše zmlklo a zvířata se skryla v temných koutech klecí. Personál posedl panický strach a lidé chtěli prchnout... Bylo však pozdě, země už se otřásala, bylo slyšet sílící podzemní hukot. Dne 26. července nastal první strašný otřes, po něm druhý...a město se změnilo v  neforemnou hromadu kamení.

Také ryby umí člověka varovat, což se událo v roce 1783 před zemětřesením na Sicílii, kdy na mořskou hladinu vyplouvalo hodně ryb.
Podle japonské mytologie způsobuje zemětřesení gigantická ryba Namazu, která šimrá svými vousy mořské dno. Báje vypráví, že ryba žije hluboko v bahně na mořském dnu, kde ji střeží bůh Kashima a pomocí kamene ji ovládá. Když Kashima zanedbá svoji povinnost, Namazu se začne otřásat a způsobí tak náhlé zemětřesení. Proto se odedávna zobrazení této ryby lepila na okna na ochranu proti podzemním otřesům. Přestože to povětšinou není nic platné, Japonci na svou oblíbenou "rybičku" nedají dopustit. Po zemětřesení blízko města Edo (starý název pro Tokio) v roce 1855 začala být ryba Namazu uctívána jako yonaoshi daimyojin - Bůh světové nápravy. Objevuje se v anonymních sériích grafických listů, které ji vyobrazují, jak nutí boháče "vyměšovat" mince pro chudé, aby se tak zbavili hříchů spáchaných na rolnících...

 

Japonská mystická ryba Namazu v tradičních kresbách

Mnozí živočichové dobře slyší zvuky velmi nízké frekvence, pro některá zvířata leží hranice slyšitelného zvuku pod frekvencí 16 Hz, což je spodní hranice citlivosti lidského ucha. Proto třeba medúzy před bouří odplouvají od pobřeží a hlubinné ryby před zemětřesením vyplouvají. Na medúzy působí infrazvuk shora, na hlubinné ryby zdola, ode dna.
V létě 1923 byla nalezena na mělčině pláže v Hajamě nedaleko japonského hlavního města nafouklá vousatá treska, hlubinná ryba, která se u břehů prakticky nevyskytuje. Dva dny na to bylo zničeno Tokio a Jokohama. V roce 1932 se před velkým zemětřesením na severovýchodě ostrova Honšú objevila přímo u břehu velká hejna japonských úhořů, kteří obvykle žijí až v hloubce 500 metrů.

 

 

Neobvyklé chování před "podzemní bouří" bylo pozorováno i u mravenců, kteří hodinu a půl před otřesy sebrali kukly a opouštěli svá podzemní obydlí.
Velcí papoušci projevili svůj neklid několik hodin opřed otřesy tím, že se chovali velice podivně a bez ustání křičeli.
V hřebčíně začali dvě hodiny koně před prvním silným otřesem dupat a nahlas ržát, až se utrhli z úvazů. U vrat byli pochytáni a vráceni do stání, avšak patnáct minut před katastrofou koně vyrazili vrata a rozutekli se. Honáci je začali chytat, ale to už se země začala třást a stáje se zřítily.
Jistý špiclík byl hodinu před katastrofou neklidný a stále běhal z domu k plotu. Vzbudil svou paní a s kňučením zalezl pod postel. Za chvíli však vylezl a začal paničku olizovat. Nakonec ji chytil za oděv a pokoušel se jí stáhnout z postele. Paní vstala a vyšla před dům k brance. Když ji otevřela vyběhl špiclík ven, hned se však vrátil, chytil ji za župan a táhl pryč od domu. Když s ním vyšla na ulici, země se otřásla a dům začal praskat...

Existuje mnoho údajů, přesvědčivě dokazujících, že mnohá zvířata včas a neomylně zachycují určité signály blížící se sopečné erupce. Známá je například tato historická skutečnost:
Nad klidným a malebným přístavem Saint-Pierre na ostrově Martiniku v karibském moři se tyčí sopka Mont Peleé. Lidé si pramálo všímali oblaku kouře, který se čas od času objevil nad vrcholkem hory. Vzpomínka na poslední výbuch v roce 1851, který nebyl nijak silný, už téměř upadla v zapomnění. Dávno si na sopku zvykli a o nedělích se vypravovali na její vrcholek, kde výlet končil piknikem na kraji kráteru. Po travnatých svazích hory to bylo ke kráteru 8 kilometrů. Tak poklidně žilo pod sopkou asi třicet tisíc lidí.
V polovině února 1902 si sice všimli, že vrcholek hory dýmá více, ale nevěnovali tomu žádnou pozornost. Kouřový oblak však houstl a temněl, a nahoře na svazích bylo slyšet tlumené podzemní dunění. Brzy začal černající se mrak znepříjemňovat život v blízkosti sopky a dunění sílilo. V druhé polovině dubna už popel padal stále hustěji na pole, vesnice i město. Kouřová clona stoupala stále výš k tropickému nebi, vybuchujícímu nenadálými bouřemi. Dne 5. května stekl ze svahů proud horkého bahna a zaplavil třtinovou farmu, kde zahynulo dvacet čtyři lidí. Ostatní utekli do Saint-Pierre, kde vypukla panika. Tam však právě bylo před volbami a tak radní uklidňovali voliče, že nebezpečí nehrozí. Kráter začal chrlit žhavou lávu a popel, takže zakryl slunce, dunění již bylo neustálé. Když město zahalil trvalý déšť popela, utekla z něj jen hrstka obyvatel. Tři dny panovala ve městě panika, lidé šíleli strachem a schovávali se sklepích a v kostelích. Pak se sopka náhle uklidnila. Avšak v noci ze 7. na 8. května se její činnost opět zvýšila a zpanikařené obyvatelstvo na úsvitu utíkalo k moři jako jediné záchraně. Přístav a pobřeží bylo plné lidí. Sopka už dštila ohně a hřmot rostl. Kolem osmé hodiny ranní se na okamžik sopka utišila a země se přestala chvět, jako by odpočívala...Pak se ozval výbuch podobný salvě z tisíce děl. Z kráteru vylétl žhavý mrak a jako ohnivá zeď se neuvěřitelně rychle řítil po svazích k městu. Za tři vteřiny doletěl k vilám a zahradám předměstí, za další okamžik Saint-Pierre zmizelo v rozžhaveném mraku. Stlačený vzduch, který žhavá lavina hnala před sebou, v mžiku smetl do moře celý třiceti tisícový dav shromážděný na břehu, za další okamžik začala voda v přístavu vřít. V obrovském oblaku páry se lodi převrhávaly, potápěly nebo planuly jako pochodně. Po spálených ulicích města se valil k moři pekelný punč z tisíců sudů rumu, které vybuchly ve skladech.
Po katastrofě vyhrabali z rozvalin, popele a lávy stovky zuhelnatělých skrčených těl obyvatel Saint-Pierre, kteří nestačili doběhnout do přístavu a pouze jedno jediné tělo kočky.

 

Erupce sopky Mont-Pelée a město Saint-Pierre v roce 1902 a Mont-Pelée a Saint-Pierre v roce 2005

Kam se poděla domácí zvířata, patřící kdysi obyvatelům Saint-Pierre? Kam zmizeli ptáci a zvířata žijící kolem sopky?
Ukázalo se, že téměř měsíc před strašným výbuchem, kdy ještě nebyly žádné viditelné příznaky blížící se katastrofy, začala zvířata z vlastního popudu z ostrova Martiniku utíkat. Jako první odletěli ptáci, kteří v polovině dubna opustili město i nedaleké jezero. Na svazích Mont-Pelée se začali v nebývalé míře objevovat hadi, kteří žili poblíž kráteru a kolem 17. dubna už po nich, ani po dalších plazech, nebylo ani památky.

 

Zničené město Saint-Peirre v roce 1902 a sopka Mont-Pelée v dnešní době

V čem spočívá tajemství schopnosti zvířat tušit výbuch sopky? Co vyvolává neklid daleko před katastrofou v době, kdy se lidem zdá být vše v pořádku? Jsou to snad zvuky, které lidské ucho neslyší, nebo neznatelné záchvěvy půdy či infračervené záření, vycházející z hlubin země? Bionici zatím nemohou jednoznačně na tuto otázku odpovědět. Provádí se průzkum, vyslovují se hypotézy.

 

 

Předvídání sopečných výbuchů není jen zvláštností u zvířat, ale i v rostlinné říši najdeme kytičku jménem Primule královská, jež tuto schopnost má. Roste na Jávě v Indonésii a říká se jí tam květ zemětřesení, květ zkázy nebo květ smrti. Lze ji najít jen na svazích sopek. Liší se od všech svých sester primulí tím, že rozkvétá jenom před výbuchem sopky a slouží tak místním obyvatelům jako svérázný signál hrozící katastrofy. Jakmile vidí obyvatelé vesnic, ležících na úpatí sopky, že rozkvétá primule královská, okamžitě opouštějí svá obydlí a odcházejí do bezpečí. Tento čarovný kvítek se ve svých předpovědích dosud nikdy nemýlil. Proč tomu tak je? Proč vlastně primule rozkvétá vždycky jenom krátce před výbuchem sopky a nikdy jindy?
Při zemětřesení vznikají ultrazvukové vlny, které mimořádně prudce zvyšují v kapilárách pohyb výživných šťáv od kořenů nahoru. Tím se zintenzivní látková výměna, která přinutí primuli vykvést.
(Bohužel, se mi nepodařilo obrázek této jedinečné primulky získat.)

Jáva je třináctým největším ostrovem na světě a je téměř celá vulkanického původu. Spousta vrcholků konického tvaru naznačuje, že bud byly nebo budou sopečně aktivní. Největší ohrožení lze čekat od sopky Merapi (Ohňová hora), která je aktivní již přes 400 tisíc let a v jejímž bezprostředním okolí žijí tisíce lidí.

 

 

I u nás rostou primulky běžně na zahrádkách, ale jsou to jiné druhy - ponejvíce evropské provenience a šlechtěné, a to jak do bytu, tak na záhon.
Evropský "divoký" druh primule se vyskytuje v horských oblastech jako jsou například Alpy, Apeniny, Karpaty, v horách Balkánu. U nás neroste; avšak na Slovensku se objevuje její forma hungarica skoro ve všech vápencových pohořích což je Malá Fatra, Západní a Belianské Tatry, Muránská planina, Slovenské rudohoří.

Původní květy jsou jednoduché, dnešní šlechtěné již mají zvlněné okraje či květy plnokvěté. V současné době existuje okolo pětiset druhů. Při správném pěstování jde o víceletou rostlinu. Ale POZOR - je jedovatá! Chlupy na listech obsahují primin, který při dotyku dráždí pokožku a vyvolává puchýřky.

V březnu si ji můžeme koupit v každém obchodě, kde se nabízí v barevné škále od bílé, žluté, oranžové, červené až po růžovou a fialovou. Tato něžná květinka patří mezi první posly jara, které jak se zdá, je již za dveřmi. Udělejte si radost a ozdobte si primulí před Velikonocemi třeba svůj pracovní stůl.

 

 

 


VEZA

Zpět na Úkazy na nebi a ve vesmíru

 

Zpět k Mostu ?