wz

Meteorický roj, meteory, meteority, meteoroidy, meteoroidní komplex

Historie vesmíru je mnohomilionkrát delší než historie lidstva a přesto jí lidé rozumějí. Nahlédli do hlubin věků – kdy nebyl člověk ani život na Zemi, ba ani sama Země nebyla, ani životodárné Slunce nezářilo a Mléčná dráha se ještě neklenula přes oblohu, atomy se ještě nezrodily a látka byla ve své nejprimitivnější formě – jako elementární částice, bez jakékoliv stopy po struktuře. Dnes člověk dovede předvídat budoucnost vesmíru, jeho vývoj a jeho trvání.

Meteorické roje

Během roku se Země střetává s několika meteoroidními roji. Roje meteoroidů pozorujeme při průletu atmosférou jako tzv. meteorický roj. Meteorické roje vyletují z jednoho bodu – úběžníku, kterému říkáme radiant: dráhy meteoroidů v roji jsou rovnoběžné, proto jsou rovnoběžné i meteory a zdá se nám, že vyletují z radiantu. Roj meteorů se pak nazývá podle polohy radiantu nebo podle mateřského souhvězdí (či komety), jako například meteorické roje Leonidy, Orionidy a Perseidy.

 

 

Nejdůležitější meteorické roje, termíny k pozorování a maximální výskyt:

Planetky jsou drobeny srážkami. Při dopadu meteoroidů na původní planetku vznikaly ledové meteoroidy. Když planetka zůstala bez ledového krunýře, vznikaly při srážkách s meteoroidy kamenné. Nakonec docházelo k rozbíjené jadérka na meteoroidy železné. Některé měsíce u Jupitera a Saturna si zachovaly ledový krunýř; i ten býval často narušován, jak lze soudit z jejich povrchu. Meteoroidy rozlišujeme na meteory a meteority. Mnoho meteorických rojů má své vlastní názvy, které jsou odvozeny podle komet, které je v soustavě zanechaly či podle souhvězdí, které bylo jejich domovem.

 

 

Leonidy se k Zemi přibližují každoročně v půli listopadu, ale jen jednou za 33 let jsou pro pozorovatele dobře viditelné. Naposledy se tak stalo roku 1999. Je to dáno nerovnoměrným rozptýlení látky po celé eliptické dráze. Zdánlivě vycházejí ze souhvězdí Lva (Leo), podle kterého mají své pojmenování.

Jedním z nejznámějších podzimních meteorických rojů jsou Orionidy, které vyletují ze severovýchodního okraje souhvězdí Orion a dosahují nejvyšších frekvencí 20 až 25 meteorů za hodinu. Jejich letošní maximum aktivity nastane v noci z 21. na 22. října.

Srpnové noci patří k nejpříhodnějším ke sledování noční oblohy, jak z hlediska počasí tak kvůli zajímavostem, které obloha nabízí. K těm patří i meteorický roj Perseidy, který je v činnosti každý rok od konce července až zhruba do 20. srpna a největší aktivity dosahuje kolem 12. srpna. Perseidy jsou tvořeny částicemi uvolněnými z komety Swift-Tuttle. Tato kometa obíhá kolem Slunce po velmi protáhlé dráze jednou za 130 let. Naposledy se ke Slunci přiblížila v roce 1992. V souvislosti s tímto přiblížením komety došlo v první polovině devadesátých let k nárůstu aktivity Perseid. V maximu bylo pozorováno až 400 meteorů za hodinu. Od té doby už aktivita roje poklesla k normálu, tj. k 60-80 meteorům za hodinu. V některých letech může nicméně dojít k mimořádnému zvýšení aktivity v důsledku vlivu velkých planet na dráhu roje. Každý rok není pro sledování Perseid stejně výhodný. Některé roky ruší v době maxima roje svit Měsíce nebo připadne maximum na denní hodiny a v noci je aktivita nižší.

Meteoroidní komplex

Meteoroidní komplex obsahuje nejmenší členy sluneční soustavy – od několika molekul o rozměru nanometru až po balvany o rozměrech několika desítek metrů. Tělesa větší než 100 metrů nazýváme planetky (asteroidy). Celková hmotnost meteoroidního komplexu je zhruba 25 bilionů tun. Částice samy se nazývají meteoroidy, na rozdíl od meteoritů, to jest meteoroidů spadlých na povrch Země. Meteoroidy jsou tedy částice obíhající kolem Slunce v meziplanetárním prostoru a meteority jsou nerosty mimozemského původu.

Meteoroidní komplex se projevuje různými způsoby: jako zodiakální světlo, sluneční F-koróna, meteory, meteorický prach, meteority a krátery na měsících.

Meteoroidní komplex je neustále doplňován, jednak srážkami meteoroidů s planetkami, jednak kometami. Daleko za Plutem a hemisférou je Oortův oblak asi sta miliard komet, sněhových a ledových koulí, v nichž je mezi krystalky ledu, vodního, metanového a čpavkového mnoho prachových zrníček. Některé z ledových koulí vniknou do meziplanetárního prostoru, kde mohou být zachyceny Jupiterem či jinou planetou. Tím se ze špinavé koule stává periodická kometa obíhající Slunce po eliptické dráze.

Při zahřátí slunečním zářením ledová koule sublimuje a unikající molekuly s sebou strhávají i prachová zrníčka. Zrníčka vytvářejí prachový ohon a s něho roj meteoroidů. Zbylé jadérko se stane planetkou. Meteoroidní roj Leonidy je pozůstatek Temple-Tuttleovy komety.

Částice meteoroidního komplexu mají životní dobu mnohem kratší, než je trvání planetární soustavy. Tak například částice o velikosti 1 mikrometru zůstávají v průměru několik tisíciletí, kdežto částice centimetrové žijí několik set tisíc roků. Větší částice se po spirálách přibližují ke Slunci a ve vzdálenosti několika milionů kilometrů od Slunce sublimují. Meteoroidy všech velikostí jsou zachycovány planetami a jejich měsíci. Radioaktivní prvky v meteoritech spadlých na Zem dokazují, že jejich materiál se stal pevným před více jak 4 miliardami roků. Z kosmogenických prvků lze určit dobu, kdy byl meteoroid naposled rozdroben. Což může být podle velikosti meteoroidů miliony až stamiliony roků.

Oblak meteoroidního komplexu má tvar rozsáhlé čočky zploštělé směrem k rovině ekliptiky. V jeho středu je Slunce a sahá daleko za pás planetek. Sluneční světlo odražené a rozptýlené na jeho prachových částicích (to je na meteoroidech) můžeme na Zemi pozorovat jako svítící kužel v ekliptice a to na večerní obloze zjara nebo na podzimní obloze přede východem Slunce. Ve dne tento svítící kužel nevidíme, neboť je přezářen oblohou. Protože je protažen podél ekliptiky – to jest ve zvířetníkových (čili zodiakálních) souhvězdích, nazývá se zodiakálním nebo zvířetníkovým světlem.

Meteory jsou světelné úkazy na obloze, které vznikají při průchodu meteorického tělíska vyššími vrstvami atmosféry. Meteoroid při průletu atmosférou září. Zahřívá se třením o vzduch, taví se na povrchu, ionizuje okolní vzduch a nechává za sebou jemné kapičky. Všem těmto drobounkým částečkám z meteoroidů i meteorů vznášejícím se v atmosféře se říká meteorický prach. Ten se velmi zvolna snáší k povrchu Země. Celkové množství meteorického prachu vznášejícího se v zemské atmosféře je zhruba jeden milion tun. Denně Země zachytí z meteoroidního komplexu zhruba 400 tun prachu.

Velká většina materiálu zachyceného na Zemi z meteoroidního komplexu je ve formě drobných částic. Meteority nám dávají představu o složení meteoroidního komplexu. Jsou bud ze slitiny železa a niklu nebo jsou z křemičitanů s příměsí železa a niklu. Z jednoho pádu může pocházet více úlomků, což nazýváme meteoritickým deštěm.

Říkáme, že letí meteor

Celý proces vletu meteoroidní částice se odehrává ve výškách 80 až 120 kilometrů nad povrchem Země. Jak mnoho meteor září záleží na rychlosti, s jakou meteoroid vletí do atmosféry, na jeho hmotnosti, na jeho materiálu i na směru, z něhož přichází. Meteoroidy o hmotnosti gram a větší vyzařují dosti světla, aby je naše oko postřehlo. Lidé říkají: spadla hvězda. Meteoroid s menší hmotností (např. desetina gramu) nemá dostatečně vysokou kinetickou energii, abychom ho viděli pouhým okem. Takové meteory lze vidět v dalekohledu (říkáme jim teleskopické meteory), nebo se pozorují pomocí radaru na metrových vlnách (to jsou radarové meteory). Velmi jasný meteor se jmenuje bolid.

Je-li hmotnost meteoroidů dosti velká, nevypaří se při rychlém průletu atmosférou. Zbytek meteoroidu dopadne na povrch Země - a je z něj meteorit. Hmotnost meteoritu je jen malý zlomek hmotnosti původního meteoroidu. Meteorů dopadá na Zem denně přibližně sto kilogramů. (V roce 1985 bylo ve sbírkách muzeí uloženo 2500 meteoritů.)

Meteority se většinou nazývají podle nejbližšího obydleného místa, kde dopadly na zemský povrch. Podívejme se na jeden z nejznámějších českých meteorů - Příbramský meteorit. Večer 7. dubna roku 1959 se astronomům z Ondřejova podařilo vyfotografovat dráhu letu objektu, jehož úlomky byly později nalezeny u Příbrami. Jedná se o čtyři kameny „spadlé z nebe“. Meteorit jménem Luhy vážil 4,48 kg, meteorit Hojšín vážil 420 g, meteorit Velká vážil 800 g a meteorit Dražkov vážil 105 g. Názvy dostaly podle osad, kam dopadly. Meteorit Velká byl rozeslán do různých laboratoří ke studiu. Ostatní jsou v mineralogických sbírkách Národního muzea v Praze. Původní meteoroid ztuhl při vzniku planetární soustavy před 4,6 miliardami roků a byl součástí mnohem většího tělesa – planetky. Při srážce planetky s jiným tělesem před 10 miliony roků se odštípl balvan o hmotnosti 20 tun, který obíhal jako meteoroid Slunce po eliptické dráze, dokud se nestřetl s planetou Zemi. Většinou se jako drobné žhavé kapičky rozptýlil v atmosféře, několik zbytečků dopadlo do okolí Příbrami, několik částí bylo nalezeno, ale většina tam, někde leží dodnes. Příbramský meteorit má prvenství v tom, že je vzorkem materiálu až od Jupitera, tedy z vesmíru mnohem vzdálenějšího než vzorky přivezené z Měsíce.

Bolid Brno

Dne 14.září 1977 po 8 hodině večer přeletěl nad naším územím od východu k západu velmi jasný meteor – bolid nazvaný Brno. Zenitem proletěl ve Veselí na Moravě ve výšce 58 km a letěl směrem na Skočidolovice na Pelhřimovsku. Proletěl celkem atmosférou 163 km za 6,5 sekund. Při zážehu nad Slovenskem ve výšce 84 km měl rychlost 30 km . s -1 a hmotnost pouze 10 gramů. Z povahy jeho dráhy se usuzuje, že šlo o uhlíkatý chondrit, který obíhal Slunce od Merkurovy dráhy až po pás planetek.

Meteorit Morávka byl 6.května 2000 ve 13:51:50 středoevropského letního času pozorován z mnoha míst Česka, Slovenska a Polska. Tento denní bolid byl kamenným tělesem o rozměru cca jeden až dva metry. Vstoupil do zemské atmosféry rychlostí 23 km•s-1. Povrch se začal ohřívat a ve výškách kolem 90 km nad povrchem Země se začal tavit a odpařovat. Když se těleso dostalo do hustších vrstev atmosféry ve výškách pod 40 km, začalo se drobit na menší kousky. Předpokládá se, že do okolí obce Morávka dopadlo okolo sta meteoritů. Z nich tři byly nalezeny – meteority Morávka 1 (214g), Morávka 2 (329g) a Horní Tošanovice (91g). Nález těchto malých kousků meteoritu je vcelku kuriózní. Bezprostředně po přeletu bolidu nad Morávkou byl sledován pád meteoritu (214,2 g), který narazil do vysokého smrku vedle rekreační chalupy, ulomil jednu větvičku a dopadl na zem. Další kus meteoritu byl nalezen v obci Morávka 25. května o tři kilometry dál částečně zabořený do travnaté příjezdové cesty k rekreační chalupě. Třetí - nejmenší - kousek meteoritu byl nalezen koncem května při hrabání posekané trávy u obce Horní Tošanovice. Toto místo nálezu se nachází téměř 11 km vzdušnou čarou od místa nálezu prvního.

Na světě je jen pět nebo šest meteoritů „s rodokmenem“, tedy takových, které mají přesně určenou dráhu nejen v atmosféře, ale i ve Sluneční soustavě. Meteorit Morávka je jedním z nich. A má ještě další dva superlativy:

  1. Je to první takový případ, kdy se jedná o denní bolid.
  2. Hmotnost nalezených úlomků je ze všech případů nejmenší.

Vřele doporučuji vaší pozornosti webovou stránku o pozoruhodných meteoritech - ZAJIMAVOSTI ZE SVĚTA METEORITŮ.


VEZA

Zpět na Úkazy na nebi a ve vesmíru

 

Zpět k Mostu ?