wz

Planety Sluneční soustavy - Merkur a Venuše

Planeta MERKUR

Slunci nejbližší planeta. Pozoruhodná je velká excentricita jeho dráhy 0,206. Je to druhá největší excentricita (výstřednost dráhy oběhu) planet po Plutu. V minulosti se předpokládalo, že uvnitř dráhy Merkuru obíhá ještě další planeta pro níž bylo vybráno jméno Vulkán. Současný výzkum tyto názory nepotvrdil.

Merkur má průměr 4 868 km a je opět po trpasličí planetě Plutu nejmenší planetou. Hustota této malé planety byla určena na 5 400 kg/m3. Je to skutečná zvláštnost, poněvadž u ostatních terestrických těles klesá s rozměry i hustota, jen Merkur činí výjimku a spolu se Zemí jsou nejhustější planety naší soustavy.

Merkur má vázanou rotaci k Slunci v poměru 2 : 3 = doba rotace : oběžná doba. Pohyb Slunce bude na obloze Merkuru neobvyklý, v perihéliu se Slunce na obloze pohybuje v opačném směru než hvězdy, po průchodu perihéliem se pohyb opačně zpomalí, zastaví a Slunce se pohybuje v souladu s hvězdami, ale 3x pomaleji. Jestliže se planeta jeví nejvíc vzdálená od Slunce, tehdy nastávají nejlepší podmínky pro pozorování. Merkur lze, i přes jeho značnou jasnost (v maximu pod nultou mag.), jen těžce spatřit neozbrojeným okem. Nejvíc výhodné je pozorování planety večer, na rozmezí zimy a jara. Přesto je i v období nejlepší viditelnosti tak blízko obzoru, že atmosférický zákal zapříčiní velmi špatnou kvalitu obrazu. Proto je lépe vyhledat Merkur na denní obloze, kdy je dostatečně vysoko.

První vážné pokusy zmapovat povrch planety vykonal v druhé polovině 19. století italský astronom Schiapparelli právě ve dne. Pozor nepohlédnout s dalekohledem do Slunce! S velkou dávkou vytrvalosti najdeme na malém kotoučky detaily až 10cm objektivem. Přechody Merkuru před Sluncem jsou, vzhledem ke sklonu oběžné dráhy Merkura, vzácné. Obvykle k nim dochází v listopadu nebo vzácněji v květnu. Jeden bude možno sledovat 7.5.2003 a další 8.11.2006. Skutečné poznatky o Merkuru přinesla sonda Mariner 10, rok 1973-74. Ze snímku sond víme, že povrch Merkuru je velmi podobný našemu Měsíci.

 

Snímek z MESSENGERu, z výšky 27 000 km

Kráter s dvojitou pánví

 

Největší planina na Merkuru se jmenuje Caloris. Obě tělesa mají podobnou závislost jasnosti na fázovém úhlu, podobnou odrazivost (albedo), barevný index i polarizační křivku, vyjadřující závislost polarizace světla odrážejícího se od povrchu tělesa při určitém fázovém úhlu (úhel přímky vedené ze středu tělesa ke středům Slunce a Země). Teplota na denní straně vystupuje až k 400°C, na noční pak klesá až na -180°C. Tyto extrémy vylučují přežití známých forem života. Atmosféra je neobyčejně řídká a prakticky neexistuje.

Planeta Venuše

Druhá planeta od Slunce v pořadí. Spolu s Neptunem se pohybuje po nejméně excentrické dráze, nejvíc blízká kruhu. Dosahuje mnohem větší výchylku od Slunce než Merkur a to až 48°. Povrch Venuše je nejméně známý ze všech terestrických neboli vnitřních těles. Není přístupný pro pozorování, takže zbývá radiolokace a snímky ze sondy Veněra. Nejlépe Venuši prozkoumala sondy Věněry 7,9 a 10, kterým se podařilo přistát na planetě a v jejím pekelném prostředí pracovat.

První globální mapa planety vznikla začátkem 80. let z družice Pioneer Venus Orbiter, mapováním radarem. Mezi nejnižším a nejvyšším místem je značný rozdíl 13 km. Venuše je ale mnohem hladší než Země. Velká převýšení najdeme na přibližně 8% povrchu. Největší planinou je Terra Aphrodite o ploše 3200 x 9800 km. Nejvyšší hora Maxwell Montes vystupuje z planiny Terra Ishtar a ční nad ní do výšky 10,6 km. Nejmenší zmapované detaily jsou hrubé něco pod 100 km.

Venuše je geologicky aktivní a formování povrchu pokračuje dodnes. Venuše je díky své ochranné atmosféře daleko méně poseta krátery, ty které jsou narušuje a ničí větrná erose. Tlak atmosféry je neuvěřitelných 900kPa a teplota na povrchu díky skleníkovému efektu až 480°C. Atmosféra je tvořena z 95% oxidem uhličitým. Přímo na povrchu je osvětlení sinavě červené a dohlednost zhruba 3. km, nelze určit, kde je Slunce. Stanovení rotace planety s tak velkou vrstvou husté atmosféry bylo velmi obtížné. Radiolokační měření ukázalo, že se Venuše otáčí opačně než ostatní planety jednou za 243 pozemských dní. S dalekohledem žádnou slávu nepořídíme (vrstva oblak). Podobně jako u Měsíce můžeme sledovat fáze planety.

V dalekohledu je Venuše nejkrásnější několik dní či týden před nebo po dolní konjunkci se Sluncem. Tehdy se jeví jako uzounký srpek, kterému přečnívají růžky, kvůli rozsáhlé atmosféře. Její jasnost vzroste na -4,4 mag a to je tolik, že může být spatřena na denní obloze.

 

Sonda Magellan - Venuše bez atmosféry

Venušiny přetavené horniny - Magellan

 

K pozorování Venuše se nehodí světelné dalekohledy, protože pro její jas uvidíte jen rozmazaný, přesvětlený srpek s "duchem". Stejně jako u Merkuru je lépe pozorovat planetu ve dne. Takový srpek Venuše má zdánlivý průměr 1', což je 1/30 průměru měsíčního úplňku. Planeta fázuje podobně, jako náš Měsíc. Přesto ani tak nespatříte fázi volným okem, ale stačí dobrý triedr.

Texty jsou částečně ode mna a částečně ze stránek Obloha a snímky pocházejí ze stránek NASA.


Aries

Zpět na Úkazy na nebi a ve vesmíru

 

Zpět k Mostu ?