wz

Před padesáti lety ukázal Měsíc odvrácenou tvář

Po celá staletí lidstvo stálo před hádankou - jak vlastně vypadá odvrácená tvář Měsíce? Vztah naší planety se svým souputníkem je totiž velice zvláštní - tato dvě nebeská tělesa jsou spolu v tak zvané synchronní rotaci. Pro nás, jako pro pozorovatele ze Země to v praxi znamená, že vidíme stále stejnou tvář paní Luny - říkáme jí přivrácená strana. Druhá strana Měsíce, které se říká odvrácená - byla tedy pro lidstvo tajemstvím. Proč to tak je, zařídili to snad UFOni? Vědci tvrdí, že synchronní rotace je výsledkem slapových sil, které tak dlouho zpomalovaly rotaci Měsíce, až došlo rezonanci jeho oběhu s rotací Země.

 

Tak známe odvrácenou stranu Měsíce dnes

 

Odvrácená strana je občas nazývána také slovem "temná". To ale neznamená, že by tam byla skutečně tma. Slovem temná se jen naznačovalo, že tato strana je skrytá a její vzhled lidstvu neznámý. A tohle přestalo platit před padesáti lety. Tehdy, v říjnu 1959, proběhla vesmírná mise, která tajemství odvrácené strany Měsíce poodhalila.

Sovětské výrobky byly svým způsobem fascinující. V bývalém SSSR dokázali vytvářet v podmínkách mnohdy téměř primitivních velké věci. Ty věci se sice nezabývaly takovou zbytečností, jako je nějaký design, byly humpolácky vyrobené, balené do kusu novin - ale fungovaly a jejich parametry byly mnohdy špičkové; vzpomněl bych třeba fotoaparáty a objektivy ...

Sovětské lety do vesmíru byly kapitolou sama pro sebe. Výzkumné sondy jako takové byly na výši svých úkolů - v provedení své doby, které bylo mnohdy veeelice zajímavé, jak uvidíte dále. Problémy byly s nosnými raketami - díky problémům s nimi se vlastně k plnění svých úkolů zpočátku dostala jen zhruba každá třetí sonda. A nad tím vším bič komunistických aparátníků, kteří  veleli termíny a nebylo myslitelné jim odporovat. Nakonec - kdo byl kdysi na vojně, jistě mi dá za pravdu - "Soudruzi, udělejte si to jak chcete, ale ráno v 8:00 to bude hotové". A ono bylo ... nesplnit rozkaz je nemyslitelné ... ale dá se zašvejkovat ... A ještě tu byl v padesátých letech jeden problém - neúspěchy se v SSSR nepřiznávaly.

 

 

No a za takových podmínek odstartovala 4. října 1959 ve  02:24:00 světového času z kosmodromu Bajkonur nosná raketa Luna 8K72 nesoucí sondu Luna 3. Cílem byla odvrácená strana Měsíce - obletět ji a vyfotografovat. Proto byla sonda urychlena jen tak, aby nezískala únikovou rychlost od Země, ale oblétla Měsíc a poté zamířila zpět k Zemi. Let nebyl zcela bez problémů - sonda se začala přehřívat a také signál jejího vysílače byl asi o polovinu slabší, než se očekávalo. Přes tyto dílčí problémy sonda svou misi nakonec splnila.

Jak Luna 3 vypadala? Měla tvar válce průměr 0,95 m s klenutými dny. Délka bez antén byla 1,3 m a samotná sonda vážila 278,5 kg.  Spolu s vědeckými aparaturami umístěnými na posledním stupni nosné rakety však bylo vyneseno užitečné zatížení 435 kg.Těleso sondy bylo hermeticky uzavřené a byl v něm udržován přetlak asi 0,25 atmosféry. Energii sondě dodávaly chemické akumulátory. K jejich dobíjení  byla sonda vybavena slunečními bateriemi. Ty byly umístěny na těle sondy i na charakteristickém límci poblíž horního okraje.

Samotné těleso sondy neslo trubici se senzory kosmického záření. K dolnímu dnu byly připojeny dvě tyčové antény, dvojice lapačů iontů, plynové trysky ke změně orientace a čidla Slunce a Měsíce. Z horního dna vyčnívaly objektivy fotografické aparatury, čtyři tyčové antény, dva lapače iontů, detektory mikrometeoritů a další fotoelektrické senzory Slunce a Měsíce.

Vnitřek sondy vyplňovaly akumulátory, rádiová aparatura, kamerový a skenovací systém, pohonný systém, gyroskopy pro řízení orientace a ventilátorek jako součást regulace teploty. Systém tepelné regulace doplňovala soustava žaluzií umístěných na vnějším povrchu, které podle vnitřní teploty zakrývaly nebo odkrývaly teplo vyzařující povrchové elementy, s cílem udržet vnitřní teplotu na hodnotě 25°C.

Luna 3 nesla tyto vědecké přístroje:

Před dosažením cíle byla sonda stabilizována, její rotace zastavena a fotografická aparatura připravena ke snímkování. Sedmého října 1959 v 03:30 světového času  dalo světelné čidlo na horním dně sondy pokyn a kamera zahájila snímkování.

Fotografická aparatura nazvaná Jenisej 2 používala dva objektivy, První měl ohniskovou vzdáleností 200 mm při světelnosti 5,6 a byl určen k pořizování celkových záběrů. Ke snímání detailů povrchu odvrácené strany byl určen druhý objektiv s ohniskovou vzdáleností 500 mm a světelností 9,5. Aparatura byla pevně vestavěna do sondy; její zaměření bylo možné upřesnit změnou orientace celé stanice. Správná orientace byla určována fotočlánkem snímajícím odražené měsíční světlo. Po dosažení pozice vhodné pro snímkování se otevřely kryty objektivů a proběhla automatická snímkovací sekvence.

Snímáno bylo na 35 mm izochromatický film (tedy o šířce klasického kinofilmu), který byl odolný proti vyšším teplotám a radiaci. Ze 40 možných políček bylo za 40 minut práce exponováno 29 záběrů. Sonda se mezitím vzdálila od povrchu Měsíce ze 63 500 na 66 700 km.

Exponovaný film nebylo možné dopravit na Zemi; byl proto klasickým fotochemickým procesem v palubní automatické jednotce uzpůsobené práci v beztížném stavu vyvolán, ustálen a poté usušen.

 

 

Obrazová informace z filmu se přenášela na Zemi prostřednictvím skeneru. Paprsek emitovaný katodovou trubicí prochází filmem a z druhé strany je  snímán fotočlánkem. Signál fotočlánku je úměrný stupni zčernání filmu a lze jej odvysílat na Zemi, kde se opačným postupem sestaví výsledný snímek. Políčko filmu bylo možné snímat řádek po řádku, přičemž maximální rozlišení bylo možné nastavit na 1 000 řádků. Přenosová rychlost byla v důsledku slabého výkonu vysílače velmi malá. Díky filmové předloze však bylo možné v případě potřeby přenos opakovat. První pokus o odvysílání snímků se uskutečnil 8. října. Vlivem slabého signálu se však nezdařil. Proto se čekalo na 18. října, kdy se sonda dostala do blízkosti Země a pokus se opakoval. Z 29 snímků se jich při tomto pokusu podařilo přenést 17. Ty však nedosahovaly očekávané kvality, stále vlivem slabého signálu vysílače.Byla tu další možnost opakování přenosu, a to 7.února příštího roku, kdy se Luna 3 měla přiblížit Zemi na pouhých 9 000 km. K tomu však nedošlo, neboť 22. října 1959 se vysílač sondy definitivně odmlčel. Luna 3 pak 20. dubna 1960 měla zaniknout v zemské atmosféře, ovšem důkazy o tom, kdy se tak skutečně stalo, neexistují.

 

 

Luna 3 pokryla svými snímky zhruba 70 % odvrácené strany Měsíce. Na nich se ukázalo, že odvrácená strana se dosti zásadně liší od nám známé přivrácené strany. Je téměř celá pokryta horským terénem, analogické útvary k měsíčním mořím, známým z přivrácené strany, takřka chybí.

Zdroje informací


JL

Zpět na Úkazy na nebi a ve vesmíru

 

Zpět k Mostu ?