wz

Antarktida - kontinent ledu a mrazu

Paní zima kraluje v plném nasazení a to nejen v kalendáři - podíváme se tedy někam, kde je ještě větší zima a mráz - na Antarktidu, která má velmi pozitivní primát a sice - je to jediný kontinent naší planety nezasažený lidskou činností. Nekonečné ledové pláně, kolonie tučňáků, obrovské velryby, mroži a hejna ryb. Poslední skutečná divočina na této planetě. Země bez technických vymožeností - jediné území na Zemi bez hraničních kontrol, parlamentů a dalších civilizačních vymožeností.

Antarktida je jediný kontinent, který nemá stálé obyvatelstvo. Jedinečné je i to, že podle mezinárodní smlouvy (z roku 1959) nepatří žádnému státu a je zakázáno využívat její nerostné bohatství. Všechny státy ji mohou využívat pouze pro mírové účely. Některé další smlouvy (z let 1980 a 1991) pak vymezují i podmínky ochrany životního prostředí Antarktidy.

Historie

Těžko bychom dnes hledali méně pohostinné místo než jižní zeměpisný pól. A přesto vše bývalo jinak… Před mnoha sty miliony let, kdy se moře ještě hemžilo trilobity, existoval na Zemi jeden obří prakontinent Pangea. Okolo něj se rozléval ohromný oceán, který geologové nazvali Panthalassa. Uprostřed Pangey bylo mělké moře zvané Tethys, které se neustále zvětšovalo působením konvekčních sil v plášti Země. Stejné síly způsobily, že se na severu Pangey objevila trhlina, která se stala zárodkem nového oceánu - Atlantiku. A tak někdy před 220 miliony let se Pangea začal rozpadat a vznikly dva menší celky - Laurasia na severu (dnešní Severní Amerika a Evropa/Asie) a Gondwana, která se pomalu sunula na jih. Nakonec se rozpadly i tyto dva kontinenty. Některé části Gondwany putovaly zpět na sever a staly se z nich Jižní Amerika, Afrika a Indie. Zatímco se oceán Tethys začal uzavírat (dnes z něj zbylo jen Středozemní moře), Atlantik se stále rozšiřoval na úkor zbytku oceánu Panthalassa, který již získal podobu dnešního Pacifiku. Ačkoli se Gondwana nalézala přibližně v místech, kde je dnes Antarktida (u extrémního jihu zeměkoule) klima bylo obecně mírné. Ve čtvrtohorách zde bylo subtropické podnebí a Gondwana byla domovem obrovské palety květeny a fauny po mnoho miliónů roků. Avšak oddělením Jižní Ameriky a jejím přemístěním na sever vznikl dnešní Drakeův průliv, jímž začal proudit studený proud, čímž se Antarktida stala tím, čím je dnes - chladným kontinentem, kde se teploty pohybují od minus 50 do minus 27 stupňů Celsia. První písemné zmínky o Antarktidě uvádějí, že ji tvoří masy ledu a sněhu obklopené oceány. Už Aristoteles se domníval, že Antarktida je vytvořena z ledu a předvídal, že přírodní podmínky mrazivého jihu jsou si velice podobné s dalekým severem…

Objevitelé a cestovatelé

Antarktida je nejvzdálenější a nejnehostinnější místo na Zemi, a přesto ji oči lidí spatřili již během sedmého či osmého století. Jako první k jejím břehům doplul na primitivním člunu polynéský mořeplavec Hui Te-Rangiora, kterého na jih zanesl pasát. O své cestě a setkání s plujícími ledovci zanechal zprávu na ostrově Rarotonga, která se zde předávala ústním podáním až současné doby. Cesty na konec světa - k jižnímu pólu - byly činěny z nejrůznějších důvodů a nejrůznějšími "dobrodruhy": 17. ledna 1773 se přiblížila k jižnímu pólu první opravdová antarktická expedice Jamese Cooka. V letech 1820/21Rus Bellinghausen pluje na jihovýchod od polárního kruhu do končin, kde Cook nebyl. 26. prosince 1839 odplouvá Wilkes k jihu a jeho loď se dvanáct dní plaví podél nového pobřeží, které dnes nese Wilkesovo jméno. V listopadu 1840 a počátkem ledna 1841 expedice sira Jamese Clarka Rosse překonává ledovou bariéru. Na tradici velkých vědeckých polárních výprav naváže v prvních letech 20. století pět evropských států: Švédsko, Německo, Velká Británie, Francie a Norsko - Oto Nordenskjöld se vydává do Weddellova moře, Němec Eric von Drygalsky přezimuje v Zemi krále Viléma II. Jean Baptiste Charcot roku 1903 přezimuje na Wandelově ostrově. A znova 15. srpna 1908 Charcot prozkoumává Adelaidin ostrov a přiblíží se Alexandrově zemi. Na mapách antarktického poloostrova dodnes nesou ostrovy, mysy a hory francouzská jména, jimiž je obdařil. 9. ledna 1909 se výprava Angličana Shackletona nachází pouhých 97 mil od samotného pólu. V roce 1911 Robert Scott zakotvil v zálivu McMurdo. Nejslavnější z dobyvatelů jižního pólu Roald Amundsen vedl výpravu, která 14. prosince 1911 jako první dosáhla nejjižnějšího místa na Zemi mytických 90°. V prosinci 1911 vyrazila k jižnímu pólu na lodi Aurora také první australská expedice sira Douglase Mawsona. Prvním, kdo se odvážil leteckého průzkumu Antarktidy byl v roce 1928 Australan sir Hubert Wilkins. V roce 1928 přezimuje soukromá americká expedice majora Byrda ve Velrybí zátoce v Rossově moři. Pod názvem Operace Highjump zahájilo americké námořnictvo po skončení 2. světové války letecké snímkování Antarktidy. Francouzská expedice založila roku 1949 první francouzskou stanici na Antarktidě - základnu Port-Martin. Polárníci zakreslili mapu Adéliny země a v době polárního léta objevili na Pointe-Géologie velikou kolonii tučňáků císařských (Emperor penguin - Aptenodytes forsteri).

Ještě v roce 1956 je nitro Antarktidy s výjimkou pólu stále neprobádané. Do Antarktidy směřují mezinárodní expedice - Norové, Švédové, Britové a Australané zde budují své základny. Mezinárodní geofyzikální rok (1957-1958) vrcholí spojením vědeckých polárních programů v jeden společný projekt dvanácti států. V 60. letech napadá Američana A. H. Waita využít principu výškových radarů z letadel k měření tloušťky ledu. Na podkladě těchto měření vydá v roce 1983 Scott Polar Institute v Cambridge první glaciologický atlas. S dnešní technikou se zdá, že doba objevů a objevitelů je překonána, ale v Antarktidě stále zbývá spousta bílých míst, která čekají na nové dobrodruhy ...

Základny, stanice, výzkumníci

V Antarktidě udržuje 16 států 38 výzkumných stanic. Spojené státy americké provádějí své výzkumy ve čtyřech stanicích, z nichž dvě jsou na antarktickém poloostrově. Jedna je přímo na jižním pólu a hlavní stanice je na McMurdo. Palmer Station je americká výzkumná základna, kde je mimo jiné nejjižnější akvárium na světě. Před americkou základnou Admundsen-Scott jsou vlajky států, které podepsaly dohodu o mírovém využití Antarktidy. Britové mají na kontinentu tři geofyzikální observatoře a dvě stanice pro biologické výzkumy na subantarktických ostrovech. Port Lockroy je britská základna fungující také jako jediná antarktická pošta. Poblíž ruské polární stanice Vostok je Severní geomagnetický pól a Pól nedostupnosti, což je nejvzdálenější místo od pobřeží Antarktidy. Rusko má sedm základen. Němci mají ve východním ústí Weddellova moře stanici G. von Neumayera. Japonci si postavili stanice Syowa a Mizuho. Kanadská družice RADARSAT poslala snímky Antarktidy na Zemi. V současné době se buduje na Rossově ostrově česká polární stanice, která bude sloužit jako zázemí pro výzkum geologického vývoje Antarktidy a výskytem nižších rostlin (sinice, řasy, lišejníky). Předpokládá se její využití ke sledování celosvětového oteplování.

Království ledu

Antarktida se skládá z rozsáhlé pevniny a mnoha příbřežních ostrovů. Její pevná zem je uschována pod obrovskou vrstvou ledu, který pokrývá 99,6 % povrchu krajiny s objemem cca 25 mil. km3 vody, což je cca 80% světových zásob sladké vody. Nejsilnější vrstva ledové pokrývky je silná 4 776 metrů! Jižní pól se pak nachází 2900 metrů nad mořem a vzhledem k atmosférickým podmínkám odpovídá místní průměrný tlak dokonce výšce ještě o pět set metrů větší. Horská nemoc a s ní spojené nejrůznější zdravotní problémy nejsou proto u polárníků nijak výjimečným jevem. Šestiměsíční polární noc střídá stejně dlouhý den. Naše Slunce zde vychází v září a zapadá v březnu. Během "léta" sice teplota vystoupí až na mínus dvacet stupňů Celsia, objevuje se však jiné nebezpečí. Po vysokých dávkách ultrafialového záření mohou polárníci rychle oslepnout. Pohyb v okolní krajině je tudíž bez speciálních brýlí nemožný.

Antarktida se rozkládá kolem jižního pólu a s plochou 13,2 milionů km2 je třetím nejmenším kontinentem na Zemi. Do pevniny hluboko zasahuje Weddelovo a Rossovo moře a najdeme zde i 3 794 metru vysokou, činnou sopku Mount Erebus. V některých částech Suchého údolí s teplotou trvale pod bodem mrazu a situovaném v deštivém stínu nepršelo přes dva miliony let. V Jižním oceánu blízko pobřeží Antarktidy se pohybují početné tabulové ledovce. Největší z nich mají plochu stovek čtverečných kilometrů. Na mořském dně pod ledem v mělkých vodách McMurdo dominují organickému životu pohyblivé organizmy - například hvězdice, jimiž je dno doslova poseto. V zimě roku 1983 byla v Antarktidě naměřena nejnižší teplota na Zemi - minus 89,2 stupňů Celsia. Bez speciálního oděvu zmrznete do několika minut a ledničky na tamní Admundsen-Scottově polární základně musí uskladněné potraviny dokonce ohřívat!

I na Antarktidu s jejím drsným chladným podnebím se pořádají turistické expedice. Antarktida - před několika lety pro normálního člověka/cestovatele nedosažitelný cíl. Dnes se však můžete zúčastnit expedice na sedmý světadíl, která se vám navždy vryje do paměti. Stačí, když si naspoříte větší obnos a pak vyhledáte vhodnou cestovní kancelář… Mnoho lidí má za toho, že se tím devastuje tento křehký kontinent, ale není tomu tak. Každý musí podepsat přísné podmínky IAATO a chovat se o podle nich. Tučňák a jakýkoliv živočich má absolutní přednost. To znamená pokud jde tučňák musíte zastavit a nevyrušit ho a dodržovat předepsanou vzdálenost. Jídlo a píti je na tomto kontinentu absolutní tabu. Vědci z americké stanice Palmer se zabývali otázkou vlivu turistů a došli k závěru, že pokud IAATO bude regulovat příliv asi 15 000 turistů ročně, tak nehrozí žádné nebezpečí.

Antarktida na prahu konce

Knížka Martina Vopěnky Antarktida na prahu konce (alias Z deníku skeptika ) je psána jako deník z jeho pobytu v Antarktidě. Velmi působivé a vtipné vyprávění přiblíží drsné podmínky a nádhernou krásu a čistotu prostoru na Antarktidě, konkrétně na ostrově Nelson v souostroví Jižní Shetlandy. Knížku doporučuji vaší pozornosti, budete mile překvapeni ! Spisovatel, nakladatel a cestovatel Martin Vopěnka vystudoval Jadernou a fyzikálně inženýrskou fakultu Univerzity Karlovy. Nějaký čas pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a od roku 1990 se již výhradně věnuje své největší zálibě - knihám, jak ve svém nakladatelství Práh, tak i těm, které sám píše. Blízký vztah k přírodě a k horám, zejména v souvislosti s filozofickými úvahami, jsou patrné z knih Kameny z hor (Mladá fronta, 1989), Balada o sestupu (Rozmluvy, 1992), Pohádky Větrných hor (Knižní klub, 1998), Antarktida na prahu konce (Práh, 2000).

Doporučuji navštívit webové stránky s pěknými fotografiemi ze života na jižního pólu:

Gondwana

Kontinent pojmenoval geolog Eduard Suess po Gondwaně, oblasti ve východní Indii, kde došel k určení geologického vývoje zemského prakontinentu.

Eduard Suess se narodil 20.srpna 1831 v Londýně, v rodině saského obchodníka. Když mu byly tři roky přestěhovala se rodina do Prahy, avšak o 11 let později přesídlila do Vídně. O geologii se Suess zajímal od mládí a již jako 19 letý vydává na škole v Karsbadu první noviny zaměřené na geologii. V roce 1857 se stal profesorem na univerzitě ve Vídni a tam se zabýval především kontinenty Afriky a Evropy, kdy došel k závěru, že Alpy byly kdysi dnem oceánu… K velkému objevu prakontinentu mu pomohl nález fosilií v Jižní Americe, Africe, Indii a Antarktidě (zde však k nálezu došlo později), jež všechny obsahovaly listy kapradiny Glossopteris. Toto vysvětlil tak, že tyto tři země byly kdysi spojeny v jediném superkontinentu. Suess věřil, že k rozdělení došlo zaplavením zemských prostor oceány - což není tak docela správné, neboť ve skutečnosti se země odtrhly a "odcestovaly" pohyby zemských desek (ty však v té době ještě nebyly objeveny). Suess je považován také za předchůdce dnešních ekologů. Vydal knihu Das Antlitz der Erde (Obličej Země), která byla populární učebnicí po mnoho let. V této práci zveřejnil své pojetí biosféry. Zemřel 26. dubna 1914.


Zpět na Úkazy na nebi a ve vesmíru

 

Zpět k Mostu ?

VEZA