wz

Živá a mrtvá voda

Převzato ze stránek WM magazínu, autor Zdeněk Patrick (16. 08. 2011)

Živá a mrtvá voda ze slovanských pohádek, není bezduchým žvatláním našich babiček.

 

Hvězda všech Slávů - Sírius

Bylo by velkým omylem nazývat naše starověrecké slovanské předky pohany (pagan) a papouškovat uměle podstrčené fabulace o divošském klanění se ohni, stromům, studánkám a oddávání se sexuálním orgiím u potoků a pramenů řek. Slovo pohan a záměrně odvozené „pohanět“ (možná i hanbit se) bylo účelově použito k navození představ o divokých barbarech, žijících ještě ve větvích stromů. Jejich víra naopak vycházela především z obdivu k přírodě a životadárné máti Zemi, v níž tvořili staří Slávové harmonický vyváženou součást. V této souvislosti podtrhuji tu skutečnost, že staří Slované vlastnili dokonalý kalendář (dokonalejší než později vnucovaný tzv. Juliánský), odvozený od pohybu nebeských těles, ale i Slunce a Měsíce, přičemž zvláštní pozornost byla starověreckými Slávy v českých zemích věnována východům Siria. Hvězdoslavě (Hvězdě všech Slávů, kterou naše generace zná z pohádkových vyprávění jako „princeznu se zlatou hvězdou na čele“).

Dávno před Kolumbem

Navíc naši starověrečtí předci bezpečně věděli, celá staletí (a zanedlouho poznáme, že i celá tisíciletí) před „Kolumbem“, že Země má tvar mírně zploštělé koule, kterou si při oslavách ženského principu (Matky Země) každoročně připomínali, mimo jiné, i pečením žemlí.

Dávná vzpomínka na víru našich předků přetrvala dodnes. Mírně zkomolená „žemle“ (vyněmčena na semmel), je jedinečným odkazem na ryze slovanskou „Zemlju“ (Zemi). Není jistě nezajímavé, že žemle, pečené na oslavu ženského principu, byla rovněž rozdělena křížícími se rýhami na čtyři výseče – kvadranty.

ŽIvá a mrtvá voda

Naši starověrečtí předkové se ani náhodou neklaněli stromům, potokům, studánkám a pramenům, nýbrž měli v úctě ta místa, kde ze Země tryskající životadárná energie umožnila, na konkrétním místě a podmíněném čase, vytrysknout prameni, v lesní tišině vypustit vody studánce, či vyrůst stromu a vyklíčit vzácným bylinám. Tento zázrak se jevil v očích starých Slávů jako jedinečný důkaz štědrosti Máti Zemlji, jež svým Ma (prsem) nakojila i svoje děti, kterým v jedinečných okamžicích sdělovala budoucnost skrze přilétající matku Slávu (Slova).

Bylo logické, že z máti Země tryskající životadárná energie, dávající na konkrétních místech vzniknout novému životu, je vhodným místem i pro bytování Slávů. Zplození nového života v místech tryskající životadárné energie, bylo zcela zásadním poznatkem a tak pro početí dítěte nebylo vhodnějšího místa.

Živá a mrtvá voda ze slovanských pohádek, není bezduchým žvatláním našich babiček. Zatímco mrtvá voda má pouze zacelovat rány, živá voda oživovala a křísila. Podobnou roli sehrávala Zarja (Záře), sluneční korona, respektive sluneční paprsky. Perzonifikované do podoby manželky Pěruna.

Pokud, kdo nevěří, nechť si ohřívá vodu na čaj, či kávu, jen v mikrovlnné troubě, jakkoliv tento technologický postup nedoporučuji ani náhodou, neboť výsledkem je „mrtvá voda“. Skrze své geomanty (zeměpisce) a vodopisce měli povědomí o živých a mrtvých zónách. O místech, kde lze a nelze vystavět obydlí, saunu, kam s dobytkem, či kde umísit domácí zvířectvo. Starověrečtí Slávové obdivovali i samotné plody tryskající životadárné energie. Tedy veškerou floru, ale i faunu. Zvláštní pozornost obdivu Slávů patřila i energetické plazmě – agni (ohni). Jejich vnímání Vjes Miru (celého světa) bylo prakticky monoteistické. Jediným bohem ovlivňujícím sám od sebe, byl Svarog tvořitel veškerenstva a Brag – svatý duch Univerza.

 

Triglav

Většinou, rod od rodu, kmen od kmene, byl vnímán jako trojjediné božstvo (Triglav). Později v ustálené podobě Svarog, Dažbog, Svantovid (u pasteveckých a půdu obdělávajících rodů Veles (Velen). V českých zemích byl kult Svatého světla – Svantovida obnoven s příchodem manželek českých knížat (s kněžnou Ludmilou a zejména kněžnou Drahomírou). Jakkoliv je nutné uvažovat přirozené propojení českých zemí se západními Slovany, tedy i s Retrou a Arkonou. Právě smrt českého knížete Sv. Václava je nejpříhodnějším důkazem nejen silného vlivu kultu Svatého světla (Svantovita, Svantovida), ale i prolínání starověrectví s nastupující christianizací.

Ostatní tzv. božstva jsou Svarodžici – Samozrozenci přicházející z konkrétních souhvězdí i míst vesmíru, aby chránili Slávy - svůj lid. Jakkoliv do každodenního života Slávů nezasahovali, či lépe řečeno: každý Slávek svéprávně rozhodoval o svém osudu, když příslušní samozrozenci čas od času většinou nečinně přihlíželi. Samorodžici byli cosi, jako chaldejští anunaki, či vyplývající hebrejští synové boží, respektive křesťanští andělé a uctívaní svatí mužové.

Později byli chápáni spíše jako duchovní síla, či inspirace. Pokud neuvažujeme lidové pověry, jejichž nezlomná životaschopnost mnohdy překročila práh a vstoupila i do třetího tisíciletí. Z téhož důvodu bylo rané křesťanství přijatelnou, či spíše tolerovanou alternativou. Nepřekážela a možná obohacovala pohled na vzájemnou toleranci. Nebýt faktu, že pod rouškou christianizace, a na úkor slovanských rodů, bylo šířeno nikoliv slovo Boží, ale jeho deformovaná parodie. Krvavými křtinami skrze kmeny s pohansko barbarskou duší.

Navíc s komplexy malého životního prostoru a vizí zlatých pokladů kdesi na východě. S činy na hony vzdálenými myšlenkám Krista a Nového Zákona. Vzhledem k samostatnému rozhodování starověrných Slávů o svém osudu, jako rovný mezi rovnými, tedy vlastní rozhodnutí „ano“, či „ne“ symbolicky vnímáno každé rozcestí. Osud se změní (nezáleží nyní jak moc) v závislosti, jakou cestou se z rozcestí vydám. Pohřbívání mrtvých na křižovatkách cest, statečného bojovníka v hradbách či pod prahem vstupní brány hradiště, se mi jeví jako spíše keltský zvyk, jenž byl Slávy tolerován a mnohdy i pověrčivě praktikován. Nicméně je rovněž jmenován ve výnosu českého knížete při vyhánění starověreckých vlchevců římskokatolickými mnichy z českých zemí.

Slovanské a keltské tradice

Každopádně slovanské a keltské tradice, ale ani právo, nebyly ve vzájemném rozporu. Nicméně vzhledem k mnohým věrohodným příznakům jsem přesvědčen, že jsme skrz na skrz Slávové, když jen v nemnohých z nás, snad jen devátá a spíše symbolická kapka krve hovoří keltsky. Přičemž názvy lokalit, některé pohádky a česko-keltské legendy, ale i naše milované a mnohokrát vysmívané, stále někým nenáviděné a podupávané dogma „Pravda vítězí“, jsou ryze naší památkou na dobře utajené Kelty. S nimiž naši slovanští předci krátce sousedili. A jejichž dívky si brali za ženy, když muži zahynuli v tzv. „Bójské poušti“, kdesi v Panonii.

Podobně jako starověrectví a christianizace byly uměle stavěny do protikladu, tak lze vnímat současný běh nově zaváděných věcí i dnes. V této hře hraje licoměrnost svou nezastupitelnou roli. Zejména při tzv. ochraně přírody tkví licoměrné zlo ve skutečnosti, že zemští škůdci drancují nejen naší zemi, ale i celou planetu tak, že je jak dokonale vyždímaná, jako nakonec surově rozšlápnutý citrón pro jedno použití.

Cílené útoky na čistotu vzdušného obalu Země, vod, ničení pramenů, řek a moří, drancování lesních porostů, budování několikaproudových dálničních tahů odnikud nikam a zase zpět, nepozorovaně navyšované elektrosmogové pozadí, či výstavba obchodních a továrních komplexů na „zelené louce“ či na orné půdě, prodej znečistěného vzduchu pro další znečistění, zákrytná genocida, jsou příznakem dalších zhovadilosti právě zaváděnému systému, jenž právě z nedávné housenky vyrůstá do podoby odporného chrobáka. Jenž byl průběhu času uplácán do podobenství svých tvůrců a nositelů své odpornosti…

Jak budou jednat s námi, když ničí samu podstatu života? Tentokrát na vysoké vědecké úrovni.


Vlk Samotář (JL ) - převzato ze stránek WM magazínu

zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?