wz

Vzdálený pomocník

Vzpomínám si na jednu zvláštní příhodu ze školy, která se zdá neuvěřitelná, ale opravdu jsem ji zažila. Chodila jsem tehdy do deváté třídy "jedenáctiletky", která byla kdysi místo gymnázia. Na němčinu jsme měli výborného profesora, na něhož mám velmi pěkné vzpomínky. Měl skvělou vyučovací metodu. Nabádal nás k tomu, abychom se jazyk "nebiflovali" hodinu či déle, ale pravidelně každý den mu věnovali 15 až 20 minut intenzivně. Zkusila jsem se učit podle jeho rady a s němčinou jsem neměla potíže.

Profesor, jmenoval se Skála, míval většinou dobrou náladu, ale na druhé straně vyžadoval téměř vojenskou kázeň - ještě před zazvoněním začátku hodiny jsme museli sedět v klidu a číst si v učebnici. To proto, abychom byli vnitřně soustředěni na výuku. Ve třídě se vždy po týdnu střídala služba, která pečovala o tabuli, napsala datum a na začátku hodiny podávala hlášení o přípravě na hodinu a kdo není přítomen. Pokud byla kázeň dodržována, bylo vše v pořádku. Ale jednou se stalo, že...

O přestávce bylo ve třídě mimořádně rušno. Kluci běhali po třídě a házeli po sobě houbou, která lítala z jednoho konce třídy na druhý. Bylo u toho hodně smíchu a pokřiku. Všichni jsme sledovali boj a ani nás nenapadlo otevřít si učebnici, služba nenapsala datum na tabuli. Přeslechli jsme i zvonění, takže se stalo, že profesor namísto do třídy vstoupil do arény řvoucích lvů...

Jeho jindy mírný a vlídný pohled se rázem proměnil v pohled hromovládného Dia. Z očí mu šlehaly blesky hněvu. "Kein Datum ist an der Tafel!" zahřměl hrozivě. Třída okamžitě ztichla v očekávání zlého. Skála už listoval v notesu a rozpoutala se divoká palba.Třídou zavládl strach a všichni vyvolaní se vraceli do lavice s kulí.

Bála jsem se víc než kdykoliv jindy, protože podobnou atmosféru jsme zažili před týdnem při fyzice a já jsem si odnesla pětku. Doma nebylo vůbec veselo a teď mě čeká další pětka. Profesor vyvolával podle abecedy, podobně jako fyzikář. Byla jsem sedmá.

Šestá oběť vyděšeně stojí u tabule, neschopna na otázku položenou v němčině odpovědět. "Pětka - sednout!", zahřměl Skála.Teď už zbýval do mého vyvolání jen okamžik. Co jsem v těch několika vteřinách prožívala nebyl už jen strach, ale přímo panika spojená s pocitem zoufalství a bezmoci. To není Skála, ale Vesuv, napadlo mě v těchto posledních dramatických vteřinách ještě než jsem zaslechla své jméno.

V tom okamžiku se přede mnou objevila ta stará pohlednice Neapolského zálivu s Vesuvem a pinií, která mi kdysi tolik učarovala. Teď ožila, moře se vlní, nad vrcholem Vesuvu je oheň a tmavý kouř s popelem, po úbočí teče láva, čedič, andezit... Mendělejevova periodická soustava prvků je v pohybu... jsem ve světě chemie a geologie, který mě tolik zajímá a láká. Kolik myšlenek se mi přehnalo hlavou během několika okamžiků, byly jako smršť, která ale nebyla pro mě vůbec hrozivá.

 

 

Jakoby z dálky zaslechnu své jméno. Rychle se vracím z Neapolského zálivu do reality. Cestou k tabuli mě jen tak zničehonic napadne, že proti Vesuvu jsem bezmocná a s touto myšlenkou stojím u tabule zcela odevzdána a smířená s pětkou.

A už je tu první otázka, na niž odpovídám v němčině klidně, bez sebemenšího zachvění. Následují další otázky a mé odpovědi. Z profesorových očí mizí blesky a ve tváři se objeví úsměv. Vesuv se utišil a nad Neapolským zálivem i ve třídě zazářilo sluníčko. Z lavic se ještě tu a tam ozve vzlyknutí a posmrkávání zasažených kulí. Skála se rozhlédne po třídě, mávne rukou a řekne: "Ty pětky se nepočítají".

"Ty jsi zaválela, jak jsi to dokázala, vždycky se tak bojíš?", ptají se mě spolužáci. Krčím jenom rameny, ale sama v té chvíli odpověď neznám. Jsem zavalena zvláštním pocitem radosti a vítězství.

Často jsem se později vracela k této příhodě. Sama bych určitě nedokázala zvítězit. Můj milý pomocník byl hodně daleko, až nad Neapolským zálivem.

 

 


Jana Vesuvanka, ilustrace autorky

zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?