wz

Trpaslíci kolem nás

Někdo má trpaslíky rád, jinému jsou lhostejní, další je zatracují. Někteří lidé jsou o existenci skřítků pevně přesvědčení, někteří je i viděli...

Protože mám trpaslíky ráda – ať už se nazývají skřítci, pidimužíci, hospodáříčkové, permoníci, zahradní trpaslíci, ... a sama doma jednoho takového milého trpaslíčka mám - pídila jsem se po jejich původu, historii a tak vůbec. Najednou tu bylo tolik informací, že na to jediný článek nestačí. Proto zde budou popsána historická fakta a pověsti a pohádky najdete v článku Pověsti o trpaslících.

Trpaslíci vyjadřují odvěkou touhu člověka doplnit svůj život bytostmi, které jen okolo sebe tuší a cítí a které jsou původci různých tajemných úkazů, jež si sám nedovede vysvětlit. Mívají lidskou podobu, ale vyznačují se výrazně menší postavou a co je hlavní – ovládají magické síly. Někteří žijí v bezprostřední blízkosti lidí, jiní pak v širém okolí: v lesích, horách a jeskyních.

Středověcí horníci, dobývající kovy v Krušných horách, brali trpaslíky jako samozřejmost. Vědělo se o nich, že dosahují sotva výšky 70 centimetrů, mají vzhled vousatých stařečků a co hlavního – horníkům nijak neškodili.

Definice trpaslíka se žádný badatel zatím neodvážil

Pravděpodobné vysvětlení může být i toto: šlo o postavičky horníků, kteří měli přivolávat bohatství a poklady. Jejich legrační vysoké špičaté čepice jsou odkoukány ze života, takové středověcí horníci opravdu nosili. Byly vycpané senem a sloužily místo přileb. Jejich malé postavy zase vysvětluje skutečnost, že v dávných dobách běžně v dolech kutaly i ženy a děti.

Existence trpaslíků nedala spát vícero lidem - badatelům a tak vznikla nauka o trpaslících  - nanologie. Toto slovo je příbuzné s řeckým slovem nanos, což je výraz označující trpaslíka. Již tato skutečnost ukazuje na velmi starobylý původ trpaslíků. Nejstarší zmínky o nich nalézáme v bájích a mýtech všech kulturních národů, kde vystupují pod různými označeními - například v němčině zwerg, heinchen, gnom; v angličtině dwarf, elves; ve švédštině dvarg; v dánštině dverg; v polštině krasoludki; v italštině mercanti, gomittini, atd.

Staroegyptské texty zmiňují trpasličí bohy, jež měli pomocné a ochranné funkce. Velmi oblíbeným byl bůh - ochránce Bes, obtloustlý, křivonohý, pitvořící se trpaslík s divokou bradkou a lví hřívou. Často byl zobrazován s vyplazeným jazykem jako symbolem ochrany před zlými mocnostmi.

Řekové uctívali trpasličího boha Hephaista, kterého později Římané nazývali Vulcanus. Tento syn Dia a Héry byl kovářem olympských Bohů a byl zobrazován ve své podzemní kovárně. Jsou však i jiné teorie, které spojují trpaslíky s kovářským řemeslem. V řečtině označuje termín daktylos prst, a tak se také říkalo zručným skřítkům, kteří na Krétě jak první objevili a zpracovávali železo.

Islandský politik, historik a básník Snorri Sturluson (*1197) ve svém díle „Snorra Edda“, které je určitým shrnutím pohanské mythologie, hovoří o skřítcích dvou skupin: jedni žijí v říši Slunce a spolu s dalšími bytostmi tvoří pozemský svět, příslušníci druhé skupiny obývají výhradně podzemí. Skřítkové vystavení laskajícím slunečním paprskům vynikali dobrotou, krásou a plodností, údělem těch z hlubin měla být zloba, chmurnost a zkáza. Trpaslíci i v této mytologii jsou zruční řemeslníci, kteří zhotovovali pro severské bohy různé neobyčejné věci: například pro bohyni Sif udělali zlaté vlasy, bohovi Thorovi hromové kladívko, Odinovi oštěp. Najdeme zde i takovou pikantnost, jako že bohyně Freyra od nich obdržela krásný náhrdelník, ale nebylo to zadarmo, za odměnu se musela pomilovat se všemi čtyřmi trpaslíky, kteří se na jeho výrobě podíleli.

Své trpasličí legendy měli i dávní obyvatelé Britanie. Tak například Gerald z Welsu (normanský klerik 12.století) vypráví o mladíkovi jménem Elidor, který byl unesen dvěma trpaslíky tunelem do fantastického podzemního světa. Tam byl přijat králem, který mu ukázal svět trpaslíků. Ve stejné době vypráví další anglický autor Walter Map o královně trpaslíků vládnoucí velké podzemní říši.

Ve výčtu divů britských ostrovů, jak je uvádějí Triády, je zmiňován Ruddlwn Gorr, tj. Ruddlwn Trpaslík. Býval prý kouzelníkem a svá tajemství dokázal synovci Kollovi a Eiddilien Trpaslíkovi. Gorr se zdá být především trpasličím kouzelníkem, snad potomkem dávných Korranyeitů či Corraniaidů, jež známe jako jednu ze tří pohrom, které stihly Britanii za mytických dob. To bylo tak: Korranyeitové měli moc slyšet všechno, co se na ostrově povídalo a dokonce i šeptalo, což velice ztížilo jejich vyhlazení. Jistý Lludd se jich však zbavil úskokem -  otrávil je.

V pojetí keltských legend a keltského písemnictví jsou trpaslíci krásní či oškliví, nepřátelští nebo úslužní, někdy taky kradou a loupí. Obývají říše na ostrovech, v jezerech, pod mořem nebo také pod zemí, žijí tam ve společenství a vládnou jim králové. Pořádají slavnosti, hrají na hudební nástroje, jezdí na miniaturních koních, vlastní kouzelné předměty, jsou obdařeni nadpřirozenými schopnostmi a bývají vynikajícími řemeslníky.

Podivuhodné vysvětlení původu trpaslíků podává anonymní autor Knihy o hnědé krávě (kolem roku 1100). V souladu s knihou Genesis líčí, kterak Noe proklel svého syna Cháma. Načež dodává: „A tak se stalo, že Chám byl prvním člověkem od potopy, kterého stihlo prokletí. Z něho povstali trpaslíci, Fomoréové, tvorové s kozí hlavou a znetvořenými údy, kteří žijí mezi lidmi.“ Tak se Chám stal prapředkem všech zrůd. Tento křesťanský text však trpaslíky zaměňuje s příšerami a ochuzuje je o veškerou spojitost s mýty a lidovými pověrami.

Mnozí trpaslíci jsou podsvětní bytosti a básníci se shodují na tom, že na slunci se proměňují v kámen, stejně jako duchové a strašidla, s nimiž mají mnoho společného. Část z nich žije v kamenech nebo pod nimi, tedy v podzemním světě, k němuž náležejí i jeskyně či hrobky. Proto jsou – jako všichni mrtví – spojováni s plodností, neboť člověk v doslovném překladu biblického podobenství vzešel z půdy (homo – humus), která je stvořena z těl trpaslíků (či obrů).

Také hory bývají v lidových pověrách za dávných časů pokládány za hájemství mrtvých. Kniha o osídlení Islandu, Sága o Snorri Godiovi a Sága o Njallovi Spáleném to bohatě dokládají. A co víc, dvě historizující pověsti nás učí, že vydat se s trpaslíkem do hor nebo pod kámen – či do kamene – je synonymem úmrtí.

Nejstarší z těchto severských pověstí pojednává o králi Sveigdirovi. Vypráví ji skald Thjodolf z Hvinirů (10. století) a Snorri Sturluson ji převzal do svého Kruhu světa, kde vykládá mytický příběh Ynglingarů, prvního švédského královského rodu:

„Sveigdir se vydal hledat zemi Bohů. Na východě Švédska je místo, jemuž se říká Na Kameni. Je tam kámen vysoký jako veliký dům. Když se Sveigdir večer po západu slunce vracel z jedné pitky do ložnice, podíval se na ten kámen a uviděl u jeho paty sedět trpaslíka. Sveigdir a jeho lidé byli notně opilí, a tak se ke kameni rozběhli. Trpaslík povstal přede dveřmi, zavolal na Sveigdira a pozval jej dovnitř, kde se prý může setkat s bohem Odinem. Sveigdir vskočil do kamene, který se za ním hned zavřel a on už se nikdy nevrátil.“

 

A nesmíme zapomenout na elfy - bytosti ještě záhadnější než trpaslíci. Těmi se hemží zejména germánská mytologie, kde jsou (od 14. století) používáni jako synonymum pro trpaslíka nebo noční můru. Znali je také ale i v Anglii a ve skandinávských zemích, avšak středověká Francie elfy nezná. Až v 16. století si Francouzi tento výraz vypůjčili od Germánů jako označení víl. Až do 19. století se však toto slovo vyskytovalo jen vzácně a až později jím jsou ve  Francii nazývány fantastické bytosti víceméně příbuzné trpaslíkům.

Elfové náležejí k velmi dávné východní a severní civilizaci, stejně jako trpaslíci, kteří je později vytlačili. Lingvistické výzkumy potvrzují, že slovo elf vzniklo z latinského albus – bílý. Výraz je příbuzný také Alpám, známému pohoří s běloskvoucím sněhem na vrcholcích -  a konečně i Labi (Elbe), názvu čisté a průzračné řeky. Elf je v původním významu vskutku bílé, třpytivé stvoření, což poukazuje na jeho blahodárný, dobrotivý charakter. Elfové byli považováni za moudré, nezranitelné a schopné pomáhat vyvoleným smrtelníkům.

 

Přichází středověk a v Evropě se trpaslík stává oblíbenou literární postavou. Svědčí o tom především tradice románského a germánského písemnictví.

V Aliskáncích, chansonu de geste z 12. století z cyklu o Vilému Oranžském, se píše o Agrapartovi Vousatém, králi a vojevůdci jednoho vojska saracénské armády. Je čilý jako opice, hrbatý, lepkavý jako kolomaz, ošklivý a chlupatý, má oči rudé jako řeřavé uhlíky a ostré ptačí drápy. Na výšku měřil něco přes metr a zemřel v boji, neboť Rainouart ho skolil jedinou ranou meče.

Trpaslíci v těchto “písních o činu“ bývají často oškliví a odporní, což jsou neomylné známky jejich pohanství a zlé vůle.

Odlišným zjevem i charakterem se vyznačují trpaslíci v tzv. bretaňské látce – v příbězích o rytířích Kulatého stolu. Například ve velké prozaické verzi Lancelota (13. století) vystupuje čtyřiadvacet trpaslíků oblečených jako venkované či rytíři. Z nich však pouze jediný má jméno – Groadain. Tento text souhrnně popisuje všechny funkce a jednání románských trpaslíků. Často jsou zde služebníky, informují hlavní hrdiny nebo jim radí, poskytují jim úkryt či jinou pomoc. Chovají se jako skuteční rytíři, s nimiž by se dali zaměnit, kdyby nebyli tak malého vzrůstu. Jindy ale vystupují nezdvořile, to když jsou to trpaslíci – zrádci a proradníci! Trpaslíci se poprvé vyskytují v artušovských románech Chrétiena de Troyes v letech 1170 až 1181. Je-li některý trpaslík povolán sehrát významnou roli, musí být vyzdvižen po bok lidské společnosti. Podívejme se, jak Chrétien píše o jedno trpasličím hrdinovi Guivretovi: „ Postavou byl malý, ale srdcem velký a smělý.“ Nikdy jej nenazývá trpaslíkem, naopak, přiznává mu titul rytíře a vládce Irů. Avšak tím, že se trpaslík stává účastníkem rytířského dobrodružství a nabývá lidských vlastností, zároveň ztrácí značnou část svého trpaslictví. A tak u románského trpaslíka marně hledáme jeho tolik žádoucí mytické rysy. Kam zmizela jeho kouzelná moc? Kde hledat jeho spojitost s krajinou mýtů? Vše nasvědčuje tomu, že pouze jeho malý vzrůst je jakousi nadpřirozenou vlastností hodnou zájmu. Odhlédneme-li od ní, jeho osobnost by se klidně dala zaměnit s lidskými postavami, jako například s pomocným vazalem, dobrosrdečným venkovanem a podobně.

V německé krásné literatuře je trpaslík poprvé zmiňován až v letech 1203  až 1250, i když sepsaná lidová podání tuto osůbku znala již dávno předtím. Ruodlieb, pokládaný za první středověký román, byl sepsán v latině na podkladě legend, jejichž stopy lze nalézt i v pozdějších dílech. Vypráví o setkání rytíře s trpaslíkem a v ději poznáváme základní charakteristické rysy německého trpaslíka.

Ruodlieb u vchodu do jeskyně zpozoruje pidimužíka a vezme jej do zajetí. Jeho vězen, aby si zachránil život, mu slíbí ukázat místo, kde je ukryt poklad králů Immuncha a Hartuncha. Pak mu předpovídá budoucnost: Ruodlieb získá ruku krásné Heriburg, což se ovšem neobejde bez krveprolití, nebude-li se řídit trpaslíkovými radami. Ostražitý hrdina žádá záruky; malý zajatec tedy přivolá ze sluje svoji ženu a nabídne ji jako rukojmí, dokud se jeho sliby nenaplní. V textu se říká, že ona ženička je „přelíbezná, navzdory malému růstu“.

Trpaslíci ve středověkém německém prostředí žijí v jeskyních, znají skrytá tajemství a dovedou předpovídat budoucnost; krom toho v příchozím vyvolávají nedůvěru, což napovídá, že někteří z nich nebudou neškodní. Ze všech nestvůrných postav jedině oni vládnou kouzelnou mocí. Mívají tři různé podoby: buď vypadají jako bělovlasí starci nebo jako překrásné děti, případně jako rytíři. První typ je ve středověku velmi vzácný, přesto právě on později v lidových pohádkách převážil.

Germánský trpaslík měří většinou něco mezi sedmdesáti až sto třiceti centimetry, má malá chodidla a krátké nožky, někdy mívá sílu mnoha mužů, jindy naopak trpí fyzickou slabostí. Lidskou společnost nevyhledává, ba naopak. Nicméně jeho společenský a soukromý život, jeho mravy a zájmy jsou lidské, jeho znalosti, vědění, vlastnictví kouzelných předmětů, jeho tajemné schopnosti, jeho bydliště, úloha, jíž hraje v některých pověstech jej řadí mezi mytologické postavy a v tomto smyslu jej odlišují od ostatních znetvořených lidí.

Všechno nasvědčuje tomu, že trpaslíci v literárním zpracování románských, německých ale i jiných autorů existovali dávno předtím, než dostali písemnou podobu, že básníci si je vypůjčili z živoucí tradice. Současně s přechodem do literatury tato stvoření prodělala hlubokou změnu. Nakládalo se s nimi podle dobových mravů, musela se přizpůsobit tehdejší módě, trpaslík se stal patrpaslíkem... Trpaslíci si udrželi jen několik mytických rysů, opustili hájemství pověr, staly se z  nich literární šablony, součást dekorace určené k uspokojení požadavků čtenářstva, které stále více lačnilo po nadpřirozenu. Některá tato literární zpracování však nebyla tak docela na škodu, právě díky jim nejeden motiv přetrval až do současnosti.

Tak například u většiny evropských národů dodnes vládne povědomí o trpaslících v roli domácích duchů. V Norsku se nazývají Tomte nebo Nisse, jsou zpravidla oblečeni do šedé nebo hnědé kazajky, nosí červenou nebo šedou čapku a těžké dřevěné boty. Maji neobyčejnou sílu, milují koně a dobytek. Aby si je člověk naklonil, dostávali každý čtvrtek a o Vánocích keksy a pivo. Domácí štěstí pak leželo v jejich rukou.

V Anglii a Skotsku říkají těmto skřítkům Brownies. Jsou asi 90 cm vysocí, oděni jsou do hnědých šatů. V noci vycházejí ze svých úkrytů a dodělávají za lidi všechny odložené či nedokončené práce, protože nesnášejí lenost a nepořádek. Zato se jim hospodyně odvděčují medovými koláčky a šálkem smetany. Tito domácí skřítci nemají ale vždy jen dobré vlastnosti. Často také trestají členy domácnosti tím, že jim schovávají různé drobnosti – klíče, pracovní pomůcky, domácí obuv a kuchyňské náčiní.

A jak tomu bylo a je s trpaslíky u nás?

Podle dostupných pramenů nemají v českých zemích (vyjma keltské mytologie) svůj pradávný domov tak, jako třeba v germánských a severských zemích. Nevyznačují se ryze národnostním charakterem, nevzešli z české mentality, i když tu a tam – v rámci širšího slovanského bájesloví – se v některých pověstech osůbky malého vzrůstu též vyskytují. Teprve v 19. století, díky těsnému sousedství s německým národem, jehož zvyklosti a kultura vcelku přirozeně prolínaly i do nesudetských regionů, vstupují trpaslíci ve větším měřítku do našeho národního písemnictví, kde úspěšně konkurují tradičním pohádkovým postavám.

Příklad slavných bratří Grimmů a dalších německy píšících pohádkářů nezůstal bez odezvy. Zejména v posledních desetiletích 19. a na začátku 20. století se to v českých pohádkách a povídkách skřítky jen hemžilo. Ostatně můžeme-li mít svého Krakonoše, jako protipól německého vládce hor Rýbrcoula, proč bychom rovněž nedali vzniknout českému trpaslíkovi, jehož domovem jsou líbezné luhy a háje pod horami či naše krásné hrady a zámky! Vedle řady autorů více či méně zvučných jmen je to Božena Němcová, která pokládala za samozřejmé, že v říši pohádek mají své nezpochybnitelné místo i pidimužíci, šotkové a skřítkové.

Spolu s psaným i mluveným slovem si veřejnost žádala vědět, jak takový trpaslík vlastně vypadá. Vznikají ilustrace, rytiny, sochy. Z těch nejslavnějších si připomeňme ve své době ojedinělé dílo sochaře a řezbáře Matyáše Bernarda Brauna (1684 až 1738), který tvořil pro věhlasného a záhadného hraběte Františka Antonína Šporka. Ten zadal Braunovi, který pocházel z Tyrolska, bohatou a složitou sochařskou výzdobu svého nově budovaného areálu  - zámku, špitálu a lázní v Kuksu u Dvora Králové. Jeho součástí byly i sochy postav čtyřiceti trpaslíků, jež měly znázorňovat různé lidské vlastnosti. Původně zdobily závodiště před špitálem. Později byly odsud odvezeny a umístěny do zahrad zámku v Novém Městě nad Metují, kde je můžete vidět i v současné době. Jsou stále velice krásné...

 

 

 

Kulturnost "podivína" hraběte Šporka nejen výrazně zasáhla do vývoje umění v Čechách, ale nanologii obohatila o typy do pískovce vytesaných trpaslíků, jejichž umělecký význam je mimo vší pochybnost. Avšak průměrnost a podbízivost se bohužel nevyhnula pozdějším výtvarným projevům, jak už to u masové produkce obvykle bývá.

S množícími se pohádkovými knížkami, časopisy, ale i s pohlednicemi a barvotiskovou reklamou se vyrojilo mnoho kresličů a ilustrátorů. Ti a mnozí další, včetně ústeckého výrobce keramických skřetů, šířili trpasličí kult do té míry, že z hlediska vyšších uměleckých kritérií zplaněl, zdegeneroval a postupně klesl až na samé dno kýče a nevkusu. Avšak pozor - toto přísné hledisko jedné strany se značně míjelo s tehdejším vkusem širokých vrstev a koneckonců i s mnohem liberálnějším přístupem dnešních badatelů a sběratelů.

Že tomu tak nemusí být provždy a ve všech případech, svědčí proslulý cyklus Trpaslíci, dílo současného českého sochaře Kurta Gebauera (*1941), který trpaslíka, tradiční to symbol kýče, pozvedl opět do oblasti umění. Jeho trpaslíci v nadživotní velikosti s humorem ironizují některé vlastnosti a povahové rysy člověka.

Je mnoho trpaslíků a mnoho názorů na trpaslíky. Jedno však je jisté: zlatá éra trpaslíků patří minulosti. Zatímco ti nejpřizpůsobivější a nejkřiklavěji vybarvení zůstali, o jiných už jen platí, že „žili byli“. Padli za oběť technickému pokroku a změnám životního stylu. Občas je vidíme na zahrádkách na venkově, ale jinak se vytratili, ne svou vinou ale tím, jak se změnila naše představivost a jak jsme se zcela jiným celkovým životním stylem začali vzdalovat svým kořenům. Ale jak se říká: Nezoufejme, zase bude líp! Hned následující řádky to dokazují.

Velice známý trpaslík

V poděbradském lázeňském parku stávala hned u proslulých květinových hodin figurka trpaslíka. Vedle sebe měl kovovou muchomůrku a kladívkem, které nikdy neodložil, do jejího klobouku jako do zvonu odbíjel hodiny. Do pohyby ho uváděl skrytý mechanismus. Postavička byla oblíbena především dětmi a srazy u trpaslíka se staly prvními společenskými dýchánky. Potěšit se pohledem na trpaslíka přicházeli i lázeňští hosté a turisté. Za příznivých nocí se trpasličí cinkání neslo celým městem a nahrazovala ponocného.

Někdy na počátku šedesátých let minulého století však trpaslík náhle zmizel. Prý je to buržoazní přežitek a kýč a tak byl odstraněn. Místo něj se objevilo na podstavci rudé srdce z módní umělé hmoty a cosi občas odbilo, pokud vůbec fungovalo. Pěkně podle známého sloganu, že na srdce jsou Poděbrady!

Trpaslík to vše ale přeci jen přežil. Dobrá duše, jež měla rozum a cit na správném místě, ho zachránila. Proto se v devadesátých letech 20.století mohl mužík s čapkou ve tvaru zmrzlinového kornoutu vrátit na své původní místo a dnes zase svědomitě odbíjí čas. Činí tak vlídně a pro radost příchozích - kdo by ho za to neměl rád?

S trpaslíky je někdy veselo, jindy trápení.

Každý, kdo se jen přiblíží k našim západním hranicím zůstává stát v němém úžasu. Z regálů před dřevěnými boudami tu koukají plastikové příšery, zlomyslně se šklebící na příchozí – to v tom lepším případě, protože jsou zde vystaveni ohavní pidimužíci se spuštěnými kalhotami a obřím „příslušenstvím“ či pidimužice s obřím poprsím... Pestře zmalované postavy z plastu pocházejí z Polska a jsou více než odporné - a i to je slabý výraz!

Kde jsou doby, kdy téměř v každé (nejen) pohraniční zahrádce stával gruntovní trpaslík... Jaký je původ zahradních trpaslíků? Jejich historie je daleko mladší a tím i kratší. Nejvíce jich pocházelo z Durynska a jiných německých zemí; vyráběli se v Rakousku i v Čechách. Jedním z největších výrobců u nás byla firma Maresch z Ústí nad Labem. Dílna zahájila provoz na počátku 40.let 19.století, ale první zcela prokazatelně zde vyrobený trpaslík nese letopočet 1874. Kdyby se u někoho našel o něco starší, dosáhli bychom světového prvenství, protože konkurent - německý trpaslík - má letopočet 1872.

Sice už od druhé poloviny 19.století se tu a tam objevovaly pochybnosti a spory o estetičnosti trpaslíků, ale pravá „genocida“ přišla v 50.letech 20.století. Odsouvaní sudetští Němci měli jiné starosti než stěhovat své trpaslíky sebou do nové vlasti. A tak trpaslíci zůstali v zahrádkách a dočkali se ran krumpáčem a kladivem. Dnes už se nikdo nedozví, kolik set, možná i tisíce trpaslíků „zahynulo v pohraničních hvozdech“. Nahradily je květináče z pneumatik a betonové hrady...

Vezmeme-li to kolem a kolem, trpaslík z těchto výzdob vychází vlastně velmi pozitivně. Náhražky nikdy nedosáhly jeho popularity a už vůbec ne jeho krásy.

Trpaslíci téměř upadli v zapomenutí, ale přesto se objevili lidé, které žádná ideologie v jejich lásce k trpaslíkům nezviklala. Prolézali staré dílny, zapadlé kouty a zapomenuté skládky, objížděli opuštěné zahrádky, plížili se po okraji vojenských pásem a hraničních zátarasů v naději, že najdou mužíčka, jež běsnění přežil. Odváželi trpaslíky do nových domovů, ukrývali je po sklepeních a ve stodolách, barvili jim čepičky a těšili se z pouhé jejich existence.

Jak poválečná hysterie a socialistická ideologie nedokázaly najít náhradu, začali trpaslíci pomaloučku zvedat hlavu. Stali se sběratelským artiklem. Takový originál z Mareschovy továrny se téměř vyvažuje zlatem. Už jen proto, že Mareschova keramička výrobu zatím neobnovila. V posledních letech se továrnička vrátila do rukou potomků bývalých majitelů, ale výroba nezačala. V čem je problém? Za poslední roky se několikanásobně zvedla cena vstupních surovin a energií a lidový trpaslík by se tak stal cenově nedostupným luxusem. Ale je tu i další problém, ještě větší. Staré formy zděděné po předcích použít nelze, jsou tzv. mrtvé. Jejich otisky už nedávají tvar žádné tváři ani čepičce. A nové formy? Podle zasvěcených informací by forma stála desítky tisíc a její životnost přitom není dlouhá – maximálně pár stovek výlisků. Němečtí trpaslíci z Ústí jsou tedy nedosažitelní.

 A proč němečtí? Poznají se totiž na první pohled. Naducané tváře a ostrý nos, úsměv spíše podobný šklebu.

Takový český trpaslík, to je jiná. Většinou se usmívá, i když někdy potměšile. Hladí kolouška, nese hříbky, dovádí s brouky, cinká na lesní zvonky. Prohání se ve starých štolách a občas z uličnictví něco někomu schová; ale své oblíbence chrání a těm vyvoleným je ochoten ukázat skryté poklady. Prostě dobrák od kosti, i když výjimky potvrzují pravidlo. Jenže kde k němu přijít? Někdo prolézá opuštěná důlní díla a doufá, že za dobré chování bude odměněn setkáním s živým trpaslíkem. Jinému by stačil betonový kamarád, kterému by vyčlenil čestné místo na zahrádce a chodil za ním jako za nejlepším kamarádem.

V 90.letech 20.století došlo k několika pokusům o obnovení výroby. První česká „továrnička“ na trpaslíky byla otevřena v Kunžaku poblíž Jindřichova Hradce. Výroba (ve stodole, chlévech a několika místnostech rodinného domku) se rozjela slibně, bylo zaměstnáno několik lidí především na barvení a zakázky se jen hrnuly. Jeden šikovný řemeslník-důchodce si všechno dělal sám - vytvářel formy zpočátku podle dostupných vzorů a časem podle vlastní fantasie, v přízemí domku otevřel prodejnu a zájemci si mohli vybrat z několika desítek typů a velikostí. V současné době je z bývalé prodejny „Ráj trpaslíků“ - ve skalce s jezírkem sedí vodník, mezi kameny svítí důlní skřítci, klape tu trpasličí mlýn. Pro radost dětí i dospělých. Výroba však pokulhává z mnoha důvodů, ale stále vyrábí nové figury, s kterými se můžeme setkat na nějakém trhu v okolí...

Dočká se český trpaslík lepších časů?

Jednodušší to mají sběratelé pohlednic

V 19.století se trpaslík stal oblíbeným objektem výtvarného umění. Vedle vyobrazení, doprovázejících reklamní texty, ilustrací pohádek, knih a časopisů, se stal i námětem pohlednic. Blahopřejné pohlednice s motivem trpaslíka sloužily ponejvíce jako blahopřání vánoční, velikonoční, k Novému roku a v německých zemích ke Svatodušním svátkům. Vedle těchto se vyskytuje nepřeberné množství pohlednic s trpaslíkem v různých situacích a to i s doplňky z trpasličího světa. Jsou to muchomůrky jako jejich obydlí, doprovází je různá lesní zvířátka a snad nejoblíbenější rekvizitou jsou zlaté mince a jiné zlaté předměty, třeba podkovy symbolizující úspěch a bohatství. Důkazem univerzálnosti a obliby trpaslíků na pohlednicích je skutečnost, že někteří vydavatelé opatřovali shodný motiv současně několikajazyčným textem, například v němčině, češtině, polštině a maďarštině.

Víte, že...

V několika Shakespearových hrách vystupují bájní skřítci. Ve Snu noci svatojánské jsou to postavy Oberona a Titanie, jako krále a královny elfů.

Bratři Grimmové, autoři původní pohádky o Sněhurce, hovořili o sedmi trpaslících vždy jen v množném čísle. Žádného trpaslíka neodlišovali od druhého, ani neposkytovali představu, jak vypadal, nebo jak se v určité situaci choval. Všichni byli stejní. Teprve mistr filmové animace Walt Disney rozhodl, že sedm trpaslíků v jeho verzi se stane sedmi malými dramatickými postavami, které budou karikovat nebo přímo zastupovat lidský rod. Zcela oprávněně usoudil, že budou-li trpaslíci dobrý kolektiv pak dají filmové pohádce to, co u Grimmů chybí, totiž optimismus.

Od počátku výroby trpaslíků bylo jejich hlavním producentem Německo. Po II.světové válce kvetla jejich výroba především v bývalé NDR, ovšem pouze pro exportní účely. Ještě v polovině 90.let 20.století se německý export zahradních trpaslíků odhaduje na rovný milion.

Totalitní režimy trpaslíky zpravidla nesnášejí. Tato skutečnost se projevovala i u nacistů, kteří coby vyznavači dokonalé nordické rasy považovali zakrslé pidimuže a pidiženy za rasově méněcenné. Heinrich Himmler dokonce trpaslíky nechával rozbíjet a veřejně proti nim vystupoval.

Ve Francii existuje Národní fronta za osvobození zahradních trpaslíků, jejíž členové vnikají na zahrady a skřety odtud odnášejí. Podobně jako jiné západoevropské spolky je pak vypouštějí do volné přírody. Argumentují tím, že trpaslíci jsou tvorové jako jiní a proto není přípustné držet je v zajetí. V největším dosud známém případě se tak na louce v lese u Sarrebourgu ocitlo 288 trpaslíků!

Zpěvačka Eva Pilarová má sbírku asi 50 trpaslíků, které ubytovala na chalupě a perlivě se o ně stará.

V roce 1977 umístil jistý Henry Sunderland na Jižním pólu trpaslíka. Stalo se tak za pomoci námořnictva USA v prostoru americké polární stanice. Důvodem, proč tento náruživý milovník trpaslíků volil tak neobvyklé místo, je údajně jeho starost o matku Zemi. Trpaslík, platící za ochránce přírody, by měl na naši planetu pozitivně působit i ze severního pólu, ale tam Sunderlanda zatím nikdo nedopravil.

V německém Rot am See bylo 3. října 1991 otevřeno první Muzeum trpaslíků. Obsahuje více než 8000 exponátů s tématem zahradní trpaslík. K dispozici je i rozsáhlý archiv nejrůznějších dokladů, vážících se k dané tématické oblasti. Bohatý fond největší sbírky trpaslíků využívají pro své expozice i jiná německá muzea.

Takže to vypadá, že ti naši trpaslíčkové přeci jen úplně z našeho světa nezmizeli, jen se ukrývali a čekali, až se časy stanou pro ně příznivější a lidé přístupnější. Pěkných a hodných trpaslíků není nikdy dost...

 

 

 

Do nového roku 2007 Vám všem přeji hodně toho pravého trpasličího štěstíčka!

 


zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?

VEZA