wz

Tajemná ulice ... aneb není močení jako močení

Tak jsem začátkem prázdnin byl na dovolené mezi Táborem a Pacovem, v místech, kde jsou ještě krásné jihočeské rybníky, ale už začíná Vysočina. Týden na kole chvílemi prozařovalo Slunce, chvílemi omývaly dešťové kapky ... no; spíše přívalové lijáky, abych byl konkrétní. Jednoho dne, kdy zrovna nelilo, jsme navštívili Chýnovské jeskyně (moc pěkné - ani nevadí, že tam nejsou krápníky). Pak jsme se stavili na náměstí v Chýnově na oběd, doplnili potřebné ionty (zde 10° Kozel) a po kratším odpočinku se vydali na další cestu. Silnice z náměstí vede k potoku, kde se stáčí v dvojité zatáčce a stoupá do protisvahu. A tam jsem TO uviděl. Obyčejná cedule s názvem ulice způsobila, že jsem málem nezvládl řízení svého velocipédu a v závratné rychlosti cca 35 km/h málem navštívil potok. No, posuďte sami:

Neodolal jsem a ceduli si vyfotil. Ještě se chechtající jsem si začal vymýšlet teorie o tom, jak celé městečko mělo vyhrazené místo na vykonávání malé potřeby někde u potoka. A jak třeba měštěnín spěchal ve dvě v noci s vyvaleným bokem na močítko, doprovázen věrným panošem s pochodní ... Zde by snad bylo možné datovat zavedení chvalně známého šláftruňku. Do klády a na pranýř pak byly ku posměchu vystavováni ti, kdo byli přistiženi, ani močí mimo močítka k tomuto účelu ct. městskou radou vyhrazená... No - prostě něco jako Zvonokosy.

Nicméně, původ toho názvu je jiný a nemá s močením v tom slova smyslu, jaký vás asi také na první pohled napadne, co dělat. Zde se jedná o močení ve smyslu namáčení. A co se kdysi namáčelo tak významného, že je po tom pojmenována celá ulice? Inu, močil se len a močilo se konopí.

Tak třeba na stránce Lnářství - Přádelní škola v Adersbachu se můžete dočíst ...
Cizina však, hlavně Belgie a Vestfály, pozvedla své plátenictví tím, že zdokonalila přípravu lnu jednostejným močením ve vodě, dále zlepšila tkalcovské stavy, používala hojně strojů a zřizovala přádelní školy. Poznalo se že jen škola, v níž se mělo učiti předení lnu i jeho pěstování a přípravě, může pozvednouti upadající lnářství.
A dále:
Opis vysvědčení Františky Imlaufové ze školy v Adersbachu:
Vysvědčení, jímž podepsané ředitelství přádelní školy potvrzuje, ze Františka Imlaufová z Nového Města nad Metují v Čechách na útraty městského důchodu vyučování v Adersbašské škole přádelní, dle Vestfálského způsobu zařízené, od 21. srpna do 15. listopadu přítomna byla, v přípravě lnu potloukáním, ohýbáním, třením, potom v přádlu, jakož i močením lnu ve vodě sobě potřebných vědomostí vyzískala, a při předsevzaté zkoušce v přítomnosti vrchnosti všecky jí kladené otázky dobře zodpověděla.

Močení však mělo i své bubáky - znečišťovalo totiž vodu. Takže se již v prvorepublikovém zákoníku  můžeme dočíst třeba to, že
Znečišťování otevřených vod ke škodě rybářství jest jednou z nejhlavnějších příčin nynějšího úpadku našeho říčního rybářství. Proto jest nezbytně nutno postarati se v novém rybářském zákoně o to, aby bylo rybářství před škodlivým znečišťováním otevřených vod pokud možno nejvíce chráněno. Zvýšenou péčí o čistotu vod poslouží se i spodním průmyslovým závodům, jež užívají vody a mají zájem na tom, aby mohly odebírati vodu pokud možno čistou. ... a dále:...
Toto ustanovení týká se jakéhokoliv znečišťování otevřených vod, děje-li se jiným způsobem nežli odpadními vodami. Příkladmo se uvádí močení lnu a konopí, jímž se zejména v zemi. Slovenské působí rybářství škody.

A zbývá popsat, jak to močení a zpracování lnu vůbec vlastně probíhalo:
Len pěstovaný pro vlákno se před úplným dozráním (když stonek začal žloutnout), opatrně, aby se vlákno nezpřetrhalo, vytrhával. Na poli se pak sušil v hrstích, jež se střechovitě stavěly proti sobě. Usušený len se zbavoval paliček a postraních výhonků otloukáním tzv. tloukem. Ze zbylých stonků se dobývala vlákna velmi složitým pochodem.
Len se nejprve močil buď rosením na louce nebo močením v močidlech, čímž se pektosa, kterou jsou vlákna spojena se stonkem mění kvašením v pektin ve vodě rozpustný. Umočený len se pak sušil na slunci nebo v pazdernách při teplotě asi 35 stupňů. Dále se len třel, aby se oddělilo lýko od dřevnaté části stonku. Nejjednodušeji se to dálo tak, že se hrst lnu přehýbala, čímž se dřevnatá část zlomila a opakovaným výkonem rozdrtila na malé kousky tzv. pazdeří. Další potěrání sloužilo k odstranění pazdeří, které zůstalo na vláknech. A nakonec vochlování rozdělovalo proužky lýka na jednotlivá vlákna.
   (Zdroj: Řev přírody)

Jinde se popisuje zpracování lnu takto:
Len se po dozrání a zežloutnutí vytrhával a stavěl do tzv. stříšek a po dokonalém dozrání a vyschnutí se zbavoval na tzv. drhlenech (železných hřebenech) tobolek. Následovalo rosení lnu, při kterém se vlákna ze stonků uvolňují působením bakterií, rozkládajících pektinové látky. Len se mohl také močit v rybnících nebo tzv. močidlech: snopy lnu byly kladeny do vody, obloženy slámou, přikryty prkny a zatíženy, aby se nevynořovaly. Močení bylo ukončeno v době, kdy se lýko dalo lehce stáhnout ze stonku. Vymočený len se někdy bělil na lukách, suchý len se lámal nebo tloukl, aby se rozdrtila dřevovina stonků. Len se lámal na trdlici. K odstranění pazdeří se poté používaly vochle - kusy silnějšího prkna opatřené jedním nebo více řádky hřebenovitě zapuštěných železných hřebů, kterými se polámané stonky několikrát protahovaly.   (zdroj: časopis Krkonoše 12/2002)

A pak se řekne - močení ... jo, to je věda!


zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?

JL