wz

Malý, ale pravdivý horror z doby povodní

Manželka mého přítele Petra Šedy se jmenuje Alena a je vedoucí informačních služeb Českých drah - DATIS. To je ta složka drah, co například dělá i elektronické jízdní řády www.vlak.cz . Paní Alena má pod sebou dvě knihovny. Jedna z nich se nachází (či spíše nacházela) v budově bývalého KSČ. Budova je umístěna poměrně nízko, takže ji velká voda navštívila v hojné míře. Když teď hladina opadla, vypadalo to tam prý jako po válce. Všude samé bahno, chodníky propadlé, všude nesmírně páchnoucí tlející zbytky všeho možného včetně uhynulých zvířat a kolem naplavené harampádí všeho druhu.

Když paní Alenu poprvé pustili do prostor bývalé knihovny, byl to prý šokující pohled. Okna vyražená i s rámy, zničené schodiště. Vstupní dveře se nemohly odloučit od svého futra, tak odpluly i s ním. Jak tak paní Alena procházela v doprovodu hasiče kompletně vypláchnuté knihovní prostory, podivila se, že jsou otevřené jedny dveře, od kterých se už kdysi dávno ztratil klíč. Proto byly stále zamčené. Její průvodce ji však upozornil, že dveře jsou zamčené i teď. Jen leží opodál i se zárubní. Pak hasič posvítil do vyplavené místnosti knihovny a oba strnuli. Na zemi ve tmě, pachu a mrtvolném tichu ležela na mokrém betonu pouze jediná knížka – Sinkiewiczova Potopa.

Ten příběh jsem si nevymyslel, popisovaná událost se opravdu stala a zapsal jsem ji podle Petrova vyprávění.

Petr Šeda, JL