wz

Johannes Anglicus

Ve 13.století začala Evropou obcházet podivná legenda o ženě – papežce. Církev papežku akceptovala až do začátku 17. století, kdy ji po rázných reformacích prohlásila za smyšlenou osobu z legendy, nezakládající se na pravdě. Ale legenda o ženě převlečené za muže kolovala mezi lidem dál.

Podle pověsti seděla papežka Johanna - alias Johannes Anglicus - na svatém stolci v polovině 9. století. Němečtí romanopisci ji nazývají Johanna von Ingelheim. Prý se narodila roku 818 v Mohuči – ale podle jiných v Anglii a do Německa se dostala až s rodiči v rámci christianizace. V legendách z pozdější doby je jmenována také jako Jutta, Frau Jutte, Gilberta, Agnes nebo Glancia. Avšak seriozní historikové pokládají papežku Johannu pouze za fiktivní postavu.

 

 

Její pontifikát coby kladou některé encyklopedie mezi léta 855 až 857, tedy mezi vládu papežů Lva IV. a Benedikta III. Jiné verze pontifikátů jsou ale střízlivější: v roce 855 končí vláda papeže Lva IV. a ve stejném roce je nastolen Anastazius III. – avšak za několik týdnů nato zemřel – a tak po něm nastupuje Bendikt III. Další se dokonce o Anastaziovi III. ani nezmiňují a na pontifikát Lva IV. navazuje téměř okamžitě papežství Benedikta III.

Co se lze domnívat

Její otec i matka byli pravděpodobně vzdělaní angličtí misionáři z kraje Wimborne, kteří na podle příkladu biskupa Bonifatiuse a Lioby, odešli šířit křesťanství mezi Germány - Sasy, a to konkrétně do německé Fuldy, která byla v 9.století symbolem německého katolicizmu. Zde se v Mohuči měla Johanna narodit a prožít své dětství, kdy ji otec zajistil vzdělání pro dívku v té době nebývalé – naučila se psát, číst, počítat a základům lidového léčitelství. Jaká ji však tady čekala budoucnost? Johanna pomýšlela na vstup do kláštěra, ale poslání pouhé jeptišky ji neuspokojovalo. Druhá možnost, že by se vdala, byla ženou v domácnosti a vychovávala děti nepřicházela pro ni v úvahu už vůbec. Prý také v této době osiřela. Johanna ve svých dvanácti letech byla velice inteligentní a protože jako žena nemohla dál studovat na klášterních školách - bud v opatství nebo při katedrále, opustila Fuldu a vydala se do Athén. V Athénách již žije ne jako žena Johanna, ale je tam známa jako mnich Johannes a vyučuje na církevních školách.

 

 

Legenda pokračuje dál

Otec ji dal do ženského kláštera Mohuči, kde se naučila číst a psát, počítat a mnoha jiným věcem. Avšak Johanna se seznámila a posléze zamilovala do mnicha jménem Ulfilias, který žil ve velkém mužském klášteře ve Fuldě. Na jeho naléhání se Johanna převlékla za muže a vstoupila do stejného kláštera jako její milý. Později oba jako poutníci procestovali celou Evropu. Na svých cestách dorazili i do Athén, kde se dalších deset let vzdělávali ve filosofii, teologii a dalších vědách. Když Ulfilias zemřel, Johanna se rozhodla vrátit do Mohuče. Cestou navštívila Řím, kde jako Johannes Angelicus měla pověst učence. Nechala se přemluvit svým bývalým žákem a natrvalo se usadila v Římě. Díky svému nadání, cudnosti a vzdělanosti rychle stoupala až na vrchol církevní hierarchie. Brzy byla povýšena na kardinála a po smrti papeže Lva IV. roku 855 byla zvolena členy Římské kurie papežem.

Tento úřad jí však nezabránil v tom, aby se coby papež Johannes nezamilovala do mnicha jménem Flodoros s nímž přišla do jiného stavu, ale toho si nikdo z jejího okolí nevšiml. Vše se provalilo až v uličce Via Sacra ( dnešní Via San Giovanni) mezi Koloseem a kostelem San Clemente, kudy se ubíralo procesí v čele s papežskou kavalkádou do Lateránského kostela. Tady papeže Johanna překvapily porodní bolesti a porodil zde syna, čímž defacto abdikoval na svůj úřad. Nejednalo se v žádném smyslu o zázrak, ale o dramatické odhalení léta se táhnoucího podvodu.

Příběh má několik konců: Johanna a dítě brzy zemřely či Johanna potratila. a byla ubita. Další legenda říká, že dítě se později stalo papežem Hadrianem III., či že Johanna s dítětem byly ukamenovány. Další verze říká, že Johanna dožila v pokání v jakémsi zastrčeném klášteře a syn to dokonce dotáhl na biskupa v Ostii. Johanna prý byla údajně pohřbena na místě, kde porodila a na dlažebním kameni byl ještě po staletích vidět obraz ženy s dítětem.

To bylo naposledy, kdy církevní hosnostáři spolu s papežem kráčeli touto cestou. Událost, ke které zde došlo způsobila, že podle tradice už žádný papež touto uličkou nikdy neprošel. Ulice, kde Johanna zemřela se jednu dobu nazývala Victus Papissa – cesta papežky.

Kdo byl konkrétním přítelem a tajemným milencem papežky Johanny – tedy doloženou historickou osobou – nevíme. Žádné zdroje jméno neuvádějí a ani nenaznačují. Že by bylo tak přísně zatajováno?

V jiné verzi o papežce Johanně se vypráví, že kardinálové zvolili po smrti papeže Lva IV. v roce 855 z Anglie pocházejícího mladíka jménem Johann za papeže. Jeho cudnost a hluboká znalost teologie volitele okouzlily. Avšak ukázalo se, že papež je žena. Při slavnostním procesí do Lateránu Johanna spadla z koně a v bolestech porodila dítě, načež zemřela. Legenda by nestála za zmínku nebýt skutečnosti, že v pozdním středověku byla všeobecně pokládána za pravdivou, dokonce i v Římě.

 

 

Římané postavili Johanně pomník

V mnoha textech je upozorňováno na existenci sochy Johanny s chlapcem v náručí. Tato statue v blízkosti Kolosea dokazuje, že na tomto místě byla Johanna ubita. Když Martin Luther v roce 1510 navštívil město Řím, prohlédl si i místo, kde měla zemřít papežka Johanna a označil je jako „peklo na zemi“. Ve svých zápiscích popisuje pomník ženy v těžkém papežském rouchu s dítětem na jedné ruce a žezlem v druhé. Vyjádřil svůj podiv nad tím, že papežové tento pomník nechávají ještě stát!

Další verze legendy

Zdrojem legendy o papežce Johanně je podle seriózních historiků docela obyčejná anekdota. Mladičký papež Johannes XI. byl synem vlivné šlechtičny Marozie, nadto člověkem bez vlastní vůle a rozhodování, plnil pouze vůli své matky, kterou římský lid posměšně nazýval „papežka Johanka“, aby tím lapidárně vyjádřil, že papež Johannes XI. ve skutečnosti církev neřídí, ale řídí ji jeho matka. Toto zaznamenal biskup a kronikář Luitprand z Cremony. Pozdější kronikáři, aby učinili své vyprávění zajímavým, pak udělali z „papežky Johanky“ skutečnou osobu, jejíž život podbarvili mnoha pikantnostmi. Přízrak papežky Johanny tak procházel historií a jeho obrys postupně bledl.

Zkouška mužství

Legendu o papežce prý podporuje takzvaná zkouška mužství, kterou museli papeži podstupovat. Církev se rozhodla ověřovat mužnost nově zvoleného papeže jeho usazením na speciální trůn a hmatem ověřit, zda papeže je muž. Německý církevní historik Karlheinz Deschner ve své knize Sexuální dějiny křesťanství uvádí, že akt prý probíhal tak, že nový papež se usadil na speciální křeslo ve tvaru podkovy, připomínající křeslo pro gynekologické vyšetření. Papež se usadil a na jednoho z duchovních připadla povinnost vlastnoručně ověřit skrz židli s děravým sedákem, že na ní sedí skutečný muž. Pak už následovalo povinné latinské zvolání:
     "duos habet et bene pendentes",
což by se dalo přeložit jako
    "má dvě a správně mu visí".
Tento zvyk přetrvával až do 15.století. Jeden z exemplářů křesla je v majetku muzea v pařížském Louvru a židle s otvorem uprostřed se nalézá ve sbírkách Vatikánského muzea.

Když se dneska podíváme na tuto dobu, co vše se v církvi odehrávalo a jak žili církevní hodnostáři, nepřijde nám ani tak divné, že mohla být žena, byť převlečena za muže, zvolena papežem. Při své návštěvě Německa v osmém století, svatý Bonifác shledal, že ani jeden duchovní nedodržoval slib celibátu. Napsal tehdy papeži Zacharymu (741 až 752) :"Mladí muži, kteří tráví svá mladá léta ve znásilňování a cizoložství, vyrůstají v řadách duchovenstva. Prožívají své noci v posteli se čtyřmi či pěti ženami, potom ráno vstanou a jdou sloužit mši!"

Biskup Rathurio si stěžoval, že kdyby exkomunikoval nečisté kněze, nezbude nikdo, kdo by udílel svátosti - kromě chlapců. A kdyby do toho zahrnul i nemanželské syny jak kanonický zákon vyžaduje, nezbyl by vlastně nikdo.

Papežka Johanna je jednou z nejzáhadnějších postav západních dějin - a také jednou z nejméně známých. Většina lidí o ní nikdy neslyšela a ti, kdo slyšeli, považují její tragický příběh za legendu. A přece po mnoho staletí - až do poloviny sedmnáctého věku - bylo její papežství všeobecně uznávanou a známou pravdou. V sedmnáctém století pak katolická církev dala zničit historické záznamy o její existenci. Vatikán pravděpodobně zabavil stovky rukopisů a knih, které uschoval ve svých archivech. Důkazem účinnosti těchto opatření bylo to, že Johanna fakticky zmizela z moderního povědomí.

Existencí osoby papežky se zaobírá mnoho teologů a historiků

Johanna měla žít v devátém století, v době zlé a obzvláště těžké pro ženy. S několika ojedinělými vyjímkami se se ženami zacházelo jako s podřadnými bytostmi, bez jakýchkoli zákonných nebo majetkových práv. Podle zákona je manžel směl bít, znásilnění se bralo jako druh menší krádeže. Vzdělávání žen bylo striktně odmítáno, učená žena byla považována za něco nepřirozeného a nebezpečného. Není tedy divu, že se ženy převlékaly za muže, aby takové existenci unikly.

Současníkem Johanny byl Anastasius Bibliothecarius (asi 810 až 879), který byl v letech 847/8 vzdoropapežem Anastasiusem III.I po smrti Lea IV. (dne 17.7. 855) opět kandidoval na papeže proti Benediktu III. a neuspěl. Benedikt III. se papežem stal 29. 9. 855. V letech 873 a 875 Anastasius Bibliothecarius sepisuje Chronographia tripartita, kde je zmiňována papežka poprvé. Skoro by se mohlo zdát, že jde o jakousi pomstu papežskému úřadu jako takovému…Snad i proto se tento jediný rukopis nalézá uschován ve vatikánské knihovně.

Byzantský patriarcha Photios I. (asi 820 až 891), který byl protivníkem římské papežské stolice, ve svých spisech o papežích píše o Benediktu III. jako jediném přímém následníku Lea IV. Není zde žádná zmínka o papežce.

Britský bohoslovec a teolog františkán John Duns Scotus (1265/6 – 1308) ve své Chronik der Päpste krátce a jednoznačně zapsal:
"In AD 854, Lotharii 14, Joanna, a woman, succeeded Leo, and reigned two years, five months, and four days.”
(Roku 854, Lotharii 14, Joanna, žena, nástupkyně Lea, v úřadu dva roky, pět měsíců a čtyři dny.)

Další zmínka o papežce pochází až z poloviny 13.století od francouzského kronikáře Jeana de Mailly (asi 1190 – 1260) v „Chronica universalis Mettensis“.

V roce 1277 zveřejňuje dominikánský mnich a kronikář Martin von Troppau ( také Martinus Polonus, Martin von Polen, Martin z Opavy, + 1278) ve své kronice Chronicon Pontificum et Imperatum i legendu z 9.století o průvodu a těhotenství papežky během procesí. Uvádí i dvojí verzi zakončení legendy: buď měli zemřít při porodu dítě i papežka nebo se po prozrazení uchýlila do kláštera. Pozdější podání okrášlila původní legendu rozvitím příběhu v romantickém duchu a dodáním jmen zúčastněným osobám.

Do počátku 17.století katolická církev papežství Johanny zřejmě akceptovala jako historickou skutečnost, čemuž odpovídá i to, že v katedrále v Sieně se nacházela mezi sochami papežů také tato papežka Johanna, avšak s mylným nápisem Johannes VII. femina ex Anglia.

První závažnější pochybnosti o pravdivosti legendy, kterou dlouho považovali za skutečnost i samotní papežové vyslovil reformační teolog David Blondel (1591 až 1655). Až v roce 1601 papež Clemens VIII. udělal v církvi pořádek a nahradil sochu papežky sochou papeže Zachariase.

Hlavním argumentem vyvracejícím existenci papežky je prý přímá následnost zemřelého papeže Lea IV. papežem Benediktem III. tak, jak je to zapsáno na oficiálním papežském listě. Je tedy nemožné, aby se mezi tyto pontifíkáty vešlo „období vlády papežky“, což činí více jak dva roky. Toto je však nevěřícími Tomáši napadáno argumentací, že pozdější církevní kronikáři zaměnili rok úmrtí Lea IV. z původního 853 na rok 855 a tím i ony dva roky panování papežky zcela zmizely. Tak prý se stal Benedikt III. přímým nástupcem Lea IV. a žádné ženy zde nikdy nebylo! A tak je i zapsáno, že v inkriminovaných letech 827 až 867 byli tito papeži:

Nějaká papežka Johanna nikdy neexistovala!

Reforma papežství

V 11. stol. proběhla velká reforma papežství a vůbec celé církve díky reformnímu hnutí, jež vzešlo z benediktinského kláštera ve francouzském Cluny. K úpadku papežství a vůbec Církve dochází ve 14. stol., kdy papež Klement V., původem Francouz, přemísťuje své sídlo do francouzského Avignonu, kde se však dostává do područí francouzského krále. Po návratu papeže Řehoře XI. roku 1378 do Říma dochází nadto ke schizmatu, kdy jeden papež sídlil v Římě, druhý v Avignonu a roku 1409 přibyl dokonce ještě třetí papež, sídlící v Bologni, což odstranil teprve v letech 1414 až 17 kostnický koncil, který mimo jiné sesadil a uvěznil nepravého papeže Jana XXIII., jenž žil nemravně a dopouštěl se nekalých finančních machinací.

Další vlna špatných papežů nastupuje na konci 15. století. Innocenc VIII. byl nemravný, měl nemanželské děti. Ještě horší postavou, snad vůbec nejhorší na papežském stolci byl Alexander VI., jenž i jako papež nedodržoval celibát a vydržoval si harém; krom toho byl znám svými finančními podvody a korupcí. Jeho nástupce Julius II. byl sice mravně bezúhonný, ale počínal si spíše jako voják než jako duchovní, sám jezdil v brnění na koni do boje a ke svým podřízeným se choval hrubě a krutě. Nápravu v tomto ohledu přinesl až teprve tridentský koncil, jenž skutečně provedl důkladnou reformu „v hlavě i údech“.

Volba papeže v dávnověku

Volbu papeže zpočátku vykonával lid a potvrzovali biskupové. Protože však ve stále větší míře docházelo k násilnostem a nepokojům, tak od 5.století se souhlas lidu stává formalitou a povinnost volby přechází na biskupy. Do 6.století si papežové ponechávají svá jména, až Mercurius, jež vykonával úřad papeže v letech 533 až 535 si volí nové jméno Jan II. Z tohoto důvodu je velmi těžké určit národnost jednotlivých papežů, ale v prvních stoletích se jimi povětšinou stávali Řekové.

Při volbě,když ji ještě vykonával veškerý římský lid aklamací, zasahovala hamižná římská šlechta, která často prosadila některou ze svých loutek. Tak zde máme špatné a nemravné papeže Formosa I., Sergia III., Jjohannese XIX. a Benedikta IX. nebo pouhé nástroje v rukou světských vladařů jako byli Johannes XI. a Johannes XII. Právě tady je třeba hledat původ pověsti o papežce Johanně.

Skutečností zůstává, že osoba papežky Johanny (Johannes Anglicus 855 až 857 nebo 853 až 857) není hodnověrně historicky doložena a dál tak zůstává napůl cesty mezi pravdou a legendou. Postava a osud této ženy se stala námětem pro spisovatele, kteří dotvořili to, co z historických pramenů neznáme.

"Kdekoli uvidíte legendu, můžete si být jisti, že půjdete-li až na kořen věci, naleznete dějiny..."
Vallet de Viriville

Papež Johannes

O papežce jménem Agnes se zmiňuje i Mistr Jan Hus, poprvé to bylo ve spisu De ecclesia. V tomto spise Hus tvrdí, že církev a její představitelé nejsou neomylní, když mohlo dojít ke zvolení ženy na post papeže. Na koncilu v Kostnici se o ní též zmiňuje, použil totiž její příklad jako důkaz, že církev je omylná a že skutečnou hlavou církve je Kristus a ne papež. Přestože v té době byl o existenci papežky přesvědčen kde kdo, příliš mnoho sluchu mu soudci nepopřáli.

Lateránský kostel

Je to nejstarší křesťanský kostel a po staletí si zachoval hodnost titulární římské katedrály. Své jméno odvozuje od římské rodiny Lateránů. Jeden člen této rodiny - Plautius Lateranus - byl za císaře Nerona popraven a dům byl skonfiskován. Císař Septimius Severus jej po více než sto letech zase rodině vrátil. Na počátku 9. století tam bydlel císař Konstantin, jenž v sousedství založil kostel Lateránský. Zbytky mohutného obydlí Lateránů byly objeveny roku 1877 při opravě kostela. Z původního prostého kostela, zasvěceného nejdříve Spasiteli světa a teprve později Janu Křtiteli a Janu Evangelistu se nezachovalo nic. Dnešní podobu dostal při četných přestavbách v průběhu mnoha staletí. Také interiér zaznamenal mnoho úprav, zejména od stavitele Francesca Borominiho, který roku 1650 vystavěl centrální chrámovou loď i lodě boční. Uprostřed se nachází překrásný svatostánek - dílo Giovanniho di Stefana z poloviny 14. století.

 

 

Papež Hadrian III.

Adrian III. - známý také jako sv. Hadrian III. - byl papežem od 17. května 884 až do své smrti v září 885. Datum jeho narození neznáme, víme jen, že to bylo v Římě. Jeho krátký pontifikát trval v těžkých dobách. Zemřel na otravu jídlem v Modeně, když cestoval do Worms v Německu, kam svolal francouzský král Charles III. sněm. Motivy k jeho úctě jsou prakticky neznámé, ale byl znám svou pomocí Římanům během hladomoru.

Spisovatelé

Peter Stanford: Papežka Jana (The She-Pope)
(nakladatelství Svoboda 1998)
Kniha se zabývá legendou o papežce Janě, která měla usednout na papežský stolec v 9. století. Sleduje historické záznamy tohoto příběhu a snaží se nalézt odpověď na otázku, do jaké míry jde o smyšlenku a kolik je v něm pravdy. Zahrnuje také reflexy této legendy v beletrii a dramatu. Autor čtenáři poskytne přehled historického vývoje postavení a role žen v církvi.

Donna Woofolk Gross: Papežka Jana (Pope Joan)
(nakladatelství Aquamarín – Knižní klub 1997)
Pravdu o tom, co se v roce 955 odehrálo, se asi nikdy nedozvíme. Sáhněme tedy po románovém zpracování, založeném na faktech ze života papežky Jany. V 9. století ženy neměli téměř žádná práva ani vzdělání. Chudé inteligentní dívce se navzdory osudu dostane vzdělání a díky "podvodu" i významného církevního postavení.

Jan Bauer: Dějiny psal sex
(vydal Otakar Praha 2000)

Literatura faktu: dějiny-politika-vlivy-manželství-milenky-sex-osobnosti-prezidenti-králové-diktátoři: Alexandr Makedonský, Marie Terezie, Kleopatra, Břetislav a Jitka, Kunhuta a Záviš z Falkenštejna, Kateřina II. Veliká, Stalin, Lenin, John Fitzgerald Kennedy, papežové - papežka Jana.

Kolektiv autorů: Co v učebnicích dějepisu nebylo
(MOBA 2005)
Šest autorů, zkušených spisovatelů literatury faktu, badatelů i záhadologů se spojilo, aby napsalo tuto unikátní knihu o vzrušujících historických otaznících. Vesměs se zabývají problémy, kterým se oficiální věda s opatrnosti vyhýbá nebo je raději přehlíží. Výsledkem jejich úsilí jsou mnohá vpravdě senzační odhalení. Z jednotlivých kapitol uveďme alespoň: Byla či nebyla potopa světa? Byla antická básnířka Sapfó lesba? Existovala papežka Jana?

Caryl Churchill: Prvotřídní ženy (Top Girls)
Národní divadlo uvedlo v roce 2004 „feministickou“ hru, v níž vystupují a hrají výhradně ženy: Marlena, bláznivá Markéta, cestovatelka a spisovatelka Isabella, japonská kněžka a milostnice Nidžó, papežka Jana přestrojující se za muže…

M. Anderson: Pope Joan
Film – historické drama byl natočen v roce 1972 s Liv Ullmann jako papežkou Johannou, Trevorem Howardem jako papežem Leonem a s Nigelem Aversem v postavě neznámého mnicha. Film byl promítán i v Česku.

Papež Johannes XI.

Johannes XI. (955 - 64) se stal papežem když mu bylo šestnáct let. V Lateránském paláci měl svůj harém a žil tak špatný život, že je to nad naše představy! Dokonce připíjel Satanovi před oltářem svatého Petra! Tento vůdce církve po osm let spal nejenom se svou matkou, ale také s každou ženou, která se mu zalíbila. Ženy byly varovány před návštěvou Lateránského kostela svatého Jana. Cremonský biskup Liutprand ve svém listu píše: Papež Johaness je nepřítelem všeho.... palác Lateránů, který kdysi obývali svatí, a který je nyní bordel děvek, nikdy nezapomene jeho spojení s děvkou jeho otce, sestrou konkubíny Štefanie. Ženy se bojí pokleknout před svatými apoštoly, protože slyšely jak Johannes vzal násilně do postele i ženy poutnice a to jak vdovy, tak i panny.

Podle jiných historických materiálů se ale přezdívalo „papežka Johanna“ papeži Johannesu VIII., a to kvůli jeho slabosti vůči nátlaku z Cařihradu. Jak píše historik Cesare Baronius, mýtus o papežce vznikl satirou na papeže Johannese VIII. (papežem v letech 872 až 882), která má zesměšňovat jeho ponížený vztah ke konstantinopolskému patriarchovi Photiosu I.


zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?

VEZA