wz

Nebeský vlak

Cesta do Tibetu

Měsíce a roky trvala kdysi evropským cestovatelům a misionářům cesta do Tibetu. V cestě jim stály nejen himalájské velehory, ale i historická tendence Tibeťanů izolovat se před světem. Nyní jezdí do Tibetu 140 tisíc zahraničních turistů ročně a čínská vláda se kvůli nim i kvůli rozvoji ekonomiky snaží zemi lépe zpřístupnit novými silnicemi, leteckými linkami i železnicí. I nadále však udržuje systém různých povolení, bez kterých se zahraniční turista do Tibetu nedostane.

První autentické zprávy o Tibetu pocházejí z počátku 17. století od portugalského jezuity Antonia de Andrade. Velký zájem pak v Evropě vyvolaly zprávy jezuitů Johannnese Gruebera a Albertad'Orvilla, kteří jako první Evropané roku 1661 dorazili do Lhasy. Později cest do Tibetu - především katolických misionářů – přibývalo. Dosud jeden z nejlepších cestopisů o Tibetu napsal v roce 1733 italský jezuita Ippolito Desideri. Do Tibetu se více Evropanů dostalo až z Indie s britskou vojenskou expedicí plukovníka Francise Younghusbanda v roce 1903. I poté ale návštěva Tibetu zůstávala privilegiem omezeného počtu lidí a tibetská vláda nepřála "cizineckému ruchu" ani v období faktické nezávislosti země od roku 1913.

První byl bombardér

Prvním letadlem, které v Tibetu "přistálo" byl americký bombardér B - 24, který přepravoval zásoby z Indie do Číny. Posádka ztratila orientaci a havarovala v horách nad Cetangem, asi 200 kilometrů od Lhasy. Letcům se podařilo vyskočit, místní obyvatelé je uvítali a pomohli jim dostat se do Lhasy, odkud byli evakuováni domů do USA. Ovšem tomu předcházela nepříjemnost, neboť na poslední chvíli unikli rozzlobeným buddhistům, kteří byli popuzeni tím, že cizinci letěli v takové výšce, že se mohli klidně dívat na dalajlamu svrchu…

Dnes se létá do Lhasy denně z Pekingu i Čcheng-tu a nepálského Káthmándú - přesně řečeno do Gongkaru, odkud čeká návštěvníky ještě 100 kilometrů po silnici do samotné Lhasy. Číňané proto nedávno začali stavět nové tunely a mosty přes řeku Cangpo, aby zkrátili vzdálenost od letiště do tibetské metropole na 40 kilometrů. To je však jen zlomek úsilí o rozšíření dopravní infrastruktury v Tibetu, kde rostou další nové silnice.

Mezi hlavní čínské aktivity "Programu rozvoje západní Číny" v Tibetu patří kontroverzní megaprojekt čchingchajsko-tibetské železnice z Golmudu do Lhasy v hodnotě 4,2 miliardy dolarů, která protne zasněženou tibetskou náhorní plošinu, známou jako "střecha světa", spojí město Golmud v čínské provincii Čching-chaj s tibetskou metropolí Lhasou.

V roce 1984 byla vybudována trať až na do malého městečka Golmud, které je vzdáleno více než 3000 kilometrů od Pekingu. V roce 2001 byla zahájena stavba 1142 km dlouhé trati, která překonává stovky kilometrů věčně zmrzlé půdy. Železnice bude sloužit hlavně jako strategická dopravní tepna pro armádu, na dopravu čínských osadníků do Tibetu a pro vývoz nerostných surovin (ropa, plyn, olovo, zinek, azbest, měď, zlato, chróm, sůl apod.) z těžko dostupných oblastí centrálního a severního Tibetu do vnitřní Číny. Rádio svobodná Asie přinášelo svého času informace o tom, že tibetští zemědělci žijící podél budované železnice protestují proti vystěhování ze své půdy a výši kompenzace za přesídlení. Vláda Tibetské autonomní oblasti (TAO) však tvrdí, že by lidé neměli mít potíže se v nových lokalitách uživit, s tím však přesídlenci nesouhlasí.

Nebeský vlak vyjíždí

V sobotu 1. července 2006 vyjela z Golmudu (Na-gor-mo) první vlaková souprava do Lhasy. Čínský president Chu Ťin-tchao při slavnosti zahájení provozu přestřihl „startovní“ pásku a bubeníci rozvířili paličkami své obrovské rudé bubny a tanečníci se točili ve svých rudých kabátcích s praporky a fábory. Další souprava vyrazila v opačném směru. Prezident Chu Ťin-tchao událost označil za zázrak ve světových dějinách železniční dopravy a za nádherný svátek pro čínský lid. Večer místního času vyrazil další vlak z metropole Pekingu. Tato na světě nejvýše položená železniční trať je dlouhá 4561 kilometrů a téměř jeden tisíc kilometrů jede vlak v nadmořské výšce 4 tisíce metrů – přičemž nejvýše pojede vlak v 5072 metrech nad mořem, čímž překoná dosavadní rekord andské železnice v Peru. Z toho důvodu jsou ve vlaku k dispozici cestujícím kyslíkové masky a lékařský tým a ve vagonech bude jako v letadlech uměle udržován normální atmosférický tlak, aby se předešlo výškové nemoci. Skla oken poskytnou ochranu před ultrafialovými paprsky ostrého slunce. Vlak zdolá vzdálenost 4561 kilometrů z Pekingu do Lhasy za 48 hodin, což je zásadní pokrok oproti dosavadnímu spojení autobusy. Vlak bude vyjíždět z pěti čínských měst, ale ještě se neví, zda denně nebo jen několikrát za týden. Jízdenka z Pekingu až do Lhasy by měla vyjít na pouhých 49 dolarů za sedadlo a 158 dolarů za lůžko, tedy podstatně levněji než letadlo.

Uvedení "Nebeského vlaku" do provozu ale stále vyvolává kritiku mezi ochránci přírody i mezi zastánci tibetské kultury. Tibetští emigranti žijící v Indii již proti železnici protestovali. Přelezli plot čínské ambasády v Dillí, zapalovali čínské vlajky a označili vlaky za "smrtelnou ránu" Tibetu. Demonstrace před čínskými velvyslanectvími se mají konat i nadále, kdy budou exiloví Tibeťané rovněž nosit černou pásku na znamení smutku. Tibetský mládežnický kongres uvedl, že železnice je projevem "demografické agrese" a že Peking ji hodlá v příštích deseti letech využít k přemístění 20 milionů etnických Číňanů do Tibetu. Ekologové se zase obávají, že železnice ohrozí křehké horské ekosystémy. Čínská vláda ale veškeré kritiky důrazně odmítá a zdůrazňuje, že železnice pomůže rozvoji chudého tibetského regionu, mimo jiné usnadněním obchodování se zbytkem čínského území a podpoří šíření tibetské kultury.

Tibetské zajímavosti

Anglický název Tibet se ujal ve většině evropských jazykových mutacích. Původní název je však turecký (s příměsí arabštiny a perštiny) Töbän nebo také Töbäd a znamená „výšky“. Čínský název pro Tibetskou říši - tǔfān nebo tǔbō - pochází ze 7. až 11. století. Za čínské dynastie Oing (1644 - 1911) vznikl snad složením dvou slov název Xīzàng, kde Xi je západ a Zang je tibetský - což se dá interpretovat jako západní Tibet nebo Tibet na západě. V sanskrtu má Tibet název Trivishtap.

Klášter Džókhang ve Lhase

Klášter Džókhang, tři podlaží vysoký a plný nejrůznějších komnat, byl postaven v roce 647 n.l. a je nejstarší stavbou ze dřeva a zdiva v Tibetu. Panuje názor, že jej dala vybudovat princezna Wen-čeng z čínské dynastie Tchang.

Klášter několikrát vyplanili mongolští nájezdníci a značné škody také utrpěl za čínské okupace Tibetu v roce 1959.

Budova prodělala několik přestaven a úprav, zejména za vlády pátého dalajlámy v sedmnáctém století. Značná část dekorací pochází z osmnáctého a devatenáctého století a většina soch z konce dvanáctého.

Staršího data je však jedna plastika, kterou mnozí považují za nejváženější modlu v Tibetu – posvátná Socha Džowo Šákjamuniho, jemuž se také někdy říká Jišinorbu (Klenot plnící přání). Nalézá se ve svatyni Džowo Lhakhang, představuje dospělého Buddhu a je z kovu. Je tradičně považována za jednu z mála soch, která byla odlita ještě za Buddhova života. Vytvořil ji božský umělec Višvakarman podle pokynů boha Indry. Kdysi patřila králi Magadhovi (z Bengálska v Indii), který ji daroval otci princezny Wečeng, císaři čínské dynastie Tchang.

Hlavně kvůli Džowo Šákjamunimu je klášter Džókhang nejnavštěvovanější svatyní v Tibetu. Chrám nebyl nikdy v rukou jediné tibetské buddhistické sekty a je proto vysoce uctívaným místem přívrženců všech sekt, stejně jako vyznavačů bönismu, domorodého tibetského šamanistického náboženství. V Lhase existují tři okruhy, které poutníka k soše Džowo Šákjamuniho dovedou. Velký Lingkhor vede okolo starého svatého města; jím probíhá i okruh Barkhor, který vede okolo chrámu Džókhang, a nakonec je zde Nangkhor, rituální chodba kolem vnitřních kaplí uvnitř Džókhangu. Po těchto třech okruzích denně projdou tisíce poutníků, kteří si prozpěvují, modlí se a točí modlitebními mlýnky; někteří cestou i mnohokrát padnou k zemi.

Posvátná hora Kailás

Hora Kailás se nalézá v jihozápadním Tibetu, kde je se svými 6714 metry je nejvyšším vrcholem pohoří Kailás, jež se v délce asi sedmi set kilometrů táhne podél Himaláje.

Jeden z příběhů o stvoření hory je odvozen z Rámájany (v sanskrtu Příběh o Rámovi). Aby mohl Hanumán (opičí spojenec prince Rámy) oživit raněné a mrtvé Rámovy vojáky, poslali hop na horu Kailás pro saňdžíviní, bylinu, která navrací život. Hora byla nedaleko mýtického ráje Šambhaly. Hanumán však nemohl rostlinu najít, a tak s sebou přinesl celou horu. Když se byliny posbíraly, hodil horu zase zpět na původní místo, ale netrefil se, a tak hora stojí na svém nynějším místě.

Přední tibetský jógin Milaräpa, jenž se narodil v roce 1040, meditoval v jeskyni na hoře Kailás, než dosáhl dokonalého osvícení. K této události se váže příhoda o soutěži mezi Milaräpou a bönským knězem Nara-Bončungem o horu Kailás. Pánem hory se měl stát ten, kdo první dosáhne vrcholu. Kněz vyrazil brzy a cestou bubnoval na bubínek, ale Kilaräpa počkal až do západu slunce. Dojel na vrchol na slunečních paprscích a svého soupeře porazil. Kněz upustil bubínek a stopy po něm lze na hoře vidět dodnes. Oba se smířili když dostal Nara-Bončung svolení pobývat na sousedním vrcholu.

Hora má význam jak pro hinduisty tak pro tibetské buddhisty. Hinduisté ji považují za příbytek boha Šivy, a někteří dokonce za samotného Šivu ve stavu věčné meditace. Tibetští buddhisté v ní zase vidí horu Suméru, kosmický střed vesmíru. Z tohoto důvodu buddhisté z úcty nestoupají až na vrchol. Tibetští buddhisté věří, že hora je domovem Demčoga, boha se čtyřmi tvářemi, který chodí oblečen v tygří kůži a na hlavě má korunu z lidských lebek. Hora je posvátná i pro džinisty a bönisty. Džinisté věří, že Kailás je Astapada, místo, kde dosáhl osvícení jejich první světec Ršabha.

Hora Kailás je proto už dva a půl tisíce let velmi důležitým poutním místem, ale v polovině 20.století k ní čínská vláda podstatně omezila přístup. V nedávné době se situace poněkud uvolnila; ročně smí vykonat pouť 200 tisíc Indů a od roku 1984 i určitý počet Evropanů a dalších národností. Poutní cesta, jež vede okolo hory, je dlouhá 5486 metrů a do stejné výšky se také očekává výstup poutníků, kteří mají hoře vyjádřit úctu. Kolem Kailásu, který stojí osamoceně, vede 55 kilometrů dlouhá stezka; je na ní řada menších mohyl a čhörtenů (památníků), a je ozdobena modlitebními praporky. Cestou lze také obdivovat několik klášterů. Stezku většinou používají tibetští buddhisté, kteří věří, že jedna parikrama je pokáním za hříchy celého života a že po 108 obchůzkách člověk dosáhne osvícení neboli nirvány. Většina z mála indických návštěvníků zjišťuje, že pro jejich víru stačí navštívit nedaleké jezero Mánasaróvar. Indičtí poutníci jsou považováni většinou spíše za poustevníky než za obyčejné lidi, kteří hledají místo k motlitbě a uctívání; panuje názor, že pro obyčejného poutníka není snadné do tohoto kraje cestovat a že je odrazuje nebezpečí přepadení bandity.

Omezení, jež zde kdysi platila, se trochu zmírnila a Jeho Svatost Šrí Džajéndra Sarasvatí Svání, šedesátý devátý Šankaráčárja z Káňčí Kamakóti Pítamu, získal spolu s 12 úředníky povolení vykonat slavnost Vjásapúdža na den Gurupúrnimá (9.července 1998) na březích posvátného jezera Mánasaróvar přímo pod horou Kailás.

Vjásapúdža představuje začátek 4 měsíčního období zvaného čaturmása, kdy sannjásinové (mniši) přísahají, že zůstanou delší dobu na jednom místě. To proto, aby nezašlápli hmyz, který vylétává v monzunovém období. Obřad mezi sebou dohodly vlády Indie, Nepálu a Číny. Čínská vláda za Šankaráčárjou vyslala speciální delegaci, která mu prokázala patřičnou úctu a po celou dobu návštěvy jej provázela. Číňané také na úpatí hory Kailás povolili postavit sochu Ádišankary, jehož někteří Indové považují za největšího filozofa, mystika a básníka.

O jezeru Mánasaróvar se soudí, že je vytvořil Brahma a že jsou v něm tírthy (koupaliště a přechody, vedoucí do říše bohů) posvátných řek gangy, Jamuny, Sarasvatí a Bhagíratny. Asi 80 kilometrů od jezera se nalézají prameny čtyř největších jihoasijských řek, směřujících do Indie: Cang-po/Brahmaputra, Indus, Satladž a Karnali. Vypráví se, že déšť z nebe padá nejdříve na boha Šivu (Kailás), aby nepadal tak zprudka a pak teprve odtéká do posvátné Gangy. Po smrti Mahátmy Gándhího v roce 1948 byla část jeho popela rozprášena i do jezera Mánasaróvar. Toto jezero je kulaté a představuje prý slunce. Nedaleko je další posvátné jezero Rakastál, jež má tvar půlměsíce. Obě jezera tudíž údajně představují sílu sluneční (vnitřní vědomí člověka) a měsíční (temnější démonickou). Mystický aspekt celé oblasti ještě zesilují dvě prostorné dutiny v hoře, jež jí z určitého úhlu dodávají vzhled lebky shlížející na nížiny pod sebou.


zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?

VEZA