wz

Cestoval Karel Hynek Mácha časoprostorovým tunelem?

Tajemstvím zůstává zahalený vzhled romantického básníka, neboť se nedochovala ani jedna jeho podobizna. Mácha zůstal následujícím generacím popsán jen slovně, jako snědý, vysoký, štíhlý muž s plnovousem a tmavýma uhrančivýma očima, výstředně oblečený do tmavého pláště a klobouku.

Karel Hynek Mácha se narodil 16. 11. 1810 v Praze a zemřel 6. 11. 1836 Litoměřicích. Z uvedených dat je jisté je jen to, že až příliš brzy zemřel jeden z nejnadanějších českých básníků, který byl průkopníkem romantismu v české literatuře.

Co nás v tuto chvíli může zaujmout je to, že také on se setkal s tajemnem. Známý je jeho dopis příteli Eduardovi o půlnočním dobrodružství na hradě Houska. Znění dopisu si můžete přečíst třeba mezi články českolipského novináře a redaktora časopisu Paranormal Milana Doležala.

Jedná se o námět na nové Máchovo dílo Obrazy z hradů ve snu. I když název může leckoho odradit, najdeme zde, pokud vycházíme z toho, co už víme, mnoho zajímavých indicií.
Ostatně posud'te sami:

'Milý Eduarde,

. . . nazítří na silnici litoměřické před Bohušovicemi mne přepadla nevýslovná touha, že když se dám vpravo, přes lesy a hory, za pár mílí doputuju k Housce a Bezdězu - kdo ví, kdy je zas zhlídnu!

Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši horší temnota. Jet' prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jedni praví, že ji sám d'ábel vykopal, jiní, že alchymisti prorazili. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější - otvor v podzemí. Do té pekelné jámy spustil kdys zločince - Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci - táhlo mě to v neznámé hlubiny stezkou neznámou! Pro tu chvtli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil - vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju - podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal - závanem z hlubin louč zhasla.

Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz v hladině, v něm stíny jak strašidla...

Když jsem k sobě přišel - Eduarde - já byl v pekle - nebo v zimničních snách.

Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení - lkala zem z roztaveného kamene. V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.

Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem.

Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty neštastníky. Eduarde, já myslel, že zešílím - ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál, dalo se jim utýct - zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez usmání, bez pozdravu.

Potácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínajicí tvář - pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím: 'Jsem v pekle. . . ' Zavrtěla hlavou - já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval. Smála se, řkouc po česku zpěvným hlasem, leč rychle a podivným přizvučením: 'To si myslí mnohý. . . ' Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí.

Člověk nemůže vypsat, co vidiny ukazovaly. Všechny mé noční přístrahy se otevřely, všechny temnoty, plameny, propasti, lidi, co larvy - kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své...! Rakev temnoty a červů, bolest, hrůznost nejdnivější, děsivější otevřeného hrobu... Hrůza... Eduarde, kéž bych směl zapomenout!

'Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?' táži se vyjeven - člověk je slabé zvíře. 'V Praze', předci odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima. Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků: 'Který letopočet?' vyhrkl jsem, doufaje, že žertem odpoví. 'Dva tisíce šest, ' pronesla. Zakroužila prstem po čele - zmizela mi.

Já jí nevěřil, Eduarde - budoucnost' nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bloudil jsem mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené villy, zeleň, bílé zídky... Utíkal jsem k nim: zas nebylo vidět živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami. Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem...!

Já to místo poznal, Eduarde - poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází...

Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné. Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění pohárů v bujné pitce! Ty ruiny ponuré - toť byvší Hrádek krále Václava! Tma mě zachvátila - víc nevím.

Zbloudil jsem na Housce, promočený rosou. Zlý, divný sen hrozné tušení!

Pište mi Eduarde - pište, co nejdřívěji!

Praha, 10. srpna 1836, Karel Hynek.'

Eduardem je v dopise míněn Eduard Hindl, Máchův blízký přítel ze studií, který s Karlem Hynkem Máchou často cestoval a navštívili spolu již dříve i hrad Housku.

Podrobný vysvětlující komentář k dopisu je uveden na stránkách Klubu psychotroniky a UFO pod názvem Je na hradě Houska místo časoprostorových přesunů ?

Již delší dobu se v 'záhadologických' kruzích diskutuje o hradu Houska v severních Čechách. Publikované informace spekulují s tím, že hrad byl postaven na podivném místě, vážou se k němu podivné pověsti a ani jeho účel nám není plně znám. Tyto spekulace se staly námětem jednoho z dílů 'Záhad a mystérií' na TV Prima a následně také příčinou třenic mezi těmi, kdo si na místní záhady dělají výlučný nárok (tj. redaktoři časopisu Fantas. Fakta) a tvůrci televizního pořadu. Zatímco se ukázalo, jak to s natáčením a informacemi ze 'záhadologických' kruhů opravdu bylo, objevila se kopie dopisu, který je připisován Karlu Hynku Máchovi.

V něm píše Karel Hynek svému příteli o zážitku, kdy došel v noci na hrad Housku a propadl se do Prahy, ovšem až roku 2006.

Kde se ovšem Karel Hynek ocitl ? Pouze znalí Pražané ví, kde je jediný záchytný bod tohoto vyprávění - hrádek krále Václava je v Kunratickém lese. Pojďme po stopách tohoto dopisu :

V okolí Kunratického lesa jsou kolem dokola nová sídliště. V Máchově dopise se píše: 'V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, bílým, sinavým.' - tyto 'útesy' mohou být pouze jediné - panelové domy a byty v nich.

V obraze : 'Kostliví netvoři se vypínali nad vrcholky bradel …' poznáváme stožáry vysokého napětí. Ty se vyskytují právě mezi sídlištěm Libuš a čtvrtí Zelené domky.

Mácha se zřejmě přenesl do letního období, neboť píše, že 'bytosti lidské, (…) začasté nevidomé,' - lidé zřejmě měli sluneční brýle. Spěchající davy 'štvály je Dantovy ďábelské, chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty nešťastníky.' - Vídeňskou ulicí projíždí právě kloubové autobusy a jejich syčení při otvírání a zavírání dveří známe všichni.

Mácha potkává jakousi dívku s podivnou skříňkou u pasu a ve vlasech - páska od sluchátek (od wolkmena ?). A pak : 'Sáhla na skříňku, co u boku nesla, odklopila víko - já uzřel živý obraz, Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí.' Co to bylo za skříňku ? Jedině digitální kamera - ta má 'odklápěcí víko' i obrazy na displeji dělají dojem jakéhosi 'přelévání'.

O tom, že Mácha byl nejen nadaný spisovatel, ale také zručný kreslíř, svědčí obrázky jím navštívených hradů – mimo jiné i Housky – na stránkách básníka a fotografa Petra Fabiana.

Bezděz z Malého Bezdězu

Okolí Bezdězu Máchu přitahovalo jako magnet (hrad z protějšího Malého Bezdězu)

Máchova deska na Bezdězu

Na hradbách byla básníkovi zřízena pamětní deska, fašisty zničena a později obnovena.

Hrad Bezděz z obce Bezděz

Hrad Bezděz v podzimním hávu při pohledu ze stejnojmenné obce.

Houska

Místo Máchova tajemného zážitku - hrad (dnes zámek) Houska.

Údajná podobizna Máchy na Valdštejnu

Je tohle Mácha?

Cesta k neprobádaným prostorám na Housce

Tyto schody vedou do sklepení, kde jsou podle kastelána dosud neprozkoumané duté prostory.

Prostřední obrázek by mohla být údajně jediná Máchova podobizna. Najdete ji na hradě Valdštejn v Českém ráji - je v malé kapličce vpravo od brány, ještě před vchodem do nového paláce.

Věra Zahálková