wz

Něco mezi Zemí a nebem musí být ! -- II.

Článek mé kolegyně VEZA ve mně probudil vzpomínku starou již přes deset let. Toho roku umřela moje babička. Byla to taková moudrá žena, jak se o nich píše v románech, původem z venkova. Přestože neměla žádné větší vzdělání, celý život si udržela to, čemu se říká zdravý selský rozum - a ten ji nikdy nezklamal. Do poslední chvíle mi radila - a dožila se požehnaného věku 92 let - "nikdy se nedávej na politiku!". A měla samozřejmě, jako obvykle pravdu. 

Moje babičky nikdy nikam moc nejezdila, ale o to víc čekávala, až se my vrátíme z různých cest letních i zimních dovolených. Velice so oblíbila naše dvě dcery - tedy své pravnučky - a kdykoliv jsme někam odjížděli, tak nám kladla na srdce, abychom se jí vrátili živí a zdraví. No a když jsme toto přání splnili, říkávala - "já jsem tak ráda, že už jste zase ve zdraví doma ...". Až to někdy člověku šlo na nervy - no znáte to přece, někdy přemíra dobroty člověka jakoby otráví i když je za ni v hloubi duše rád.

Babička umřela v květnu 1994. Jednou ráno se jí udělalo špatně a v nemocnici diagnostikovali infarkt. Už už to vypadalo, že se uzdraví, ale asi po týdnu její srdíčko selhalo naposledy. Její spolupacientky nám pak říkaly, že se najednou krásně usmála, řekla - "Maminko, ty jsi tady ..." a byl konec. Ona celý život na svou maminku vzpomínala s takovou láskou, jak si jen lze představit ... takže takový konec jí lze jen a jen závidět.

Začátkem prázdnin jsme se jako rodina vydali poprvé autem na dovolenou k moři, do Chorvatska. Ještě se dvěma spřátelenými rodinami jsme si tam užívali poprvé "jižní moře", kam jsme se dosud nikdo z nás nedostal.  Za totality jsme neměli šanci a potom jsme zase přistavovali ... no, dočkali jsme se. Bylo krásně, azurová obloha, modré průzračné moře ... ale začátkem července ještě velice studené. Tak některé z nás začalo pobolívat v krku; nebylo divu - z rozpálené kamenné pláže do ledové vody a zpátky a znovu a znovu, byla to přece jen zátěž. Poslední dva dny mi nebylo tak úplně dobře a když nadešel den odjezdu, děsilo mne těch 1000 km za volantem, co jsem měl před sebou. Dopoledne jsem částečně proležel na sedadlech v autě, zatímco zbytek rodiny se ještě šel vykoupat. Prvních sto kilometrů bylo utrpením. Nebyl jsem vyloženě ve své kůži a čísla v okénkách měřiče vzdálenosti naskakoval tak zoufale pomalu ...

Pak se cesta obrátila od moře do vnitrozemí a blížili jsme se k hranicím s Itálií. Vtom jsem, jakoby uvnitř své hlavy, uslyšel hlas své babičky, jak říká to známé - "Já jsem tak ráda, že jste zase ve zdraví doma ...". A najednou ze mě spadla malátnost i únava a já jsem odřídil těch zbývajících skoro 900 km v pohodě a bez problému. Pryč bylo i to bolení v krku, prostě jako kdybych najednou dostal nové baterie, nabité až po okraj energií.

Takže ... ať je to s takovými zážitky jak chce, ať jim kdo chce věří nebo nevěří, já děkuji své babičce za její poslední službu.

"Opravdu ... něco"mezi Zemí a nebem musí být…


zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?

JL